Můj pohádkový princ 34.

autor: Rachel

Dveře Billova pokoje se otevřely a dovnitř vběhlo černovlasé stvořeníčko, se zářivým úsměvem na rtech. Celý pokoj zalévala krásná zář teplého rozehřátého sluníčka, to teď však Bill vůbec neviděl. Rychle za sebou zavřel dveře a opřel se o ně zády, dívajíc se na sluncem ozářené okénko před sebou. Sám pro sebe se usmál a zasnil se.

Nemohl tomu uvěřit. Nemohl uvěřit tomu, co jim před chvilinkou Simone řekla u snídaně. Nemohl uvěřit, že jim dovolila to, o čem si myslel, že bude proti. Přesto, že se mu Tomův nápad navštívit jeho maminku moc líbil, přeci jen se malinko obával Simoniny reakce. Bál se, že bude zásadně proti a nepůjčí jim její auto, které opatrovala jako oko v hlavě. Všechny jeho obavy a pochybnosti se však rozplynuly ve chvíli, kdy se na ně oba mile usmála a pod přísahou, že bude Tom opatrným řidičem a bude s ní v kontaktu, souhlasně pokývala hlavou a sklonila se znova nad svou snídaní, takže nemohla vidět šťastné a také zaláskované úsměvy obou chlapců, které si ihned vyměnili. Bill s úsměvem dožvýkal poslední sousto a s poděkováním odcapkal po schodech nahoru.

Opíral se o dveře, neustále se usmívajíc. Cítil neuvěřitelný příval štěstí. To, o čem snil tak dlouho a co bylo jeho tajným přáním, se už za několik hodin stane skutečností. Už za pár hodin konečně spatří tu osůbku, na kterou myslel snad každý den, zatímco ve svém srdíčku cítil prázdné místečko. Místečko, které vždycky patřilo pro něj té nejúžasnější mamince na světě, kterou měl Bill tolik rád a která však byla od něj tolik vzdálená. Snad každý den snil Bill o tom, až ji znova spatří, při pohledu na fotografii, která byla tím nejvzácnějším co měl, si představoval její zářivý úsměv až ji znova uvidí a ujistí se, že i on má svou maminku jako každý na světě. A to se mu co nevidět splní. Co nevidět se konečně setká se svou maminkou, která mu tolikrát chyběla a to jen díky své milované osůbce, která se rozhodla mu jeho přání splnit. Jen při myšlence na Toma se Billův úsměv rozšířil ještě víc a s hlasitým zapištěním se rozběhnul a skočil na svou postel.

„Jupííííííííí,“ vykníkl šťastně, zatímco se ručkou sháněl po svém plyšovém medvídkovi. Vzal jej do dlaní a s úsměvem se zadíval do těch dvou černých korálků.

„Mám toho nejhodnějšího a nejúžasnějšího prince na světě,“ špitl tichounce a nato se mile rozchichotal. Cítil neuvěřitelnou lehkost u srdíčka a proto se teď přetočil na záda se svým zvonivým smíchem začal plyšáčka vyhazovat do vzduchu a znova jej chytal. Jakoby z něj všechno opadlo a teď tu byl jen on a jeho smích, jeho radost. Cítil, že už nemůže být šťastnější, to se však mýlil.

Z jeho veselého chichotání jej vytrhlo až jemné zaklepání na dveře, které však šlo dobře slyšet. Bill malinko ztichnul a pomalounku se na posteli posadil, očka zvědavě upřená na dřevěné dveře. Stačil však jen pouhý okamžik a černovlasé stvořeníčko si uvědomilo, kdo za těmi dveřmi stojí. Bill se celý rozzářil a nedočkavě spustil nožky z postele.

„Dále,“ špitnul s milým zachichotáním a udělal pár krůčků vpřed. Za několik málo vteřinek se mu naskytl pohled na tu nejkrásnější osůbku na světě, která se na něj usmívala tak nádherně, až si Bill myslel, že omdlí. I na jeho tváři se rozlil široký úsměv a Bill se se svým zvonivým smíchem vrhnul svému miláčkovi rovnou do náruče. Vesele se chichotal a když ucítil na svém pasu dvě měkké a příjemně teploučké dlaně, které si jej jemně přivinuly blíž k sobě, blaženě zavrněl a s úsměvem zabořil nosík do voňavé látky, Tomova trička. Byla prosycena tou nejkrásnější a nejpřitažlivější vůní, kterou Bill kdy cítil. Poznal by ji mezi tisíci. Nutila jej přivírat víčka a znova a znova si podmaňovala všechny jeho smysly. Bill se mile, sladce zaculil a objal svou lásku ještě pevněji, jakoby ji snad nikdy nechtěl pustit.

