13th Warrior 5.

autor: Deni

„Tome,“ vydechl jsem, když mě zády přitiskl k dřevěnému podepření strážní věže, která byla kus nad vesnicí. Usmíval se na mě a jeho prsty zlehka hladily mou tvář. „Co tady děláme?“ zeptal jsem se ho a pohledem jsem klouzal po jeho krásné tváři.

„Chtěl jsem s tebou být konečně na chvíli sám.“ Jeho úsměv se ještě rozšířil a přiblížil se ke mně o kousek blíž. „Chci už mít konečně jasno v tom, co se to děje,“ dodal po chvilkovém odmlčení a přitiskl se svým tělem těsně na to mé. Prudce jsem vydechl a v následující chvíli jsem klopýtl o dřevěný kůl a přepadl jsem dozadu. Toma jsem stáhl s sebou.

„Pardon,“ vydechl jsem přidušeně a odpovědí mi byl Tomův pobavený smích.

„Ty jsi blázen, Bille,“ dál se uvolněně smál a svým tělem tiskl to mé k zemi. Po chvíli, během které jsem si z blízka opět prohlížel jeho tvář, se smát přestal a s vážným výrazem se mi podíval do očí. „Jsi nádherný, víš to?“

Cítil jsem, jak se mi do tváří hrne červeň, proto jsem uhnul pohledem a tvář stočil na stranu. Opět se tiše zasmál a prsty mě zlehka pohladil.

„Co jsi to se mnou udělal, Bille?“ Jemným tlakem prstů mě donutil stočit pohled zpět k němu. Očima klouzal po mé tváři a stále častěji se zastavoval na mých rtech. Ztěžka jsem polknul a zhluboka se nadechl. Zřetelně jsem cítil jeho lehkou vůni.

„A co jste to udělal vy se mnou, princi?“ Lehce se na mě zamračil a odkulil se do trávy vedle mě.

„Neříkej mi tak,“ utrhl stéblo trávy a zlehka mě jím pošimral pod nosem. „Jsem prostě Tom, žádný princ.“ Usmál jsem se na něj a on mi úsměv vrátil. Mlčky jsem jej pozoroval, pomalu se ke mně začal sklánět, až se nosem téměř otíral o ten můj.

„Čím jsi mi to zamotal hlavu, co?“ Jeho teplý dech mě pohladil po tváři a já podvědomě začal zavírat oči. Slyšel jsem jeho pobavené uchechtnutí, než jsem na rtech ucítil dotek tak lehký, až jsem se bál, jestli je vůbec skutečný.

Vydechl jsem a on vzal můj spodní ret mezi ty své a zlehka jej cumlal. Chvěl jsem se po celém těle, když jsem vztahoval ruce k jeho tělu. Položil jsem mu je kolem krku a pomalu jej stahoval zpět na sebe. Něžně pronikl jazykem mezi mé rty. Myslel jsem, že z té jemnosti zešílím. Bylo to, jako by všechno kolem nás zmizelo, jako by nebylo žádné hrozící nebezpečí, žádné stvůry, jen my dva.

„Tome,“ vydechl jsem udýchaně, když propustil mé rty ze zajetí svých polibků a zlehka mě políbil na zdravou tvář. Prsty jsem hladil jeho zátylek a sem tam si na prst napletl jeden zacuchaný pramen jeho vlasů.

Odtáhl se ode mě a nádherně se usmál. Šílel jsem z toho úsměvu. Natáhl jsem hlavu nahoru k němu a ještě jednou se zlehka otřel o jeho rty.

„Hřmí?“

„Ne, to jsou jen vlny. Nedaleko odtud za horami je moře, je příliv a voda naráží do skal.“ Pomalu se posadil a mě vytáhl do sedu k němu. Chtěl jsem se k němu přitulit, když jsem si všiml, jak od hor stoupá hustá mlha. ‚Přicházejí za mlhy.‘

Prudce jsem se postavil, v mžiku stál Tom vedle mě.

„Co se děje?“

„Mlha,“ vydechl jsem a pohledem jsem zkoumal vrcholek hory. Bylo tam něco divného. „Podívej,“ ukázal jsem prstem před sebe a udělal pár kroků vpřed. „To je oheň.“

„Ohnivá saň!“ Tom mě chytil za ruku, rychle jsme utíkali zpět do vesnice. Začínal jsem se bát.

„Ohnivá saň! Od hor sem jde ohnivá saň!“ Tom pustil mou ruku a okamžitě se přidal k mužům, kteří stahovali zábrany kolem vesničky. Mlčky jsem tomu všemu přihlížel, když jsem si všiml pohybu dole na stráni. Je tam nějaká žena!

Aniž bych pořádně přemýšlel nad tím, co dělám, rozběhl jsem se ke stájím, kde jsem odvázal svého bělouše a rychle jsem jej táhl ven. Nasedl jsem na něj a rychle se rozjel k zavírající se bráně, opředené dřevěnými kůly. V duchu jsem se modlil, abych to zvládnul.

Nadechl jsem se a kůň skočil.

