autor: Majestrix
Je obvinění vážně odpovědí? Nein nein nein na na na na nain! Nebo někdy jo, děcka?
Bill popotáhnul, když mu Simone očistila odřeninu a dala mu na to modrý obvaz. Usyknul, když mu to jeho maminka lehce políbila a objala ho. „Lepší?“ zeptala se jemně a Bill apaticky pokrčil rameny. „Copak?“
„Zničil jsem si náklaďák,“ opřel si hlavu o matčin hrudník a ukázal na hračku, co ležela na silnici. Než mu ale Simone stihla vysvětlit, že je rozkládací, vyběhl Tom z domu přesně tam, kde Simone měla Billa v klíně.
„Bille! Proč si na mě nepočkal! Nemůžeš si ublížit, když u tebe nejsem,“ řekl vážně. „Musíš na mě počkat.“
„Omlouvám se, Tomi, byl jsi moc dlouho v koupelně,“ popotáhnul znovu Bill a napatlal si na tváře trochu bahna, aby vypadal víc jako velký kluk, jako Tom.
Tom nic neřekl, jen vypadal pořád pěkně pohoršeně, zatímco se Bill vymanil z matčina objetí do jeho vlastního. Bill přestal vzlykat a Simone se lehce usmála. To, co zvládne maminka, zvládne dvojče stokrát lépe. „Bolí to?“ dotknul se Tom nejistě Billova obinadla. V pěti letech moc dobře věděl, že mít bolístku je životní problém.
„Trošičku. Tomi, rozbil jsem si náklaďák!“ Pro Billa byl náklaďák mnohem důležitější. Tom se podíval dolů na hračku a zvedl opatrně všechny části. Ten náklaďák měl taky rád.
„Spravím to,“ řekl sebejistě.
Bill se zaradoval. V pěti letech nebyl nikdo báječnější než jeho dvojče, a když Tomi řekl, že to spraví, tak to byla pravda. Sledoval, jak Tom dával dílky dohromady, pasovaly, a za chvilku byla hračka najednou zase celá. „Wow,“ vydechl.
„No není to úžasné?“ řekla Simone suše, když Bill koukal na svého bratra s obdivem a pýchou. „Jdu udělat svačinu. Pokuste se zatím nic nevyvést, ano? A nehrajte si s kameny, co jsou v kůlně, ty mám na zahrádku.“
Identičtí chlapci jí už ale pozornost dávno nevěnovali; Bill měl oči jenom pro Toma a jeho nově opravený náklaďák. „Zvládl si to,“ řekl tiše a dotkl se plastové červené věci, co měl Tom v rukou.
Tom přikývnul a usmál se. „Už nechci, abys ještě někdy brečel, Bille,“ vzal ho za ruku a položil hračku na zem.
„Nikdy?“ Billovi se malinko zkřivil obličej tím, jak usilovně přemýšlel nad tím, jak dlouho to asi bude.
„Nikdy,“ zavrtěl Tom hlavou a stáhnul svoje dvojče s sebou na zem, sedli si.
„No, ty víš jak všechno spravit, a tak já vím, že už nikdy v životě nebudu muset brečet,“ zaradoval se Bill a úplně zapomněl na to, že má odřené koleno.
Tom se snažil vzpomenout si, jak dýchat, když koukal na svého mladšího brášku ležícího na posteli. Bill byl tak moc bledý… polknul a přistoupil blíž. V ruce měl zavedené IV hadičky a jediné, co se na něm pohybovalo, byl jeho lehce se zvedající a klesací hrudník. Oči měl zavřené a jediný zvuk v místnosti bylo pravidelné pípání na monitoru se záznamem srdce.
Připadal si tak veliký, zatímco Bill mu na posteli připadal naprosto malinkatý. Jeho dvojče bylo vyšší než on, ale stejně mu připadalo tak… pokořené. Dokonce i jeho vlasy mu připadaly více slehlé než předtím. Doktorka si stoupla za Toma a Tom si nemohl vzpomenout na to, že by ji slyšel vejít. Z uplynulé hodiny toho bylo spousta, co si nepamatoval. „Jen spí,“ řekla tiše a ten šepot se rozlehl po celém pokoji.
Tom jí chtěl říct, aby byla zticha, že Bill spí a nesnáší, když ho někdo probudí, ale nebyl v tourbuse a nemohl z krku dostat jediné slovo. Polkl a zkusil to znovu.
