autor: Mary
Hlásím se znova. Děkuju za povzbuzení v komentářích u předchozích dvou povídek. Moc si toho vážím a posílám další, snad se vám bude líbit. Věty označené kurzívou jsou citáty. Mary
Změnil se. Ty jsi byl první, kdo si všiml, že už není takový jako dřív. Nebylo na tom nic překvapivého. Byl jsi jeho součást, nejbližší bytost, kterou měl v tomhle drsném světě, kde musel bojovat každý sám za sebe, aby přežil. Kdo jiný by si měl všimnout, že se trápí? Kdo jiný než jeho bratr, dvojče, ty? Ovšem ani ty jsi nevěděl, proč už není takový, jako jsi ho znal.
Člověk může mít mnoho důvodů ke štěstí, ale stačí jediný, aby byl nešťastný…
Nebyl téměř nikdy veselý, neustále nad něčím dumal a sotva s tebou prohodil slovo. Někdy jsi ho dokonce slýchával plakat, většinou v noci, pod rouškou tmy.
Je láska krásná? Ne, je zlá, krutá a bodá jako trn…
To láska ho k tomu donutila. Láska… Kdysi po ní toužil. Doufal, že jeho romantické sny o pravé lásce se jednou splní. Chtěl vědět, jaké to je, být k smrti zamilovaný. A když už téměř přestal doufat, že se tak někdy stane, byla tady. Intenzívní a nečekaná. Zakázaná.
Když honit Lásku chceš, jak stín se Tobě míhá. Ji hoň a Tobě uletí, však prcháš-li Tě stíhá…
Nechtěl tě milovat, ale nedokázal se ovládnout, prostě to nešlo. Pořád na tebe musel myslet, nemohl tě dostat z hlavy. A ze srdce… už vůbec ne. Na to jsi byl moc hluboko.
Lásku si nelze vynutit ani vyloudit lichotkami, přichází sama, nehledaná, nečekaná, nežádaná…
Snažil se té lásky k tobě nějak zbavit, uhasit ten plamen, co byl uvnitř něj. Zbytečně.
Pravá láska je ta, která zůstává stále, ať jí dáváme všechno, nebo jí všechno odpíráme…
Nic z toho jsi netušil. Netušil jsi, že se mu o tobě každou noc zdá, netušil jsi, jak tě pozoruje, kdykoli se díváš jinam. Nemohl jsi to vědět, neřekl ti to. A divíš se snad? Řekl bys ty svému bratrovi, že k němu cítíš něco, co bys neměl, co by všichni zavrhli? Jistěže ne…
Světu jsi možná jen jedinou osobou, ale jediné osobě můžeš být celý svět…
Ani ve snu by tě nenapadlo, co za tím ve skutečnosti je. On byl přece vždycky dokonalý, tak jak by se mohl zamilovat do někoho, jako jsi ty? Jak by mohl milovat zakázanou láskou? A přece to tak bylo. Jen ty jsi nic netušil.
Láska klade odpor jakémukoliv osudu…
Až jednou večer ti to nedalo a ty jsi se ho na to zeptal.
„Bille, co se děje?“ Kolik odvahy tě stálo položit mu tuto prostou otázku! Těžko říct, jestli jsi se tolik bál odpovědi. Snad tě víc děsila představa toho, že ti nic neřekne. Že ti nebude důvěřovat natolik, aby se ti svěřil se svým trápením.
Není cesty zpět, je jen cesta kupředu…
Zaraženě tě pozoroval, nevěděl, jestli ti to má říct nebo ne. Přemýšlel, jaká je pravděpodobnost, že budeš jeho city opětovat. Moc velká ne, nic si nenalhával. Má to i přesto riskovat?
Odvážným štěstí přeje…
Nemohl jsi vědět, co se v něm odehrává za boj. Chytil jsi ho za rameno, trochu se otřásl. „No tak, Bille, mě to můžeš říct, jsem tvůj bratr.“
„Právě,“ procedil mezi zuby a sklopil hlavu. Stálo ho tolik sebeovládání, aby se na tebe okamžitě nevrhl.
Láska je líbezný květ, ale je třeba odvahy, abychom si jej šli utrhnout na kraj strašné propasti…
„Jak to myslíš?“ nechápal jsi. Jak je možné, že jsi to ještě nepochopil? Vždyť to bylo tak jasné! Stačilo by pořádně se mu podívat do očí, a všechno by ti to došlo. Ale ty jsi to neudělal. Vlastně to ani nebylo potřeba, protože v tu chvíli se ti vrhl kolem krku a začal tě líbat. Neudržel se, dusil to v sobě už tak dlouho…
Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná…
Zdálo se ti to nekonečné, a přece to trvalo jen chvíli. Pak tě pustil a nejistě tě pozoroval. V žádném případě nelitoval ničeho z toho, co udělal. Jak by mohl, když to bylo tak krásné! Nelitoval toho, a přece se bál, co mu řekneš. Čekal na odmítnutí, ale zároveň doufal, že bys mohl cítit totéž co on. Přál si to…
Nikdy nelituj ničeho, co bylo krásné, byť by to byl největší přestupek světa…
Ani ty sám jsi nevěděl, co tě přimělo se usmát. Možná za to mohla naděje a nevyřčená prosba zračící se mu v čokoládových očích, když se od tebe odtrhnul. Nebo to byli motýlci, kteří ti začali létat v břiše, když jsi se mu podíval do tváře. Tentokrát jsi to byl ty, kdo toho druhého políbil a horlivě se vpil do jeho rtů…
Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována…
autor: Mary
betaread: Janule
to je nádherný…jé, já tak miluju happy endy a tohle je tak úžasný, nádherný!!!
S těma citátama to bylo nádherný:-)
Jo, jo, moc pěkný… 🙂
to bylo moc nádherný! Nádherně napsaný!
jééé, to je krásný….x)
Mary, to je naprosto úžasné. Říkala jsem, že tvoje povídky budou jen skvělým přírůstkem tady, na twincest blog. Tahle se ti abnormálně povedla. Dokonalé :-*
nádherný 🙂 Krásný jak je to prokládaný těma citátama…krásný :-**
to bylo naprosto krásný!
naaaadherneee:-*
Moc hezky napsane a pravdivé.