13th Warrior 6.

autor: Deni

„Je to kříženec člověka se zvířetem.“ Archem před nás hodil mrtvolu jedné z těch stvůr. Opět se mi sevřel žaludek a měl jsem pocit, že se každou chvílí pozvracím. Tom, sedící vedle mě na stole, se postavil a došel až k němu.

„Je to člověk.“

„Potom musí někde spát, musíme jen najít stopu a dostaneme je.“

„Není to tak lehké. Déšť všechny stopy jejich koní smyl.“

„A jak je najdeme?“ Všichni mlčeli, Buliwolf přecházel po velké síni, ostatní seděli na svých místech a jen se dívali do země před sebou.

„Pojďte se mnou, znám ženu, která nám poradí.“ Pohledy všech se stočily na Olgu, královu ženu. Tom se pár kroky přesunul až k ní.

„Myslíš Oracle? Jak nám ta může pomoct?“

„Tome, ty víš, že…“

„Je to blázen!“

„Ale…“

„Tak dost, vy dva.“ Buliwolf došel až k nim. „Pomůže nám ta žena?“ Olga s pohledem tvrdě upřeným do toho Tomova přikývla. „Tak jdeme, nesmíme ztrácet více času. Už tak minul jeden den.“

Všichni naši muži, v čele s Buliwolfem, se vydali za Olgou, jen Tom stál váhavě na místě. Těkal jsem pohledem mezi ním a mými muži.

„Ta ženská je blázen! Opravu nechápu, jak nám může pomoct!“ Tom naštvaně kopl do nohy stolu, až se číše na něm zachvěly. Došel jsem k němu a konejšivě stiskl jeho ruku. „Tak pojď, ať na tebe vaši nečekají.“ Nepatrně se na mě pousmál, popadl svůj meč a štít a se mnou v patách se vydal za ostatními.

„No konečně, co jste tam dělali?“ Herger se pobaveně smál, zatímco já s Tomem jsme nasedali na koně. Jen jsem se na něj zašklebil a otočil jsem koně do směru jízdy.

„Tome?“

„Ano?“ Otočil na mě hlavu a mile se usmál. Opětoval jsem mu úsměv a dojel jsem až těsně k němu, šli jsme krokem bok po boku. Ostatní byli už kus před námi.

„Ty tu ženu, tu Oracle, znáš?“

Zamračil se a trochu utáhl otěže svému koni. „Znám, pamatuju si jí ještě jako malej kluk. Je to vědma jednoho kmene, který žije v horách. Náš lid se k ní upírá už celé tři generace.“

„Ale to by…“

„Je jí už sto čtyřicet let, Bille,“ zasmál se.

„Aha.“

„Nevěřím jí ani slovo, je to blázen. Ale mí lidé musí někomu věřit a ona jim dává pocit, že vidí do budoucnosti,“ pokrčil rameny a opět se na mě usmál. „Ale zapomeň na to, udělej si na ní názor sám.“ Jen jsem přikývl a dál jsem jel po jeho boku, jen chvílemi jsme se museli rozdělit, když se lesní cesta zúžila.

„A Tome?“

„Ano?“ Opět se na mě s úsměvem otočil. Mám pocit, že se na mě během posledních několika dní nepodíval ani jednou bez rtů zvlněných do úsměvu.

„A tvůj otec…“

„Na něj taky zapomeň, Bille. Je jen moje věc, s kým co mám.“ Najednou byla jeho tvář tak nepěkně tvrdá a jeho kamenný pohled se zabodával do toho mého. Sklonil jsem hlavu a levou rukou pročísl zlatavou hřívu svému běloušovi.

Přesně jsem si vybavoval to odpoledne, kdy jsem ještě ležel v Tomově posteli po noční bitvě a on ležel vedle mě. Vstoupil tam jeho otec, král. Tak neskutečně zuřil, když vedle Toma viděl ležet mě. Nikdy nezapomenu na ten pohled, na ten opovrhující pohled, který patřil jen a jen mně.

Můj kůň z ničeho nic sám zastavil, a tak jsem pozvedl hlavu. Stál proti mně Tom, díval se na mě tak, tak nic neříkajícím pohledem, šílel jsem z toho.

„Bille,“ natáhl ke mně ruku a tak jsem ji stiskl. „Opravdu, zapomeň na to, co říkal otec, ano? On nemá pravdu. Není nic špatného na tom, co je mezi námi. Naopak,“ usmál se a slezl z koně. Omotal ruce kolem mého pasu a pomohl dolů i mně. „Myslím si, že to, co je mezi námi, je to nejlepší, co mě v životě potkalo.“ Jemně mě pohladil po tváři a pramínek rozcuchaných vlasů mi zastrčil za ucho.

