Myslíš, že song vše napraví? 3.

autor: Kiki

Bill začal otevírat oči…

„Bille?“ optal se plačtivým hlasem Tom.

„Tome? Ty… ty pláčeš?“ zeptal se slabým hlasem nevěřícně Bill. Bylo to poprvé, co ho viděl brečet. Samozřejmě nepočítal dětství. Tom nepatrně kývnul na souhlas. „A… proč?“ „Protože… už jsem o tebe asi…“

„O mě co?“

„Přišel… Ale to teď neřeš. Teď musíš odpočívat. Já se s tím nějak budu muset vypořádat…“

Billovi bylo Toma líto. I přes ty všechny věci, pořád ho miluje. Někdo zaklepal na dveře a vešla sestřička. Měla na sobě tu svou krátkou uniformu, poodepnutý výstřih a boty na podpatku. Ještě k tomu to byla modrooká mladá blondýnka. Zkontrolovala všechny ty přístroje a spokojeně odešla. Bill se podíval na Toma, který mu po celou dobu hleděl do jeho tmavých čokoládových očí. Až teď si všimnul, že se mu lesknou.

„Bille?“

„No?“

„Ty brečíš?“

„Ne, proč?“ zapíral, ačkoli věděl, že má jeho starší dvojče pravdu.

„Protože… lesknou se ti oči.“

„To bude asi od světla,“ rychle si protřel oči, aby se mu slzy nedostaly ven.

„Od světla?“

„Jo.“

„Vždyť tu žádné nesvítí.“

„No, nemám náladu se hádat,“ rychle tuto debatu ukončil Bill a otočil se k němu zády.

„Fajn, buď si naštvaný, ale já…“

„Co ty?“ otočil se ze zvědavosti.

„Já…“

„Co ty?“

„Bille, nech mě domluvit. Snažím se najít vhodná slova.“

„OK, tak až je najdeš, napiš mi je na papír, který mi tu nechej a můžeš jít… Pak si to přečtu.“

„Sakra, Bille! Takhle to nejde!“

„Jak nejde? Nevím, kdo mě to tu podváděl… ne-li podvádí!“ vybouchla už obě dvojčata. Jako první se snažil zachránit situaci Tom.

„Dobře… chci se ti omluvit. Neměl jsem to dělat. Zvlášť teď ne, když jsem přišli o rodiče… omlouvám se…“

Bill nevěděl, zda mu to odpustit. Bylo mu ho líto. Tohle byla jeho špatná vlastnost. Rychle odpouštěl. Hlavně Tomovi.

„Já nevím, jestli ti to odpustit,“ zaváhal. Nechtěl mu to udělat tak lehké. Otočil se k němu znovu zády. Neodpověděl mu… Nakonec Billa vysvobodil doktor, který vyhnal Toma domů, že se má jít vyspat.

Dny ubíhaly a Bill měl jít domů. Přijel si pro něj Tom, který trval na tom, že Bill půjde domů a ne zpět do hotelu. Jenže mladší z bratrů silně protestoval. Nakonec se Tom naštval a šel za doktorem, jestli by Billovi nemohl dát prášky do pití, že jsou rozhádaní a Bill nechce domů, ale do hotelu. Nakonec svolil a spolu s Tomem šli za Billem. Doktor podal Bilovi pití a řekl mu, že toto musí, než odejde, vypít. Také na něj hodil důvěřivý pohled, aby mu Bill uvěřil. Pití s prášky na spaní vypil až do dna. Tom doktorovi poděkoval a doktor odešel.

Když vyšli před nemocnici, prášky začaly působit a Bill padl Tomovi do náruče. Tom se sám pro sebe usmál, vzal jeho věci a s ním v náruči se vydal do auta. Nejprve položil Billa na místo spolujezdce, poté dal věci dozadu, sednul si, nastartoval a jel směrem domů. Zajel do garáže, věci nechal v autě, vzal znova do náručí Billa a nesl ho do jeho pokoje. Tam ho opatrně položil do postele, svléknul ho jen do spodního prádla, přikryl ho peřinou a sám si šel lehnout. Přeci jen, byl už večer a on byl unavený. Ráno se vzbudil a šel se podívat na osobu možná spící vedle v pokoji. Měl pravdu. Bill opravdu spal. Rozhodl se tedy, že udělá snídani. Chleba s máslem, pažitkou a solí. Zrovna se to chystal položit na stůl, když se z Billova pokoje ozval výkřik. Vůbec neváhal a vyběhl na schody, které bral po dvou, ba i ne po třech. Vběhl do pokoje a okamžitě se vrhnul k jeho posteli. Přikrytý, uplakaný a třesoucí se človíček ze spaní vykřikoval jeho jméno a dále pokračoval – „Tome, já tě miluju, ale nejde to dále, když ty mě podvádíš. Vůbec si nedokážeš představit, jak to bolí. Víš, jak mi ubližuješ, když flirtuješ s holkami a já nemůžu nic dělat, protože bych nás prozradil?…“

Tom už tohle nechtě poslouchat. On měl pravdu. Nevěděl, jak to bolí. Začal Billa jemně budit.

„Billí… vstávej. Asi se ti něco zdálo.“ Zatřepal s ním opatrně. Řekl něco, když věděl přesně, co se mu zdálo. ‚Budu dělat, že jsem nic neslyšel‘ řekl si v duchu a Bill se začal pomalu budit. Posadil se a druhý chlapec se také posadil, ale na kraj postele. Celou dobu u něj klečel. Začal ho utěšovat a chlácholit. „Bille, neplakej… všechno bude dobrý… pšš…“ Houpal se s ním, když ho chytil kolem ramen. Bill se konečně vzpamatoval, vymanil se z Tomova objetí a vykřikl.

„Dobrý? Všechno? A kde to jsem? Já chci…“

“ Pojď dolů.“

„Ne…“

„Bille, prosím… Mám tě tam odnést?“

„Nejdu!“

„Jak chceš, řekl sis o to,“ řeklo starší dvojče, vzalo Billa opatrně do náruče. Jako by se bál, že když jej vezme, rozpadne se. Opatrně ho nesl dolů do kuchyně. Bill se mezitím vzpíral a protestoval. Tom ho poté posadil na židli a před ‚nos‘ mu položil připravenou snídani. „Nemám hlad,“ odseknul.

„Bille…“

„Co je?“

„Prosím… kvůli mně…“

„Ne… ty… ale raději nic,“ zvedl se a šel ke dveřím. ‚Těmito dveřmi prošly desítky holek. Stejně tak i Tomovou postelí‘ pomyslel si.

„Kam jdeš?“

„Pryč.“ Tom se rozběhl ke dveřím, před které se také postavil.

„Ne, nikam nepůjdeš.“

„Tome, jsem dospělý. Nemůžeš mi rozkazovat.“

„Můžu. Jsem starší.“

„O těch deset minut…“

„Víš co? Tak si jdi. Mě už to nebaví to tady pořád napravovat!“ vykřikl zoufale, odešel od dveří, doufajíc, že si to ještě rozmyslí.

„Půjdu a nemusel bys nic napravovat, kdybys TO nedělal! Nikdy to nenapravíš!!!“ vybouchl už i Bill a odešel dveřmi ven…