„Tomi,“ špitl tichounkým hláskem tu krásnou zdrobnělinku a nato ucítil na svých vláscích ty nejněžnější polibky. Tom se pousmál a prsty se lehce dotknul té sametově hebké černé nádhery, kterou vždycky tolik obdivoval. Jemně jej hladil, netrvalo však dlouho a jeho oči se setkaly s těmi Billovými, které k němu vzhlédly. Mísila se v nich nekonečná láska a také radost, která vykouzlila na Tomových rtech šťastný úsměv. Tom se pousmál, svou dlaň však z Billových vlásků nespustil. Něžně jej hladil, dokud ticho v pokoji neprolomil Billův tichý hlásek.

„Lásko, řekni mi, že se mi to jen nezdá,“ špitl Bill a zadíval se do Tomových upřímných očí, které se teď na něj upíraly. Stačilo však, aby v té nekonečné čokoládové hloubce spatřil to, co cítil i on sám. Štěstí a neuvěřitelnou radost. Tom se zaculil a pomalounku se sehnul k Billovu oušku.

„Nezdá, Billí. Teď už nám vůbec nic nebrání,“ ujistil jej šeptem a věnoval svému andílkovi jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů.

Bill se mile pousmál, nato však sklopil hlavinku. Věděl, že kdyby nebylo Toma, asi by teď nebyl tolik šťastný a netěšil se na svou maminku. Bez Tomovy pomoci a jeho ochrany by se asi nikdy neodvážil jet sám někam, kde už tak dlouho nebyl. Cítil, že jen té osůbce stojící před ním patří velký dík za to všechno, co pro něj až doposud udělal. Pomalounku vzhlédnul a když jeho mandlová očka spatřila ta oříšková, která se na něj usmívala, Billovi se málem zatajil dech. Jeho prstíky si jemně pohrávaly s konečky Tomových dredů a Bill vztáhnul jednu svou packu, aby mohl svého prince láskyplně pohladit po tváři. V hlavince mu panoval menší zmatek a Bill si rychle formuloval své poletující myšlenky. Prstíky přejížděl po Tomově líci a vděčně hleděl do jeho očí.

„Tomi, já… vůbec nevím, jak ti mám poděkovat,“ pípl téměř neslyšně, Tom to však dobře slyšel. A právě proto teď jemně položil svůj ukazováček na Billovy narůžovělé polštářky a tím ukončil další příval jeho díků. Nechtěl je slyšet. Stačil mu ten nádherný a šťastný úsměv, který tolik miloval a rozzářená mandlová očka, do kterých by se vydržel dívat celé hodiny. Nic pro něj nebylo větší odměnou než ten rozesmátý černovlasý andílek. Tom si jej něžně přivinul k sobě a palcem přejel po malém znamínku na bradě, neustále se usmívajíc.

„Pšššt. Nemáš mi zač děkovat, broučku. Já to dělám rád a také… také z lásky,“ zašeptal s úsměvem a jakmile uviděl ta rozzářená čokoládová kukadýlka, srdíčko se mu rozbušilo jako o závod.

„Miluji tě, sluníčko moje. A nechci, aby ses kvůli někomu nebo něčemu trápil. Chci slyšet tvůj smích, vidět tvůj nádherný úsměv a cítit, že jsi šťastný tak, jako já. Jen s tebou můžu být šťastný a jen tehdy, když ty budeš šťastný také. A navíc… už se moc těším. Bude to náš první malý výlet – jen ty a já,“ dodal s úsměvem a když spatřil dvě malé slzičky, které se vykutálely z těch dvou hnědých kuliček, lehce je setřel palcem. Bill se rozzářil jako sluníčko a mile, sladce se rozchichotal. Nepotřeboval slyšet už nic. S radostí Toma objal kolem krku a šťastně mu začal pusinkovat celou jeho tvář. Něžně jej líbnul na nosík a poodtáhnul se od něj na pár milimetrů.

