autor: Lady Kay
„Miluju tě…“
Tato dvě slůvka zapříčinila, že se Billův tep znovu zrychlil, stejně jako tlukot jeho srdíčka. Nebylo to poprvé, co slyšel ta slova ke své osobě, ale poprvé za celých osmnáct let svého života věděl, že byla řečena naprosto upřímně, z té nejčistší lásky, která nehledá jen zisk a vlastní prospěch. Věděl, že Tom jej miluje, dával mu to při každé příležitosti najevo – ať už pouze stiskem ruky, dlouhým polibkem či nekonečný mazlením. V Tomovi bylo tolik lásky, za maskou nepřístupného a tvrdého kytaristy se skrýval chlapec se srdcem plným přání, tužeb a snů. Jenom Bill znal jeho pravou tvář, jen jemu byla poodhalena Tomova duše a dovoleno nakouknout do jeho nitra. Tom byl mnohem zranitelnější a citlivější, než si ostatní mysleli. Bill věděl, že i on ke kytaristovi cítí to samé, nadechoval se, aby mu to, co nosil uvnitř sebe, řekl také nahlas, jenže…
Nešlo to, nedokázal to. Ta slova zůstala uvězněná v jeho krku a ne a ne proniknout z jeho úst ke kytaristovým uším. Bill o svých citech nepochyboval, byl si jistý tím, co cítí. Tak proč to nedokáže, proč jednoduše nesvede udělat to samé co Tom? Taky s takovou lehkostí a procítěně. Billovy oči se začaly zaplňovat slzami. Je slaboch. Tom, působící na okolí jako tvrďák, dokáže o svých citech otevřeně mluvit a on, všude se prezentující jako velmi citlivý a romantický kluk, to nesvede.
Tom ležel na zádech, objímal Billovo nahé tělo a spokojeně se usmíval. Nevěřil tomu, že to řekl, že to dokázal. Tu větu si schovával pro osobu, u níž bude přesvědčený, že právě ona si ji zaslouží slyšet. Pro osobu, které bude moci svěřit své srdce a bude mít jistotu, že je bude opatrovat. Jeho největší sen se splnil, ta osoba leží v jeho objetí, tulí se k němu a…
„Billi?“ Tomovo přemítání o lásce přerušil tichounký vzlyk. Kytarista se posadil a pomalinku nadzvedával Billovu sklopenou hlavu. „Co? Co se stalo? Udělal jsem… Řekl jsem něco špatně?“ Chlapec jen zavrtěl hlavou, čímž zapříčinil, že Tom měl v hlavě ještě větší zmatek než předtím. Proč Bill brečí, když se nic nestalo a všechno je v pořádku? Tom objal vzlykajícího chlapce kolem ramen a snažil se jej hlazením utěšit.
„Tome, to nejde…“
„Co?“
„No, tys to řekl a já…“ Bill na něj pohlížel uslzenýma očima, zklamal ho.
„Počkej, ty pláčeš, protože jsem ti řekl, že tě miluju a ty mně ne?“ Chlapec sklopil pohled a slabě přikývnul. Tomovi se ulevilo, už se začínal bát, že něco pokazil, což by u něj nebylo nic neobvyklého. „Ty jsi trdlo…“ přivinul si chlapce ještě víc k sobě. „Vždyť to nevadí. Řekl jsem to, protože jsem chtěl, ne kvůli tomu, abys mi to řekl taky.“ Tom netušil, jak něco podobného mohlo Billa vůbec napadnout… Když někomu říkáme, že jej milujeme, děláme to, protože to tak cítíme a chceme, aby to ten druhý věděl, a ne proto, abychom námi milovanou osobu ‚přinutili‘ říct to samé. Tom by byl rád, kdyby od Billa ta dvě slůvka slyšel také, ale rozhodně na něj nechtěl naléhat. Raději si na to počká, byl si jistý, že jednou mu je Bill řekne, jednou určitě.
***
Bill seděl na posteli, očima pozoroval Toma sedícího v křesle s notebookem v klíně. V černovlasé hlavince střídala jedna myšlenka druhou. Chlapec přemítal nad tím, co se stalo během posledních týdnů. Chodil se svým bratrem, líbal se s ním a teď mu dokonce dovolil to, co nesměl udělat zatím nikdo, kromě něho samotného. Přestože by jejich vztah mohl někomu, pokud by tedy znal celou pravdu o nich dvou, připadat zvrácený, odporný, nechutný, Bill si nedovedl představit, že by po jeho boku byl někdo jiný než Tom. Pouze dredatý chlapec s rošťáckým kukučem jej naplňoval pocitem štěstí, jen on dokázal vykouzlit úsměv na Billových rtech i v těch nejsmutnějších dnech.