Usmál jsem se. „Myslíš to vážně?“

„Smrtelně, Bille.“ Vpíjel se pohledem do toho mého, zlehka mě placem hladil po líčku a pomalu se ke mně skláněl. „Věř tomu, že pro mě na světě neexistuje nic lepšího, než jsi ty.“ Zlehka se otřel svými rty o ty mé a v následující vteřině už jsme spolu divoce proplétali jazyky. Prsty levé ruky mi zajížděl do vlasů a druhou rukou si mě za pas tisknul těsně k sobě. Moje ruce spočívaly za jeho krkem, silně jsem se k němu tiskl a do toho polibku jsem vkládal vše, co jsem v té chvíli cítil.

„Jsi úžasný,“ zašeptal, když se ode mě po chvíli odtáhl a vtiskl mi malý polibek na nos. Usmál jsem se. „Ale teď už pojď, jsme pozadu.“

*

„Oh, no páni.“ Stará žena, jež ležela stočená na dece u ohně, vytřeštila oči a zadívala se na Olgu, stojící před ní. „Stojí přede mnou sama královna, nemýlím se?“

S Tomem jsme si vyměnili pobavený pohled.

„Přišli jsme žádat o radu, paní.“

„Vy, královno? Nebo on?“ Roztřeseným prstem ukázala na Buliwolfa. „Přistup blíž, Buliwolfe.“

„Vy mě znáte?“

„Mám uši,“ opět zakoulela očima a Tom si pohrdavě odfrkl. Strčil jsem do něj, on jen rozhodil rukama. „Bojovník, říká vítr. Velitel, říká déšť. Ale proč jsi za mnou přišel? Chceš radu? Aby sis věděl rady s pojídači mrtvých?“ Buliwolf se otočil směrem k mužům.

„Hledáme tvou moudrost.“ Buliwolf se střetl pohledem s královnou.

„Válka se vyhrává vůlí, má milá. Možná jste bojovali na špatném poli.“ Odmlčela se, zavřela oči a vypadalo to, že snad spí. Nechápavě jsem se podíval na Toma, ten jen zakroutil hlavou.

„Máte něco, co jim patří?“

„Ano,“ Buliwolf se otočil ke mně. Nadskočil jsem uvědoměním si faktu, že to já mám jejich předmět. Zalovil jsem v kapse svého pláště a vytáhl jsem malou sošku, kterou muži našli tenkrát na statku. Opět jsem se otřásl při vzpomínce na to, jak to tam vypadalo.

Natáhl jsem ruku směrem k Buliwolfovi a ten mi jen kývnutím hlavy poděkoval. Otočil se na vědmu a předal jí sošku.

Stařena si chvíli kamennou sošku prohlížela. „Sami vám ukazují svou cestu. Pokud je budete zabíjet, nedosáhnete ničeho. Najděte kořen, podetněte vůli. Zabijte ji, tuhle ženu. Je to jejich symbol, vzhlíží k ní. Je jejich vůlí. Až po její smrti nastane klid.“

„Kde ji máme hledat?“

„Ona je země. Hledej ji v zemi,“ odmlčela se a zhluboka se nadechla. „A jejich vůdce, na něj si také dejte pozor, jeho rohy mohou být ostré.“ Stařena se stočila do klubíčka a zavřela oči. Snad už doopravdy spala.

„Půjdeme.“ Buliwolf se otočil zpět k nám, nasedl na koně a společně s muži se pomalu vydával lesní cestou zpět. Podíval jsem se na Toma. Tvářil se zamyšleně.

„Pojď,“ chytil jsem jej za ruku a táhl jej ke koním, když se najednou za našimi zády ozval opět hlas stařeny.

„Budete spolu šťastní jen tehdy, dokážete-li se postavit ostatním a bojovat za to, co sami chcete.“ Podívali jsme se na sebe, pak oba na stařenu. Stále ležela stočená do klubka u ohně se zavřenýma očima. Tom jen přikývl, lehce stiskl mou dlaň a vedl mě ke koním.

*

„Máte něco jako plán?“ Osedlával jsem bělouše, zatímco ostatní připevňovali k sedlům svých koní měchy s vodou a pytle s jídlem. Každou chvílí jsme se měli vydat na cestu do středu země, zabít matku wendellů.

