autor: Janule
pondělí 10.8.2015 dopoledne
SABINE
„Umíš aspoň Otčenáš?“ zeptám se Billa, když parkuje před strýčkovým kostelem. Přesně jak jsem předpokládala, vykulil na mě ty svoje hnědý namalovaný kukadla a nevěděl, která bije.
„Co to je?“ ještě se naivně zeptal, a mně konečně došlo, že je vírou opravdu nedotčenej. To bude se strejdou ještě sranda…
„Modlitba,“ stručně odpovím a začnu si odepínat bezpečnostní pás. „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, buď vůle tvá, přijď království tvé, jak v nebi, tak i na zemi…“ recituju naučenou odrhovačku, kterou mám v hlavě už od dětství, zatímco si ve zpětným zrcátku upravuju make-up. „Nikdy jsi to neslyšel?“ udiveně kouknu na Billa.
„No… nejspíš jo, ale jestli, tak někde v televizi,“ zazubí se na mě to pako, co se jde ženit do kostela. Hlavně, že je pokřtěnej.
„Jasně, v televizi určitě… to byste doma místo na Simpsonovy museli čučet na nedělní mše… A co „Andělíčku, můj strážníčku?“ přihodím pobaveně další z modliteb svého dětství, kterou jsem musela odříkat denně před spaním vkleče u postele, když jsem tu u prastrýčka Rudyho a jeho „hospodyně“ Agáty trávila část prázdnin. Byla to samozřejmě hospodyně jen na oko, měli spolu pět dětí, tak plodnýho faráře, aby pohledal. Celá vesnice věděla, že jsou to jeho haranti, ale nikdo necekl ani slovo. Celibát* je holt celibát, farář přece děti mít nemůže, tak je prostě neměl… přesto Agátu nikdo nepovažoval s jejími pěti nemanželskými dětmi za nemravnou ženu… vesnická morálka je někdy fakt srandovní věc.
„Ne, ani to neznám,“ potvrdí Bill mou domněnku, že jeho znalosti jsou na nulové úrovni… jejich matka měla nejspíš jinou zábavu, než chodit s dvojčátkama každou neděli do kostela. Vozila je po kšeftech a připravovala svoje syny na slávu. Jenže to teď bude nejspíš trošku problém.
„Ahoj, Sabinko,“ přivítá mě v zadních dveřích zákristie** strýček Rudy, jako by mi bylo pořád deset. Musím se k němu sklonit, aby mě mohl obejmout, je mu skoro osmdesát a připadá mi o hodně menší, než před patnácti lety, kdy jsem tu trávila s jeho dětmi prázdniny, ale nejspíš to bude tím, že já jsem o metr vyšší a on se trošku stářím scvrkl. „To je let, co jsme se neviděli, vyrostla jsi nám do krásy,“ rozplývá se a mimoděk mrkne za mě na Billa, aby skouknul mého nastávajícího. Vidím v jeho očích překvapení, smíšené s úděsem, jako by spatřil samotného ďábla. Na chvilku oněmí, než mě pustí a je schopen natáhnout k mému ženichovi svou studenou stařeckou ruku, aby mu jí potřásl a vzájemně se představili. Já to Billovi říkala, že se nemá malovat, ale on na mě nedal, ať prej si strejda zvyká… prohlásil, že kdyby se tak objevil až na svatbě, mohlo by to se strejdou třeba praštit a bylo by po obřadu. Nechala jsem to tak, ale bylo mi jasný, že strýček Rudy jím moc nadšenej nebude.
