Bookmakers scrubbers II – Temný stín 18.

autor: Ainikki

Bill

Zívnul jsem, div jsem si nevyhodil čelist z pantů a opět se zadíval na svůj odraz v zrcadle. Bylo k neuvěření, že ta obludnost, která na mě koukala, jsem já, ale co bych mohl čekat, když jsem půlku noci nespal a tu druhou mě pronásledovaly noční můry o tom, jak si to Tom rozdává s Alicí. Můj rozum mi říkal, že nemám právo se nad tím pozastavovat a prostě to tolerovat. Měl právo na to s ní být, Andreasovu společnost bych mu taky nezakazoval, navíc by bylo ode mě i naivní doufat, že po tom mém kopanci, mi bude tak snadno a rychle odpuštěno. To ale nic nezměnilo na faktu, že mi z toho bylo na nic. Byl jsem zklamaný, že ona dostala přednost přede mnou. Vždyť jsem přeci Leticii odpověděl na ten mail. Tak co dalšího by chtěl, abych udělal?

Vztek byl ale k ničemu. Nezbývalo nic, jen to respektovat. Žárlivou scénou bych si momentálně nepomohl, spíše by mi to zaručilo další odloučení. Dnes jsem tedy jen doufal, že Tom si nerozmyslí to, co slíbil včera mámě do telefonu, a skutečně přijede. Zaplavovalo mě těšení se, ale zároveň jsem měl strach ze sebe sama, abych nevymňouknul opět něco nepatřičného, co by ho donutilo se stáhnout. Ani já sám si častokrát nebyl jistý, co ta moje nevymáchaná, netaktní pusa pustí do etéru. Ale snad to bude v pořádku. Možná si ještě vyslechnu pár výčitek a nadávek, ale s tím se počítalo a já jen doufal, že snad není takový tyran, aby znovu odešel.

V očekávání jeho návratu jsem teď díky tomu stál před zrcadlem v koupelně. Měl jsem v úmyslu zlikvidovat ty nevzhledné stopy na svém zevnějšku, které se mi tam otiskly během těch dvou dnů, naplněných psychickým strádáním. Zšedlá pleť, napuchlé oči, dozdobené tmavými kruhy, byly jen vrcholky ledovce. Celkově jsem si připadal děsně odpudivě a přece jsem nemohl dopustit, aby mě takhle viděl. Bude docela fuška udělat ze sebe zase člověka. Nechtěl jsem být kdovíjak podbízivě přeplácaný, ale bez líčení se to asi neobejde, takže jsem se zvolna dal do díla. Lehký make-up by snad nic pokazit neměl.

„Billí, je tady.“ Volala na mě máma ve chvíli, kdy jsem opouštěl koupelnu. Bezděčně se mi sevřel žaludek a v krku usadil těžký knedlík.

„Po… pošli ho kdyžtak nahoru, jo? Budu u sebe.“ Pracně jsem donutil svoje hlasivky k činnosti a na nohách, které se mi povážlivě rozklepaly, jsem došel do svého pokoje. Usadil jsem se na otočnou židli a napínal uši, ve snaze zachytit vše, co se odehrávalo dole. Nedomyslel jsem ale, že když za sebou dveře úplně dovřu, tak uslyším úplné prd. Musel jsem tedy čekat. Přeci jen jsem ale nakonec zaslechl dusavé kroky, které byly blízko a stále se přibližovaly. Když už jsem očekával, že se dveře rozlítnou dokořán, byl klid. Srdce mi bušilo až někde ve spáncích. On si to teď jisto jistě rozmyslí a jak přišel, tak se zase vytratí. K mé neskonalé úlevě se ale dveře otevřely a já ho mohl opět vidět. Po celých dvou dnech. Neuvěřitelné. Nechápal jsem, jak jsem to mohl tak dlouho vydržet.

Zatajil se mi dech. Měl jsem chuť ihned se k němu rozeběhnout, ale obezřetnost mi v tom zabránila. Možná by chtěl ten první krok udělat on. Tom se ale k ničemu neměl, nemluvil, nehýbal se. Zahodil jsem všechny obavy, že narazím na odmítnutí, zvedl se a křečovitě kolem něj omotávajíc paže, jsem se mu vměstnal do náruče. Objetí mi ale neopětoval. Prohra? Ne, jeho ruce se nakonec zvedly a zprvu váhavě, ale poté s plnou vřelostí, mě objaly také.

