Sachsenhausen 1940 (2/3)

°°°—°°°

„Hrozně nahlas ti kručí v bříšku, broučku.“

Bylo druhý den, brzy ráno. Tom, jakmile se probudil, začal si všímat toho nejkrásnějšího tady – Billa. Právě znovu usínal na jeho plochém porcelánovém bříšku, když ho vyrušil ten nehezký zvuk.

„Aby ne, když mě tak hrozně bolí…“ smutně zamrkal.

„Mohli by nám dávat větší porce!“

„Buď rád, že nám vůbec něco dávají…“ probíral se těmi zcuchanými provazci vlasů. Jakoby tušil.

Vrátili se z přepočítávání bez dalších tří lidí. Bill už sotva viděl, takový měl hlad. Přece jen tu na nepřiměřeně malých porcích zůstával už nějakou dobu. A i předtím se Simone bývali často o hladu. Potravin byl za války nedostatek, a co teprve v opuštěném Loitsche, když se navíc schovávali před esesáky.

Vlezl si do koutku palandy, stulil se do klubíčka a rukama si objal břicho.

„Tak ať už tu šlichtu přinesou…“

Tom si sedl k němu a položil si jeho hlavu do klína.

„Máš velkej hlad?“ zeptal se a hladil jej po popelavé tváři. „Kdyžtak ti můžu přenechat svůj dnešní příděl, ještě to vydržím-„

„Ne. Potřebuješ přece jíst. Já jsem v pořádku, neboj se.“

„Ne. Jsi otřesně vychrtlej. Včera večer jsem ti mohl spočítat každý žebro. Jsi už jako kostlivec!“

Bill si přitáhl oblečení blíž k tělu a plačtivě povzdechl.

„Já věděl, že pro tebe nejsem dost přitažlivej…“

„Ale jsi! Jenom… mám o tebe strach. Nechci, abys mi umřel hlady. Miláčku…“ políbil Billa na spánek a dýchnul mu na řasy, na kterých se třpytily drobné slzy.

„Ano?“ zašeptal s malým úsměvem, už uklidněný a potěšený Tomovými obavami.

„Miluju tě,“ přitiskl rty na jeho studenou pokožku. Bill ztuhnul. Potom se vyhrabal do sedu a sklouznul na Tomův klín. Objal jej kolem krku a ponořil se do moře čokolády v jeho očích. Navlhčil si rty. Tváře mu zrůžověly.

„A já tebe.“ Pak přemýšlivě svraštil čelo. „Ano, myslím, že ano. Tohle musí být láska. Nikdy jsem nic podobného-„

Tom obrátil oči v sloup. Ta jeho upovídaná pusa! Umlčel ji dravým polibkem. Bill zavrávoral, vzápětí se k Tomovi opět přimkl a oddaně s ním propletl jazyk.

Zbytek odpoledne uplynul v něžných dotecích a nekonečných střetnutích jejich rtů. Ani si nevšimli, že jim dnes vůbec nedali jídlo. Ale Bill to krutě pocítil v noci. Narozdíl od Toma, který už dávno poklidně oddechoval, tak poklidně, jak jen může zamilovaný, nemohl spát. Stále si svíral břicho a snažil se udržet v sobě bolestné sténání. Tak nelidsky to bolelo! Mnohem víc, než když se jako malé dítě opařil; mnohem víc, než když se nechal v primitivních podmínkách tetovat na tak citlivé místo. Pocit hladu vytěsnil z mysli všechno ostatní. Neusnul. Kruhy pod jeho očima byly již dost výrazné.

Následující noc zase nespal. A zase jim nedali jídlo. Bylo mu strašně. Ale před Tomem nedával nic najevo. Nesmí vědět, jak mi je. Měl by starosti.

Vydržel ještě jeden den bez jídla a spánku. Pak už to v sobě déle nedokázal držet.

Tom se ráno probudil a zděšeně vytřeštil oči na uplakané zhroucené klubíčko po svém boku.

„Billi, ach, lásko…“ něžně ho vzal do náruče. Třásl se jako bezbranné zvířátko.