„Tak tohle je tvůj ženich?“ ještě si radši strejda ověří, jestli jsem s sebou nevzala jen tak náhodou nějakýho stopaře, a když mu to oba s Billem potvrdíme, je na něm vidět, že by nás nejradši rovnou vyprovodil z kostela ven. Předpokládám, že prozatím nevěří, že je Bill kluk a že tu na něj šiju nějakou zákeřnou boudu s registrovanou partnerkou…
„Tak se tady posaďte,“ nabídne nám židle u starýho vyřezávanýho stolu. „Můžu poprosit ženichův křestní list?“ požádá Billa nedůvěřivě, ale dívá se u toho spíš na mě. No jo… Billovy satanský černý linky jsou mu nejspíš taky proti srsti… ale co vím, jeden z jeho synů je metalista, tatínkovi se moc nevyvedl, ale možná právě proto se Billa tak děsí.
„Tady je,“ podává mu budoucí ženich zažloutlý papír přes stůl. Ještěže mu ho Simone v sobotu přivezla, absolutně netušil, že něco takovýho existuje. Rudy chvilku kouká na jméno, pak zvedne oči k Billovi, a odevzdaně přikývne. Konečně uvěřil, že je to chlap a ne lesbička, kterou jsem se rozhodla pojmout za manželku v jeho kostele. Je mi jasný, co si o mém nastávajícím myslí.
„Strýčku,“ oslovím ho a pohladím chlácholivě jeho vrásčitou starou ruku ležící na stole, „Bill není žádnej satanista,“ snažím se ho uklidnit. „Je umělec, zpěvák, a tohle je jeho pracovní image. Je slavnej, zná ho celý Německo, a nemůže se ženit bez toho svýho make-upu, protože fotky z naší svatby budou v novinách. Jinak je to moc hodnej kluk, a já ho miluju, věř mi,“ trošku zkresluju skutečnost, ale to mi snad ten nahoře, jestli tam fakt někdo je, odpustí. Co je tohle mezi vším tím ostatním lhaním? Kapka v moři…
„Děti, děti,“ vzdychne si farář. „Já nevím…“ váhavě na nás kouká. „Měl bych vás připravit na svátost manželskou, povykládat vám něco o víře, o výchově dětí v bázni boží, ale připadá mi, že moje slova nepadnou na úrodnou půdu. Kdy jste byl naposledy u zpovědi, mladý muži?“ zeptá se Billa a mně začnou malinko cukat koutky… dá mi hodně práce, abych se nerozesmála. Obávám se, že stejně tak, jako nezná Otčenáš, ani tohle není jeho oblíbená disciplína.
„No,“ odkašle si nesměle Bill. „Myslím, že ještě nikdy,“ skoro zašeptá, aby se jeho hlas nerozléhal zákristií moc nahlas, je tu skvělá akustika, jako v celém kostele. Nejspíš se rozhodl aspoň k částečné upřímnosti, když se ocitl v božím svatostánku… atmosféra tady je fakt šílená, člověk si tu připadá jako největší hříšník světa… a což teprve vedle v kostele, když strýček mumlá ty svoje zaklínadla monotónním hlasem, hrozivě mává smradlavým kadidlem a místní báby zpívají svýma ječákama jak o život. V dětství mi to nahánělo celkem hrůzu a můj vztah k víře se tím jen a jen zhoršil. Mně někdo bude vyprávět o tom, co je to církev… zrovna mně…
„Nikdy?“ udiveně zvedne obočí strýček. „Takže předpokládám, že ani nenavštěvujete pravidelně bohoslužby, že? A to se chcete ženit v kostele? Proč?“
„Já totiž…“ začne nesměle Bill a sklopí oči. Zřejmě neví, jak dál…
