autor: Mary
„Tak tenhle koncert se vám vážně povedl,“ zaburácí David, když se po přídavcích vrátíme do šatny. „Skoro se mi nechce dávat vám volno!“
Ušklíbnu se. To říká pokaždé!
„No jo. Sliby – chyby!“ pronese dramaticky Gustav, což nevydržím a rozesměju se nahlas. Vzápětí mi ale zaskočí, takže mě brácha musí praštit do zad, abych se neudusil. Všichni se smějí, jen Bill mě chytí za rameno a starostlivě mě pozoruje.
„Jsi v pohodě?“
„Jo, díky,“ zachrčím, v obličeji pořád rudý od toho, jak jsem nemohl popadnout dech. Zářivě se na mě usměje a konečně mě pustí.
„No tak kluci,“ krotí nás David. „Myslím, že je na čase, jít se podepsat fanouškům, co vy na to?“
Nezdržujeme se s odpovědí a jdeme. Musíme přece těm holkám, co tu jsou, poskytnout možnost nás vidět, ne?
***
S úsměvem od ucha k uchu vlezu do naší černé dodávky. Sednu si na své místo a stěží zaregistruju, že se Bill posadí vedle mě a s mírně otráveným výrazem poslouchá, co mu říká Georg. Já sám vnímám jeho řeči jen napůl, chvíli skrz kouřové okýnko našeho autíčka pozoruju rychle ubíhající krajinu, ale to mě brzy přestane bavit a já prohrabu všechny své kapsy, ve snaze najít něco, co by mě dokázalo na chvíli zabavit. Štěstí se na mě usměje a v bundě objevím svůj iPod. Už už ho zapínám, když si všimnu bratrova upřeného pohledu. Zamyšleně mě sleduje, potom se podívá na přístroj v mé ruce a celý se rozzáří.
„Můžu?“ zeptá se mě a pohodí hlavou směrem ke sluchátkům.
Překvapeně povytáhnu obočí.
„Myslel jsem, že hip-hop nemáš rád.“
„Taky ne,“ přisvědčí, nakloní se k mému uchu a spiklenecky zašeptá: „Ale pořád je to lepší, než poslouchat ty Georgovy kecy.“
Střelím pohledem po kamarádovi a musím dát Billovi za pravdu. Georg skutečně od chvíle, kdy jsme nasedli do auta, nezavřel pusu.
„Navíc jsem svůj iPod nechal v hotelu. No tak, Tome, co ti to udělá?“
Oba víme, že mi to neudělá nic, ale protože chci Billa trochu napnout, chvíli otálím, než krátce přikývnu. Bratr se spokojeně zazubí, posune se blíž ke mně, vlastně se dotýkáme boky, a s díky si vezme nabízené sluchátko, které si okamžitě strčí do ucha. Pár vteřin se vrtí, potom však najde pohodlnou polohu a znehybní. Celou tu dobu ho pozoruju. Jak jsem si mohl nevšimnout, jak je krásný? Jak jemné jsou jeho vlasy? Jak hebce a lákavě vypadají jeho rty?
Všimne si, že na něj zírám, a tázavě se na mě podívá. Odtrhnu pohled od čokoládových očí, do jejichž hlubin se nořím, aniž bych to sám doopravdy chtěl, a honem se zadívám z okýnka. Když se znovu odvážím na bratra podívat, má zavřené oči a šťastně se usmívá.
***
Snižující se rychlost auta mě přiměje otevřít oči. Okamžitě si začnu v duchu nadávat, proč jsem to udělal, protože kolem je tolik světla, že sotva vidím. Nestihnu se ani pořádně rozkoukat a už zastavujeme.
Kluci hned vyskočí a chvátají do hotelu, zatímco já pomalu otočím hlavu a podívám se na Billa, který má hlavu položenou na mém rameni a klidně spí. Se zatajeným dechem pozoruji rty, které ve spánku roztomile špulí, a snažím se ovládnout nutkání, se ho jen dotknout. Zavrtí se, přitiskne obličej k mému krku a něco si spokojeně zabrouká. Srdce se mi zběsile rozbuší, mám pocit, že mi každým okamžikem musí vyskočit z hrudi. Bože, je tak sladký, tak přitažlivý, tak… dokonalý!
Ale především je to můj bratr, uvědomím si a tlumeně si povzdychnu.
„Vstávej, Bille, už jsme u hotelu.“ Jemně s ním zatřesu, abych ho probudil. Nejspíš to zabere, protože roztáhne rty do úsměvu a pomaličku otevře oči.
„Já chci ještě spát,“ zamumlá polohlasem, načež se ke mně ještě víc přitiskne.
Nejsem si jistý, co mám dělat, zvlášť potom, co se o mě opře. Jsem zmatený ze svých pocitů, chci mu být nablízku, chci ho obejmout, držet ho v náruči a nikdy ho už nepustit, ale zároveň vím, že to není správné.