„Tome… mám hlad. Mám tak strašnej hlad…“ horké slzy se mu koulely po propadlých tvářích. „P-proč… proč nám jenom dělaj tohle…“

„To bude dobrý, uvidíš, brzo nám daj zase najíst…“ říkal Tom, i když tomu sám nevěřil. Konejšivě hladil Billa po vychrtlém bříšku, které se svíralo v křečích.

„Tři dny… ani drobeček. Já už… už nemůžu,“ silně mu zaškubalo v žaludku. Zoufale zanaříkal a rozbrečel se ještě víc.

„Ne… lásko, nevyčerpávej se…“

Tichounce zavzdychal.

„Tomi… já umřu… umřu hlady.“

Tom už nemohl zadržet slzy. Bill v jeho objetí byl jako stín. Jak mu má, proboha, pomoct?! Vždyť mu umře v náručí…

I když si to odmítal připustit, věděl, že ta chvíle se blíží. Byl lehký jako pírko -když na něm spočíval, ani ho necítil- a doslova průhledný. Nesmírnou námahu mu způsobovalo už jen udržet oči otevřené. Tomovi se stýskalo po té zářivé čokoládě. Kterou už, jestli Bill zemře, nikdy neuvidí…

Noc byla hrozná. To, že Bill žije, šlo poznat už jen podle jeho sípavého nadechování a slabého tlukotu srdce. Tom plakal a drtil Billovu ručičku ve své dlani. Byla kost a kůže. Strachem o něj nezamhouřil oka. Držel jeho obličej, pokrýval jej slzami a polibky a stále dokola ho prosil, aby vydržel… neumíral…

Ráno Bill omámeně otevřel oči.

„Lásko… polib mě, prosím, ještě než-„

„Než co?!“

„Než si pro nás přijdou… a-a vyvedou nás na ten dvůr…“

„Ale ty tam nemůžeš! Vždyť sotva ležíš! Jak bys asi-„

„Musím tam, jako každý. Co myslíš, že by asi dozorce udělal, kdyby mě tu našel?! Pokaždé kontrolují, jestli jsou všichni nastoupení k tyranii…“

„N-ne…“

„Tak políbíš mě? Udělal bych to sám, ale nemám sílu.“

„Lásko…“

Nepatrně se o sebe otírali svými rty, aby pak pokračovali v pomalém spojení. Jazyky nepoužívali, byly v tuhle chvíli zbytečné.

„Miluju tě… miluju… Prosím, vydrž to ještě…“

Zvuk těžkých bot a cinkajících klíčů. Polibky se staly naléhavějšími. Lidé opouštěli palandy a mířili k otevřeným dveřím. I oni dva museli. Nešťastně přerušili mazlení jejich rtů a naposled si zašeptali vyznání lásky. Tom potom tu vyhublou osůbku vzal do náručí a donesl alespoň ke vchodu. Opatrně, jakoby to byl nejkřehčí střípek ledu, jej postavil.

„Dobrý, stojíš?“

„Ano,“ špitnul a snažil se nezavrávorat. Statečně se usmál. „Jdi… já to zvládnu. Miluju tě, Tomi, moc tě miluju.“

Tom s posledním pohledem vyšel ze dveří a on ho o hodně pomaleji následoval. Vydržel chůzi, až dokud nedošel na své místo. To byl strop. Cítil, že už by víc nezvládl ani krok. Stál bez pohnutí, hromadíc neexistující energii. Když na něj došla řada, posbíral všechny síly a zakřičel své číslo. Zvládl to. Teď už jen přežít několik budoucích hodin bez úhony.

Ale jak minuty ubíhaly, bylo mu stále hůř. Nohy ho neposlouchaly, tělo se třáslo víc a víc, křeče v břiše jej připravovaly o rozum. Snažil se vydržet… ale vlastní tělo ho zradilo. S očima obrácenýma v sloup se v bezvědomí zhroutil na zablácenou zem.

„Bille!!!“

Bill se náhle vynořil z temnoty. Bodlo jej v břiše, se zakňučením se křečovitě zkroutil. V tom zpod přivřených víček spatřil na stolku vedle postele jídlo.