„Strejdo, ono je to trošku jinak,“ vložím se do věci, a vzpomenu si přitom na fakt, že já byla u zpovědi naposledy tady, když mi bylo asi čtrnáct let, a to jsem mu tenkrát zamlčela, že jsme s jeho dcerou Claudií a zdejším donchuánem Petem Herzerem provozovali to dopoledne mírnou osahávačku v místním seníku. „Bill je sice pokřtěnej, ale rodina ho nikdy k víře nevedla, nemůže za to. Ale když… my se prostě musíme vzít patnáctýho září, a ty jsi byl jedinej, kdo mě napadl, když jsme přemýšleli, kde tak rychle zařídit důstojnou svatbu. Neptej se mě na důvody, je to složitý, ale potřebujeme prostě oddat přesně v ten den. Je to důležitý. Uděláš to pro nás?“ Zkouším ho přesvědčit po dobrém, ale jestli to nepůjde, rozhodla jsem se využít svých znalostí o jeho rodinných poměrech. I když je Agáta už pět let na pravdě boží, jeho synové a dcery jsou živoucím důkazem velice benevolentního přístupu pana faráře k pravidlům církve, tak by mohl jednou udělat výjimku a oddat dva ateisty ve svém kostele, jestli v něm chce zůstat až do smrti. O jeden hřích víc nebo míň, to už pana faráře od pekla stejně nezachrání… nejsem normálně mrcha, ale když jde o dobrou věc…
„Ale děti… vystavujete se božímu trestu…“ začne jako správnej farář. Ach jo, zvednu v duchu oči v sloup… takže přece jenom budu muset přitlačit…
„Strejdo… no tak… kdo se tady vystavuje božímu trestu? Jakpak se má Claudie? A co David, ještě hraje v tý metalový skupině? A Patrick, studuje ještě theologii nebo už to vzdal stejně jako Stefan?“ výhrůžně na něj spustím, a vidím v jeho očích, že pochopil.
„Sabinko!“ okřikne mě strýček. „Myslím, že byste si to měli oba pořádně rozmyslet, než před Bohem slíbíte, že spolu budete žít v bázni boží až do smrti,“ řekne už smířlivěji a mimoděk se pokřižuje. Nejspíš už to dělá automaticky.
„Ale my se prostě musíme vzít patnáctýho září, strejdo,“ znovu zdůrazním. „Zkoušela jsem hledat něco jinýho, nějakej zámeček, ale všude, kde to vypadá alespoň trošku slušně, je plno. Všichni si svatbu plánujou rok dopředu a patnáctýho září je zrovna jak na potvoru nějak astrologicky vhodný datum, o kterým se mluvilo v televizi,“ sdělím mu věc, kterou jsem se dozvěděla náhodou od jedný nevlídný oddávající úřednice, která mi hned poté, co na mě tuhle informaci vyštěkla, třískla s telefonem. Konečně jsem aspoň pochopila, proč je všude tak narváno. Filip s Valerií tomu nejspíš taky věřili. „Nepojedem přece do Las Vegas, strejdo, to bys nemohl dopustit. Ty jsi naše jediná záchrana,“ snažím se ho ukecávat, nechce se mi ho vydírat, přece jen na to nemám žaludek, když se dívám do jeho zoufalý vrásčitý tváře. „Všude jinde po nás chtějí, abychom chodili dva měsíce na přednášky o manželství… na to my nemáme čas. Je to moc narychlo, já vím, ale my nemůžeme jít na obyčejnej úřad, to by vypadalo divně,“ snažím se mu vysvětlit. Ta úřednice ze sociálky si určitě myslí, že svatbu plánujeme už dlouho a kostel by byl pro ni i média daleko přijatelnější, než nějakej strohej úřad… vypadalo by to fakt podezřele, že se slavnej zpěvák žení v takových podmínkách… když to bude v kostele, nikoho ani nenapadne, že je to jen kamufláž, a o to tady jde především.
„A když vám zařídím něco jiného?“ nabídne strýček.
