Už vím, co k tobě cítím 30.

autor: Pajule

„Billy, broučku, počkej na mě, prosím!“ hulákám přes celou louku a běžím, co mi nohy stačí. Bill se jen zvonivě směje a honí poletující motýlky.

„Tak poběž, Tomi! Je to tu kouzelný!“ kníkne, když v tu chvíli se mu v dlani usadí bělásek. Jako na povel zastaví a ztuhne. Pohybuje se mu jen bříško, jak dýchá. Doběhnu ho.

„Je nádherný, že jo?“ špitne a běláska pečlivě zkoumá.

„Je. A ty ještě víc,“ špitnu a přitulím se k Billovi zezadu. Chvíli takhle stojíme na louce, v trávě, která nám sahá až po pas společně s prvními jarními kvítky. Příjemný, čerstvý větřík lehce pofukuje a sluníčko své paprsky vysílá po zářivě modré obloze bez jediného mráčku. Avšak motýlkovi se to po chvíli zřejmě přestane líbit, roztáhne svá bílá křídla a s našimi pohledy odletí pryč. Billy se jen krásně usměje a chytne mě za ruku. S úsměvy na tváři se vydáme k naší chaloupce.

Dva mladí chlapci se s výrazy zamilovaných blázínků brodili skrz hustý lesní porost stromků. Větvičky je škrábaly, pavučiny lechtaly, ale mnohokrát důležitější bylo, že jsou spolu. Jsou šťastní a teď už se dalo použít i slovíčko zdraví.

„Tak pojď, ty můj pečovateli,“ špitl ten mladší z dvojčat a pod trikem blonďáka vylovil řetízek s malým klíčkem jako přívěšek. Našel rozepínání řetízku a po chvíli už odemykal staré dřevěné dveře od malé chaloupky, o které věděli jen tihle dva. Tiše jako myšky vpluli dovnitř a společně rozdělali ohýnek v provizorních kamínkách, jelikož v chaloupce, kterou ze všech stran zakrývaly jehličnaté, několik metrů vysoké stromy, byla ještě stále pořádná zima.

– flashback –

„Jdi. Musíš,“mrknu na něj a uvolním sevření našich ruku. Bill se vydá do potemnělého pokoje. Paprsky slunce pronikají do pokoje jen skrz zatažené závěsy, Bill se jako myška tiše posadí na měkké křeslo. Podobné tomu, co mají zubaři ve svých ordinacích. Z ruky sundá gumičku a smotá si vlasy do drdolu na temeno hlavy. Předběžné opatření. Až přijedeme domů, bude jako vždy určitě zvracet. Poté si automaticky vyhrne rukáv nad předloktí. Do druhé ruky si z kapsy vyloví malinkatého plyšáčka, který slouží jako přívěšek na klíče. Můj dárek k jeho nedávnému svátku. Po krátké chvíli přijde sestřička do pokoje a začne vše připravovat na to, aby Billovi mohla napíchnout žílu. Ten se na mě celou dobu dívá na chodbu. Dveře tu běžně zůstávají otevřené.

Trpí, nehorázně trpí. Proč si osud vybral zrovna takovou daň na něm? Proč on a né já? Ano, poté by si tyto otázky pokládal pro změnu Bill. To on by tu seděl, v nemocnici na chodbě, a koukal se na mě, s jakým odporem se koukám na jehlu zapíchnutou v mé ruce. Bylo by to všechno naopak. Pomohlo mi to dozvědět se však jednu podstatnou věc. Pokud člověk skutečně miluje, dokáže milovat i přes všechny překážky. A proč? Protože ho vpřed pohání láska. Nechci být vůči světu krutý, ale tohle všechno by si měl zažít každý z nich. Ať už by se zaobíral touto nemocí on sám, či někdo z jeho blízkých. Teprve potom by lidi přestali být sobečtí a zahledění jen sami do sebe. Přestali by se zabývat nesmyslnými věcmi, ale zajímalo by je to podstatné. Už by se nestarali o to, zda mají o jeden nebo dva miliony více, ale zda budou žít zase o pár let déle, když pro sebe nebo pro okolní svět udělají něco dobrého. Každý by potřeboval zažít tu bolest a strach, aby se konečně všichni postavili rovnýma nohama na zem. Billova rakovina mě dokonale vyléčila ze sobectví a nezájmu o druhé i o planetu. Po tomhle všem bude rázem vše jiné.

– konec flashbacku –

„Mám chuť už delší dobu něco udělat,“ zašeptám do ticha, když se zavřeme v chaloupce. Tom se na mě jen podivně a tázavě podívám, avšak na jeho pohledy neberu ohled. Vášnivě ho začnu líbat a sundávat mu jeho triko obřích rozměrů. Když se triko ocitne na zemi, povalím Toma do měkké provizorní postele z kusů dřeva a molitanu. Něžně ho začnu laskat na krku a pomalu sjíždím k jeho hrudníku. Když začnu jazykem pečlivě dráždit jeho bradavky, neslyšně zavzdychá. Náhle mě povalí pod sebe. Nadrženě se na mě podívá a po chvíli cítím jeho horký dech na své tváři.

„Tohle by chtěl můj malý bráška udělat?“ zašeptal mi svůdně do ucha a jemně mi ho skousl. Zavzdychal jsem a on mi rychle vysvlékl tričko. Já ho pro změnu naučeným pohybem povalil opět pod sebe.