„Já už se také moc těším, Tomi. Představím tě mamince,“ špitnul s úsměvem, zatímco prstíky hladil Tomovy dredy. Tom se krásně usmál a souhlasně pokýval hlavou. Jeho prsty vyhledaly ty Billovy a propletly se s nimi v láskyplném dotyku.

„Musíme se jít sbalit, Billí, abychom mohli co nejdříve vyjet,“ připomněl tomu černovlasému smíškovi s úsměvem a jemně mu brnknul po nosíku. Bill vesele vykníknul a rychle odcupital ke své skříni.

Celé dopoledne, ale i odpoledne vládnul v domě Kaulitzů menší zmatek. Bill i Tom balili své nejnutnější věci do velké Tomovy tašky, zatímco jim Simone přidávala do zavazadla další a další nezbytnosti. Bylo jí jasné, že když vyjedou dnes odpoledne, nemohou pomalým tempem takovou dálku za dnešek stihnout. Proto jim nachystala spoustu jídla, aby za ně nemuseli utrácet a šla zkontrolovat stav auta. Tom pomalu scházel schody dolů a do otevřené tašky si přidal ještě svou poslední mikinu. Stočil pohled k hornímu patru a očima těkal po dveřích Billova pokoje. Netrvalo dlouho a na schodech se opravdu objevily dvě hubené nožičky, jejichž majitel rychle capkal dolů s poslední hromádkou oblečení. Krásně se na Toma usmál a jakmile si v té obrovské tašce překontroloval všechny své věci a ujistil se, že mu nic nechybí, radostně zatleskal ručkama.

„Už je to všechno, Tomí,“ vypískl radostně a posunkem packy a mírně pozdvihnutým obočím Toma vyzval, aby u tašky zapnul zip. Tom se v duchu pousmál nad roztomilostí toho černovlasého trdýlka a zatímco tašku zavíral, s úsměvem poslouchal Billovo loučení se s Bobíkem.

Bill si chlupáčka vzal do náruče a mírně s ním pohupoval. Simone mu slíbila, že se o něj postará, proto si s ním nemusel dělat starosti. Pohladil zvířátko po srsti a zadíval se do jeho černých korálků.

„Bude se mi moc stýskat, Bobí… Ale to víš, že tě mám rád,“ zašišlal mile a rychle, aby jej Tom neviděl, Bobíka líbnul na jeho růžový čumáček.

„A nezlob,“ dodal naoko přísně a sledoval, jak králíček zastříhal ouškama. V tom však ucítil na svém pasu něčí dlaně a jemné líbnutí na ouško. Tom se zaculil a mrknul na králíčka, který jen znova stříhnul ouškama a raději si vlezl zpět do svého domečku, aby se nemusel dívat na to sladké cukrování. Bill se pomalounku otočil k Tomovi a rozzářil se jako sluníčko. Tom mu úsměv oplatil a pohladil jej po vláscích. Bill mu přišel neuvěřitelně roztomilý a Tom pocítil touhu jej teď povalit na zem a roztouženě okusit ty naběhlé polštářky v podobě Billových rtů.

Jenže to teď nešlo. Z jejich krásné chvilky je vyrušil Simonin hlas a tak se jen letmo dotkli rty toho druhého a Tom si vzal na rameno svou velkou tašku. Společně vyšli ven a zamířili k nablýskanému stříbrnému autu. Tom dal tašku do kufru a podešel o kousek dál k Simone, která se s nimi chtěla ještě rozloučit. Zadívala se na oba chlapce a potom se pootočila k Tomovi.

„Hlavně jeď opatrně, Tome. Zavolej mi ještě dnes, jestli jste v pořádku. Mapu máš v autě, kdyby jsi nevěděl. Dávejte na sebe pozor,“ dodala starostlivě a ještě je oba políbila na tvář.

„Ahoj mami,“ rozloučil se Tom a přešel ke dveřím auta. Simone se pousmála a potom už jen sledovala, jak si oba chlapci sedají do auta a připoutávají se pásy. Oba jí ještě zamávali na pozdrav a za pár minutek už vyjeli z Magdeburku na úplně opačnou stranu.