„To by asi bylo nejlepší,“ vloží se do toho Bill, než stačím něco říct. „Vy byste o něčem věděl?“
„Jo, věděl,“ zvedne strýček hlavu a podívá se poprvé Billovi pořádně do očí. „Tady o tři vesnice dál mají odsvěcenou kapli, ve které oddává místní starosta. Když tam zajedete, a řeknete, že jste ode mě, určitě vám vyhoví a nějakou tu volnou hodinu pro vás najde. Zavolám mu předem, aby vás čekal a všechno vám ukázal. Něco mi dluží…“ sdělí nám vítězně strýček a hned pokračuje, aby se nás co nejrychleji zbavil. „Vypadá to tam podobně jako tady, mají to hezky vybavené, a kdo tomu nerozumí, může si myslet, že je to normální vysvěcený kostel, jestli je tohle pro vás tak důležité,“ mluví strýček a já i Bill se začínáme usmívat. No to je úžasný… Pokud by to šlo, bylo by to nejlepší možný řešení. Aspoň o jeden velkej hřích míň…
TOM
„Tak Dejve, vylez!“ skoro zoufale už volám po bytě, protože ten malej mrňous se při schovce tak dokonale schoval, že nemám šanci ho najít. Bože můj, snad nezalez někam, kde by se udusil? Pomalu propadám panice, když prohledávám všechno, kam by se vešel takovejhle špunt. Prošel jsem snad všechny místnosti, prolez všechny skříně, kam by se mohl nacpat, ze zoufalství jsem nakoukl dokonce i do mrazáku, ale nikde není… Že by utekl někam mimo byt? Pomalu otevřu dveře na chodbu, aby to neslyšel a nezapikal mě, kdyby byl náhodou někde uvnitř, a vystrčím hlavu ven. Rozhlížím se, ale nikde ani noha, sakra…
„No ták, špunte, tohle už není sranda, vylez!“ snažím se ho vylákat ze skrýše, když zase potichounku zavřu dveře a vrátím se doprostřed předsíně. Musí bejt někde tady… to jinak není možný. Ale kde? Nakouknu znovu do kuchyně… ani ten Scotty mi nepomůže, jako by snad byli ti dva domluvení. Leží si v klidu pod stolem, ani se nehne… a hele… on má Scotty pod ocasem zelenou bačkoru? Není to náhodou…
„Mám tě!“ zařvu vítězně, a zdrhám z kuchyně zpátky do předsíně, kde je pikola. „Davídek pod Scottym!“ zařvu, čímž s radostí a úlevou zapikám toho našeho prcka. Konečně jsem ho porazil, pardála mrňavýho. Ještě se mi to nikdy nepovedlo… on mě najde vždycky, jsem se svojí vejškou v nevýhodě, to je jasný, ale stejně… poprvé jsem vyhrál! Jo! Jo! Jo!
„Tedá,“ vyleze zklamaně Dejv zpod našeho psa, kde se až doteď nechal zahřívat jeho chlupama. Sice se směje, ale vidím na něm, že je mu to líto. Skoro celej pod tím psem ležel, proto jsem si ho nevšiml.
„No co? Konečně jsem taky jednou vyhrál já!“ zařvu nadšeně, popadnu ho a zatočím se s ním kolem dokola. Výská, tohle lítání ve vejšce má strašně rád. Dlouho už to nebudu moct dělat, za chvíli bude moc těžkej a já už ho takhle neuzvednu. Roste jak z vody. Každej měsíc cenťák, to je hrozný. Má na futru rysku, kam ho vždycky Bill postaví, a udělá mu novou, když popoleze vejš. Vypadá to, že bude jednou vysokej jako my s Billem.