„Jo,“ Herger pokrčil rameny a vyšvihl se na svého koně. „Najít je a pozabíjet.“

Pozvedl jsem obočí. „To je vskutku dobrý plán.“ Hlasitě se zasmál a ze hřbetu svého koně mě poplácal po rameni.

„Klid, bratříčku. Však my na něco cestou přijdeme. Máme na to pár dní.“ Jen jsem přikývl a vysedl na svého koně. Opravdu jsem se těšil na několikadenní cestu lesem.

*

„Tady se utáboříme, chlapi!“ Všichni jako na povel zastavili a slezli ze svých koní. Stáli jsme uprostřed lesa, na menší mýtině, kterou obklopovaly stromy. Slunce už zapadalo za obzor a vzduch se výrazně ochladil.

Také jsem seskočil ze svého koně, přivázal ho k jednomu stromu a šel za ostatními, kteří už rozdělávali oheň. Byla mi neskutečná zima, opravdu jsem si ještě nezvykl na takovéhle počasí. Z domova jsem zvyklý na rozehřátý písek, horké slunce a příjemně vlažné noci.

„Arabe, chytej!“ Jeden z mužů po mně hodil kus pečeného masa. Vděčně jsem se usmál a s chutí se zakousl. Měl jsem neuvěřitelný hlad.

„Nehltej tak,“ zasmál se vedle mě Tom a já jen stydlivě sklonil hlavu. On, i přesto, že jsme uprostřed lesa v divočině, nezapomněl na způsoby, jež ho učili coby prince a jedl způsobně. A já? Hltal jsem jako prase, doslova.

„Nikam ti to neuteče, bratříčku,“ zasmál se mi i Herger a sám se pořádně zakousl do své porce. Jen jsem se na něj zašklebil, ale dál už jsem jedl o něco pomaleji. Vděčně jsem se usmál na Toma, který mi podal kousek chleba.

„Jděte spát, chlapi! Čeká nás dlouhý den.“ Buliwolf se zvedl jako první od ohně a přešel ke svému koni. Vytáhl deku, kterou rozložil pod jedním ze stromů a natáhl se. Několik dalších následovalo jeho příkladu. Po malé chvíli už jsme u ohně zůstali jen já s Tomem a Herger.

Snažil jsem se ho nevnímat a s úsměvem na rtech jsem přijímal kousky nakrájeného jablka, kterými mě Tom krmil. Herger nás zkoumavým pohledem pozoroval.

„Vy dva spolu jako…“

„Jako co?“ Tom se na něj otočil a propaloval jej pohledem.

„Je to divný,“ odbočil nakonec Herger a hltavě se napil medoviny, kterou si vzal v druhém měchu s sebou.

„Nevím proč.“

„Jste oba chlapi,“ pokrčil rameny a postavil se na nohy. „No, stejně je to vaše věc. Dobrou,“ otočil se a zmizel mezi stromy za ostatními.

Podíval jsem se na Toma. Pohled upíral do plamínků v ohništi s rukou položenou kolem mého pasu. Zívnul jsem si.

„Jsi unavený?“

„Trochu,“ přitakal jsem po pravdě a přitulil jsem se k němu. Pevně mě objal a vtiskl mi polibek do vlasů. Je to neuvěřitelné, je mi s ním tak krásně. Když jsem s ním, jakoby všechno kolem ztrácelo význam. Jako by snad ani neexistovaly ty stvůry, které honíme.

„Půjdeme si lehnout taky dozadu, nebo chceš zůstat tady u ohně?“

Zvedl jsem k němu hlavu, nosem jsem se otřel o jeho krk, ale nic jsem neříkal.

„Billi,“ usmál se na mě a jemně mě políbil. „Bože, jsi ledový!“

„Je mi taky trochu zima.“ Zamračil se na mě a ještě těsněji mě sevřel ve své náruči.

„Zahřeju tě, chtěl bys?“

„A jak?“ Provokativně jsem se opět otřel nosem o teplounkou kůži na jeho krku. Tiše vydechl.

„Pojď,“ postavil se na nohy a natáhl ke mně ruku. Zaraženě jsem se jej chytil a nechal jsem se vytáhnout na nohy. Jemně mě políbil a vedl mě někam mezi stromy, cestou vzal ještě dvě deky, které měl přivázané k sedlu svého koně.

„Tome, kam to jdeme?“

„Pryč od ostatních. Chci s tebou být sám, úplně sám.“