„Bille!“ Slyšel jsem jeho vyděšený výkřik, ale nemohl jsem se otáčet, nemohl jsem tam nechat tu ženu. Jak nejrychleji to šlo, jsem uháněl až k ní. Čím více jsem se blížil k hoře, tím jasněji jsem viděl obrysy tisíců pochodní a mužů, jestli to tak mohu říct. Žádný drak, jsou to jen tisíce těch nestvůr.

Za doprovodu vyděšeného výkřiku jsem uchopil ženu kolem pasu, vysadil ji za sebe na koně, a co nejrychleji se vracel zpět k vesnici. Na poslední chvíli stihli otevřít bránu, kterou jsem jen taktak projel.

„Viděl jsi ohnivou saň?“

„Ne, jsou to pochodně!“ Seskočil jsem z koně s úmyslem jít se postavit k mým mužům na obranu vesnice, když mě někdo prudce otočil k sobě.

„Co sis, sakra, myslel, že děláš?! Mohl ses zabít, ty blázne!“

„Nemohl jsem ji tam nechat!“ Se stejně tvrdým pohledem, jaký on věnoval mně, jsem se díval Tomovi do očí a snažil se zklidnit svůj zrychlený dech.

„Jsi blázen,“ zašeptal Tom a za týl si mě prudce přitáhl k sobě. Věnoval mi jen rychlý polibek, poté mě pustil a ještě jednou se mi dlouze zadíval do očí. „Dávej na sebe pozor, prosím.“

„Ty taky.“ Nechtěl jsem od něj odejít, chtěl jsem být celou dobu s ním, držet se mu po boku a hlídat ho, aby se mu nic nestalo. Když jsme byli nahoře u strážní věže a on mě poprvé políbil, uvědomil jsem si, že tenhle princ pro mě znamená až příliš na to, abych ho teď mohl ztratit.

„Tak už jdi.“ Naposledy jsem se na něj podíval, než jsem se otočil a utíkal za Hergerem, který stál spolu s Buliwolfem a ostatními na hranici z kůlů.

„Tak ty se bratříčkuješ s princem?“

„Vždycky jsem říkal, že je divnej, je to Arab.“ Nevnímal jsem ani jednoho z nich, hlavu jsem měl plnou Toma a těch nestvůr, které se čím dál víc blížily od hor.

*

„Dávej pozor, Arabe!“ Někdo mě prudce strhl stranou, když kolem projížděla jedna z těch stvůr. Polovina vesnice byla v plamenech, ze všech stran se ozývalo řinčení mečů a štítů, výkřiky bolesti a dusot koňských kopyt.

„Nevím, jestli by nám princ poděkoval, že jsme tě nechali umřít.“ Otočil jsem se. Ten, kdo mě včas strhnul z cesty, byl Buliwolf. Vděčně jsem na něj kývl hlavou a už zase jsem stál na nohách a utíkal na pomoc ostatním.

Bylo jich tak hrozně moc a nás tak málo. Bylo téměř nemožné, abychom tuhle bitvu vyhráli. S hlasitým výkřikem jsem se vrhnul přímo do středu bitevní vřavy, sekal jsem mečem všude kolem sebe, snažil jsem se jich zlikvidovat co nejvíc. Zároveň jsem se však stíhal dívat kolem sebe, hledal jsem Toma. Nikde jsem ho neviděl, bál jsem se o něj.

„Ten bojuje na druhé straně vesnice, bratříčku! A dávej pozor!“ Prudce jsem se otočil přesně ve chvíli, kdy jedna z těch stvůr ťala mým směrem. Jen taktak jsem uskočil a na oplátku jsem jí setnul hlavu. Vytřeštil jsem oči a sehl se k němu. Je to muž, člověk! Nosí masky!

Znechuceně jsem odvrátil pohled a opět jsem se postavil na nohy.

„Žije?“

„Jo! Ale ty bys dlouho nemusel, jestli nezačneš dávat pozor! Uhni!“ Prudce do mě strčil a zabil dalšího z nich.

„Díky,“ křikl jsem na něj a snažil jsem se probojovat na druhou stranu vesnice.

„Arabe! Chytej!“ Buliwolf po mě hodil velký dřevěný kůl. Zavrávoral jsem a zmateně jsem se na něj díval.

„Co s tím mám dělat?!“

„Zaryj to do země a zapři se o to nohama!“ Udělal jsem, co mi řekl a čekal jsem, co bude dál.

S vyděšenýma očima jsem sledoval, jak se k nám pomalu blíží několik těch stvůr na koních. Hrdlo se mi sevřelo strachy, ztrácel jsem sílu v rukou. Najednou se vedle mě však někdo objevil. Zapřel se nohama vedle těch mých a silně uchopil kůl mezi mýma rukama.

„Tome,“ vydechl jsem, když jsem jej viděl vedle sebe. Věnoval mi jediný pohled, než se na kůly přiřítilo několik z nich. Společnými silami jsme drželi kůl před námi. Tisknul jsem víčka silně k sobě a odmítal jsem je od této chvíle otevřít až do doby, než to všechno skončí.