„Strejdo, budem zase hledat štěnice?“ zeptá se, když už nemůžu a postavím ho na zem. „To bylo bezva,“ dodá a usmívá se. A jéje, vzpomínka na včerejší celodenní zábavu, kdy jsme lezli s Billem po celým domě a hledali odposlouchávací zařízení. Dejv chodil za náma jako ocásek, a pořád se vyptával, co to děláme, tak jsme mu řekli polopravdu: „Hledáme štěnice.“ Bill už mu jednou vysvětloval co to je, když jsme vybírali Scottymu blechy jako vždycky, a udělal mu tehdy přednášku o všech hnusnejch kousavejch hmyzounech, co lezou na lidi a na zvířata, aby to měl jednou provždy z krku. Večer jsem mu pak ještě vymyslel hmyzí horor, takže mu to v hlavě zůstalo dost živě, od tý doby kouká na mouchy dost nedůvěřivě. Mladej si teď samozřejmě myslí, že jsme pátrali po štípavých potvorách, tak doufám, že to bude první, co řekne Krautnerce, až přijde na kontrolu. To bude bezvadný, bábu trefí šlak. Jenže kdyby řekl to, co jsme hledali opravdu, nejsem si až tak úplně jistej, jestli by to bylo o moc lepší. Vypadali bychom jako mafiánská rodinka.
„Žádný tu nejsou, vždyť jsi včera viděl, že jsme s tátou žádný nenašli,“ podrbu ho na hlavičce a on jenom přikývne.
„Jenže štěnice sem mohly vlézt v noci zvenku, strejdo,“ pronese ten malej myslitel a má pravdu. Co když se přes noc někdo vplížil na zahradu a nalepil něco na okno… to abychom lezli po baráku každý ráno, na to se můžu krajc vajc vyprdnout, ať si ten někdo poslechne, jak si bláznivej strejček hraje se synovcem na schovávanou, to nikomu neuškodí. Každopádně jsem rád, že se naše nejčernější obavy nenaplnily, a nenašli jsme nic. Ale to ještě neznamená, že tu nic není. Taky jsme nemuseli hledat na těch správných místech. Uvidíme, jestli nám Devil zase pošle nějakej pozdrav, pak budeme chytřejší. Zatím se neozval a my jemu neodpovídali. Nebudem mu to ulehčovat, ať se odkope sám, o co mu jde. Bill mu chtěl sice napsat vzteklej mejl, ale to jsem mu zatrhnul. Jen ať si milej Devil klidně myslí, že jsme tu jeho výhrůžku, nebo co to bylo, nedostali. Uvidíme, co bude dál…
„Kdy přijede táta?“ zeptá se špunt, když mu mažu k dopolední svačině chleba s česnekovou pomazánkou, co vyrobil ráno Bill, než se Sabine odjeli zařizovat svatbu. Teda už podle vůně má grády, nejspíš do ní zase narval celou paličku česneku, že prej je to zdravý či co… to budem smrdět…
„Nevím, nejspíš po obědě,“ odpovím, s chutí si ukousnu, a dám to prckovi na talíř.
„Nekousej mi tó,“ rozčílí se ten generál s bryndákem na krku, usazenej na židli u stolu.
„Nekousej mi tó,“ rozčílí se ten generál s bryndákem na krku, usazenej na židli u stolu.
„Máš to dobrý, prcku, ale musím to nejdřív ochutnat, abych věděl, že se naše veličenstvo neotráví, víš?“ zdůvodním, proč jsem mu ukous skoro půlku krajíce. Stejně mu namažu ještě jeden, tak je to jedno…
„Veličenstvo? Kdo to je?“ vykulí Dejv oči a už bez řečí se zakousne do zbylýho chleba. Však já vím dobře, jak ho zblbnout…
„No, to je třeba král, kterej má takzvanýho ochutnávače. Aby ho nikdo neotrávil, má člověka, co všechno ochutná, než on to začne jíst. Když ten ochutnávač umře, tak to ten král pak nejí,“ držím k němu historickou přednášku. Tahle funkce mi přišla vždycky jako celkem slušně adrenalinový povolání. Zajímalo by mě, jestli ještě vůbec existuje, nebo už ji dávno zrušili pro velkou úmrtnost zaměstnanců. Králů a královen je pořád dost, ale nejspíš už je nikdo nechce trávit.
„A to jako opravdu umře?“ diví se škvrně s plnou pusou.
