Loving Liar 13.

autor: Lady Kay

Dredatý chlapec se už poněkolikáté přehraboval obsahem svých tašek ve snaze najít něco vhodného na sebe. Sám sobě se musel smát, nikdy moc neřešil, co má právě na sobě. Nejdůležitější roli pro něj hrálo, aby oblečení bylo co možná nejpohodlnější a on se v něm cítil dobře. Jenže dříve se neměl pro koho snažit, teprve teď tu byl někdo, komu se chtěl líbit. Nemohl uvěřit, že se Billovi povedlo proměnit drsného hopera v zamilovaného blázna. A přitom stačilo tak málo… Tom se ve vzpomínkách vracel k včerejší noci, zlehka prsty přejel po svých rtech, stále na nich cítil hebké rty, rty patřící Billovi. Nelitoval toho, že to udělal, že jej políbil. Všechno se seběhlo tak rychle, i na něj toho bylo najednou moc. Billa sice svým jednáním šokoval, ale nezlobil se na něj, tím si byl Tom jistý. O tom jej usvědčil úsměv, který mu věnoval, když opouštěl jeho pokoj.

Tom si nepamatoval, že by se někdy probudil s tak dobrou náladou a úsměvem na rtech. Ráno co ráno se musel přemlouvat, aby vstal z postele, avšak dneska z ní vyskočil hned. Ráno pro něj neznamenalo jen počátek nového dne, ale především to, že znovu uvidí Billa. Už když v noci ulehal do postele, těšil se na další den a těch několik hodin, které jej od něj dělily, se mu zdály být jako věčnost.

Po dlouhém přehrabování sáhnul po červeném tričku, které si zkoušel mezi prvními. Z hromady kšiltovek, povalujících se na zemi, zvolil tu nejlépe padnoucí k celému outfitu. Naposledy zkontroloval svůj vzhled v zrcadle a přesvědčený o tom, že vypadá víc než skvěle, opustil pokoj. Byl tak ponořený do svých myšlenek, jež se upíraly pouze k jediné osobě, že úplně přehlédnul Georga, jdoucího po chodbě.

„No, já čumím! Co se ti stalo? Že by tě přes noc vyměnili?“ smál se basák. Tom se v duchu uchechtl. Však ony tě ty legrácky přejdou. Počkej, až narazíš na Davida… Ten ti dá co proto. I přes neustále narážky mu úsměv z tváře nezmizel, jindy už by Georga seřval, jenže teď mu jen tak něco dobrou náladu zkazit nemohlo. Nejraději by z plného hrdla křičel, že Tom Kaulitz je nejšťastnější člověk na celém světě, ale mlčel. Nestihnul to ani probrat s Billem, toho se celá situace taky týká a on ho nechtěl obcházet. Počká, až co na to řekne on a pak to společně nějak řeknou ostatním. Určitě to pro ně bude nemalý šok, zvláště po tom všem, co se mezi nimi odehrálo, ale zvyknou si. Dál mlčky kráčel vedle Georga do jídelny – on s pusou od ucha k uchu a basák kroutící hlavou nad změnou v jeho chování.

Bill stál před zrcadlem v koupelně s žehličkou v ruce, snažíc se zkrotit neposedné prameny vlasů kroutící se na všechny možné strany. Blbej nápad jít si lehnout s mokrými vlasy! Hlava mu třeštila bolestí, až se mu zdálo, že se mu každým okamžikem rozletí. V noci toho moc nenaspal, neustále se budil kvůli nočním můrám, které jej ve spánku pronásledovaly. Ať začínala každá z nich jinak, všechny měly ten samý konec – obraz Toma, stojícího naproti němu, hledícího na něj očima plnýma opovržení a vzteku a neustále opakujícího tutéž větu: „Nenávidím tě, Bille!“ Pokaždé, když se s výkřikem probudil, tlouklo mu srdce jako splašené, po tvářích mu stékaly horké slzy a jeho dech byl tak rychlý, jako by právě uběhl maratón.

„To se nesmí stát…“ zašeptal si pro sebe. Vždyť nikdo neví, kým ve skutečnosti je, odkud přišel. Nikomu se s tím naštěstí nestačil svěřit. Ani příjmení jej nemůže nikterak prozradit. Jak by se tedy Tom dozvěděl pravdu, kterou zná jen sám Bill?! Ač mu ji zpočátku chtěl říct, teď bude tím posledním, kdo by mu ji vyprávěl. Pravda o nich dvou zůstane navždy skryta hluboko v něm a vše bude v pořádku. Tom bude šťastný a on také, jemu ke štěstí bude stačit pohled na jeho dvojče. Pokud by se Tom trápil, zničilo by to i Billa.

Chlapec letmo pohlédnul na hodiny, teď už snídani nestihne. V jeho pokoji to vypadalo, jako by tam právě explodovala bomba. Další hodinu mu zabere jen to, než všechno dá do pořádku, než si sbalí a bude připravený na cestu do dalšího města. Se snídaní a hrnkem pořádně silné kávy, jež byla jediným, co by jej teď postavilo na nohy, se pomalu rozloučil. Naposledy žehličkou přejel pramen vlasů a vypojil ji ze zásuvky. Postupně začal sbírat jednotlivé svršky oblečení, které byly snad všude, jen ne tam, kde by být měly – v kufrech. Právě skládal džíny a ukládal je do jednoho z kufrů, když se ozvalo zaklepání. Líně se zvednul od zavazadel a zamířil ke dveřím.