Čím více byl Bill šťastný, tím více narůstal i jeho strach. Bál se, že o něj přijde, že mu jej někdo vezme. Každou fanynku, která se točila kolem jeho bratra, tiskla se k němu, když se s ním chtěla vyfotit, probodával pohledem, nejraději by ji sprovodil ze světa, vymazal odsud. Tyhle obavy nebyly nic ve srovnání s tím, jakou hrůzu mu naháněla ta zpropadená pravda. Pronásledovala jej na každém kroku, ve spánku se stávala jeho nejhorší noční můrou, jež jej pokaždé přinutila vzbudit se se zoufalým výkřikem a slzami v očích. Pouze v Tomově přítomnosti se mu dařilo alespoň na okamžik zapomenout, s ním všechny strachy, obavy mizely.
„To je ono. Co ty na to?“ Bill slyšel hlas svého dvojčete odněkud z dálky. „Bille, ty mě vůbec neposloucháš…“ nasadil Tom ublížený tón hlasu. Chlapec se omluvně usmál, Tom měl pravdu, po celou dobu, co na něj mluvil, byl úplně mimo.
„Promiň… Co jsi říkal?“
„Nic, jen se asi hodinu snažím vybrat nějaký místo, kam pojedem na dovolenou…“ Bill vyvalil na Toma oči, sice mu říkal, že až skončí tour, chce si ode všeho odpočinout, ale netušil, že by chtěl jet s ním.
„Pojedeme?“ zopakoval po něm a nespouštěl z něj oči. Tom odložil notebook stranou, vstal z křesla a usadil se na kraj postele.
„No jasně… Ty, já, moře, sluníčko a nikde nikdo… Ideál,“ culil se kytarista, v duchu si představujíc sebe a Billa na pláži, nikde žádný narušitel jejich soukromí – žádní fanoušci, novináři. Už jen dva koncerty, tour je u konce a na ně čeká zasloužený odpočinek.
„Co je s tebou?“ zeptal se Tom ustaraně, hladíc jej po zádech. V posledních dnech Bill nebyl ve své kůži, kytarista to připisoval stresu, ve kterém žili poslední měsíce. Ani on, přestože se v showbusinessu pohyboval déle než Bill, si nestačil na rozruch kolem své osoby pořádně zvyknout, a byl rád za každý volný den, kdy mohl úplně vypnout, nemuset se usmívat do fotoaparátů, odpovídat na ty samé nudné otázky.
„Nic…“ pokusil se Bill o úsměv, kterým by přesvědčil Toma, že vše je v nejlepším pořádku, přestože sám věděl, že to není pravda. Byl unavený – z neustálých rozhovorů, hysterického jekotu, prostě ze všeho, a hlavně z neustálého lhaní a skrývání pravdy před ostatními.
„Proč mi lžeš? Poznám to…“ zabodnul Tom své mandlové oči do chlapce. Bill mohl obelhat kohokoli, ale jeho ne. Za tu dobu, co spolu byli, se naučil číst v jeho očích. Nemusel ani promluvit a Tom věděl, jak se právě cítí. „Něco tě trápí. Mně můžeš přece říct všechno…“ Všechno, všechno, kdyby to bylo tak jednoduchý, Tomi.
„Nic, jsem jen trochu…“
„Unavený. Za 2 týdny už budeme daleko ode všeho, jen ty a já…“ Bill se nechal obejmout Tomovými pažemi a sevřít v náručí. Jen oni dva, nikdo další. To je přesně to, co potřebuje. Alespoň na pár dní uniknout ode všeho, bude si užívat každičkou vteřinu s Tomem, procházet se s ním po pláži, tisknout se k jeho tělu ve vlnách, oddávat se polibkům při západu slunce. Bill se při své poslední představě musel malinko pousmát, Tom a romantika… To nejde moc dohromady.
„A už jsi něco vybral?“ vyzvídal Bill.
„No, původně jsem to chtěl ještě probrat s tebou, ale…“ začal Tom.
„Ale? Ale co?“
„Nech se překvapit…“
autor: Lady Kay
betaread: Janule
chudák bill, taky bych nevěděla, co s tim 🙁 to by mě zajmalo, jak se nakonec rozhodne, jestli mu to řekne nebo se to tom dozví od někoho jinýho…ale je to úžasná povídka a těšim se na jejich dovolenou 🙂
jo nezkoumej co vybral a nech to na něm, na romantikovi….
Ano, nikdy bych se nechtěla ocitnout v týhle situaci. Byla bych naprosto a kompletně bezradná…
Maledivy???:D
chudak Bill je jakejsi přepadlej 🙁
no jsme zvědavá
ajjajjaj tú dovolenku vyberie určite na mieste, kde ich poznajú, a Tom sa dozvie, že Bill ho klamal a bude zle… bojím bojím. Toto je úžasne krásna poviedka.
Doufám že se na dovolene nestane nic zlého moc pěkna povídka.