„Co… se stalo?“ zeptal se váhavě. Co se asi mohlo stát, vždyť nebyl pryč tak dlouho. Měl tam být, bylo to jenom pitomé focení a Bill teď ležel v nemocnici a… Tom řekl svému vnitřnímu hlasu, aby zmlknul, aby mohl slyšet doktorku.
„Museli jsme ho operovat. Váš bratr prodělal vnitřní krvácení. Vysvětlila jsem to už vaší matce-„
„Chci, abyste to vysvětlila i mně,“ zašeptal Tom. Zhluboka se nadechl a snažil se přes odpor uvolnit svoji čelist.
„No dobře, Bill měl v děloze abnormální nádor. Vyrostl do velikosti, ve které zaklínil průchod. Mužská děloha je pro nás stále moc nová a je neuvěřitelně křehká. Dítě nám vyslalo SOS, je zázrak, že se to takhle povedlo. Nádor byl ve stádiu velikosti zárodku a zanikl. Byl tam ještě dřív než jeho děloha, a když konečně dorostl do dostatečné velikosti, připojil se k membránové stěně.“
Tom zvednul ruku a zavrtěl hlavou. „Počkat, bylo to miminko?“
„Bylo by lepší, kdybyste takhle neuvažoval,“ řekla jemně. „Nemohlo to být starší než pár týdnů, když to umřelo. Normálně, když žena potratí, je to z těla vyvedeno. Ale mužský reprodukční systém nemá správnou stavbu pro takovýto vývod. Zůstalo to tedy v těle v tom, čemu v našem případě můžeme říkat děloha. Požíralo to minerály, které pro sebe miminko potřebovalo. Nakonec by se nádor mohl změnit na rakovinotvorný a mohl by se rozšiřovat. Kdybychom to nezjistili, mohlo dítě zemřít.“
„Takže kvůli tomu dítě onemocnělo?“ nevěděl, jestli na tuhle otázku chce znát odpověď. To už by ho mohlo s tím vším doopravdy zlomit.
„Dítě je podvyživené, to je důvod, proč je Bill připojen hadičkou na umělou výživu, ale holčička bude v pořádku. Neměl by mít problém s přibíráním na váze, ale necháme si ho tu na pár dní, abychom si byli jisti, že nemá žádné jiné rakovinotvorné nádory. Bude trochu slabý a v bolestech, až se probudí. Billovy svaly se snažily vytlačit zárodek bez toho, aniž by se měl kam pohybovat, a tak se to muselo uchytit někde, kde mu nic nevadilo. Ale jak jsem řekla, bez toho bychom to nezjistili a mohlo být už moc pozdě.“
Tom se na ni podíval a zamračil se. „Doktorko…“
„Addamsová.“
„Doktorko Addamsová, řekla jste holčička?“ zeptal se a zopakoval, co zrovna doktorka řekla.
Doktorka se usmála. „Ano, řekla.“
Tom se otočil na Billa a zamyšleně se na něj podíval. Člověk, kterého miloval ze všeho na světě nejvíc, čekal jeho dceru. Udělal krok blíž a usmál se. „Bille?“ Tom se nemohl dočkat, až své dvojče uvidí. Potřeboval, aby otevřel oči, aby se mohl ujistit, že je Bill v pořádku.
„Pane Kaulitzi, před hodinou jsme ho sem přivezli z operačního,“ řekla mu doktorka Addamsová jemně.. „Kvůli anestezii stále ještě spí a nejspíš vás neslyší.“
Tom zavrtěl hlavou. Nebude se cítit líp, dokud neuslyší Billův hlas nebo dokud ho neuvidí otevřít oči… nebo cokoliv… „Bille,“ řekl znovu, tentokrát trošku hlasitěji a jistěji, konečně našel odvahu a překročil vzdálenost, která ho dělila od toho, aby si klekl vedle jeho postele. Zaradoval se úlevou, když Bill otevřel oči a Tom se jemně dotkl jeho obličeje. Oči měl neostré a víčka polozavřená, ale byl naživu. Tom přikývl a zhluboka se nadechl, snažil se zadržet slzy, Bill vydechl a znovu zavřel oči. Tohle bylo všechno, co potřeboval.
„Prosím, nechte ho spát. Vím, že si děláte starosti, ale on potřebuje odpočívat. Jeho tělo je vyčerpané; hodně lidí si neuvědomuje, kolik energii je potřeba k tomu, aby mohl být člověk těhotný, speciálně muži. Nemůže být pořád vzhůru.“ Tom přikývl a slíbil si, že Billa nenechá už nikdy zvednout ani palec. „Pane Kaulitzi!“
„Co?“ otočil se Tom a okamžitě se na ni podíval. Nejspíše neodpověděl napoprvé, když řekla jeho jméno.
