Trümper + Stringini = Kaulitz 5.

autor: DarkAngel

Ahojky xD Chtěla bych vám všem poděkovat za komenty, mám z nich velkou radost <3 Nečekala jsem, že se vám bude moje ff tolik líbit. Budu se snažit, aby se vám povídka líbila i nadále. xD Mějte se krásně a pusťte se do čtení. xD Vaše DarkAngel <3

Bill:

Vyběhnu na chodbu a chci běžet do třídy, ale uvědomím si dvě věci: za1) takhle tam nemůžu a za 2) je tělocvik, takže je třída zamčená. Vyběhnu tedy schody do patra na další záchodky. Celý udýchaný se opírám o umyvadlo a myslím na Toma. Proč mi to všechno říkal? A proč jsem mu o bráškovi říkal já? Jaký měl důvod rozlít si to u třídního bosse a jeho dvou nohsledů? Na tyhle otázky nedokážu nalézt odpověď.

Ale jedno se během našeho krátkého hovoru změnilo. Už pro mě není hip-hoper jako ostatní, je to výjimka, která se jen tak oblíká a možná se jí líbí ta hudba. Nevypadal, že by mě chtěl mlátit a v noci nám sprejema zničit náš nově nahozenej dům. Možná se se mnou začne bavit (byl by jediný ve třídě a vlastně v celé škole), to by bylo fajn. Ale to bych se před ním nesměl rozbrečet jako malý dítě. Teď si určitě myslí, že jsem strašná citlivka. Nejhorší na tom je, že jsem! To se musím odnaučit. A třeba si jen namlouvám, že na mě byl hodnej, třeba se mi to jen zdálo. Proto si musím něco zakázat.

Podívám se na sebe do zrcadla a polohlasně si dám příkaz: „Už nebudu bulet a Tomovi se budu pro jistotu vyhýbat.“ Tak. Tohle dělám vždy, když něco myslím smrtelně vážně. Musím si to říct nahlas, protože myšlenku můžu zaplašit, ale slova se berou zpět těžko.

„Ty se mě bojíš?“ ozve se za mnou příjemně jemný hlas. Leknutím sebou trhnu a otočím se.
„Já… eh… no… ne!“ Pohlédne na mě smutným a zároveň trochu pobaveným pohledem. Asi to nevyznělo moc přesvědčivě.
„Takže ano.“

Sklopím pohled. Chvíli jen tak mlčky stojíme proti sobě a díváme se do země.
První to tíživé ticho přeruší Tom. „Proč?“ Pokrčím rameny.
Zase ticho.
„Já ale nechci, aby ses mě bál.“
Konečně seberu odvahu podívat se mu do očí. „A co chceš?“
S vážností v hlase řekne: „Abychom byli přátelé.“
Hodím po něm nevěřícný pohled. „To myslíš vážně?“
„Naprosto.“ Ujistí mě.

Tom:

Tušil jsem, že Bill nepoběží do třídy. Moc to tady ještě neznám, ale napadlo mě, že wc je asi v každém patře, a že tam také najdu to, co hledám. Nemýlil jsem se, je tu.

Teď jen čekám, co mi odpoví. Nevím proč, ale jestli bude souhlasit, bude to pro mě strašně šťastnej okamžik.

„Opravdu mi nic neuděláš?“ zeptá se ještě, ale už v jeho hlase necítím takovou velkou nejistotu.
„A proč bych ti ubližoval?“ podivím se upřímně.
„Tak… dobře.“ Konečně souhlasí. „A nebude ti vadit, že se s tebou kromě mě asi nikdo bavit nebude?“ zavrtím rozhodně hlavou.
„No… a asi se mnou budeš mít jenom problémy… Opravdu se se mnou chceš přátelit?“

Najednou jako by mi na ostatních ani trochu nezáleželo, ať si myslí, klidně i říkají, co chtějí. Bill si už vytrpěl dost. Ochráním ho. Před klukama ze třídy a vůbec z celý školy, ho dokážu ochránit. Holky mu snad neubližují.
Proto jsem odpověděl: „Neboj, kdo ti bude dělat problémy, bude mít problém se mnou. Spolu to zvládneme, neboj.“

Na uplakané tváři se mu vykouzlí šťastný úsměv a já pocítím nutkání ho obejmout. On asi také, protože za chvíli si k sobě tiskneme jeden druhého.
Nemůžu se dočkat, až Billa poznám víc, tenhle zvláštní kluk mě nějakým způsobem přitahuje…