„Promiň mi to, promiň, Tomi.“ Ševelil jsem slůvka omluv a dál se k němu úpěnlivě mačkal. „Už to nikdy neudělám. Nikdy ti nebudu lhát. Slibuju. Chyběl jsi mi, strašně moc.“ Mlel jsem dál všechno možný a bojoval s dojetím.

„To bych ti taky plně doporučoval.“ Promluvil i on. Asi to měla být výhružka, ale já z jeho hlasu cítil něhu, smíchanou se špetičkou ironie, pro něj tolik typickou. V tento okamžik se mi malinko ulevilo. Tom se ode mě odtáhl, ale jenom tak, aby mu to umožnilo pohlédnout mi do obličeje. Zkoumavě se na mě podíval a setřel mi hřbetem ruky slzu, které se povedlo spustit se mi po tváři. „Nebreč, nebo budu s tebou.“ Usmál se a mně se chtělo výsknout si radostí.

„Tak to abych přestal, viď?“ Zaculil jsem se také a úlevou vydechl.

„Mohl bys mě, prosím, políbit?“ Vyslovil jsem své přání nahlas a nastavil ústa. Tom neodpověděl. Prostě mi to splnil. Zlehka se přitiskl k mým rtům a polaskal je, teprve potom polibek prohloubil. Tak moc opojné. Pomyslel jsem si. Nikdo by si nedovedl ani představit, jak moc jsem tohle postrádal.

„Stačí. Člověk by tě neměl moc rozmazlovat.“ Sdělil mi, když po krátké, tedy alespoň pro mě, chvilce přestal.

„Pořád se zlobíš?“ Zeptal jsem se trochu zbytečně. Ještě aby ne. „Promluvme si o tom.“ Nabídl jsem další krok na cestě k tomu, aby se to všechno beze zbytku urovnalo. Tom mě pustil, mlčky přešel místnost a sedl si na kraj mé postele. Rukou naznačil, abych se posadil vedle něho a já tak co nejrychleji učinil. Asi by bylo žádoucí, abych začal, ovšem abych se přiznal, já vůbec netušil, z kterého konce to vzít. Posledně ze mě nepadala zrovinka velká moudra.

„Víš,“ promluvil první Tom. „Myslím, že ani já se nezachoval úplně nejlíp. Strašně si mě ale nasral. Bille, já vím, že každej dělá kopance, jsme jenom lidi, ale je potřeba uznat, žes to podělal, takže doufám, že teď, když řeknu, že bych to rád smáznul a ten problém s dítětem začal řešit od začátku, že toho nebudu litovat.“ Tom do mě zapíchl pohled plný otazníků a čekal na mou reakci.

„Nezklamu tě. Věř mi.“ Špitnul jsem nesměle. „Bylo to hloupé. Pochop, já si vsugeroval úplně absurdní myšlenku, že když se o tom dítěti dozvíš, opustíš mě. Byl jsem bláhový a hlavně hrozný zbabělec. Měl jsem ti víc věřit. Odpusť mi to.“ Pokusil jsem se mu vysvětlit, proč to celé vzniklo.

„Jak tě jen mohla napadnout taková ptákovina?“ Kroutil nade mnou Tom hlavou. „Když někdo někoho miluje, tak se na něj nevybodne kvůli jeho dřívějším chybám. Bille, vždyť se to stalo, když jsme spolu nebyli. Kdyby to byl plod nevěry, tak v tom případě bych tu neseděl, protože tu bych tedy, a to ti říkám na rovinu, nesnesl.“

„Hmm, to mi prostě nedošlo.“ Připustil jsem a styděl se nad svojí zabedněností. Jenže měl bych si alespoň sám sobě upřímně přiznat, že nešlo jen o dlouhé vedení. Já na to koukal ze svého vlastního pohledu. Neuvažoval jsem nad tím, jak by to mohl vnímat můj bratr, který byl jak vidno v podobných věcech rozumnější a zřejmě i charakterově vyzrálejší, to bych ovšem ale nikdy nevyslovil nahlas. Jednoduše jsem si představil sebe na jeho místě. A já bych tedy tutově vyváděl. Znechucení. To bylo to, co jsem momentálně vůči sobě pociťoval. Hanbil jsem se před ním. Převyšoval mě. Nebyl jsem si jistý, jestli si vůbec zasloužím jeho odpuštění, jestli si zasloužím jeho. Každopádně vzdát jsem se ho tedy dobrovolně nemínil. Nenechám ze svého života odejít někoho, s kým mi je dobře jenom proto, že mě tu bombardují sebemrskačské myšlenky na mou vlastní špatnost a jeho až téměř dokonalost.