„Jdu říct vašim rodičům, že můžou dovnitř, ale vážně vás varuji, potřebuje hodně odpočívat,“ řekla mu mile. „Až se probere, potřebuju, abyste mi dali vědět; musím s ním něco vyřídit.“
„Dobře,“ přikývl a vzal si od stěny židli; dal si ji vedle postele, na které dřímalo jeho dvojče. Sedl si a vzhlédl ke dveřím, sledoval, jak jejich matka mluví s doktorkou a pak jí oba s Gordonem děkují. Simone přešla k Billově posteli a skrz peřinu se dotkla jeho kotníku, vypadala ztrhaně.
„Oh, můj chlapečku,“ zašeptala a popotáhla. Gordon přešel na druhou stranu postele a podíval se dolů na svého nevlastního syna.
„Vypadá znovu tak mladý,“ zauvažoval a dotkl se lehce Billovy ruky. Tom musel souhlasit, vypadalo to, jako by se Bill vrátil o pár let zpátky v čase. Vypadal tak nevinně a jemně. Sevřelo se mu srdce a Tom stiskl Billovu ruku o něco víc. „Pamatujete si, když jsme jeli k dědovi na chatu na dva týdny?“
Simone se tiše zasmála. „Jo, Billa kousnul komár. To si pamatuju,“ ona i Tom se zachvěli. Bill vypadal tenkrát úplně stejně, jako vypadal teď, když tu ležel na posteli; našli ho u vody v bezvědomí a nereagujícího, nevěděli, co s ním je. „Nikdy se to nezmění.“
„Ne, to nezmění.“ Přikývl Gordon. „Ale alespoň je na tomhle všem něco dobrého. Má doktorskou pomoc a my víme, že miminko teď bude díky doktorům zdravější. Z toho, co se mohlo stát, bychom asi všichni zešíleli.“ Řekl rozhodně. Tom se na něj podíval a viděl, že na něj Gordon zírá.
Začervenal se a pohledem se vrátil zpátky k Billovi. Když se podíval na své dvojče, odehrávaly se mu v hlavě strašlivé představy. Co by se mohlo stát… Miliony věcí, které se mohly stát, mu udělaly knedlík v krku. Ať polykal, jak polykal, nechtělo to zmizet.
„Jo,“ přikývla Simone pomalu. „Neměla jsem to nechat zajít tak daleko,“ řekla tiše. Tom zavřel oči a doufal, že jeho matka už nebude pokračovat. Samozřejmě že pokračovala. „Měla jsem mu sama najít doktora. Pak by Bill nebyl v takovéhle situaci.“
„Bill si chtěl doktora najít sám,“ řekl Tom opatrně.
„Ale nenašel, vykašlal se a to, stejně jako na spoustu dalších důležitých věcí. Já jen-“ zastavila se, když se Tom zvednul.
„Přestaň,“ řekl. „Pořád na něj tlačíš a tlačíš-„
„Počkat, ty si myslíš, že je to moje vina?“ zeptala se hlasitěji.
„Přestaňte, oba dva. O tomhle se teď nebudeme dohadovat. Ne, Simone, nebudeme,“ přerušil Gordon svou manželku, která mu chtěla oponovat. „Teď se musíme vypořádat s přítomností, to, co se stalo v minulosti je minulost, je to za námi.“ Povzdychl si a vzal Simone za ruku. „Měli bychom jít a nechat Billa odpočívat. Tome, chceš s námi jet domů a přijet sem svým vlastním autem?“
Tom se podíval dolů na Billa a zavrtěl hlavou. „Ne, chci tu s ním být, až se probudí,“ rozhodl.
Jeho nevlastní otec přikývl. „Zavolej mi, až budeš chtít jet domů, vyzvednu tě.“
Tom přikývl a sledoval, jak Gordon vytlačil jeho matku z pokoje a zavřel za nimi dveře. Konečně tu bylo znovu ticho, položil si hlavu na postel a sledoval, jak se Billovi pohybuje hrudník, sám po chvilce usnul.
~*~
Bylo to, jako by se musel pohybovat skrz sirup, končetiny ho nechtěly poslouchat, ale nakonec začaly odpovídat, když Bill otevřel oči a uviděl neurčitý strop. Pár střípků vzpomínek se mu vybavilo a rychle si položil ruku na bříško, bál se toho, co tam najde nebo nenajde. Bylo to stále tam, malá vyboulenina, úlevou vydechl.