Z očí se mu spustily slzy bolesti, jak se posadil. Ucítil i vůni.

Vrhnul se po něm a během okamžiku všechno zhltal. Ani nevnímal chuť jídla, hlavní bylo, že si konečně něčím zaplnil žaludek. Takhle úžasně najedený nebyl už několik týdnů. Položil se na záda a rozplakal se úlevou. Jenže po chvíli mu zatrnulo. Kde to vůbec je?!

Jeho pohled bloudil po malé čtvercové místnosti. Vypadalo to tu spíš jako ve vězení, než jak v koncentračním táboře. Nebyla tu taková zima a tma. Postel s matrací. Dřevěný stolek. Primitivní záchod. Dokonce železná hlavice sprchy, trčící ze zdi. Holé stěny. Byl tu úplně sám. Ticho až hučelo v uších. Vystrašeně se přitiskl do rohu postele.

Kde je můj Tom?! Kde jsou všichni?! A proč… proč jsem tady? Mám strach…

Těžké dveře se se zaskřípěním otevřely a dovnitř proniklo ostré světlo.

„Tak už jsi se probral. Vidím, že chuť k jídlu ti nechybí,“ uchechtl se Carl a opřel se o rám. Bill se zachvěl a olízl si rty, slané od slz.

„Co… co se mnou chcete udělat?“ pípnul tiše a ještě víc se přikrčil, jak muž přešel k posteli. Ignoroval jeho otázku, místo toho položil na matraci kupičku čistého oblečení, ručník a mýdlo, vonící jahodami.

„Osprchuj se,“ hlesl a odcházel. Po Billových slovech se ještě ohlédl.

„Já chci pryč…“ zašeptal černovlásek, přitáhl si kolena k bradě, objal je pažemi a položil si na ně čelo.

„Smůla,“ ušklíbl se Carl, třískl za sebou dveřmi a zamknul.

Bill se nešťastně rozvzlykal. Chtěl k Tomovi. Jen kvůli němu se z toho všeho ještě nezbláznil. Co bez něj asi dělá?

„Už se probouzí…“

Šepot k němu doléhal z dálky. Tomovi se zatočila hlava. S ublíženým: „Au!“ otevřel oči. Nad sebou spatřil napjaté obličeje několika mužů. Zamrkal a pomalu se zvedal do sedu. Ohmatal si hlavu a přitom sáhl na oteklé místo na spánku. Zasyčel.

„Dostal jsi pěknou šlupku rukojetí pistole, chlapče.“

„Ah, jo. Něco takovýho jsem cítil, než… Proboha! Jak dlouho jsem nebyl při sobě?!“ zbledl.

„Několik hodin to bylo určitě.“

Tom se začal chaoticky rozhlížet kolem sebe.

„Kde je můj Bill?!“ vyjekl mírně hystericky. Muži se po sobě podívali.

„Oni… ho někam odnesli,“ řekl tiše jeden z nich a účastně se na Toma pousmál.

„Ach bože…“ Tom zanaříkal, položil se zpět a zakryl si dlaněmi tvář.

Jeho tělo rozechvívaly vzlyky. Kdosi mu položil ruku na rameno.

„Neplač, chlapče. Stejně tu všichni zemřeme.“

Tom na něj najednou vybafnul: „Potřebuju se dostat ven! Ven z cely!“

Setkal se s užaslými obličeji.

„To je bláznovství. I kdyby ses nakrásně dostal z cely, z tábora neutečeš.“

„Nechci z tábora. Chci za Billem. Máte někdo šperhák?“

°°°—°°°

Jaká rozkoš je taková obyčejná sprcha. Dokonce tekla i vlažná voda! A narůžovělé mýdlo příjemně provonělo jeho pokožku. Dotkl se hvězdičky a vzpomínal, jak ho tam před několika dny hladily Tomovy žhnoucí dlaně.

Proplakal několik hodin. Pak se dveře znovu se skřípěním otevřely.

„Pojď,“ vyzval ho Carl. Mlčky zavrtěl hlavou.