„Jo, opravdu umře. A nemluv s plnou pusou, prskáš a bude smrdět celej stůl česnekem,“ napomenu ho, když si sedám se svým „krajícem“ naproti němu. Zase jsem si ukrojil takovou skývu, na jedný straně pět cenťáků, na druhý díry, jak je to tenký. Musím konečně koupit ten kráječ na chleba, ještě jsem nebyl schopen si na to vzpomenout.
„Hele, prcku, co kdybysme si udělali malej vejlet,“ navrhnu mladýmu, dokud to mám v paměti.
„Jo? A kam?“ zeptá se zvědavě. No… nebudu mu troubit, že půjdeme nakupovat, to by se mnou dobrovolně nešel, ale můžeme zajet do nějakýho centra, kde je dětskej koutek. Tam by se mu mohlo líbit, než já udělám nákup.
***
„Ale strejdó, slíbil si mi, že pojedem někam na vejlet,“ vzteká se prcek, když ho táhnu do dětskýho koutku v nákupním středisku.
„No vždyť jo. Potom… podívej, tam máš tisíce hraček, můžeš si tam hrát s dětma, než nakoupím. Pak někam vyrazíme,“ slíbím mu, a nenápadně se pootočím, když mu rovnám vyhrnutý tričko. Už od garáží mám takovej divnej pocit, že nás někdo sleduje, ale není to banda fanynek, jako obvykle, tohle bude někdo jinej. Pátrám nenápadně očima v davu, až narazím na chlápka v černý bundě a džínách, s rukama v kapsách, na hlavě čepici do čela, černý brejle… to je určitě on. Takže jsem se nemýlil… sakra. Typický očko, co sleduje lidi za prachy, to už se pozná. Čumí do výkladu a tváří se tak děsně nenápadně, až je tím nápadnej. Takovejch slídilů už jsem v životě zažil, mám na ně speciálně vyvinutej čuchometr. Na mě si jen tak někdo nepřijde…
„Ale já tam nechci!“ řve už naplno ten náš andílek. „Nemám to tam rád!“ dodá a zatne se, že s ním vůbec nepohnu.
„Dyť si tam ještě ani nebyl, co kecáš, že to tam nemáš rád?“ snažím se mu sice domluvit, ale už jen spíš symbolicky. Teď, když jsem zjistil, že nás má v merku ten slídil, bych ho tam stejně nedal, nesmím ho spustit z očí. Prcek se mě drží kolem stehen a nepustí, ani když přijde slečna, co se stará v koutku o děti, a láká ho dovnitř. Kdepak, tenhle mladej muž ještě po holkách nejede, ten se radši chytne strejdova stehna, div se mi do něj v panice nazakousne. Ach jo… nemá cenu tenhle jeho odpor k dětskýmu kolektivu lámat přes koleno, Mandy to řekla jasně. Zkoušet, ale nenutit… takže jdeme…
„Ale budeš zticha, až budeme nakupovat. Nebudeš každejch pět minut vyřvávat, že už tě to nebaví, jasný?“ rezignuju nakonec, a vydám se s vehementně přikyvujícím Dejvem na nákupy. Bože, to zase bude očistec. Nenápadně se ohlídnu, jestli za námi to očko jde, a skoro spokojeně se ušklíbnu, když vidím, že se nám drží v patách. Já ti dám, šmejde, že nás budeš sledovat a odposlouchávat… však já už zjistím, co seš zač a pro koho pracuješ.
„Strejdo, mně se chce čůrat,“ pronese Dejv tu nejblbější větu, jakou znám. Vždycky znamená zdržení a potíže.