Vzpomněl si na ten pocit, když padal ze schodů a lehce se otřásl. Byl to jeden z nejstrašlivějších pocitů, co kdy měl. Promnul si břicho a lehce usykl, bolelo to. Připadalo mu, jako by právě udělal minimálně milion sedů a lehů, všechna ta bolest byla soustředěna do jeho podbřišku. Ustrašeně si přejel prstem po malé jizvě na břiše. Bill se zamračil, hlavou mu proběhlo snad milion myšlenek.
Co když už není těhotný? Co když se něco stalo a je to jeho vina, protože nechtěl chodit na procházky, na které měl chodit s matkou? Možná to je taky kvůli tomu všemu jídlu, co jedl za jejími zády… do očí se mu nahrnuly slzy a zalapal po dechu, najednou nemohl dýchat. Slyšel spláchnutí záchodu a z koupelny vyšel Tom, utírající si ruce do papírové utěrky. „Tomi,“ řekl slabě, motala se mu hlava.
„Bille!“ přeběhl k němu Tom a chytl ho za ruku. Bill začal plakat a jeho starší bratr mu je začal rychle otírat. „Copak se děje? Bolí tě něco? Musím zavolat sestřičku,“ řekl v rychlosti. Bill popotáhl a zavrtěl hlavou.
„Miminko, já… ztratil jsem ho?“ zeptal se vzlyknutím.
Tom zavrtěl hlavou a políbil Billa na čelo. „Ne, miminko je v pořádku,“ řekl a objal své dvojče. „Miminko je v pořádku.“
„A co se tedy stalo?“ utřel si Bill slzy a zhluboka se nadechl, snažil se uklidnit. Pípání na monitoru se zrychlilo. Nechtěl Toma pustit a zabořil si obličej do jeho krku, snažil se od něj získat sílu.
„Operovali tě. Doktorka Addamsová říkala, že si s tebou o tom, co se stalo, promluví, měl bych pro ni dojít,“ řekl Tom a znovu ho políbil na čelo.
Bill zavrtěl hlavou a chytl se ho ještě pevněji. „Ne,“ zamumlal. „Nechci, abys někam chodil.“
„Ani nemusíte.“ Oba dva chlapci byli u sebe tak namáčknutí, že si nevšimli doktorky, která vešla dovnitř.
Doktorka Addamsová za sebou s úsměvem zavřela dveře. „Byla jsem na sesterně, a když se vaše srdeční činnost zvýšila, byli jsme informováni. Tak jsem z toho usoudila, že jste nejspíš vzhůru,“ řekla doktorka a přešla k nohám Billovy postele. Zvedla jeho kartu a usmála se na něj konejšivě.
Tom se od něj nelehce odtáhnul; mohli být přistiženi třeba i v něčem jiném, než jen v bratrském objetí. Předtím, než se objevila, měl v plánu pořádně Billa líbat. Kdyby se neudržel… „O čem jste chtěla s Billem mluvit?“ zeptal se, aby zakryl své znepokojení.
„Zaprvé, chtěla bych se představit. Kromě vás jsem už se všemi mluvila,“ přešla doktorka na stranu postele a podala Billovi ruku. „Jsem doktorka Roberta Addamsová.“
Bill jí za ruku s malým úsměvem chytl a slušně s ní potřásl; celou tu dobu se ale odmítal pustit Toma. Kytarista byl stále napolo nakrčený nad postelí, začínaly ho bolet záda. „Bill Kaulitz, rád vás poznávám,“ řekl unaveně. „Co se mi stalo?“
„Pokusím se vám to shrnout, jak nejlíp to půjde. Měl jste nádor v děloze. Byl to shluk buněk, které byly rakovinotvorné. Rozmnožovaly se a vyžíraly živiny potřebné pro dítě.“ Bill si ochranářsky položil ruku na břicho a zamračil se.
