autor: Deni
Tuhle povídku jsem začala psát po tom, co jsem jednou viděla film „Vikingové“ Hrozně mě ten film zaujal a už od začátku jsem si říkala, že by bylo dobré na tohle téma něco zpracovat. A tak jsem taky udělala.
Nevím, můžu jen doufat, že se vám ta povídka bude líbit. Já sama jsem na ni docela hrdá, protože se mi psala opravdu dobře (když pominu 7 a poslední díl). Budu jen doufat, že bude mít kladné ohlasy, tak budu vděčná za každý váš komentář!
A PS. Uznávám, že začátek jsem nenááápadně obšlehla z filmu, tak mi to promiňte O:)
Příjemné čtení, pa Deni
Slaná mořská voda se roztříštila o okraj naší lodi. Skrčil jsem se k jednomu rohu a sledoval jsem, jak s námi rozbouřené vlny kolébají. Jsem součástí posádky, to ano, ale můj příběh se začíná jinde. Byla to dlouhá cesta, než jsem se dostal až sem, mezi rozbouřené vlny a do společnosti Vikingů.
*
Jako malý chlapec jsem s otcem, který byl kupec, přicestoval do Arábie, kde jsme se rozhodli žít. Matku jsem neměl a nám oběma se tam opravdu líbilo. Život tam nebyl špatný. Když jsem dospěl, stal jsem se básníkem v nejvelkolepějším městě a vedl jsem bezstarostný život. Ale osud se mnou asi zamýšlel jiné věci, než jen poklidný život umělce.
Jednou do našeho domu přicestoval jeden významný kupec, Kalifův přítel, se svou ženou. Byla to nádherná, mladá dívka s temně černými vlasy a hlubokýma očima. Učarovala mi. Ale to se jejímu manželovi nelíbilo a tak si Kalifovi stěžoval. Ten mě za trest jmenoval vyslancem v zemi Vlada Tosuka, daleko na sever od mého domova.
Putovali jsme mnoho měsíců zeměmi barbarských národů, přes území Husarů a Bulharů až do země krvežíznivých Tatarů. Jednoho dne nás jedna jejich skupina přepadla. Prchali jsme přes vrcholky hor do údolí k řece, jež ústila do velkého jezera za kopci.
„Spas se, kdo můžeš!“ křičel Melchisidek, starý přítel mého otce, jenž mě doprovázel na cestě. Vypukla vřava a nikdo nevěděl, kam čí velbloud zabloudí. Snažil jsem se držet po boku svého přítele, který mě dovedl až k řece. Pohled jsem upíral nahoru k horám a divil jsem se, proč nás dále nepronásledují, proč zastavili.
„Loď! Támhle je loď!“ Otočil jsem se. Opravu, zpoza zákrytu úpatí hory po řece právě připlouvala loď. Tataři se rozutekli a my vyrazili dál, museli jsme se dostat co nejdále po proudu řeky, tam, kde na nás už Tataři znovu nezaútočí.
„Ti lidé na lodi, kdo to je?“ Melchisidek se na mne otočil, propaloval mne pohledem, zatímco vybízel svého velblouda k pohybu.
„Normané.“
„Jsou nebezpeční?“
„Kdo ví, Bille. Jeď honem dál.“ Ještě jednou jsem se podíval na loď a poté už jsem otočil svého velblouda a následoval ostatní. Zaslechl jsem hlasy, nerozuměl jsem jim. Ten jazyk jsem neznal, křik vycházel z oné lodi.
„Jsem vyslanec, měl bych s nimi promluvit!“
„Ještě budeš mít příležitost, Bille.“ Dále už jsme jeli v tichosti. Když se začalo stmívat, pomalu jsme dosáhli úpatí hory, za nímž bylo tábořiště Normanů. Pohledem jsem sledoval každý jejich pohyb a snažil jsem se porozumět jejich řeči.
Sesedli jsme z velbloudů a společně s Melchisidekem jsem se vydal do středu tábora.
„Jak myslíš, že zde říkají svému vládci?“
„Přinejmenším císař.“
„Tak tedy císař.“
*
Procházeli jsme tábořištěm, každý se za námi otáčel, někteří po nás pokřikovali. Došli jsme až před hlavní stan, který stál v čele tábora. Prošli jsme dovnitř. Všude panoval chaos, hlasitě se zpívalo, jedlo a pilo, nikdo si nás tady nevšímal.
„Řekni, kde máš svého císaře?“ Melchisidek zastavil jednoho Normana, ale bez úspěchu, jen na nás koukal, žádná odpověď. „Kde je váš král?“ Ani tentokrát jsme se nedozvěděli odpověď.
„A co zkusit řečtinu?“ Napadlo mě, když jsme ani na další pokus nedostali odpověď. Tím jazykem mluvit neumím, já sám pocházím z Německa, ale vím, že alespoň někdo z lodi Normanů by tím jazykem mluvit měl.
Melchisidek zastavil dalšího muže a zeptal se jej na něco v řečtině. Chvíli se na něj díval a nakonec ukázal někam za sebe a cosi hlasitě zvolal a odešel. Melchisidek mi věnoval jeden ostražitý pohled a poté došel k světlovlasému muži s kudrnami a kusem kuřete v rukou.
