autor: Pajule
Tiše jsem sešel dolů do kuchyně, kde jsem si vyndal potřebné věci k nachystání pozdní snídaně. Do rychlovarné konvice jsem dal vařit vodu. Pečivo ze včerejška jsem pečlivě namazal máslem a poté medem. Zalil jsem pytlíky s čajem a vše naskládal na tác, který jsem odnesl ven na zahradu. Je sice duben, měsíc, kdy ještě není moc veliké horko, ale dnes vysvitlo sluníčko a venku je moc příjemně. A navíc Bill potřebuje čerstvý vzduch.
„Billy!“ zavolám směrem k oknu, kde je koupelna. Po chvíli skutečně spatřím to nejkrásnější stvoření, jak ladně přechází přes zahradu. Bosky našlapuje po neposekaném, zářivě zeleném trávníku. Má na sobě šedivé, volné tepláčky a huňatou mikinu. Asi musel vidět z okna, že jsem šel se snídaní ven. Na tváři má široký úsměv, jímž odhalí své zářivě bílé zoubky. Nosánek roztomile krčí, když ucítí závan jara. V očkách mu poletují jiskřičky radosti. Ve tvářích pro změnu rumělky. Vlásky má volně rozpuštěné. Hraje si s nimi jemný vánek. Moje malá víla.
„Ahoj,“ špitne tiše. Když zjistí, že ho pozoruji, stydlivě sklopí pohled. Objede zahradní nábytek a dojde si utrhnout malou, sotva rozkvetlou sedmikrásku. Poté se vrátí ke mně. Posadí se mi na klín a sedmikráskou mě polechtá na obličeji. Zahihňám se jak malé dítě a Billovi vlepím dětskou pusinku na nos. Mile se na mě usměje a zavrtí se na mém klíně. Hladově zamžourá po talíři s namazanými rohlíky, ale nevezme si.
„No jen si vezmi, musím si tě vykrmit,“ zašeptal jsem mu do ouška a on se s radostným vypísknutím vrhl na tác, kde na talíři ležela sladká snídaně. Je to neuvěřitelně nádherný pocit, vidět ho smát se. Vidět, jak je šťastný. Vidět, že už je zase zpět můj Billy. Vidět ho takového po tom všem, čím si prošel.
– flashback –
„Nech mě bejt,“ otráveně se podívá černovlasý chlapec na své dvojče. Vytrhne svoji ruku z jeho sevření a flašku s vodou zahodí někam do rohu pokoje. Vezme si svoji starou bundu a seběhne schody dolů. V šatně se přezuje a vyběhne ven. Je březen, noci jsou ještě chladné. Avšak Billovi to nevadí.
„Bille, Bille, kruci, Bille! Kde jsi?!“ zařve Tom a projde všechny místnosti domu. Nic. Když prochází šatnou zpět do pokoje, všimne si, že jedny boty chybí. Šel ven. Dredáč se stejně jako bráška obuje do bot a oblékne si bundu. Pro jistotu si do pasu ještě uváže jednu mikinu, kdyby si Bill náhodou nevzal nic na sebe.
„Bille?“ špitl Tom, když procházel přes zahradu. Byla tma, pouliční lampy už dávnou zhasly a nebylo vidět ani na krok. Náhle však na krátkou chvíli spatřil v rohu zahrady malý plamínek. Bill si právě zapálil cigaretu. Krabičku s cigaretami i zapalovač uložil zpět do kapsy a dlouze popotáhl ze zapálené cigarety. Vyfoukl obláček kouře, když náhle uslyšel tiché krky. Zalezl ještě více za strom a znovu popotáhl cigarety. Účinky nikotinu přicházely rychle. Už se cítil klidněji.
„Bille?!“ Tom se tiše vynořil ze tmy a spatřil Billa opřeného o strom, jak popotahuje z cigarety. Jeho oči si už na tmu zvykli a o to to bylo snazší.
„Co? Co zase chceš?“ odsekl nepříjemně Bill a opět nasál z cigarety.