„Takže mám rakovinu?“
„To si nemyslíme,“ zavrtěla doktorka hlavou. „Ten nádor byl nezhoubný, ale kdybychom ho nenašli, dítě by nejspíš zemřelo. Nebudu vám lhát; mužské těhotenství je velmi rizikové a extrémně nestálé. Řekl vám váš doktor o všech rizicích, která těhotenství přináší?“
„No, popravdě, žádného doktora nemám,“ přiznal se Bill. „Zkoušeli jsme doktora Eisnera, ale nevyšlo to.“
Doktorka Addamsová protočila oči a něco si zapsala do jeho karty. „Ludo Eisner je kretén,“ řekla rezolutně. Tom se usmál a Bill přikývl. S tímhle absolutně souhlasil. Povzdychla si a zavřela kartu. „Řeknu vám to narovinu. Jen malá část mužů je schopna donosit dítě; počet potratů je velice vysoký, o hodně vyšší než u žen, samozřejmě. Bylo pouze 200 úspěšně narozených dětí z padesáti tisíc otěhotnění. Ostatní miminka nepřežila v děloze, narodila se mrtvá nebo měla vážné zdravotní problémy. Takže vyhlídky do budoucna… nejsou zrovna růžové.“
„A co to přesně znamená?“ zeptal se Tom se strachem. „Bude Bill v pořádku?“
„Budeme se snažit, aby v pořádku zůstal. To znamená pravidelné prohlídky každý týden, spousta odpočívání a vyhýbání se stresu. Udělali jsme amniocentézu* a hledáme ostatní problémy, co by se mohly vyskytnout. Čím víc toho budeme vědět, tím to pro nás bude lehčí, a tím lépe vám naplánujeme, kdy vám budeme dělat císařský řez.“
„Naplánujete?“ zamračil se Tom. Znělo mu to, jako by doktoři měli vybrat datum.
Doktorka Addamsová přikývla. „Je vám jasné, že nebudete moci rodit přirozenou cestou, že?“ zeptala se laškovně.
„Když jsem se naposledy koukal, tak jsem měl penis,“ uchechtal se Bill. Doktorka se usmála a přikývla.
„Přesně tak, takže budeme muset udělat císařský řez. Předpokládám, že se budete snažit nosit dítě, co nejdéle to půjde, nikdo od vás ale neočekává, že budete schopný vydržet 32 týdnů. Ta hrstka mužů, kteří se o to pokusili, měla zdravotní problémy. Nepravidelná srdeční činnost, zvýšená bolest hlavy, nespavost a zácpa, to jen pro příklad.“
Bill si podvědomě začal mnout bříško a snažil se přemoci strach, který se v něm stupňoval. „Takže na tohle všechno mám být připravený?“
„Možná, možná taky ne. Tohle všechno je tak… nové. Jsme schopni pracovat jen s tím, co zatím známe. Nikdy jsem nepracovala v tomhle případě s někým tak mladým jako jste vy, to proto budete muset mít regulérní prohlídky každý týden. Budeme se snažit co nejlépe, aby se vaše dcera narodila zdravá.“
Bill zamrkal. „Dcera?“ zeptal se tiše. Tom se usmál nad bratrovým rozzářeným pohledem.
Doktorka Addamsová přikývla. „Ano, překrásná holčička. Deset prstů na rukou i na nohou. Zítra vám uděláme další ultrazvuk a sám se na ni budete moci podívat.“
„Dcera…“ vydechl Bill a štěstím stiskl Tomovu ruku.
„Ano. Takže pro vaše a její dobro se uvidíte s doktorem každý týden,“ připomněla mu.
„Každý týden, dobře.“ Přikývnul Bill pomalu. „Doktorko Addamsová, jak daleko přesně jsem? Doktor Eisner řekl, že jsem teprve na konci třetího měsíce, což bylo asi před týdnem, ale říkal, že mě ještě bude muset testovat.“
„Jste přesně ve třináctém týdnu neboli v prvním týdnu čtvrtého měsíce. Nádor nám dělal potíže s přesným datem. Stává se to pořád, ne jenom u vás.“ Řekla konejšivě.
„Čtvrtý měsíc,“ podíval se Bill na své bříško a přikývnul. „Říkal, že jsem podvyživený, je to pravda?“
„Naneštěstí tohle je opravdu vážné, ale není to vaše chyba. Váš metabolismus je extrémně rychlý a jste aktivní dospívající člověk, to spolu jde ruku v ruce. Když k tomu připočteme ten nádor, nemohlo to dopadnout jinak. Budu od vás potřebovat, abyste jedl malé porce, ale jedl pravidelně, doufám, že vás to hodí zpátky tam, kam potřebujeme, a doufejme, že i vaše miminko.“
„Jak dlouho tady bude muset zůstat?“ Tom sice seděl vedle Billovy postele na židli, ale Bill ho stále nepouštěl.
„Všechny testy budou hotovy do dvou dnů, ale chci vás tu mít po čtyři dny.“
„Čtyři dny?“ vyjekl Bill, to bylo jako vězení.