Chvíli se s ním bavil, až muž ukázal s úsměvem za sebe. Oba, já i Melchisidek, jsme zvedli pohled, na pozdrav nám kývnul jakýsi muž s dlouhými, plavými vlasy.
Melchisidek se na mne otočil. „Jejich král je venku, právě jej pohřbívají.“ Zaraženě jsem se díval na plavovlasého muže přede mnou, jenž držel v ruce číši a cosi na mě volal.
„Právě tě představil jednomu z následovníků, Buliwyfovi. Zítra bude jmenován novým králem.“ Jen jsem pokrčil rameny a kývnul na vyjádření úcty, a dál se rozhlížel kolem sebe. Co jiného jsem měl dělat, když jejich řečí nemluvím?
*
Stáli jsme na břehu jezera, po jehož hladině klidně plula jedna z normandských lodí. Na její palubě byl uložen král a veškerý jeho majetek. Prý, aby odešel na věčnost se vším, co mu patřilo.
Sledoval jsem vzdalující se loď a zapálené šípy, které dopadaly na dřevěnou palubu. Po malé chvíli loď vzplála. Hlasitě praskala a vrzala, přebíhal mi mráz po zádech. Netrvalo to dlouho a loď se přelomila v půli, naposledy hlasitě zakvílela a ponořila se pod vodu.
Normané kolem mě vykřikli, k vládě se právě dostal nový král, Buliwyf.
Uplynuly další dva dny. Dva dny, které jsme strávili v táboře Normanů, protože je chtěl Melchisidek lépe poznat. Nezdáli se být nebezpečnými a brali nás za přátele, nic nám od nich nehrozilo.
Vyšel jsem před náš stan a protáhl se do zamračeného dne. Udělal jsem pár kroků, ale zarazil jsem se. U břehu kotvila další loď a na její přídi stál malý, světlovlasý chlapec. Stál tam jako socha vytesaná z kamene. Ještě pár chvil jsem se na něj díval a poté jsem se přesunul do stanu, kde po zemi polehávali muži po nočních radovánkách. Zahlédl jsem mezi nimi Melchidiseka. Zamířil jsem k němu.
„V noci připlul další člun a na jeho přídi stojí chlapec.“ Melchisidek se otočil na Hergera, muže, jenž nám před dvěma dny jako jediný porozuměl a ukázal nám, kdo je tu král.
„Prý ho musí nejdříve prohlédnout.“
„Ale vždyť jej vidí.“
„Nevěří svým očím, kvůli mlze. V mlze se mohou skrývat nebezpeční duchové. Dává jim tak čas, aby se přesvědčili o jeho skutečnosti.“ Podíval jsem se za Melchisidekova záda. Jeden z mužů držel v rukou dřevěnou mísu s vodou, do níž právě vyplivl jeden lok vody. Podal mísu dalšímu a ten to opakoval. Nakonec se kus dřeva dostal až k novopečenému králi, který si již několikrát použitou vodou bez okolků opláchl obličej. Že by tihle lidé byli nějak příliš civilizovaní, to se říct nedá.
Najednou se mísa objevila přímo před námi. Šokovaně a znechuceně jsem odvrátil pohled a Melchidisek poslal mísu dál. Chvíli bylo u nízkého stolku, u nějž jsme seděli, ticho, když najednou s příchodem onoho chlapce nastal neskutečný zmatek a chaos. Doprovázelo jej několik starších, celkem statných mužů, kteří si kolem sebe dělali průchod mezi zbytky opilců na zemi.
„Je to posel. Přináší zprávu pro Buliwolfa.“ Chlapec a nový král spolu něco horlivě řešili, nerozuměl jsem jedinému slovu. „Je to Wulfgar, nejmladší ze tří synů krále Rhotgara, velkého krále ze severu. Otcovým jménem žádá o pomoc, jejich království je ohrožováno nebezpečnými přízraky. Pradávné zlo. Je to hrůza, jejíž jméno nesmí být vysloveno.“ Melchisidek je zaujatě poslouchal a překládal mi, zatímco já jsem si prohlížel tváře chlapce a jeho společníků. Byli vyděšení, v jejich tvářích byl vepsaný nevýslovný strach.
„Melcheside? Podívej se na ně, co je tak vyděsilo?“ Otočil se na Hergera, ale ten okamžitě pozvedl ruce a horlivě kroutil hlavou, to jméno nesmělo být vysloveno.
Z ničeho nic se Buliwolf postavil, div nepřevrhl stůl, a něco hlasitě vykřikoval. S tázavým pohledem jsem se otočil na Melchisideka. Chvíli napjatě poslouchal, než se na mě otočil s odpovědí. „Nechal si zavolat vědmu.“
Pár minut na to, co si ji vyžádal, do stanu prošla shrbená žena ověšená různými cingrlátky, provázky a korálky, a hlasitě něco vykřikovala. „Bude věštit z kostí,“ vysvětlil mi šeptem Melchisidek a oba jsme upřeli pohled na stařenu.