„Malý bráška? To teprve uvidíš, co tvůj malý bráška dokáže,“ smyslně zašeptám, abych nepokazil atmosféru. Poté už se jen odeberu k Tomovu hrudníku. Začnu ho laskat a dráždit jeho bradavky. Z tvrdé slupky se náhle vyklube malé koťátko. Tohle na něj jednoznačně platí. Ale dnes jsem se rozhodl připravit mu takový zážitek, na který, co se týče sexu se mnou, jen tak nezapomene. Nenápadně začnu sjíždět od bradavek dolů. Laskám ho svým mrštným jazýčkem a on se podvoluje mým pohybům. Když mu začnu rozepínat pásek od kalhot, nesrozumitelně zamumlá, ať pohnu, že jsem moc pomalý. Ano, jeho pulsující penis je vidět i přes mega kalhoty. Když se mi konečně podařilo rozepnout pásek, sundat kalhoty a odhodit je někam pryč, začal jsem Tomovi sundávat pomalými pohyby boxerky dolů. Látka už se dostala téměř k penisu, když jsem lem boxerek pustil a nedočkavě si sundal džíny. Jejich drsný povrch mě všude tlačil a byly nepohodlné. Vrátil jsem se zpět k jeho naběhlým rtům. Vášnivě jsem proplétal svůj jazyk s tím jeho a třel se svým, již také pěkně vztyčeným, penisem o ten jeho. V kontaktu „kůže na kůži“ už nám vadilo jen naše spodní prádlo. Přitlačil jsem na dotyku našich rozkroků.

„Bože, Bille, dělej už něco!“ vyřkl Tom ze svých plných rtů. Zahákl jsem ukazováčky obou rukou opět za lem černých boxerek a rychlým pohybem je stáhl až ke kotníkům. Když jsem ten kus látky dostával přes kotníky, zahlédl jsem, jak Tom nenápadně začíná sjíždět rukou ke svému rozkroku. Přidal jsem na rychlosti a vrátil jsem se k Tomovu pulzujícímu penisu. Nejdřív jsem ho uchopil do dlaně a palcem přejel po zvlhlé špičce. Otevřel pusu v němém výkřiku. Na nic jsem nečekal a jeho penis jsem celý pohltil do úst. Když jsem přejel chladivou kuličkou ve svém jazyku po celé délce jeho chlouby, prohnul se v zádech a hlasitě vykřiknul. Já věděl, proč si ten piercing mám nechat.

Zaryji nehty hluboko do provizorní madrace a projede mnou další vlna vzrušení. Bill mi jen rukou stiskne varlata a chladivou kuličkou přejede přes špičku penisu. Zasténám.

„Bi-bille… už…“ zašeptám jen na znamení, že se blížím k vrcholu. Bill přidá na rychlosti pohybů svého jazyka a já mu nevědomky dál přirážím do pusy. Ucítím, že mnou projíždí další, už poslední, vlna vzrušení. Skousnu si spodní ret. Po kratičké chvíli ucítím, jak mi po bradě teče slabý, horký pramínek krve.

„Ááááách…“ vykřiknu krátce po tom, co Bill naposledy přejede po celé délce penisu. Z posledních sil nadzdvihnu hlavu a spatřím tu nádhernou osobu, jak pečlivě polyká sperma. Když Bill naposledy polkne, s hlubokými nádechy a výdechy unaveně svalím hlavu na polštář. Po chvíli zjistím, že Billova hlava už je na úrovni té mé. Jeho chlouba se stále tyčí do výše. Proč musím být tak unavený? Vždyť se toho zas tak tolik nestalo. Připadám si jako hadrová panenka. I když je pravda, že ten malý čertík, ležící vedle mě, dokáže člověka vyvést z míry v jakékoli situaci.

„Já…“ znaveně promluvím, ale Bill mi položí prstík na rty. Vlepí mi na ně malou dětskou pusinku.

„Pšššt, odpolední siesta, i když ještě před obědem, se taky hodí.“ Zašeptá mi a prstem přejede po linii mého obličeje.

„Ale co ty,“ optám se a pohledem sjedu k jeho penisu. Nechápu, jak dokáže být tak klidný.

„Já to nějak zvládnu,“ usměje se na mě a hlavou, kterou měl doteď podepřenou rukou, položí na polštář stejně jako já. Naše obličeje jsou v těsné blízkosti. Ucítím jen, jak přese mě dal Bill nějakou deku a pak už se naprosto vyčerpaný nechám unášet sny.

S třicátým dílkem přináším i krátký vzkaz. Chtěla bych poděkovat těm, co stále drží a čtou tuto povídku. Občas je to nezáživné, občas napínavé. Jednou vtipné a podruhé smutné. Někdy je to o citech, jindy o myšlenkách a slovech. Nevím, zda se vám to líbí či nelíbí. A ani nevím, jaký na to máte názor. Proplétám povídkou skutečné i neskutečné. Chtěla bych vám jen poděkovat za tu hrstku komentářů, která se pod jednotlivými díly objeví. Byla bych ráda za trošku více vašich vzkazů, ale škemrat o ně nebudu. Pokud napíšou i další z vás, budu za to však nesmírně vděčná.

Také bych chtěla napsat, že se to ode mě asi jen tak další díl neobjeví. Uvidíme. Odjíždím na nějaký čas pryč. Nezapomeňte…