„Ano, čtyři dny a to je míň, než jste měl původně. Byl jste dlouho bez doktorské péče, a tak se potřebuji ujistit, že jste opravdu v pořádku. Během těchto prvních dvaceti hodin vás kontrolujeme, abychom předešli dalšímu krvácení a koukneme se, jestli jsme nějaké malé nárůstky nepřehlídli. Nechci, aby vás už operovali, ale jestli něco najdeme, nebudeme mít jinou možnost.“
„Rozumí,“ řekl Tom, než Bill stačil cokoliv říct. Podíval se na svého mladšího bratra a ten skromně přikývnul.
„Dobrá. Bille, budete muset začít poslouchat své tělo. Naneštěstí muži jsou obdařeni tím, že když se jedná o jejich vlastní zdraví, ignorují všechnu bolest, co cítí, jen proto, aby si zachovali svou tvář. Tohle proto musí skončit, rozumíme si? Musíte nám říct o každé neobvyklé bolesti, na cokoliv, co budete chtít vědět, se nás můžete zeptat, kdybyste něco cítil nebo se něco dělo, ano? Ve dne nebo v noci, nezáleží na tom, ok?“
Bill se usmál a přikývl. „Dobře. Jste tak odlišná od doktora Eisnera,“ povzdychl si, když zavrtěl hlavou; Billovi bylo s touhle doktorkou opravdu příjemně.
„Nejsem kretén jako on,“ usmála se, když se Bill snažil schovat zívnutí. „Předpokládám, že jste unavený, nechám vás vyspat. Možná že váš bratr by vám mohl z domova přivést nějaké věci? Pomůže to vašemu pobytu tady.“
„Děkuji,“ řekl Bill vážně.
„V pohodě, Bille. Ujistíme se, jestli jste zdravý předtím, než vás odsud pustíme.“
„Děkuji, doktorko,“ řekl i Tom celkem vděčně, doktorka přikývla a odešla.
Tom se otočil na Billa a povzdychl si. „Jak je ti?“
Bill pokrčil rameny. „Fyzicky mám bolesti a bolí mě temeno hlavy,“ dotkl se tam toho místa opatrně. „Mentálně? Nevím.“
„Jo, ten pocit znám. Myšlenky mám roztroušený snad všude,“ podíval se Tom na ruku, za kterou ho Bill držel a promnul mu ji, pak ho na ni políbil. Nastávajících pár minut se na sebe jen koukali a poslouchali zvuky nemocnice. Byl brzký večer a z malého okna v Billově pokoji mohli vidět červenozlatý západ slunce.
„Chceš něco vědět? Nevím, jak se mám cítit ohledně toho, že jsem těhotný, ale když jsem se probudil… myšlenka na to, že už možná těhotný nejsem…“ povzdychl si Bill a bezmocně pokrčil rameny. „Nebyla to taková úleva, jaká jsem si myslel, že by mohla být.“
Tom přikývl a položil ruku na baby kuličku, přemýšlel nad tím, jestli nebylo sobecké nutit Billa nepřerušit těhotenství. Bylo by to bezpečnější. „Kéž bychom ne-„
„Ne co?“ přerušil ho Bill.
„Neměli sex na tom parkovišti v parku,“ dokončil větu Tom. „Je to nejspíš moje vina-„
„To myslíš vážně? Tome… jsi obdařený, ale zas tak moc ne. Nebyla to tvoje vina. Abych řekl pravdu, než jsme se do toho dali, měl jsem trochu strach, ale chtěl jsem to. Miluju, když jsem s tebou a ty mi nikdy v životě nemůžeš ublížit. Ani ty ani tvoje kolosální chlouba.“
„Ugh, Bille…“ začervenal se Tom, bylo mu trapně a doufal, že to nikdo neslyšel. Bill se jen zasmál a prsty pohladil bratra po tváři.
„Pořád mi to nedochází. Hrozně se bojím, cítím to, ale je to za zdí. Nevím proč, jen se s tím teď prostě nemůžu vyrovnat.“
„Zvládneme to spolu, slibuju.“ Tom zkontroloval, jestli se nikdo nekouká a rychle Billa políbil.
„Dobře,“ řekl Bill tiše. „Budeš mě milovat, i když budu tlustej? Když budu tak tlustej, že neuvidím ani svoje nohy a budu vypadat nechutně?“
Tom se zamračil a pak se začal smát. „Nedokážu si tě tak představit.“
„Neodpověděl jsi na otázku.“
„Miloval bych tě, i kdyby ti narostla další hlava. Kdo ví, třeba bys pak byl chytřejší,“ zažertoval a Bill chrochtnul, začal se smát, ale pak se bolestivě chytl za břicho. „Promiň,“ řekl rychle Tom a jemně ho po něm pohladil.
