autor: Áďa
Tom
Následujícího rána se probudím s převelice těžkou depresí a dost nepříjemným pocitem kolem žaludku. Koukám, Billova postel je samozřejmě prázdná. Je nad tisíc moří jistější, že bude ve stáji nebo v ohradě, kde si hraje s malou. Jenže dnes už je den odjezdu a majitel se má vrátit nějak po obědě. Chudák Billí, určitě si to v té své blaženosti ani náhodou neuvědomuje. Znovu se zachvěju. Povede se mi toho zmetka ukecat, aby nám kobylku prodal? S nostalgickým povzdychnutím začnu odevzdaně balit věci. Napřed všechny moje, hned nato všechny Billovy, a pak se pomalu vydám k ohradě. Nemýlil jsem se, ti dva si tam hrajou jako děti na pískovišti. Chybí jim už jenom bábovičky, ale oni si je bohatě kompenzujou vodítkem. Bill na jeho konci udělal smyčku a pokud se mi to nezdá, mám dojem, že se právě snaží vrhnout ji kobylce na krk a dělat tak ze sebe kovboje, ale marně. Malá mu vždycky uteče, načež se k němu opatrně připlíží, jemně ho gribne do ramene a rychle zase uteče. A to vždycky vyvolává novou honičku…
„AAAAAA!“
Vyprsknu smíchy, když Billovi podjede noha a on se naplácne jak dlouhý, tak hubený na trávu. Kobylka chvilku běží dál, ale když vidí, že ji nikdo nepronásleduje, zastaví se a s nastraženýma ouškama se na Billa podívá.
„No co na mě čumíš? Kdybych se nevyhejbal tvým koblihám, kterých tu je jako much, tak bych se nevysekal, žejo? Trubko!“ nadává můj bratříček a já se zakuckávám smíchy.
„No jasně, ty se mi taky ještě tlem!“ prská na mě to černovlasé třeštiprdlo, které se evidentně odmítá zvedat.
„Billí… seš ok?“ ujistím se radši.
„Jasný, v pohodě… pssst, neruš mě!“ sykne na mě a mrkne nenápadně směrem ke kobylce. Ta se podezřívavě, krůček po krůčku, blíží k ležícímu bráškovi, evidentně zmatená z toho, že se nezvedá. Má našpicované uši a opatrně jeho směrem natahuje svůj dlouhý krček. Necelý metr od něj se zastaví a začne ho očmuchávat. Chňapne tlamičkou po jeho tričku, ale reakce není žádná. Přiblíží se ještě víc a čumáčkem šťouchne do jeho obličeje, Bill ale nadále předstírá mrtvýho až do doby, než kobylka začne zkoumat jeho ruce. Najednou po ní nečekaně chňapne.
„A mám tě, ty čůzo!“ vyprskne vítězoslavně.
Jenže kobylčina reakce byla pravděpodobně mimo jeho scénář. Jak se lekla, tak se postavila na zadní, které následovně vykopla do vzduchu… a to tak, že Billa načutla do ramene, načež panicky odběhla o několik metrů dál do bezpečí, než se otočila, aby zkontrolovala, co se děje. To už nevydržím a podlezu ohradu.
„Bille, dobrý?“ zeptám se hned starostlivě a přikleknu k němu.
„Ale jasněže jo,“ ušklíbne se. „To bude jen modřinka, zatím nemá moc velkou sílu. To bude v cajku, Silly, když mě jednou takhle nabral pod kolenem, tak to bylo mnohem horší,“ ujistí mě, přesto si ale postižené místo promne a trošku u toho zasyčí.
„Billí, fakt je to ok? Kdyžtak – „
„Ty malá tlamo!“ vykřikne Bill, evidentně nevnímajíc, že mám o něj strach. Prudce se rozeběhne, hodí mocnou šipku a strhne kobylku k zemi, kde ji uvězní vlastním tělem. Prsty zaboří do její ježaté hřívy, za kterou začne tahat.
„Tak ty si myslíš, že do mě budeš kopat, jo? Nejsem tvůj fotbalovej míč! Jasný?“ stočí si k sobě hříběcí hlavu a káravě se na ni zadívá.
„Sim tě… ta ti rozumí jak koza petrželi,“ utrousím lehce jízlivě, dotčený tím, jak ho moje obavy o něj nechávaj chladným.