„Co si myslíš, že děláš? Jdeš si zapálit cigaretu?!“ dredatý chlapec se udiveně podívá na svého brášku. Ten se jen ironicky zasměje a provokativně vydechne cigaretový kouř přímo do Tomovy tváře.
„Přesně tak. Máš něco proti?“ zasmál se Bill a cigaretu vložil mezi své plné rty.
„Bille, máš rakovinu. Chceš se zabít? Zítra máš jít na chemoterapii,“ začal Tom hysterčit.
„A co já s tím?“ usmál se Bill a nocí se opět rozlehl jeho ironický, falešný smích.
„Cože?! Samozřejmě, že mám něco proti. Doprdele Bille, já nechci, abys umřel!“ zařval Tom a zbytek Billovy cigarety odhodil do vlhké trávy.
„Ty ani nevíš, co je to mít rakovinu! Ty ani nevíš, jak se cítím! Ty nevíš, jak bezmocně si připadám, když sedím v nemocnici s jehlou napíchnutou na žílu! Ty nevíš, jak ponižující to je, když tě lidi zastavují se soucitným výrazem v obličeji a pořád dokola ti opakují, že to bude fajn! Ty nevíš, jak jsem odpornej sám sobě! Ty nevíš, co to je! Nedokážeš si představit, jak se po celou dobu cítím! A pak mi to ještě každej připomíná pořád dokola. ‚Bille, máš rakovinu, máš rakovinu‘ nebo ‚Neboj se Bille, ty se z tý rakoviny vyléčíš‘. Věčně ti každej říká, co smíš a co nesmíš.“ rozeřval se Bill a všemocně okolo sebe mával rukama.
„A zeptal se někdo někdy mě, jak se cítím? Zeptal se někdy někdo mě, jak to všechno snáším? Zeptal jsi se ty mě, jaký to je pro mě? Víš, co to je? Dívat se na tebe, na zesláblou osobu, která není schopná ani chodit. Dívat se na tebe, jak naříkáš, běduješ a svíjíš se v bolestech. Zkusil jsi někdy, jaký to je, snášet po psychický stránce dvě osoby? Je to složitý, Billy, když se musíš přemáhat ty, aby ses nerozbrečel a ještě musíš držet toho druhého. Musíš ho krmit, musíš ho mýt, musíš ho oblékat. Musíš ho držet za ruku v těch nejtěžších chvílích a připravit pro něj alespoň trochu zábavný program, když mu je už o něco lépe. Celé noci neprospíš, protože se bojíš, aby se náhodou něco nestalo. Ale zeptal se mě na tohle někdo? Zeptal jsi se mě na to ty, Bille?“ spustil Tom a vylíčil Billovi, který před ním momentálně stál s otevřenou pusou, vše, co mu leželo už delší dobu jak na srdci, tak na jazyku.
„Ne, promiň,“ špitl Bill. Se slzami a tunou omluv se vrhl Tomovi okolo krku.
– konec flashbacku –
„Tak Tomi, plně napapanej. Ty nebudeš jíst?“ optala se mě má láska a v tu chvíli jsem ucítil hřejivé dlaně na mém krku.
„Já už se nasnídal, než jsi přišel,“ mrkl jsem na svého brášku a zářivě se usmál. Pohladil jsem ho po vláscích a svoji ruku zanechal na zádíčkách své křehké víly.
„Aha…“ řekl překvapeně Bill a stejně jako já na něj, usmál se on na mě.
„Ale to je teď fuk. Vstáváme a jdeme něco dělat. Máme celý den před sebou,“ zasmál jsem se a s Billem v náručí jsem se vyhoupl na nohy. Sklonil jsem se nad stůl a Bill pochopil, že má vzít tác se špinavým nádobím.
„A Tomi?“ podíval se na mě.
„Ano?“ reaguji protiotázkou.
„Že půjdeme do naší chaloupky?“
„Půjdeme,“ souhlasil jsem a se šťastným úsměvem, jak na mé tváři, tak na té Billově, jsme zamířili domů.
autor: Pajule
betaread: Janule
to je pěkny…
do chaloupky….a co tam? xD