Bill se uvolnil a vypadal ještě ospaleji, než vypadal před minutou. „To je v pohodě,“ zamumlal. „Tomi, budeme mít dceru…“ vydal ze sebe a zadíval se na strop.
„Jestli bude alespoň z polovičky tak hezká jako ty, tak bude problémová,“ usmál se Tom a zavrtěl hlavou.
„Idiote, bude vypadat jako my oba. Nebo možná jako mamka.“ Nakrčil Bill čelo a zívnul.
„Chceš, abych ti přivezl z domova nějaké věci?“ chtěl to zjistit dřív, než jeho dvojče zase usne.
„Ano. Můj mobil, toaletní věci a nějaká pyžama; tohle oblečení s větráním na zadek je už dávno passé.“ Bill pomalu nemohl mluvit, protože zíval a Tom ho políbil na čelo.
„Toť vše?“
„Mmm…“ bylo jediné, co Bill řekl a usnul. Tom ho přestal hladit a povzdychnul si. Jediné, co teď chtěl udělat, bylo vlézt si k Billovi do postele, pevně ho obejmout a nikdy ho už nepustit, ale teď radši půjde, aby mohl být s Billem, až se probudí.
Tom vyndal z kapsy mobil a vytočil Gordonovo číslo. Dvakrát to zazvonilo a uslyšel otčímův hlas. „Jsi připravený?“ zeptal se tiše.
„Ano.“
„Budu venku za dvacet minut.“
~*~
„Doufám, že za to, co se stalo, neobviňuješ vaší matku,“ prolomil Gordon ticho v autě. Nebyli daleko od domova, a zatímco absence konverzace nebyla nikomu na obtíž, byla tu spousta nevyřčených vět. Tom s tím byl spokojený.
„Neobviňuju jí za ten nádor, ani za nic ostatního. Obviňuju jí za to, že pořád Billa tak stresovala.“
„Musíš chápat, jak je to pro vaši matku těžké. Chce jenom pomoct a víš, jaká je, když je nervózní. Pamatuješ, když k nám domů poprvé přišel Jost, aby se s námi dohodl na tom nahrávání?“
Tom nad tou vzpomínkou zavřel oči a zavrtěl hlavou, potlačil úsměv. Jejich matka tenkrát uvařila pět hlavních jídel, i když David přišel jen na kafe. „Jo,“ řekl nevrle.
„Tak jí nech. Už takhle jí je ohledně toho hodně špatně,“ podíval se Gordon na svého syna. „A co ty, jak to zvládáš?“
„Bojím se. Pořád se mi třesou ruce,“ povzdychl si Tom a přál si, aby už zase mohl být zpátky u Billa. Na cestě zpátky se bude muset snažit, aby nejel moc rychle.
„Chápu, taky se bojím; od té doby, co jsem se na počítači kouknul na něco ohledně mužského těhotenství, se bojím. Ale Bill je silný a já si jsem jistý, že ty tady pro něj vždycky budeš, i když otec toho dítěte ne.“ Tón jeho hlasu naprosto vyjadřoval jeho pocity.
Něco uvnitř Toma se zkroutilo, chtěl říct, že tu je, přesně vedle Billa, kam patří, ale věděl, že nemůže. „Jo,“ řekl tiše.
„Ale ty tu jsi a já vím, že to pro tvého bratra hodně znamená, jsem na tebe moc pyšný. A s mamkou si nedělej těžkou hlavu, to je jediné, co od tebe chci.“
Tom už nic neřekl, zaparkovali před domem, a když Tom vešel do domu, nikde v dolním patře mamku neviděl. Nejspíš byla ve svém pokoji a byl za to moc rád. Vyběhl nahoru a otevřel dveře do Billova pokoje, zarazil se.
Simone seděla skrčená na Billově posteli a Tom si byl jistý, že brečela. Kleslo mu srdce a přistoupil blíž. Podívala se na něj, odvrátila obličej a utřela si slzy. „Vím, že mě nejspíš nesnášíš; myslíš si, že jsem na Billa moc tlačila. Nechtěla jsem.“
„Mami…“ promnul si Tom kořen nosu, snažil se tím potlačit bolest hlavy. „Není pravda, že tě nesnáším. Nemůžu o tom ale teď mluvit. Přišel jsem sem pro Billovy věci. Musí na pár dní zůstat v nemocnici,“ přešel k bratrovu šatníku a vyndal z něj pár kalhot od pyžama; chtěl Billovi vzít svoje bílá trička, aby se cítil pohodlně.