„Aby ses nedivil! My dva si totiž rozumíme moc dobře, viď, beruško?“
„Jasný,“ ušklíbnu se, když se beruška zvedne na všechny čtyři, oklepe se a zvedne ocásek. A bráška má co dělat, aby jen tak tak utekl před malou hromádkou čerstvých koblížků… Rozesměju se hurónským smíchem, zatímco Bill se konečně zvedá a smířlivě podrbe malou ve hřívě a ona mu na oplátku ožužlá dlaň a hodí kemra na tričko. Spokojeně tam vedle sebe všichni tři stojíme a usmíváme se tomu, jak malou zajímají moje dredy…
Najednou se však ozve zvuk přijíždějícího auta. Úplně ve mně hrkne. Sakra, to je asi majitel! A opravdu, vidím, jak vystupuje z auta a jde směrem k nám. Z dovolené do temně hněda opálený s povlávajícími světlými vlasy… skutečně pohodový a milý člověk, pokud však nejde o jisté věci. Ty však zařídím, ať se mu to líbí nebo ne.
„Do… dobrý den,“ vypáčím ze sebe horko těžko úsměv. Dojdu k němu a stisknu mu ruku a pak se obrátím na Billa. Jenže ten jen kouká s otevřenou pusou, jako by viděl přízrak.
„Ne,“ hlesne tiše a ještě víc se přitiskne ke kobylce.
„Dobrej,“ odpoví majitel a zálibně si kobylku prohlíží. „No tahle se povedla… bude z ní dokonalý závodní kůň… kristepane já se na ni těším!“
„Neee!“ zakvílí Bill, kterému zjevně došlo, že kobylka fakt není jeho, ale tohohle pána. Aniž by z něj vypadlo cokoliv dalšího, otočí se na podpatku a já jenom zahlédnu záblesk slz v jeho očích, než zmizí kdesi ve stodole. Ježišikriste… přesně to jsem fakt potřeboval.
„Co mu je?“ nechápe majitel a nadále puntičkářským pohledem kontroluje každý centimetr kobylčina těla. Proboha… to je fakt tak natvrdlej nebo to jen tak dělá? Přesto se však snažím o zachování zdvořilosti, když s ním znovu promluvím.
„Povídal jsem vám přece, že Bill, když jsme sem přijeli, byl psychicky na dně. Ani okolí, ani koně mu nepomohli. Až když se narodila tahle maličká. Máma ji od sebe odvrhla. A on ji udržel při životě vlastníma rukama. Nehnul se od ní ani na krok, piplal si ji, aby se měla jako v bavlnce. Úplně vedle ní ožil, jeho život znovu našel smysl… jenže díky tomu, že dřív jsme měli závodního koně a on na něm jezdil dostihy, se na malou strašně moc upnul,“ sklopím pohled k zemi. „S koňmi to umí a věřte mi, že by takovýho talenta, jako je ta malá, nenechal jen tak flákat se na pastvině. Se Sillym mu to taky šlo na jedničku, takže – „
„Silly?“ zamračí se chlapík. „Myslíte toho… toho… toho úžasného hřebce Silver Shine of Darkness?“
„Ano,“ přikývnu. „Dostal ho ode mě a i když měl možnost mít ty nejlepší trenéry, trénoval si ho sám osobně tak často, jak jenom mohl. Byl to dokonalý kůň a spolu s Billem tvořil neporazitelnou dvojici.“
„Já vím,“ kývne hlavou a zamyšleně kouká na kobylku, která asi konečně pochopila, že bez Billa žádná hra nebude, a začala se popásat. „Jen jsem nevěděl, že tím brilantním jezdcem, o němž jsem tolik četl, je právě váš bratr, měl jsem za to, že je to jen shoda jmen.“
„Není,“ zavrtím hlavou a vrazím si ruce do kalhot. „Předpokládám, že jste slyšel, jak Silly přišel o život.“
„Jistě,“ přitaká. „Bohužel ale, sviňárny se dnes dějou všude… a dost často to odnesou nevinný zvířata.“
„Právě!“ přeruším ho naléhavě. Ani nevím proč, ale cítím, že tohle je moje chvíle, pokud chci maličkou pro Billa získat. „Ten, kdo ten drát natáhl, nám šel po krku už před lety. Tedy mně ne, ale Billovi. Doufal, že se Bill pádem zabije… jenže když se tak nestalo, tak unesl brášku i mě,“ zahledím se do prázdna a poněkud mě zamrazí, když si na náš pobyt v zatuchlém sklepě vzpomenu. „A kdyby tam nedorazila policie, tak by byl Bill touhle dobou mrtev a já s ním… jenomže co jsme se vrátili zpět domů, tak se Bill nadále utápěl ve vzpomínkách na Sillyho, měl deprese, proto jsem ho vzal sem. Měl jsem za to, že koně mu vrátí chuť do života, ale nestalo se tak. Do doby, než se narodila malá. Bill to viděl, jak ji máma od sebe odvrhla… a od toho okamžiku se od ní nehnul. Staral se o ni ve dne v noci. Krmil ji, mazlil ji, opatroval ji, hrál si s ní. Tolik mu přilnula k srdci… to ona mu zase vrátila chuť do života,“ špitnu a smutně se na majitele podívám. „To proto jsem tak chtěl, abyste nám ji prodal. Bill se o koně postarat umí, sám by ji na dostihových drahách vedl k vítězství. Tolik ji miluje…“
„Chápu,“ zamumlá pan Moretti. „Kdo by si ji nezamiloval?“
Na chvilku zavládne ticho, které ruší jen občasné přešlápnutí kobylčiných kopýtek. Pak se ale znovu ozvu.