„Už zase? Vždyť si byl, než jsme šli…“ ten kluk je snad koroptev nebo co. Zahneme na pánský hajzlíky, aby náš mladej vykonal potřebu, sfouknu to rovnou taky, když už jsem tam, protože já, na rozdíl od Dejva, před odjezdem nebyl… když vypravuju kluka, na sebe nějak zapomínám. Nechápu, jak to Bill dělá, že se od auta vrací jenom jednou, já většinou tak třikrát, čtyřikrát a ještě kilometr od baráku si vzpomenu, že jsem doma něco nechal. Sleduju přitom dveře, jestli si náhodou ten slídil nepůjde taky ulevit. Stejně nechápu, jak to takovej člověk dělá, když se mu najednou chce… nemůže přece jen tak opustit sledovanej objekt a odskočit si na záchod… to by mu všichni zdrhli a nevydělal by si ani na slanou vodu. Že by pleny? Úžasný povolání…
„Už jsem,“ vyleze mladej z kabinky, protože na mušli je pořád ještě moc mrňavej.
„Jo, já taky,“ dopnu pásek, umejem si ruce a padáme do víru nákupů. Mladej mě hned táhne do hračkářství naproti, už to vidím, že tam zase skejsnem hodinu… Co jsem to chtěl vlastně koupit? Sakra… začínám mít sklerózu… teda ale tohle už je těžká skleróza… no nic… pusto a prázdno… tak snad si vzpomenu, až vlezeme do krámu…
kdyby někdo náhodou tápal:
*celibát – absolutní pohlavní zdrženlivost kněze
**zákristie – místnost za oltářem, sloužící k přípravě na bohoslužby
autor: Janule
betaread: Áďa
Chudák Bill, prej satanista:D. To bude ještě zajímavý xD. Strejček je machr, má 5 dětí, ale jede a je kněz:D.
A ten chlápek, nenápadnost sama, když si ho už i Tom všiml:D
Užasnej díl.. upa mně deptá že na příští dílec už nebudu doma.. ÁáÁáÁáÁá.. já to asi nepřežiju.. né dobrý.. ale už se moooooc těším..
Tome, chtěl jsi kráječ chleba :oD
Naše očko je velmi nenápadný :oD
Opět Jani, úžasnej díl…. :o*
"a tvářej se tak děsně nenápadně, až je to nápadný " :D:D:D
Hej a víte co mi chybí? Vysvětlování těch nápisů lihovkou na Tomovi xD
Doufám, že Tom dá tomu chlapovi co proto!
Vždy ma dostávajú tí dvaja diabíkovia Tom a Dejv,viem si ich úplne predstaviť a usmivam sa ako pako na monitor,dnes som si to užívala,relax ako má byť,kým nepríde krutá skutočnosť,svadba,sťahovanie Tomíka to bude zasa sľz!Nedeľa je tak ďaleko,ale čítam zasa DAR 1 a to je sila.Janule a Michelle M 4ever!
ježiš to je fakt nenápadny takovej chlap xD xD
jako líbí se mi dycky ty nesmyslný uvahy… jako třeba kdy choděj na zachod xD takovy uvahy mám ráda xD asi něco jak reid zabijí večer komáry a rano mouchy a co když večer přiletí moucha xD xD no nic… xD
Chudák Bill, jak to na něj ten kněz a Sabine vybalili, chudák nevěděl, která bije…xD Směšná představa, jak je Bill někde u zpovědi a zpovídá se z twincestu…xD Zajímá mě, co udělá Tom tomu "nenápadnýmu" očku…to bude ještě zážitek…xD
"Chléb náš vezdejší dejž nám dnes a odpusť nám naše viny…" to mi to jde, že já se nevdávala v kostele :))))))
Ten Bill je ale truhlík, jede se vnutit srýčkovi farářovi a nezopakuje si základní poučky a naučení… taky na něj mohla Sabine trošku dohlídnout, už aby se zaučovala, za chvíli bude hlava rodiny, tak by klidně mohla začít trénovat 🙂 No ale jinak děvče pro rodinný život jak stvořený… rozená vyděračka 🙂 No dobře, uznávám, že odsvěcená kaple mě trošku upokojila. Už to není tak děsný rouhání 🙂 Ale stejně, nešla by ta svatba tak nějak… třeba odložit, zrušit, odpískat, prostě cokoliv se ti zlíbí, jen aby se nekonala? :)))