Bylo už asi osm hodin večer, když si Tom na plnou pusu zívnul a protřel si oči. Bylo to už několik hodin, co vyjeli z Magdeburku a nikde se nezastavovali. Přesto, že byl pátek a všude se daly očekávat několikametrové kolony aut, dnes to tak nebylo. Na silnicích vládl klid, jen sem tam se v protisměru zableskla záře reflektorů. Tom malinko zmírnil tempo a zadíval se na obrovskou ceduli. Zbývalo jim už jen kolem třiceti pěti kilometrů, přesto se však cítil velmi vysíleně. Pomalu si olíznul vyschlé rty a stočil pohled na spící stvořeníčko vedle sebe.

Bill už asi hodinu nerušeně podřimoval na sedadle spolujezdce a vůbec nevnímal nic kolem. Ani dredatou osůbku, na jejíž tváři se teď rozhostil krásný úsměv. Tom se celý rozzářil a jen velmi nerad odtrhl od té nádhery vedle sebe oči. Už několikrát se mu totiž stalo, že málem přejel křižovatku na červenou, nebo se jen tak tak vyhnul srážce s jiným autem. Důvodem byl ten černovlasý andílek vedle něj, který si ani neuvědomoval, že jen při jednom jediném pohledu na něj, přiletělo do Tomova bříška snad tisíc motýlků, jeho srdíčko se rozbušilo jako o závod a Tom vydechl úžasem nad tou dokonalostí, kterou v sobě skrývala Billova tvář. S mírně pootevřenou pusinkou se oddával kouzlu spánku a jeho dlouhé řasy se jemně chvěly v teplém letním větříku, který do auta foukal pootevřeným okýnkem.

Tom se usmál a znova si protřel oči únavou. Strašně rád by si odpočinul a najedl se. Podle digitálních hodin v autě poznal, že přijet k Billově mamince pozdě večer by nebyl ten nejlepší nápad. Už několik minut cítil, jak jej zmáhá spánek, proto horlivě přemýšlel, kde by přespali. Z města před chvílí vyjeli a teď projížděli krásnou krajinou s rozkvetlými loukami a lesy, které v paprscích zapadajícího sluníčka vypadaly opravdu pěkně. Tom zapřemýšlel a pozorněji se rozhlédnul kolem, v tom jej však něco napadlo. Něco, co se mu hned v prvním okamžiku zalíbilo. Tom se sám pro sebe usmál a pohledem zkontroloval svou spící lásku. Nedočkavě vyhlížel alespoň malou odbočku, když se však jeho očím naskytla polní cesta mírně do kopečku, neváhal a s úsměvem odbočil.

Po chvilince pomalé jízdy auto zaparkoval na rovné místečko a zadíval se před sebe. Byli na menším kopci skoro u lesa, který se rozléhal několik set metrů. Před lesem však bylo něco, co Toma zaujalo ze všeho nejvíc. Byla to velká rozlehlá louka, plná těch nejpestřejších a nejkrásnějších letních květin. Tom se pousmál nad svým nápadem a upřel pohled na černovlasou osůbku vedle sebe. Doufám, že se ti to bude líbit, Billí.

Pomalu se sklonil k té spící nádheře a prstem přejel po jemné tvářičce.

„Billi, vstávej, lásko,“ zašeptal něžně a zadíval se na řasy, které se teď začaly chvět čím dál tím víc. Bill pomalounku otevřel zalepená očka od sebe a když spatřil usmívajícího se Toma, sám se zaculil. Zvědavě se porozhlédnul kolem a jakmile se jeho očím naskytlo neznámé prostředí, tázavě se na Toma zadíval.

„Tomi, kdepak jsme?“ optal se s vykulenýma kukadýlkama a neustále se rozhlížel kolem. Tom jej něžně pohladil po rozespalé, přesto však stále krásné tvářičce.

„Zbývá nám jen třicet pět kilometrů, ale už je večer a… víš, říkal jsem si, že bychom to dojeli až zítra ráno. Jsem unavený a klíží se mi oči,“ vysvětlil a nato se setkal s Billovým souhlasným úsměvem. Bill se usmál a packou přejel po Tomově líci.

„Dobře, Tomi, dnes už budeme jenom odpočívat, hm?“ navrhnul mu a věnoval mu dlouhý procítěný polibek.