„Prosím… řekněte si za ni jakoukoliv cenu… budete za ní moct kdykoliv přijet, sám na vlastní oči uvidíte, jakého z ní Bill vychová závodníka. Prosím, neberte mu to, co jemu vrátilo touhu a chuť žít!“
Opatrně se na pana Morettiho podívám. Kouká na malou a je vidět, že mu to v hlavě šrotuje. Jako chápu, že se na to hříbě těšil a že z něj chce mít šampiona, ale copak je Bill nezodpovědný až tak, že by nevyužil vynikající krve jejích předků ve prospěch dostihové dráhy? Je nad slunce jasnější, že i moje dvojče nesní o ničem jiném než o tom, že na tomhle zvířeti bude jednou vyhrávat veliké závody! A tenhle dědek si to bude moct kdykoliv ověřit! Prosím, ať ho něco osvítí… ať mi ji prodá! Jinak bude hrozit, že se Bill sesype nanovo a já ho cestou zpět domů budu muset zavézt na nejbližší psychiatrii…
„Dobře,“ promluví majitel po chvíli a já se na něj překvapeně podívám. „Za rovných osmset tisíc, za které si budu moct koupit nové hříbě s rodokmenem, je tahle vaše.“
Nemůžu tomu věřit.
„O… opravdu?“ zajíknu se a začíná se ve mně zvedat radost.
„Jistěže,“ pousměje se. „Dělám to skutečně nerad, věřte mi… ale vzhledem k tomu, že o vašem panu bratrovi toho dost vím ze všelijakých rozhovorů a reportáží, které o něm více než naznačily, že je to koňák se srdcem na správným místě, tak pro něj… pro něj to udělám. Asi se vám moje suma může zdát příliš vysoká, ale dobří koně nejsou levní…“
„Nenenenene, vůbec ne,“ ujistím ho okamžitě. „Hned jak se vrátíme domů, pošlu vám peníze na účet, ano?“
„Dobře,“ souhlasí a natáhne ke mně ruku, kterou ihned radostně stisknu.
„Děkuju vám… mockrát vám děkuju,“ špitnu dojatě. „Uvidíte, že nebudete litovat. Znám svého bratra už od narození a zaručuju vám, že z ní udělá šampionku, o které budete slyšet všude v dostihovým světě, kam se jen hnete.“
„No v to doufám,“ zamrká na mě a přátelsky mě oplácá po rameni. „Mimochodem, vzal jsem kousek odsud pizzu, jako takový společný oběd… nepohrdnete doufám?!“ zeptá se.
„Nene, nebojte… jen půjdu Billa najít,“ vysvětlím mu.