„Já tě nebudu prosit, maličký…“ přistoupil blíž. Bill se rozplakal s větší intenzitou. Ale raději vstal a vyšel z místnosti. Hned se ocitl na malém dvoře, kde nikdy nebyl. Pokračoval za Carlem do dlouhé budovy, která byla postavena kolem dokola prostranství. Cítil se velmi nepříjemně, jak procházel těmi nepřívětivými chodbami. Carl ho doprovodil zase před nějaké dveře a pokynul rukou, ať vstoupí.

„Příjemnou zábavu…“ Jeho výraz nevěstil nic dobrého.

Místo, kam vstoupil, vypadalo jako přijímací pokoj. Ale hodně strohý a navíc nacistický pokoj. Co však Billa překvapilo nejvíc, byla přítomnost vůdce cely tady. Postával u okna a na jeho chladnou tvář bez jakékoliv stopy emoce dopadalo měsíční světlo. Jako by na něj už čekal.

Bill stál uprostřed pokoje a dál neslyšně plakal. Vůdce na něj zaměřil svou pozornost. Chlípně ho přejel pohledem. Ten maličký s plachýma očima bude určitě úžasný… Ale ten maličký se právě chystal něco říct.

„Co… Proč tu jsem…?“ znovu zopakoval otázku, na kterou raději neměl chtít znát odpověď.

„Hned se to dozvíš… hnědoočko,“ řekl muž, když přistoupil blíž. Bill znejistěl. Jak že mu to řekl? Bál se jej. Viděl ho bezcitně zabíjet tolik lidí… Bezděčně ustoupil, jenže byl vzápětí za oblečení prudce přitáhnut zpět. Polekaně vydechl, protože si konečně všiml perverzního výrazu v těch ledových očích.

„N-ne…“

„Nebudu se tě ptát, ty malá kurvo!“ zajel Billovi do černých vlasů, bolestivě za ně zatahal, až mu zvrátil hlavu dozadu, a druhou rukou mu jedním trhnutím rozerval košili.

Pro Billa tím začala noční můra. Do několika vteřin se, dočista nahý, ocitl na tvrdé podlaze. V tu chvíli ani nepomyslel na to, že se takhle odhalený neobjevil ani před svým milovaným Tomem. Poprvé se postavil na odpor, ale byl těžkým tělem přišpendlen k zemi. Neměl absolutně žádnou šanci.

„Prosím… nechte mě! To nemůžete!“

„Ale můžu… A taky to udělám! Vždycky dostanu to, co chci!“

Bill, zkrápěný ledovým potem, cítil, jak se ty hnusné šmátravé dlaně pohybují stále níž, k jeho klínu.

„Ne!“

Jeho tělo se vznášelo na vlnách beznaděje. Prohnul se v dalším protestu, ale jeho snaha vyšla naprázdno.

„Tak dost! Už brzy tě zbavím nevinnosti, ty andílku!“

Velitel ztratil trpělivost. Celý zbrunátněl a stiskl chlapcovy porcelánové boky. Přetočil vzlykajícího Billa na bříško, roztáhl mu nohy a na jeden tvrdý příraz do něj pronikl až na doraz.

Bill hlasitě vykřikl a tělo mu zkroutila neskutečná bolest.

„Ahhh!“ zasténal a sevřel ruce v pěst. Škubnul sebou ve snaze osvobodit své tělo od toho mučivého nástroje, který se do něj násilím dostal.

Muž znovu bezhlavě přirazil. Bill znovu vykřikl.

„Ach, nechte mě! To bolí!“

Přerývavě se rozesmál a dál ho klidně znásilňoval, myslíc jen na svou rozkoš a ne na trauma, které Billovi svým počínáním působí.

Bill uvnitř hořel. Celý svět se smrskl do jediné myšlenky, pocitu. Bolest. Spalující, bodavá bolest, která přicházela každou vteřinou s železnou pravidelností. Upadával do otupělosti. Už neměl sílu bojovat, z rozkousaných rtů vycházely pouze šeptané prosby.