„Dobré ráno,“ zazubil se na něj Tom. „Můžu?“ Bill malinko poodstoupil, aby měl kytarista dostatek prostoru a mohl vejít. „Proč jsi nebyl na snídani? Aha…“ Tom musel zadržovat smích a jemu budou všichni vyčítat, že má v pokoji bordel.

„Vidíš? Tohle než uklidím…“ ukazoval zpěvák svými štíhlými prsty z kufrů na oblečení, ve tváři vepsaný výraz mučedníka. Nevěděl, kde mu hlava stojí a Tom za ním zrovna teď musí přijít. „Budu rád, když to zvládnu do odjezdu a…“ najednou ucítil paže pomalinku se ovíjející kolem jeho pasu.

„A chceš pomoct?“ uslyšel šepot Tomových rtů poblíž jeho ucha. Billovi by pár dalších rukou neuvěřitelně pomohl, ale přišlo mu hloupé využívat jej jen proto, že se mu sám nabídnul. Pomalinku se vysmeknul z objetí a vrátil se ke kufrům.

„Já to nějak zvládnu… Neboj…“ snažil se znít přesvědčivě, ačkoliv sám tomu moc nevěřil. V duchu už se viděl zběsile pobíhat po pokoji, jak se snaží spakovat ještě poslední kousky oblečení, zatímco ostatní nervózně čekají v autě.

„Ale já ti chci pomoct,“ zaprotestoval kytarista. „Bude to rychlejší, budeš mít míň práce a…“ na chvilku se odmlčel, snažíc se najít vhodná slova, aby mohl pokračovat. „A zbyde ti ještě chvilka na mě…“ Chtěl být ještě pár chvil s Billem sám, pak je čeká cesta autem, zvukovka, rozhovory, koncert, bůh ví, kdy na sebe budou mít zase čas.

„Aha, tak takhle to tedy je.“ Bill překřížil ruce na prsou, snažíc se tvářit přísně, i když mu koutky cukaly. Tom to má moc hezky promyšlené, to se musí nechat. Sice se malinko obával, co bude chtít dělat během zbývajícího času, ale byl si téměř jistý, že nezajde dál, než mu sám dovolí, proto na jeho návrh přistoupil. Zvednul jedno z triček a hodil je Tomovi. „Tak prosím…“ Sám se vrátil k balení, po očku pozorujíc své dvojče. Hoper snad nikdy nebalil s takovou chutí a tak rychle. Čím dříve budou hotovi, tím víc času jim na sebe zbude.

„Tohle ti můžu dát sem?“ Bill se pomalu otočil po hlase, a když spatřil Toma, držícího blok s jeho texty v ruce a chystajícího se otevřít přední přihrádku jeho tašky, krve by se v něm nedořezal. Ta taška, ta zatracená taška!!!

„Ne!!!“ v okamžiku byl u něj a přitáhnul si tašku k tělu. Tom na něj nevěřícně zíral, nechápal, proč tak vyšiluje, vždyť se nic nestalo. „Já si to uklidím sám.“ Pokračoval Bill už normálním hlasem a dlaní hladil kytaristovu hebkou tvář. Tom tedy s pokrčením ramen zvednul mikinu, složil ji a uložil do kufru. Bill využil jeho krátké nepozornosti, strčil blok do tašky, zapnul zip a uložil ji do bezpečné vzdálenosti.

„Hotovo!“ culil se Tom, usazený na posteli a natáhnul k Billovi ruce. Chlapec chvíli váhal, nakonec se však odhodlal a nechal se stáhnout na Tomův klín. Billovi byla celá situace malinko trapná, sedí na klíně vlastního dvojčete, nechává se od něj hladit a navíc to ticho… „Tomi, díky, bez tebe…“

„Udělal jsem to rád,“ přerušil jej kytarista, očima hypnotizujíc Billovy rty. Černovlasá osůbka přemýšlela, má-li to udělat nebo nemá, nakonec se ale osmělila a vpila se do kytaristových rtů. Nechápal, jak je to možné, ale všechny jeho obavy, myšlenky i výčitky jako by zázrakem mizely pod vlivem něžných polibků, kterými jej Tom obdarovával, každé pohlazení jej rozechvívalo po celém těle. I Tom se celý chvěl, srdíčko mu tlouklo, v břiše mu poletovalo hejno motýlků. Žádné rty, jež dosud líbal, nebyly tak hebké jako Billovy. Nikdo se jej nedotýkal jako Bill, tak něžně a láskyplně. Když byl s ním, všechno ostatní pro něj ztrácelo smysl. Ne sláva, titulní strany časopisů, vyprodané haly a desítky cen, ale osoba sedící na jeho klíně byla to, po čem celý život toužil, co celý život tak usilovně hledal. Co víc mu schází ke štěstí?

Bill se odsunul od Tomových rtů, hledíc mu zpříma do očí: „Musíme si promluvit…“