Simone ho sledovala, jak dává ještě nějaké věci do tašky a rozhlíží se. „Co hledáš?“ zeptala se tiše.
„Billův telefon.“
„Tady,“ podala mu ho a povzdychla si. „Pořád vyzvání. Zprávy, hovory… ne a ne přestat.“
Tom se na telefon podíval a přikývnul. „Bill je populární,“ řekl stroze. Podíval se na svou matku a povzdychl si. „Tohle pro něj nemůžeš dělat.“
„Ale já chci,“ zavrtěla hlavou a promnula si ruce. „Nechci, aby moje dítě tímhle muselo procházet samo.“ Tom položil tašku a pevně ji objal. Chápal, jak to pro ni musí být těžké, ale ona neměla ani tušení, jaké to je z jeho pohledu.
To nechápal nikdo.
„Musím jít; chci být u toho, až se Bill probudí. Přijedeš se na něj zítra podívat?“
„Ty chceš, abych tam přijela?“ podívala se na svého syna vážně.
Tom zamrkal a povzdychnul si. Občas to bylo dost jasné, po kom Bill získal svůj talent na herectví. „Ano, mami, Bill bude rád, že tě vidí.“ Řekl opatrně.
„Tak to přijedu. Oh, moji chlapečci,“ zvedla se Simone, stoupla si na špičky a políbila Toma na tvář. „Máte štěstí, že máte jeden druhého.“
„Jo,“ přikývnul Tom a pohladil ji po rameni. „Už musím jít.“
„Řekni svému bratrovi, že ho mám ráda,“ řekla rychle a vyšla s Tomem z pokoje. Sledovala ho, jak zašel do svého pokoje a pak vyšel s rukama plnýma bílých triček.
„Jo, dobře,“ řekl, přeskočil rozviklaný schod a vběhl do kuchyně, zatímco rval trička do tašky. Tom kývnul na Gordona, vzal klíčky a odeběhl do svého auta. Vyrazil a jel rovnou k nemocnici, když ucítil, že mu něco vytéká z nosu. Dotkl se svého obličeje, podíval se na svou ruku. Jeho prsty byly celé rudé. Vzal nějaké nepoužité ubrousky, co zbyly od McDonalda, a zaparkoval na prvním odpočívadle, které bylo až směšně daleko.
Tom vypnul motor a přiložil si ubrousky k obličeji, zaklonil hlavu. Třásly se mu ruce, jako by hrál hodinové sólo na kytaru a dřív, než to věděl, si začal utírat oči rukávem. Brečel pro dítě, které už nikdy nebude mít šanci poznat; brečel strachy, co se mohlo stát Billovi a jeho dítěti. Tom vzlykal, dokud se mu nemotala hlava, a pak si opřel hlavu o opěradlo, s krvavými ubrousky přitisknutými k nosu.
Znovu si utřel obličej a podíval se do zrcátka, aby se ujistil, že nevypadá jako upír, pak narval použité ubrousky zpátky do příruční skříňky v palubní desce. Tom se podíval na své ruce a přál si, aby se netřásly, vzal Billovu tašku a vystoupil z auta. Podíval se vzhůru na celou budovu nemocnice a pocítil tíhu budoucnosti, dobrou i zlou.
*vyšetření odebrané plodové vody
Komentujte prosím anglicky, dík :o)
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
love this chapter, tom wondering about his little brother.. ♥ I couldn't wait, I had to read all fiction in original and just.. oh god ♥ very good job, Majetrix 😉
a výborný překlad, Katie O:-) :-* 😀
Jestli se tomu drobkovi něco stane tak to nepřežiju…
It was kid? Small kid? Oh, sad:(.
But main is, that Bill with their daughter are good:-). And Tom, blood, mhhmmm, interesting?
Beautiful..♥
To perfection processed ,astonishing idea simply everything!
A daughter, this is great! I was so worried about Bil and the baby. I hope Bill will take better care himself. His doctor finally is kind and realistic.
I feel so sorry for Tom. Maybe you will find a way to solve this painful affair. I mean Tom´s fatherhood.
The beginning of the chapter is so touching. The little twins and their realtionship.
The whole chapter is so emotional. It is just perfect! 🙂
girl? wow sweet…