A mé přání bylo vyslyšeno.

Nevím proč, ale najednou se začaly všechny stvůry stahovat k ústupu. Díval jsem se za nimi a někteří muži se za nimi vrhli. Pustil jsem kůl a otočil jsem se na Toma. Právě včas.

„Tome!“ vykřikl jsem, když se pomalu sunul podél kůlu k zemi. Chytil jsem ho a dopadl na kolena do bahna. „Tome!“

„To je… dobrý, Bille. Je to jen… škrábnutí,“ vydechl s obtížemi a já si konečně všiml krvavé skvrny na jeho ušmudlané košili. Oči se mi opět rozšířily strachem.

„Pojď, no tak.“ Chytil jsem ho v podpaží a táhl ho směrem ke královu domu. Někdo mu tam určitě pomůže, musí!

„Princi! Polož ho sem, no tak, dělej!“ Položil jsem ho na dřevěnou zem a sledoval jsem, jak se k němu hned vrhlo několik lidí. Odstrkovali mě stranou, ale já nechtěl. Nechtěl jsem od něj odejít, nechat ho tam. Ale nezbylo mi nic jiného, pokud jsem chtěl, aby to přežil.

*

Seděl jsem na posledním schodě do velké slavnostní síně a modlil se za Toma. Když mě od něj vyhodili, nevypadal nejlíp, opravdu jsem se o něj bál.

Prsty jsem si promnul spánky a hlasitě si zívl. Pomalu už svítalo, všichni kolem něco dělali, snažili se nějak uklidit tu spoušť po nočním boji, odnést těla mrtvých. Já se však nezmohl na nic.

„Hej, Arabe!“ Pomalu jsem zvedl hlavu, setkal jsem se s Buliwolfovým pohledem. „Chce tě vidět princ.“ Okamžitě jsem se postavil na nohy.

„Je v pořádku?“

„Jistě,“ otočil se a bez dalšího slova ode mě odcházel. Neměl jsem čas přemýšlet nad tím, co mu na mě pořád ještě vadí. Rychle jsem vyběhl schody do síně.

„Tome!“ vykřikl jsem, když jsem ho viděl sedět na zemi, opírajíc se o trůn. Několik lidí se po mně podívalo, ale bylo mi to jedno. Usmál se na mě a já rychle doběhl až k němu. „Jsi v pořádku?“

„Ano, nemusíš se bát.“

„Nemusím se bát?! A pak, že já jsem blázen!“ Zasmál se a natáhl ke mně ruku, stáhl si mě k sobě na zem.

„Nemusíš už se bát, nic mi není. Tohle se rychle zahojí, věř mi.“ Prsty mi odhrnul pár vlasů z čela a dal mi je za ucho. „A ty jsi v pořádku?“ Jen jsem přikývl, netoužil jsem po ničem víc, než jej políbit, ale teď jsem nesměl.

„To je dobře,“ usmál se a zlehka mě pohladil. „Pomoz mi.“ Snažil se postavit na nohy a tak jsem ho podepřel. „Spal jsi vůbec?“ Zeptal se mě, když jsme spolu pomalu šli k zadním dveřím síně a já si opět hlasitě zívl.

„Ne,“ odpověděl jsem po pravdě. Vlastně jsem zbytek noci strávil na schodech, nedokázal jsem usnout. „Bál jsem se o tebe.“ Opět se jen usmál a pomalu mě vedl po schodech do nějaké místnosti.

„Tak se jdi vyspat, teď o nic nepřijdeš. Dřív než zítra nebo pozítří se tady nic dít nebude, můžeš klidně spát.“ Dovedl mě až k posteli, na kterou mě tlakem na ramena donutil se posadit.

„A co ty?“

„Já? Já spal posledních pár hodin,“ usmál se na mě, přesto si však sedl na kraj postele vedle mě.

„Zůstaneš tu?“

„Chceš, abych zůstal?“ Jen jsem přikývl a on se opět usmál. Zjišťuji, že miluji jeho úsměv, je to ta nejkrásnější věc na světě, hned po jeho očích. Těm se svou krásou na nic nevyrovná, ani krása zapadajícího slunce.

„Dobře, ale tak už si lehni.“ Poslechl jsem ho a konečně jsem své unavené tělo natáhl na měkkou postel. Vztáhl jsem ruku, za kterou mě chytil a pomalu si lehal vedle mě. Usykl bolestí.

„Opravdu budeš v pořádku?“

„Opravdu, neboj. Je to jen povrchové škrábnutí, nic to není,“ mrknul na mě a nahnul se nade mě. „Ještě než usneš, polib mě, prosím.“ Jeho přání jsem splnil víc, než rád.

Zlehka jsme o sebe otírali naše rty, než jsem se slabým výdechem pootevřel rty a on mezi ně vplul jazykem. Jemně a dlouho jsme si vyměňovali lehké polibky. Až do doby, než jsem si unaveně zívnul.

„Už spi,“ pohladil mě po tváři a vtisknul mi polibek na čelo. Zavřel jsem oči a stisknul jeho ruku.