autor: Bejb
K návnadě bych chtěl říct, že tohle jsem zkoušel poprvé, a tak bych ocenil jakoukoli kritiku.
To, co si mezi sebou kluci povídají, je čistě fantazie – smyšlené ulice, barvy…
Možná byste si mohli připustit i variantu, že jsem kluk a holky jsou podle mě v popisu dané situace lepší… Trocha shovívavosti neuškodí 🙂
Nádraží
Nastal ten den, kdy jsem měl odjet. Nechtěl jsem, a taky se kvůli tomu pohádal s rodiči.
Jenže ti mi na to řekli, že pokud s nimi nechci jet na dovolenou, tak mě rozhodně doma nenechají samotného, ale pěkně pojedu k babičce na venkov – prej si tam pročistím hlavu.
Neměl jsem se nechat umluvit. Ale zvýšené kapesné je taky lákavé, že ano?
A teď kvůli tomu stupidnímu nápadu se mačkám v autobuse – místo, aby mě mamka nebo taťka odvezli, tak si radši doma sedí na prdeli.
Je to tady k nevydržení a já nemám rád, když se s někým musím dělit o svůj prostor.
Naposledy jsem se cítil takhle blbě, když….
Na to radši ani nebudu vzpomínat.
Od třetí zastávky se to tu začíná pomalu vyprazdňovat, a tak si hned já a můj batoh zabereme dvě místa. Sedl jsem si k oknu. Pohled na ubíhající krajinu mě uklidňuje, a pak nejsem tolik nervózní z těch lidí kolem…. Na nějaké pařbě to je jiné, znám tam spoustu lidí, bavím se,
ale tady tím umíráčkem jezdí jen stařeny a plešatí dědci.
Když konečně dojedeme na nádraží, jsem v buse už jen já a jedna paní s holčičkou.
Pospíšil jsem si (i když s tím batohem to moc nejde), abych nemusel dlouho čekat na jízdenku a mohl si rovnou sednout do vlaku – jestli tam ovšem bude.
Moc jsem si sice nepomohl, ale těch pár lidí, co za mnou přišli, se v téhle frontě ještě pěkně dlouho zdrží. I já jsem si dlouho počkal a pak ještě ta baba za okýnkem řekla, že si zajde za kolegyní pro razítko, protože jí vyschlo.
A když jsem konečně přišel na řadu a říkal jí patřičné údaje, šklebila se u toho, špulila pusu a pořád se na mě divně koukala, vůbec celkově tak nějak připomínala rozzuřeného býka v ringu.
Nakonec se pak z rozhlasu ozvalo, že můj vlak má zpoždění 15 minut a ať se cestující uklidní.
Přesunul jsem se na nástupiště a sedl si na lavičku. Prohlížel jsem si okolí a snažil jsem si vykroutit hlavu.
Za několik minut kroucení jsem si všimnul tří kluků. Všichni tři byli barevně oblečení – až to křičelo do všech stran – a chichotali se, špitali si. Občas ukázali mým směrem a znovu si něco špitali.
Najednou přešli skoro až ke mně, skláněli se vedle lavičky, otočil jsem se na ně, abych slyšel co říkají.
„Tak co, Bille, jedeš domů?“ znělo to jako výsměch. Hledal jsem onoho Billa, byl skrčený vedle lavičky.
„Nech si ty řečičky pro někoho jiného, Simone!“ takže ten blonďák je Simon.
Údajný Bill se zvedl ze země. Byl jako postavička z manga. Černá bunda, kalhoty a vlasy taky. Byly sčesané do rozcuchu (s pomocí kila gelu) a dlouhá ofina spadala přes levou stranu obličeje. Přesto, že jsem byl velmi blízko, jeho pusa a slovník předstihly můj mozek.
Vytočil se jako čertík z krabičky a já se mohl dívat na ukázkovou hádku.
Syčeli na sebe jako dva hadi v zápase o život.
Jenže za chvíli začala ta manga postavička křičet, že se nehodlá bavit s někým, kdo jde s kýmkoli do postele za peníze. Pak se všichni tři kluci otočili a urychleně odešli pryč.
Ten Bill se znova posadil do původní pozice, jako byl před tím a s klidem na tváři se rozhlížel kolem sebe.
Předtím jsem si ho nevšiml. Byl to velmi výrazný typ. Dokonce měl i namalované oči.
Otočil na mě hlavu – asi cítil, že se na něj dívám – a opovržlivě si mě prohlížel.
Trochu jsem se zavrtěl, nemám rád, když se na mě tak lidi dívají.
„Ne-nechceš si sednout?“ trochu sem koktal, ten pohled se nedal vydržet, byl přímo spalující.
Ušklíbl se ,a přitom i trochu pousmál.
„Ne dík, za chvíli tu je vlak…“ otočil jsem hlavu na druhou stranu.
Choval se jako nezkrotný živel. Kdyby měl ještě v puse žvýkačku…
Slyšel jsem to známé skřípění brzd vlaku, a přitom se neochotně zvedal. Ten frajer jel stejným vlakem jako já. Snažil jsem se sednout si k němu, chtěl jsem vědět, co je zač.
Po pár krocích jsem ho dohnal a schválně šel za ním do kupé.
Odložil jsem si batoh na takovou tu železnou poličku a koukal se, jak si ho tam cpe on.
Zničeně se posadil a začal na mě koukat jako na vetřelce.