Po chvilince oba vylezli z auta a zatímco Tom šel rychle pro něco do kufru, Bill udělal pár krůčků vpřed a…

Zatajil se mu dech. Jeho očím se naskytl ten nejkrásnější pohled, který si už několikrát v životě představoval. Jeho představy se však vůbec nedaly srovnávat s tím, co teď viděl před sebou. Bílé kopretiny se pomalounku zavíraly a v teplém větříku se lehounce chvěly. Bylo jich snad milion, stejně tak jako spousta jiných květin, jejichž květy se pomalounku zavíraly a přijímaly večerní vláhu, které teď byla plná louka. Motýlci odlétali ze všech květin a cvrčci si začínali procvičovat svůj večerní koncert. Stromy na okraji lesa tiše šuměly a dodávaly tak celé přírodě krásnou, romantickou atmosféru. Bill se snad posté rozhlédnul kolem a tiše vydechl.

„To je nádhera,“ špitl tichounce a obdivně shlížel na tu krásnou přírodu kolem sebe. Najednou však uslyšel za sebou ten nádherný medový hlas, který mu na tváři vykouzlil úsměv.

„Budeme večeřet?“ zeptal se Tom s úsměvem a upřel oči na Billa, který se k němu pomalounku otočil. Když však jeho oči spatřily to krásné před sebou, Billovi se opět ztratil hlas. Kousek od auta byla rozprostřená velká deka, plná jídla, které jim Simone dala ještě doma. To nejkrásnější však sedělo uprostřed deky a mile se na Billa culilo. Tom seděl na dece se zkříženýma nohama a malinko netrpělivě očekával svou lásku. Bill pokýval hlavinkou a pomalounku si na deku sedal, na tváři rošťácký úsměv. Tom jej už už chtěl políbit, Bill však udělal něco, co ani v nejmenším neočekával. S úsměvem se položil na deku a zadíval se na potemnělou oblohu, na které se začaly objevovat první třpytivé družičky. Nemusel ani počítat do pěti, aby zahlédnul tvář svého miláčka, který se nad ním skláněl. Opatrně si přilehnul k Billovi a věnoval mu láskyplný polibek. Leželi vedle sebe a vzájemně se krmili, neustále se zamilovaně usmívajíc. Ani jeden z nich nezaznamenal, že sluníčko už zachází a na tmavé podvečerní obloze se začíná objevovat stříbrný měsíc. Všechny květy na louce se už zavřely a stromy přívětivě šuměly svými listy.

Bill se odtrhl od Tomových rtů a sladce na něj zamrkal. Zajímala jej ještě jedna otázka. Podepřel si ručkou hlavinku a pohladil Toma po dredech.

„A, Tomi… kde budeme spát?“ zeptal se zvědavě a porozhlédnul se kolem. Tom si propletl své prsty s těmi bílými a zapřemýšlel. Nevěděl, jestli se to bude Billovi líbit, přesto se však rozhodl to zkusit. Zhluboka se nadechl.

„Víš, Billí, mohli bychom přespat tady v autě, kdybys chtěl,“ začal opatrně, jakmile však uviděl na Billově čelíčku malou vrásku, veškerá jeho naděje jej opustila.

„A-ale jestli nechceš, pojedeme do města a já seženu nějaký hotel,“ nabídl mu, odpovědí mu však bylo Billovo rázné zavrtění střapatou hlavinkou. Bill se zářivě usmál a pomalu si hačnul na Tomův klín, objímajíc jeho štíhlý krk.

„Když bude můj miláček u mě, tak přespím kdekoli,“ zašeptal s úsměvem a jemně Toma zatahal za dredíky. Tom mu úsměv oplatil, nato se však přeci jen zatvářil malinko vážně.

„A… nebudeš se bát, Billí?“ namítnul starostlivě, v tom však ucítil Billův jemný prstík na svých rtech. Bill zavrtěl střapatou hlavinkou až se mu vlásky ještě více zacuchaly.

„S mým Tomim se nemám čeho bát,“ pronesl naoko povýšeně a líbnul Toma na nosík. Tom se zaculil a stisknul Billovu ručku v té své.

„Dobře, lásko, nachystám to v autě a půjdu zavolat mamce, aby neměla starost, hm?“ navrhnul mu a nato na jeho rty přilétl jeden z dalších nádherných polibků.