„No, to už jsem si všimnul.“ Odtušil Tom. Na tu moji oduševnělou větu ale nešlo nic jiného říct. „Tak… prej už si napsal Leti?“ Zabrousil k jinému tématu.

„Jo.“ Odpověděl jsem stroze. Rozvitěji jsem nebyl schopen, protože mi stále hlavou běžely úvahy o mé chybovosti.

„A?“ Povytáhl Tom obočí. „Nějaký podrobnosti.“ Vzpamatoval jsem se a soustředění stočil na momentální náplň hovoru.

„Omluvil jsem se za tu dlouhou prodlevu a pak jsem slíbil, že co nejdříve přijedu, abych se jí pokusil pomoct seklepat Arianu. Už dokonce i odepsala. Byla ráda.“ Připustil jsem, že z její strany byl z těch pár řádků cítit nepředstíraný vděk, že jsem ji neposlal do háje. „Už jsem zabukoval i dvě letenky.“ A chtěl jsem ještě dodat otázku, jestli pojede se mnou, ale Tom mi do toho skočil.

„Páni, já zírám. Z tebe je hotovej muž činu.“ Dobíral si mě, ale nemyslel to zle. Pousmál jsem se a osmělil se k tomu dotazu.

„Poletíš taky?“ Kuňknul jsem. Po pravdě jsem nepočítal s tím, že by mohl říct ne, ale cítil jsem, že by bylo dobré raději se ujistit. O to víc mě překvapila jeho odpověď.

„Nemyslím, že je to úplně dobrej nápad.“ Vytřeštil jsem na něj oči. To nemohl myslet vážně. Já ho tam budu potřebovat. „Ona požádala o pomoc tebe. Ty budeš táta. Bylo by divný, kdybychom se tam objevili oba. Samozřejmě jsem ochotný za tebou přijet, kdybys tam musel zůstat delší dobu, ale těch prvních pár dní…“

„Ne, Tome, prosím,“ skočil jsem mu do řeči. „Nechci být zase sám. Vždyť… vždyť se nemusíme ukázat u ní oba.“ Vymýšlel jsem o překot možnost, jak by se dal skloubit jeho názor na nevhodnost přítomnosti nás dvou na Letině prahu, s mojí touhou mít ho u sebe. „Můžeš počkat v hotelu, Tome já… prosím, tyhle dva dny byly peklo. Já už to nechci zažívat znovu. Potřebuju tě. Netrestej mě už.“ Úzkostlivě jsem žadonil. On se ale tvářil tak neoblomně. Nahánělo mi to hrůzu.

„Nebuď jak dítě, Bille. Tohle není žádný trestání. Měl bys být ale schopný něco trochu řešit sám. Já mluvím jen o pár nicotnejch dnech. Já tu taky bez tebe nehodlám tvrdnout, pokud se to tam nějak závratně protáhne.“ Ujišťoval mě. Já mu ale o to, kruci, nestál. Nechápal jsem, proč na tom tak úzkoprse trvá. Moje řešení se mi zdálo docela přijatelné, tak proč na něj nebyl ochotný přistoupit, když mi tu tak vehementně tvrdil, že to nemá být jen způsob převýchovy, aby se z mé strany nikdy nic podobného neopakovalo. Jistý nárok na obdobné jednání se mu nedal upřít. Já už jsem ale poučen. Copak to nevidí? „Navíc, nebudeš tam sám. Já ani David bysme tě nikam samotnýho nepustili. Pojede s tebou někdo z ochranky. Třeba Tobi. S ním si docela rozumíš, ne?“

A to tedy byla poslední kapka. Moje předsevzetí brát vše se stoickým klidem a do téhle doby pracně udržované sebeovládání se vytratilo jako mávnutím kouzelného proutku.

„Já ti seru na nějakýho Tobiho!“ Ruply mi nervy, rozkřičel jsem se a z očí se mi samovolně spustily potoky slz. „Je tak moc, když chci mít vedle sebe člověka, kterýho miluju? Proč se chováš jako umanutej mezek! Mi řekni, co tu budeš mít za tak veledůležitej program? Půjdeš se kurvit k Alici, že jo?! Strávil si u ní noc a nějak se ti to zalíbilo. Řekni, byla lepší než já?“ Afektovaně jsem vřískal, ale nedokázal jsem to ovládnout. Cloumala mnou hysterická zoufalost a já v tomhle bezútěšném stavu dokonce i uvěřil tomu, z čeho jsem ho tu obviňoval. Bylo to, jako by do sebe zapadla skládačka puzzle. Nebyl to trest. Potřeboval volné pole působnosti.