„Proč sis sedl zrovna sem?“ nahodil zase ten svůj spalující pohled.
„Protože jinde už není místo!“ jednoduchá lež.
„Aha.“ A to bylo všechno. Pak už se koukal z okýnka a mě si nevšímal.
Teda dokud vlak nezabrzdil na první zastávce…
„Jsem Bill.“ Představil se mi.
„Tom.“ Řekl jsem mu svoje jméno.
„Jaká je tvoje nejoblíbenější barva?“
„Proč se mě ptáš na takový blbosti?“
„Protože mě nic jiného nenapadá?“ znělo to jako otázka…
„Fajn, modrá a tvoje?“
„Černá, červená a modrá…“
Na chvíli bylo ticho, jen se na mě koukal a já na něho. Za chvíli to už asi nemohl vydržet a začal brebentit o tom, jak sebou vlak vždycky hází a on si radši kvůli tomu bere sáček.
Někdy jsem mu nevěnoval přílišnou pozornost a koukal se do jeho očí.
Byly hnědé jako dvě kostičky čokolády. Občas, když vykouklo sluníčko v tomhle dopoledním čase, získaly medový nádech.
Oči měl přímo bizardní, žádné holce se nevyrovnaly…
„Tome, posloucháš mě?“
„Promiň, zamyslel jsem se, co si říkal?“
„Ptal jsem se tě, kde vystupuješ.“
„V jedný zapadlý vesničce, jmenuje se Loitsche.“
„Vidím, že máme stejnou cestu…“
Takže on bude v té pustině se mnou? Toho se musí využít…
Ještě zjistit, kde bydlí, ti kluci se přece ptali, jestli jede domů.
„Ty tam bydlíš?“
„Jo.“
„A kde?“
„V ulici Avonlea.“ Hned za rohem bydlí babička, návštěvy budou časté…
„Proč? Chceš za mnou někdy přijít?“ zablýsklo se mu v očích, jako bych mu dával nabídku na sex.
„Jo někdy bych se stavil…“
„Fajn tak hledej zvonek Kaulitz a až ho najdeš, tak si u mě doma.“ Super je to blíž než se zdálo.
Jako malí jsme s klukama hráli o to, kdo si těch jmen zapamatuje nejvíc, dávali se za to skleněnky. Tohle jméno bylo hned na začátku ulice, nikde jsem tam nikoho neviděl, zvlášť děti. Ale vzpomínám si jen, jak sem jednou viděl malého kluka na zahradě.
To byl nejspíš Bill.
„Kde bydlíš ty?“
„Já tam nebydlím, jedu k babičce… Trümperová, Ptačí 86.“
„Počkej, ty jsi ten kluk, co celý týden o něm mluví, že konečně přijede na prázdniny?“
„Asi to tak bude.“ Babička vždycky přeháněla.
Pak už jsme nemluvili a jen se koukali z okna.
Vystupovali jsme z vlaku s plnými baťohy vstříc novým zítřkům.
A zážitkům…
autor: Bejb
betaread: Janule
začíná to hodně dobře a zajímavě, se těšim na pokráčko 🙂
pěkný xD
Týjo..:) Já už se těším na další dílek, protože tenhle mě naprosto zaujal..Je to hezky napsané a děj úžasný!! 🙂
hej ale to je pěkny… Jako dobře napsany… 🙂
Ouh,jééé, to je úžasnýýý! vždyycky sem obdivovala kluky, co píšou twincest! skvělé, jen tak dál
Luxusní…fakt nádherný těším se na další dílky
To jsem zvědavá, jak se to rozjede. Nikdy jsem nečetla twincest od kluka, ale mohlo by to bejt zajímavý
Takouvouhle ozvěnu jsem nečekal…
Když jsem tu moji krasotinku uviděl zveřejněnou,modlil jsem se,aby tu byli komentáře. A taky že byli a hned 7…´
Ty komentáře mě tak nakopli, že si asi hned sednu k noteboku…
[8]: na to ze si pisal prvy krat je to uplne super..ja ked som zacinala..bolo to nieco hrozne:-DDD
Páni… neříkám to jen tak, ale mám pár kámošů, co zkoušeli psát a … nic! Ale když jsem tohle dočetla, tak jenom "Páni, dobrý na to, že je to kluk." Teď, když jsem si to dočetla podruhé, beru tu reakci zpátky! Jako kluk podle mě píšeš hodně hezky a není výsadou jenom holek, aby uměly dobře něco popsat (; Každej má šanci být dobrej, když se v tom pocvičí a podle mě, ty v tom dobrej budeš (: Vážně se mi to líbilo, a názevy ulic "Avonlea" a "Ptačí" mě hrozně pobavily xD
Vážně, těším se na další díl a myslím, že v tom budeš opravdu dobrej!! (:
no jestli je tohle tvůj začátek tak sem zvědavá co bude až budeš plně rozjetej se psaním…xD Už teď nestačim zírat a co bude potom? Pak to můžu rovnou zabalit, aby mi nějaký oči taky zůstaly…x)))
No, tak tohle mě vážně zaujalo. Už teďka jsem na tom jak se říká závislá 😀 Mám těch závislostí tolik, už se v těch všech povídkách nevyznám, ale tohle je prostě dokonalost =)
Začátek pěkný…určitě si přečtu další,píšeš skvěle….jen tak dál…