„Jasný… teď už vím, proč se mě tak lekl,“ zasměje se pan Moretti. „Myslel si, že mu malou vemu a on ji už nikdy neuvidí, nemýlím-li se…“
„Ne, nemýlíte,“ vrátím mu úsměv. „Tak za chvíli jsme tam!“
Bill
Rychle utíkám až do stodoly, kde se bleskově vyšplhám nahoru na seník. Došlo mi, že ten divnej chlap, kterýho jsem nikdy neviděl, je pravděpodobně majitel chalupy… a tím pádem i právoplatný majitel kobylky. A vzápětí si uvědomím, že ačkoliv jsem se tenhle fakt snažil úplně zapudit, tak že maličká není moje. Ale to není fér přece! Vždyť… jsem jí zachránil život! Krmil jsem ji, opečovával… staral se o ni jako o bezmocné miminko… nemůžou mi ji teď přece vzít! Ne po tomhle všem, co jsem si s ní prožil! Nemůžu být bez ní, vždyť ji… miluju. Nemůžu bez tohohle rozpustilého zvířátka být, vždyť už se mi tolik nocí po sobě zdálo, že až vyroste, tak to bude právě ona, na kom vyhraju mou vysněnou Velkou Pardubickou! A teď se objeví tenhle týpek a můj sen leží najednou v troskách…
Plácnu sebou do sena a naplno se rozbrečím. Tohle se nemělo stát… nemělo! Já už nechci být bez té černé potvůrky! Kdo mě bude zlobit, komu budu nosit lahev s mlíčkem, s kým si budu hrát? Bude se mi o ní pořád zdát a všechno bude o to horší, že budu vědět, že to je krutá realita, a nikoliv nádherný sen, ve kterém s maličkou prolétávám pod cílovou páskou. Já ji prostě chci! Jenomže mi je jasné, že dnes se budu muset s tímhle bezkonkurenčním ojedinělým tvorečkem rozloučit a že ji už nikdy neuvidím. Bože proč? Proč všechno krásné musí tak krutě končit?
Najednou však slyším, jak seno kousek ode mě začíná šustit, a já se toho zvuku vyděsím. Co to je? Myš, pavouk nebo had? Právě jsem si totiž vzpomněl, jak jsem se jako malý seníků bál. Přišly mi takové záhadné a tajuplné a já myslel, že v nich vždycky něco číhá. Šustění stále zesiluje a já se jenom s tichým vypísknutím schoulím do klubíčka…
„Bille? Jsi tady?“
Ze srdce mi spadne neuvěřitelný kámen. Tolik jsem se bál a přitom to jsi jenom ty… moje jediná láska…
„Tommy,“ špitnu tiše a vytáhnu se na všechny čtyři, zatímco ty ke mně přiklekneš. Natisknu se na tebe a obejmu tě.
„Tommy…. On… on mi ji… vezme, že ano?“ zašeptám a smutně se choulím do tvého velikánského trička. Překvapí mě však tvůj úsměv.
„Ne, neboj se, nevezme.“
„Co… jak… jak to?“ hlesnu a nevěřícně se na tebe podívám.
„Odkoupil jsem ji od něj,“ obejmeš mě a jemně mi setřeš slzičky a políbíš mě na čelo. „Takže hlavu vzhůru, broučku… Velká Pardubická tě už čeká!“
autor: Áďa
betaread: Janule
Jo koukej se wzpamatowat a šupej wyhráwat jako! 😀
Holky mě to dojalo…. upe slzím xD xD bože to je tak roztomilý co ten tom pro něj děla….
no vida….a kobylka je jeho…
tak to jsem ráda, že to ještě vůbec někdo čte a že se vám to líbí 🙂
Velká Pardubická..ach jo taky bych ráda jela:( No nic, je to náááááádherný Áďo, jako fakt ještě že jim ho prodal, to bych se jinak naštvala!
[5]: hele… čteš mi myšlenky, co já bych za ni d 🙁 ale holt je to jen čirá utopie, takat si i užije aspoň Bill 🙂
ako v rozprávke 🙂
[6]: ty by jsi taky na ni chtěla jet? By se mi ulevilo že nejsem sama kdo naivně sníí…
[8]: neboj, nejsi jediná, ani omylem 🙂
No pochopitelně, vždyť jsem to říkala, že to tak dopadne, to ani nemohlo jinak, jak jinak bychom toho Billa do těch Pardubic dostali, že? 😀 Už se těším až malá poviroste a ty dva spolu pěkně sehrajou. :o)
Jooooo, jsem tak šťastná!!! Tommy je prostě jedno veliký zlatíčko s ještě krásnějším srdíčkem. Bože, co Bill by si bez něj počal??
Je pravda, že Bill malou vypiplal a zachránil jí život, stejně jako ona jemu. Ti dva patří prostě k sobě.
Krááása! Miluju tento příběh!♥♥♥