No jo, Davídek, já vím. Ten byl zase roztomiloučkej, prej štěnice v noci nalezly z venku :))) Teď si tedy nejsem jistá, jestli se Tomovi v tom blížícím se vyhnanství bude víc stýskat po Billovi nebo po Davídkovi 🙂 I když chápu, že na podobné úvahy zrovna v této chvíli nemá čas, když musí sledovat to nenápadné očko :)))
ach jo..ten Dejv je ale děcko..xD
Tom s Davem jsou prostě nejlepší…<3 CO jinýho, říct Jani? xDxD Davídek a jeho otázky nemají chybu a miluju, jak se o Dejva Tom stará…♥ Už se těším na další díl…♥
Pro mě byl ten kněz naprosto perfektní příklad pokrytectví cíkrve. Vlastně mohl být rovnou alegorií na celou církev, protože nulté přikázání je podle všeho speciálně pro duchovní: Kažte vodu a pijte víno. Ale do tohohle tématu se pouštět nebudu, jednak bych se rozčílila a jednak mi stačí debatovat o tom o volných hodinách ve škole:) Jenom jeden poznatek, který mě tak napadl k těm zpovědím; řekla bych, že ti faráři museli být pěkně zvrhlí, když si libovali v poslouchání všech detailů… protože co si budeme namlouvat, určitě jim lidi nejvíc vykládali o svých sexuálních zážitcích a třeba i jak hřešili jenom tím, že o něčem perverzním snili:D Zpověďnice byla takový předchůdce audioporna:D Na jedné straně někdo vyprávěl a za zástěnou farář – a jelikož ho nikdo neviděl, tak kdo ví, co tam dělával.
Ale už fakt končím o tomhle (aspoň pro mě) věčném tématu:)
Když jsou Tom a Davídek spolu, vždycky jsou to nezapomenutelné příhody:) Pro oba bude těžké, až se Tom odstěhuje. Ale doufejme, že to nebude na dlouho. Filip je šikula, určitě se mu podaří postavit další stroj času.
Heh já bejt Tomem tak jdu k tomu chlapovi a normálně mu jdu jednu vrazit !! Ještě že tam Dejva nenechal, bych mu šla osobně nakopat tu jeho prdelku. Mám pocit že jim chcou Dejva uníst nebo něco takovího xD.
Upa se mi nelíbí ta svadba a to že se má Tom odstěhovat, ale aspoň bude Filipovi pomáhat s tím strojem xD a bue to rychlejší.
Bojím se toho že se jim Davídek stratí, teda spíš že ho někdo unese ve chvilce nepouornosti … No, jdu číst další díl :))
Heh nechápu proč se tam neoběvila moje přezdívka, v tom komentu 13, ale asi blogu.cz hrabe, jako vždycky !!!
nejlepší syn metalista… sem si tak trochu vzpomněla na sebe… naštěstí nejsem pokřtěna, ale moje máti ano xDD já teda satanista sem a nestydím se za to xD ale pak farář musel mít pořádnýho šoka z Billa xDDD
Achjo, já když jsem si četla, jak se snažili si zařídit svatbu u Sabininého strýčka, tak mi bylo děsně smutno. Ještě pořád se mi to nepodařilo nijak rozdýchat a prostě se mi nelíbí představa toho, že by měl být Bill ženatý s nějakou ženskou. Prostě ne! A stále obdivuji Toma, jak skvěle se drží a nijak extra nežárlí.
A část ohledně Toma a Dejva? To jsou nejkrásnější chvíle povídky 😀 Hlavně teď, když mě tak štve ta svatba a to, že je nějaký pošuk Devil sleduje a odposlouchává! 😀 Je to taková fajn oddechovka, kde se dokonce i zasměju 🙂 Ti dva mě stále dostávají! :)))