Ač nerad, poslechnu rozum.
„Spát můžeš, ale až nahoře.“
Znovu s ním zatřesu, tentokrát důrazněji. Nechce se mu, ale nakonec přece jen otevře oči. Potřese hlavou a vyčítavě se na mě podívá.
„Zrovna se mi zdál takový hezký sen!“
Prudce se posadí, čímž shodí ze sedadla svoji kabelu, která nejspíš nebyla pořádně zapnutá, protože vše, co v ní bylo, se rozsype po zemi.
„Sakra,“ zakleje Bill a začne v rychlosti sbírat své věci. Kleknu si vedle něj, abych mu pomohl. Přelétnu pohledem věci na podlaze a zarazím se, když zahlédnu bratrův iPod. Neříkal mi, že ho nemá? Že ho zapomněl v hotelu? On mi… lhal?
Vezmu přístroj do ruky a nechápavě se podívám na bratra.
„Bille?“
Nervózně se na mě otočí. Beze slova k němu natáhnu ruku.
„Nechceš mi něco říct?“
Podívám se mu do očí. Zrudne až po kořínky vlasů, rychle vyskočí na nohy a bez jediného ohlédnutí uteče.
***
Ležím na posteli a přemýšlím, co vlastně budu zítra dělat. Otočím hlavu na bratra, který se s nosem zabořeným do nějakého časopisu válí na protější posteli, a ze rtů mi při tom prudkém pohybu unikne tichý sten, protože mě nesnesitelně bolí za krkem. Bill odtrhne pohled od časopisu, a když vidí, jak si opatrně ohmatávám krk, a přitom se bolestně šklebím, vstane a dojde ke mně.
„Mám ti pomoct?“ zeptá se mě klidně.
Posadím se a vděčně na něj pohlédnu.
„To bys byl hodný.“
Usměje se na mě a mně zatrne v podbřišku. Kdyby jenom věděl, co se mnou dělá každý jeho pohled! Kdyby tak tušil, že kdykoli se ke mně přiblíží, mám chuť sevřít ho v náruči a zlíbat jeho smyslné rty!
Sedne si za mě, položí mi dlaně na ramena a začne je jemně třít. Přivřu oči a slastně zamručím. Je to tak příjemné! A nejpříjemnější je na tom to, že to dělá právě on.
Nevím, jestli je k tomu vhodná chvíle, ale já se musím zeptat. Musím to vědět.
„Proč jsi to udělal?“ Je mi jasné, že ví, na co narážím, protože ustane v půli pohybu. K odpovědi se ale nemá.
„Bille?“
Roztřeseně vydechne, nahne se k mému uchu, přičemž se hrudí otírá o moje záda, a zašeptá: „Nevím, jestli ti to můžu říct.“
„Proč bys nemohl?“ Nechápu, co tím myslí.
„Bojím se.“ Stále šeptá.
„Mě se bát přece nemusíš,“ uklidňuji ho.
Pomalu se ode mě odtáhne a nejistě mi sjede prsty z ramen na záda. Párkrát po nich přejede dlaněmi, takže sotva dýchám, a pak mi na ně začne cosi psát. A já se písmenko po písmenku přibližuji k odpovědi na otázku, která už několik hodin zabírá přední místo v mé mysli.
M-I-L-U-J-U T-Ě. Vykulím oči. Takže on to udělal proto, že mi chtěl být nablízku? Skutečně po mně touží, tak jako já po něm?
Prudce se na něj otočím. Stále ještě sedí na mé posteli a pohled upírá na své mírně se třesoucí ruce. Vidím na něm, že se bojí, co mu řeknu.
Natáhnu k němu ruku a jemným uchopením za bradu ho přiměju, aby zvedl hlavu.
„Řekni mi to, prosím…“ požádám ho.
Upřeně se jeden druhému díváme do očí. Přímo se utápím v moři čokolády.
„Miluju tě.“
„Bože,“ zašeptám, pohladím ho po tváři a něžně spojím své rty s jeho. Teď už je mi jasné, že zítřek a nejspíš i mnoho dalších dní strávím se svým bratrem a se svou láskou. S Billem.
autor: Mary
betaread: Janule
uzasny…*potlesk*
No moc hezký nemám tomu co vytknout
sladky…..vážně
krásný krásný. Moc se mi to líbilo.
Nádherný! Nejvíc se mi líbila ta část, jak se k němu Bill v tom buse přišoupl aby s ním mohl poslouchat ten iPod…:-)
Nádhera e slabí slovo..todle je dokonalost:)))
tak tohle by mě nenapadlo chytrej Billí asi to na toho mýho kámoše co se mi líbí taky skusím
To je dokonalý x)) Naprosto… Jako všechno od tebe x)) Jsem ráda, že jsi to sem poslala… ♥♥
Nádherný 🙂 …a chytrej nápad jak Toma sbalit 😀
jo, jo…pěkné
Juj, lidi, moc děkuju *červená se*