Zapleten v lásce 7.

— o několik dní později —

,,Tome, mohl bych… tedy… Chtěl bych napsat tu výpověď…“ vejdu do jeho ložnice s lehkým zaklepáním. Sice jsem si na to nevybral moc dobrou chvíli, protože je večer, ale na druhou srandu mám teď náladu mu to všechno do detailů říct…

,,Samozřejmě, Bille. Tak… Můžeme to udělat dvojím způsobem. Buď mi to budeš říkat a já to přepisovat do počítače, anebo si to nahraju jako záznam a zítra si to tam přepíšu…“ nabídne mi.

,,Raději ti to řeknu, nechci čekat, než se to všechno napíše,“ pousměju se.

,,Dobře…Tak si pojď sednout a udělej si pohodlí,“ poklepe si na postel, na které sedí. Dojdu k němu a sednu si vedle něj…

,,Nepamatuju si přesné datum, ale jednou ráno, když jsem jel do školy, tak se to stalo. Jezdím autobusem a potom jdu ještě kus cesty pěšky takovými prázdnými ulicemi. A v jedné se to stalo, někdo, nevím kdo, mě chytnul zezadu a dal mi k ústům nějaký kapesník… Nic si nepamatuji, jenom, že se mi chtělo strašně moc spát… Když jsem se probudil, byl jsem na strašně ohavném místě. Díky stylu zabydlení jsem si uvědomil, že asi nebudu v Německu, ale někde jinde. Ruce i nohy jsem měl svázané provazy. Po nějaké době mi tam přinesl nějaký chlap jídlo a oznámil mi, o co tu jde. Že to všechno se stalo kvůli mému otci, který si nadělal i mafie nějaké peněžní dluhy. Že nemají v plánu mi ublížit, že se o mě budou starat, jako kdybych byl jejich vlastní, ale že ode mě čekají taky trošku spolupráce.

Vlastně mě unesli, aby si můj táta uvědomil, že oni to myslí vážně. Že ty peníze chtějí vrátit buď po dobrém, nebo po zlém. Ze začátku mi ani neřekli, kde jsem, nebo s kým mám tu čest. Potom, když jsem se probudil, znovu pro mě ten pán došel, vzal mě do náruče a odnesl do auta. Moc jsem nevnímal, byl jsem naprosto vyčerpaný, ani nevím kvůli čemu. Až když jsme dojeli na místo, jsem se trošku probral. Stál jsem před obrovskou vilou. Oznámili mi, že mají podezření, že už ví, kde se nacházím, a že tady to bude pro ně i pro mě mnohem bezpečnější. Hned ten den mi připravili jídlo a dokonce mi objednali nějakou kosmetičku, aby mě dala do kupy, abych nevypadal tak unaveně a tak… Měl jsem svůj vlastní pokoj, už jsem nebyl pod provazy, mohl jsem tam volně chodit a dělat si, co chci. Dokonce mi řekli, že jsem v Itálii a svoje přezdívky, nezapamatoval jsem si žádnou z nich, ale tu jednu jedinou ano. Lucky… Ten pán byl na mě nejhodnější ze všech. Dělal pro mě první poslední, staral se o to, aby mi nic nechybělo. Dovoloval mi naprosto všechno.

Jednou jsem se šel projít na takovou obrovskou zahradu, co měli vzadu. Měli tam dva dobrmany. Byli milí, hrál jsem si s nimi, potom jsem zaběhl dozadu až k plotu, kde byly dva keře s růžemi. Všiml jsem si, že mezi nimi je taková díra v plotě, prostě ten plot byl natržený, vešla by se tam asi jedna hlava dospělého člověka. Dostal jsem nápad. Zašel jsem za Luckym a zeptal jsem se ho, jestli bych nemohl udělat obrovskou květinu do takové veliké vázy, co měli nad krbem. Schválil mi to a dokonce mi dal i štípací kleště, abych to mohl rovnoměrně useknout. Dělal jsem jakoby nic a začal hned na začátku, postupně jsem postupoval až k plotu, a když jsem se dostal až tam, rychle jsem si nařezal růže a mezitím si zvětšil tu díru v plotě, kterou jsem zakryl pár růžemi. Potom jsme tu kytici dali do té vázy. Byl jsem dokonce pochválen… A pak večer, když už všichni spali, jsem se pomalu vyplížil na tu zahradu, předem uklidnil psy a šel k tomu plotu, odhrnul jsem ty růže, rychle přelezl na druhou stranu a díru zase zakryl.

Utíkal jsem… až za rohem jsem se zastavil a oddechl si. Vzal jsem si i nějaké peníze, když jsem šel vrátit ty kleště, prošel jsem okolo otevřené kanceláře Luckyho, kde jsem v zásuvce našel nějaké peníze, pár jsem si jich vzal. Vrátím mu je, ale vím, že jsem je na cestu domů potřeboval. Našel jsem podle mapy i letiště… Zarezervoval jsem si nejbližší letenku do Německa a potom… když jsem přiletěl, pospíchal jsem, abych byl co nejdříve doma. A potom jsem se tam srazil s tebou…“ dokončím stručné vyprávění posledních dní, co jsem zažil.

,,Dobře, Bille… děkuju, zítra ráno to zpracuji a společně to odvezeme na stanici, budou po tobě chtít pár podpisů, aby měli důkazy, že jsi to vážně řekl ty, a abys to všechno potvrdil. Ještě jednou to budeš muset říct před soudem, ale toho se už neboj, to bude jen chvilička…“ utěší mě a obejme mě. Zavřu oči a taky ho obejmu. Od něj je to objetí tak jiné, tak uklidňující, a přitom mi dává tolik síly, odvahy a energie postavit se tomu všemu čelem a nakopat to špatné do zadku. Netušil jsem, že si budu s člověkem, který mi bude lézt za zadkem, aby mě ohlídal, tak skvěle rozumět… Netušil jsem, že ho budu mít rád…