Bestattungs zeremonien 2.

autor: Theodor & Alex
-BILL-

„Chjo, tolik hodin a já jsem bez večeře.“ Smutně se podívám na hodiny, které odbijí 11. hodinu večer. Sklopím oči a obléknu si dlouhý černý kabát se špičatou kápí přes hlavu. Vylezu na okno a podívám se do tmy. Zapísknu a z lesa před bránou se vynoří smečka vlků, která netrpělivě čeká na mé rozkazy.
Zavyjí a já hbitě seskočím z okna, které je v druhém patře. Chvíli přemýšlím, jestli si vezmu koně nebo půjdu po svých. Nakonec se rozhodnu, že se raději projdu a udělám méně hluku a do svých uhnilých plic nasaji vlhký noční vzduch.
Přejdu rychle celý les a jdu směrem od hradu z kopce dolů až do podhradí.
Velké město je ztichlé. Mlha se objevuje v ulicích a já uslyším klepot dívčích podpatků a strachem nahnaný hluboký dech. Po chvíli ji uvidím ve venkovských šatech, jak rychle utíká domů. Náhle zastaví a zůstane nehybně stát. Dojdu až těsně za ní.

„Copak tady děláš tak sama v noci?“
Usměju se lehce a ona se na mě vyděšeně otočí.
„Moje paní potřebovala nové boty, tak jsem byla u ševce až do noci.“
„Opravdu?“
Udělám zamyšlený obličejík.
„Víš, kdo jsem?“
„Ne.“
„Odveď mě k tvé paní.“

Jen pokývla a vybídla mě, abych šel s ní. Rázným krokem jsem šel za ní a chuť se jí zakousnout do krku jsem zahnal. Dovedla mě až před velký honosný dům. Je jasné, že zde bydlí bohatí lidé. Obchodník, snad lékař.

„Má paní? Máte návštěvu.“
Špitne děvečka své zaměstnavatelce a dáma vyjde v noční košili a s nadáváním, kdo může přijít v tuhle hodinu na návštěvu, se na mě podívala.
„Oh, pan Hrabě. Čemu vděčíme za tu čest?“
Poodhalí svou nožku ze své dlouhé noční košilky a já se jen usměju, bude to lehčí, než jsem čekal.
Pozvala mě dál do své ložnice. Z prázdné postele jsem usoudil, že její manžel je nejspíš na cestách a vrátí se později. Sedne si na postel a opravdu nenápadně si vyhrne košilku až nad kolena.

„Tak, čím mám vděčit za Vaši návštěvu?“ Promluví tiše.
„Když budete mlčet a hezky si lehnete, madam.“
„Vy jste ale gentleman.“
Zašvitoří a natáhne se na postýlku. Vlezu si k ní na postel a skloním se nad ten její krček a začnu jemně líbat. Tetelí se blahem a já ji v tu správnou dobu hryznu do krku a ona děsivě začne křičet. Křičí a zmítá se. Já jen s chutí hltám tu její teplou krev.
Náhle někdo zabuší na dveře a začne se dobývat dovnitř. Slyším mužské hlasy, a tak zhodnotím situaci. Je čas odejít či není?
Skočím na okno a vyskočím, ohlédnu se a v tu chvíli zahlédnu chlapce s pletenými copánky na hlavě a jeho hnědé nádherné oči, v nichž se odráží nenávist. Mou tvář ale nemá šanci zahlédnout, a proto zmizím v husté síti kamenných uliček.

Doběhl jsem až do hradu, kde jsem ze sebe shodil kápi a všechno své oblečení a naházel ho do jednoho rohu.
Naštvaně jsem třísknul dveřmi a poručil svému poddanému, aby mi udělal horkou koupel s bylinkami.
Podíval jsem se do zrcadla, v zrcadle se vidím pouze já, nikdo jiný. Setřu si již zaschlou krev z úst a odeberu se do voňavé uvolňující koupele.
Koukám do stropu a oheň svíček se mi zrcadlí v očích.

Hraji si s květinami, co mám ve vodě a tiše přemýšlím.

„Pane? Pane… mám tu pro vás dopis od pana Hemiltona.“

autor: Theodor & Alex
betaread: Janule
Klikni na novou anketu, díky J. :o)

21 thoughts on “Bestattungs zeremonien 2.

  1. To je boží opavdu..já jsem napjatá jako svině! Už aby tady byl další dílek, je to úžasný

  2. hele, Doris xD a Leo 😀 Já myslím, že kdyby měl pokousat nás všechny, tak z něj bude pěknej tlusťoch. Ten by byl pořád přežranej xDD
    Theodor a Alex: To je prostě smyslnost sama o sobě. Celá ta scéna, jak vyskočil z okna až po to, jak ji líbal a pokousal x)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics