autor: Vanity
Bill ležel na koženém gauči, a i přes to, že se rány hojily rychle, dával přednost lehu na bříšku. Jednu ruku měl složenou pod hlavou a v druhé držel ovladač a přepínal z jednoho televizního kanálu na druhý. Nudil se.
„Bille?“
Oslovený se otočil po hlase. Tom stál ve dveřích a opíral se o futro. Usmíval se. Bill se podepřel, aby na něj dobře viděl a nejistě úsměv opětoval. Od doby, co se vrátil z nemocnice, nepadlo o Robertovi jediné slovo.
„Pamatuješ, co jsem ti řekl v nemocnici?“ optal se Tom.
Bill zaváhal. Nebyl si jistý. Plaše sklopil pohled a zavrtěl hlavou v nesouhlas. Nechtěl zažít pocit zklamání. Nechtěl se dozvědět, že to slibované překvapení byl jen výmysl.
Tom se pousmál, což Bill neviděl, a došel k pohovce. Klekl si na kolena, aby se nemusel ohýbat a vzal Billa za ruku, ve které držel ovladač. Nejprve položil ovladač na konferenční stolek a pak jeho packu malinko stiskl.
„Říkal jsem, že pro tebe mám překvapení,“ šeptl.
Bill se usmál a kývl. Nepletl se.
„Dobře, takže teď si sbal věci, které si chceš vzít. Budeme totiž muset odjet.“
„Vždyť já nic, kromě oblečení, ve kterém jsem přijel, nemám…“ pípl Bill a nesměle se na Toma zadíval.
„Dobře, v tom případě můžeme jet.“
°oOo°
Tom seděl za volantem a pobrukoval si vymyšlenou melodii. Bill si už před půlhodinou vlezl na zadní sedadlo a usnul. Zbývala ještě alespoň hodina cesty. Nejeli nikam daleko, ale Tom si jaksi neuvědomil, že je úřední den a po páté hodině jezdí všichni domů z práce. Momentálně popojížděl známou ulicí a díval se okolo.
Z rádia se ozval hlas moderátora.
„Vážení posluchači, pokud právě odjíždíte z práce, vyhněte se přímé cestě přes Berlín. V centru města došlo k hromadné autonehodě tří osobních a jednoho nákladního auta. Policie zatarasila cestu a vyznačila objížďku…“
„No dobrý… Tos to nemohl říct dřív? Jak dlouho tu budu trčet…“ naštval se Tom a praštil rukou do volantu, čímž spustil klakson a probudil Billa.
„Co se děje??“ zeptal se ospale a opatrně se posadil. Rozhlížel se okolo. Připadalo mu to tu známé, jako by byli stále v Berlíně.
„Kde to jsme?“
„V Berlíně, a ještě dlouho budeme. Stala se bouračka, chvíli tu budeme popojíždět,“ řekl Tom a otočil se dozadu na Billa. Byl roztomile ospalý a rozcuchaný.
„A kam vlastně jedeme?“ zeptal se Bill a přelezl zpět dopředu na sedadlo spolujezdce a pohodlně se uvelebil.
„Jen na předměstí, ještě nikdy jsem tam nejel tak dlouho…“ pousmál se Tom a zapnul rádio.
„Co tam budem dělat? Já myslel, že se teď budeš chtít vrátit na chatu,“ špitl Bill a odvrátil od Toma obličej. Kdyby se na něj díval, spatřil by v jeho očích zvláštní odlesk, který by teď ještě nepochopil.
Všechno má svůj čas a Tom měl všechno perfektně načasované. Měl co dělat sám se sebou, aby udržel jazyk za zuby. Teď ještě nebyl ten správný okamžik, aby Billovi řekl celou pravdu. Musel udělat všechno postupně. Nechtěl totiž, aby jej pak bráška odmítl. Chtěl jej mít nejen jako brášku, ale i jako „něco víc“.
„Ne, tam už se nevrátíme. A hádám, že by se ti tam ani nechtělo. Jedeme do mého nového domu. Je na předměstí. Myslím, že se ti tam bude líbit,“ řekl Tom a pousmál se.
„Na tom přeci nezáleží. Záleží na tom, aby se tam líbilo tobě. Já jsem jen děvka. Nic víc.“
Tom si hlasitě povzdychl. Nechtěl, aby to teď Bill říkal. Byla pravda, že to ještě nedávno říkal on sám, ale to nevěděl, že Bill je Bill. Kdyby to věděl, nikdy, nikdy by to neřekl. V duchu se fackoval za to, jak na něj byl ošklivý a nepříjemný. Přitom v jeho očích viděl, že Bill touží po lásce a jemu to bylo jedno. Byl pro něj jen další děvkou, která projde jeho rukama. Jenže to se změnilo, když jeli do Polska.
Kolona se konečně trochu pohnula a Tom znovu pustil rádio. Nevěděl, co by měl říkat, tak raději mlčel.
°oOo°
Po necelé hodině dorazili před honosně vyhlížející dvoupatrový domek. Tom zastavil na příjezdové cestě a vystoupil. Počkal, až vystoupí i Bill a zavedl jej dovnitř. Provedl jej celým domem a ukázal mu i zahradu.
„Proč tu není žádný nábytek?“
„Noo… to bude takový malý úkol pro tebe. Já moc nejsem na zařizování bytů a domů a ty máš prý skvělý vkus, tak jsem myslel, že bys mi s tím mohl pomoct,“ usmál se Tom a pohladil Billa po tváři.
Bill mu úsměv vděčně opětoval a rozhlédl se okolo. V duchu si představoval, jak to tu bude vypadat, až s tím skončí. A úsměv mu narůstal pořád víc a víc. Pamatoval si, jak se svým bráškou plánovali společný byt nebo dům. Tom chtěl nechat vybavení bytu na Billovi.
„Tak, co myslíš?“
„Dobře… pomůžu ti,“ zasmál se Bill, ale pak se zarazil.
„Budeme nakupovat po internetu, že jo?“
„Jakkoliv ti to bude vyhovovat,“ řekl Tom a vytáhl ze svého pokoje notebook. Zapnul jej a podal Billovi, ať si dělá, co chce. A Bill nakupoval a nakupoval a nakupoval…
autor: Vanity
betaread: Janule
Dááál j eto krááánééé 🙂 už se těším ažs e dozví že je Tom jeho bráška xD
dokonalý…!! honééém dáál… 😉
aihi jůůůůů. já už nevím co psát , mě se chce tak debilně usmívat D:
moooc hezký dílek honem dál..x)
Honem dááál
to musel bejt pro Billa ráj :D:D:D
heeej huste sup dalsi jsem hroznej konzument tvoji povidky:-D
Tak to bych taky chtěla. Nakupovat a nakupovat xD
Dáááááááááááááááááááááááááál|!
a nakupoval a nakupoval a vyčerpal Tomovi všechny prachy…xD
kláááášnééé…taky bych chtěla zařizovat nějakej barák…a mám docela živý představy co všechno by tam bylo XD……jinak mocinky pěknej dílek