Byl už večer a na noční oblohu se z postýlek vykutálely snad všechny hvězdičky. Jejich pán, stříbrný měsíc, bedlivě shlížel na zem a posílal dolů stříbřité světlo. Spolu s odlesky zářivých hvězd vytvářelo krásnou romantickou atmosféru a vyvolávalo tak na tváři černovlasé osůbky krásný úsměv. Bill nehybně ležel na sklopených sedadlech a přikrytý jen tenkou dekou znova a znova vzhlížel k té třpytivé nádheře, tichounce očekávajíc příchod své lásky. Tom kousek opodál mluvil se Simone a ujišťoval ji, že jsou v nejlepším pořádku. Za pár minutek stisknul červené tlačítko a s úsměvem zamířil k autu. Bylo dosti prostorné a navíc v něm už několikrát spal, proto se nebál, že se tam s Billem oba nevlezou. Pomalu si lehl na sedadla a stáhnul okénko, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch. Nebyla zima, ba právě naopak. Teplý letní větřík foukal do auta a cuchal tak Billovy černé vlásky.

Bill se mírně pousmál a přejel svými prstíky po Tomově tváři, znova se dívajíc na rozzářenou oblohu. Mohl by se na ni dívat i celé hodiny, stejně by se mu ten pohled neomrzel. Upřel očka na miliony hvězdiček a lehounce stisknul Tomovu dlaň.

„Není to krása?“ zašeptal tichounce, jakoby se bál, že pouhým zvýšením hlasu tento nádherný okamžik zničí. Tom se pousmál a zadíval se na tu noční nádheru.

„Je,“ přiznal, zatímco prstem jemně přejížděl po Billově ručce. Společně se dívali na ty tisíce třpytivých hvězdiček a vůbec nevnímali nic kolem. Bill se pousmál a zvědavě se na Toma pootočil.

„Kterápak se ti zalíbila?“ tichounce položil svou otázku a upřel očka na Tomovu tvář. Tom nemusel dlouho přemýšlet. Zadíval se na oblohu a pohledem vyhledal tu jednu, kterou pozoroval už několik vteřinek.

„Ta, co právě padá,“ odpověděl a prstem Billovi ukázal jednu padající družičku, která se odtrhla od své velké rodiny a rychle padala dolů, až se oběma chlapcům ztratila z očí. Bill od ní odtrhl pohled a zvědavě na Toma upřel své dvě čokoládky.

„A přál sis něco?“ zeptal se, ani v nejmenším však neočekával Tomovu odpověď. Tom pozdvihnul jeho packu, něžně ji políbil a zadíval se do toho moře čokolády, které k němu vzhlíželo a při kterém se jeho zaláskované srdíčko rozbušilo snad ještě víc, než předtím.

„Přál. Abych se na hvězdy mohl dívat jen se svou láskou,“ špitl něžně a palcem přejel po Billově tvářičce, upírajíc své oči do těch Billových, které se začaly třpytit malými slzičkami. Tom se pousmál. Moc dobře věděl, že to nejsou slzičky strachu, nejistoty nebo něčeho jiného. Jsou to slzičky štěstí.

Tom to cítil. Cítil štěstí, něhu a také lásku, která se teď vznášela všude kolem nich a s každou další vteřinkou rostla stále víc a víc. A také cítil, že už dál nevydrží odolávat těm krásným očím a naběhlým rtíkům, které uměly tak nádherně a něžně líbat. Opatrně sklonil svou tvář k té Billově a lehounce se otřel svými rty o ty jeho. Pomalounku je poznával těmi svými a vychutnával si jejich hebkost a plnost, která je dělala tolik krásnými. Z jednoho polibku se stalo láskyplné líbání obou zamilovaných blázínků, kteří nesmělými dotyky poznávali tvář toho druhého a cítili ve svých bříškách snad tisíc třepotavých motýlků. Jejich srdíčka šťastně bila a jejich majitelé si uvědomili v této chvíli to nejkrásnější, co jim jejich zaláskovaná srdíčka tichounkými hlásky napovídala.

„Miluji tě,“ ozvalo se dvakrát do polibku a oba chlapci se mile usmáli. Cítili, že jejich city a láska, které mají plné srdíčko je opětovaná. Vzájemně se položili do náruče toho druhého a s těmi nejněžnějšími polibky se společně odebrali do říše těch nejkrásnějších snů.