„Sklapni, sakra! Meleš úplný nesmysly! Navíc nás nemusí slyšet půlka vesnice.“

„Je mi totálně u prdele, kdo to uslyší!“ Vyskočil jsem na nohy jako čertík z krabičky. „Táhni do hajzlu. Nebo víš co? Táhni si k ní. Vůbec ses nezměnil, seš pořád stejnej kurevník!“ PLESK! Přiletěla mi jedna zprava a já se automaticky chytil za tvář, která mi hořela štiplavou bolestí.

„To bylo, aby ses vzpamatoval.“ Vysvětlil mi. Sice mě to umlčelo, ale jen pár vteřin, než jsem se vzpamatoval z šoku. Potom do mě vjel ještě mnohem větší vztek.

„Ty jeden sráči!“ Prsknul jsem zlověstně a vrhnul se na něj. Vší silou jsem do něj strčil a svalil ho na postel. On ale v reflexu něčeho se zachytit, aby zabránil svému pádu, mě stáhl s sebou. Ocitl jsem se nad ním, ale ne na dlouho. Ve fyzických půtkách jsem se s ním absolutně nemohl měřit. Vcelku snadno si mě přetočil pod sebe a já už do něj jen marně bušil pěstmi, svíjel se, a mezi nadávkami se po něm oháněl zuby.

„Bille! Bille! Dost! Slyšíš! Přestaň! To stačí!“ Hulákal na mě, ale já ho nevnímal. Pak ale udělal něco, co jsem absolutně nečekal. Ani nevím, jak se mu to podařilo, ale dokázal mi znehybnit, krom zmítajícího se těla a končetin, i hlavu, a potom už jsem jen cítil jeho jazyk, který se mi dravě dobýval do úst. Naprosto mě to ochromilo, strnul jsem v napjaté křeči, která byla chabým pokusem mu dál vzdorovat. Tatam ale bylo zběsilé kroucení a snaha uštědřit mu pořádný políček. Pozvolna se vytrácela i ta ztuhlost a já se mu podvoloval. Bylo to neuvěřitelné líbání plné agresivity, hněvu ale nepostrádalo obrovskou dávku vášně.

„Nespal jsem s ní, jasný?“ Udýchaně pronesl Tom, když náš polibek přerušil. Dál na mě obkročmo seděl a ruce mi držel v kleštích nad hlavou. Zřejmě se jistil, kdybych zase začal vyvádět.

„Nevěřím ti.“ Trucovitě jsem ucedil a sklopil oči.

„Proboha, Bille!“ Zaúpěl. „Chovej se už konečně rozumně. Ty seš pro mě to nejdůležitější. Chápeš? Nic s ní nemám. Miluju tě!“

„Tak proč?“ Kuňknul jsem. „Proč nechceš jet se mnou?“ Tom protočil oči v sloup, což mě docela popudilo, ale nerozpoutalo to ve mně další běsnící záchvat.

„Ty si to strašně vynucuješ. Proč tam prostě nemůžeš jet a dokázat mi, že seš samostatná bytost?“

„Chci být s tebou.“ Fňuknul jsem. To je to tak těžké pochopit. Nerozuměl jsem mu. Z jakého důvodu na tom trval?

„To já taky.“ Zašeptal mi přímo do ucha. „Tohle je ale tvůj úkol.“ Hovořil dál a při tom pokrýval můj opět uslzený obličej drobnými polibky. „Ty to zvládneš.“ Letmé otření se jeho rtů o mé. „Já ti věřím.“ Jeho jazyk jsem ucítil na spodním rtu. „Seš můj statečnej kluk.“ Vklouzl jím do hloubky úst a propletl ho s mým. „Řekni, že to zmákneš sám.“ Jeho pečující a vzrušivé rty sjely dráždit můj krk. Manipuloval se mnou a dařilo se mu to.

„Udělám to.“ Vzdychnul jsem omámeně a zaklonil hlavu, abych mu umožnil lepší přístup. Byl jsem jako žíznivý na poušti, kterému se konečně dostalo vody. Slíbil bych mu cokoli, jen aby mě nepřestal líbat.