„Volá tolik mužů, kolik má rok měsíců. Jejich rok má třináct měsíců, musí vyrazit třináct mužů.“ Melchisidek těkal očima mezi mnou, Hergerem a vědmou. S napětím zatajeným dechem jsem sledoval, co se bude dít dál. Nikdy jsem nic takového neviděl, bylo to pro mne fascinující.
Najednou muži začali jásat a postupně se jeden po druhém stavěli.
Buliwolf. Roneth. Ragnar. Silent. Herger. Fat. Archem. Wise. Halga. Wulfar. Herald. Freyd.
Těchhle dvanáct mužů se přihlásilo dobrovolně na cestu. Zbýval poslední. Ve stanu nastalo naprosté ticho, během něhož vědma četla z úlomků kostí.
Promluvila a davem Normanů se neslo podivné a překvapené tiché šeptání. Všichni se dívali na mě. Včetně Melchisideka.
„Co?“
„Třináctý muž nesmí být seveřan, musí to být cizinec. Vybrali si tebe, Bille.“
*
A tak jsem se dostal tam, kde jsem. Do dřevěné kocábky, jíž Normané nazývají lodí, na rozbouřeném moři. Nezbylo mi nic jiného, než přijmout, a tak jsem se druhý den připojil ke dvanácti Normanům, kterým jsem nerozuměl jediné slovo.
Je to pro mě těžké, být součástí jejich posádky. Nikdo se mě na nic neptá, nikdo nechce znát můj názor, nikdo se mnou nemluví. O to je to pro mě těžší, protože já jsem tvor, který ke své existenci potřebuje ostatní lidi, pozornost.
Je noc desátého dne od vyplutí. Již deset dní jsem mezi naprosto cizími lidmi, již deset dní jsem vystaven hříčkám přírody. Sedíme kolem ohně, všichni kolem mě se smějí, hodují na pečeném masu a hlasitě zpívají. Snažím se poslouchat, o čem se baví, snažím se je vnímat, pochytit jednotlivá slova.
Sledoval jsem jejich rty, naslouchal slovům, jež z nich vycházela. Jakoby hluk a smích kolem neexistovali, jen ta slova, kterým jsem pomalu začínal rozumět.
„… zítra…“
„… dvanáct koní…“
„… pro mě…“
*
Uplynulo několik dalších dní, opět jsme se na noc utábořili pod jedním hřebenem hory, kterou na vrcholku pokrývala bílá čepička sněhu. Pršelo. Seděl jsem schoulený opodál, všichni se tísnili u ohně. Po tvářích mi stékaly kapky deště a moje oči opět těkaly po mých společnících. Opět jsem sledoval jejich rty.
„Roneth se s ní vyspal, zatímco jsme kradli koně.“
„Nejspíš to byla nějaká přičmoudlá běhna, stejně jako jeho matka.“ Wise pohodil hlavou směrem ke mně, všichni se hlasitě rozesmáli.
„Moje matka…“ promluvil jsem tiše, všichni utichli a otočili se na mě. „Byla počestná žena, z urozeného rodu. A já aspoň vím, kdo byl můj otec, ty…“ Nestihl jsem domluvit a Wise se po mně vrhnul. Ani jsem se nehnul a Halga s Freydem ho chytili.
„Kde ses naučil naši řeč?!“ Herger stál najednou těsně u mě a propaloval mne tvrdým pohledem. Postavil jsem se proti němu a tvrdý pohled jsem mu opětoval. Nebo alespoň tak tvrdý, jakého jsem byl schopen.
Chvíli bylo ticho, načež se hlasitě rozesmál a poplácal mě po rameni. Do ruky mi vrazil kus pečeného masa.
„Ty všiváku jeden!“ Dál se hlasitě smál, zatímco si šel sednout. Na mou maličkost dopadaly pohledy všech, především však jeden. Buliwolfův.
autor: Deni
betaread: Janule
proč je to v rubrice 1:14 PM?
[1]: myslím, že si jenom holky tu rubriky spletly 😉
Začátek velice zajímavý a slibný. Slohově se mi to taky moc líbí, takže se moc těším na další dílek. ;o)
kráása
[1]:[2]: Sice děkuju za upozornění, že jsem to omylem šoupla jinam, ale to vážně nemáte nic jinýho, co byste pod povídku napsaly? Nechápu… J.
[5]: Ja tu povidku necetl,takze ji komentovat nebudu,proto jsem napsal akorat ze je ve spatne rubrice.pokud ti to vadi,tak pardon
[6]: Aha, tak to mě fakt nenapadlo. Díky za upozornění 😀 J. :o)
to je fakt zajímavej začátek…. uvidíme co bude dál…
začína to sľubne,takýto námet tu ešte myslím nebol a teším sa čo Deni z toho vykúzli.Určite to bude nádherné ako moja bestovka P.S.I love you.
noooooo zajímavý
hej drsný, můj oblibenej film a povidka je skvělej napád
jen mě mrzí že tam není moje oblíbená věta "Ty z děvky vzešlý prasožroute!"
ale jinak supr jen tak dál…