„Prosím… prosím. N-ne…“

Vůdce čím víc se blížil k vrcholu, tím divočeji jednal. Chytil netečného Billa za boky a sám ho přirazil proti sobě. Bill zakřičel strašnou agónií. A pak ho obklopila tma.

Probudil se ve svém vězení, celý zmrzlý. Byl nahý, zakrytý jakousi pofidérní dekou. Mátožně zamrkal a pokusil se posadit. V tu chvilku ho nesnesitelně rozbolelo celé tělo. Trhnul sebou, zakňučel. Zůstal tedy radši ležet. Roztřásla ho zimnice a vzpomínky. Celý se zabalil do té deky a tiše se rozplakal.

Ignorujíc bolest, se stulil do bezbranného klubíčka a snažil se v sobě vyvolat představu Tomových měkkých rtů, jak slíbávají každou jeho slzu.

Neměl ponětí, zda je den, či noc; kolik hodin jen proležel ve strachu z budoucnosti. Co když se to té nacistické zrůdě líbilo a bude chtít repete? Nebo ho rovnou pošlou na smrt?

Vedle postele měl připravené jídlo. Ani se ho nedotkl. Smutné oči, ze kterých nepřetržitě vycházely slzy, byly už od samého pláče podlité krví. O rozcuchaných vlasech, povadlé pleti a okousaných nehtech nemluvě. Troska.

Když se po nekonečné době otevřely masivní dveře od jeho cely, zastavilo se mu srdce. Carl se na něj přímo zářivě usmál.

„Pojď.“

Úzkost Billa přímo zadusila.

„Prosím…“ přitiskl si deku co nejblíž to šlo. Chvějící se spodní ret ohlašoval další blížící se výbuch pláče.

Carl k němu bez dalšího slova přišel a hrubě, i s dekou, která teď tvořila jedinou část jeho oblečení, jej popadl do náruče. Billovy chabé pokusy osvobodit se s ním nic nedělaly. Žádný div, když se fyzické ani psychické rány na chlapci nestačily ani nepatrně zahojit.

„Pusť mě!“ brečel a škrábal ho zbytečky nehtů do paží. Bezvýsledně.

Ale to už byli zase na tom hrozném místě, kde byl včera poprvé znásilněný. Určitě ne naposled…

Carl otevřel dveře, strčil Billa dovnitř, zavřel a zamkl. Potom lačně nastražil uši. Těšil se, až znovu uslyší mladíkův křik, vzlykot a prosby.

Bill, krčící se jako hromádka neštěstí na zemi, rychle vstal, pevněji se zavinul do deky a bázlivě si prohlédl místnost. Je jasné, že tam nebyl sám. Jen co si všiml zlověstné postavy, sedící za stolem, zrychlil se mu tep a začal ustupovat. Naopak ON vstal a s úšklebkem se k němu rozešel.

„Ne!“ stihnul Bill zděšeně zareagovat, než byl stržen na podlahu. A z pokoje se začalo ozývat přesně to, co chtěl Carl slyšet.

Tentokrát to bylo o hodně horší, protože Bill byl už roztržený a rozbolavělý z minula a také se nedostavilo vysvobození v podobě mdlob. Ještě navíc v sobě cítil velitelovo vyvrcholení. Nešťastně plakal, byl na pokraji sil. A zase tu byl Carl, s krutým úsměvem na úzkých rtech, který ho odnesl zpátky do cely. Necitelně Billa hodil na postel a se zvráceným potěšením si namočil prsty do slabého pramínku krve, jenž z chlapce stále vytékal, načež mu krev rozmazal po obličeji.

„Ty malá, ubohá, židovská děvko! Počkej si na zítra!“ zasyčel nenávistně a odešel. A Bill se zhroutil.

Kolik mohlo uplynout času, než se trochu vzpamatoval a dokázal se postavit pod sprchu? Příjemně teplá voda hýčkala jeho tělo a smývala z něj množství zaschlé krve, stejně jako nekonečný proud křišťálových kapek slz. Pálila ho celá zadní část, při sebemenším pohybu usykával.

Po sprše se oblékl a položil se na břicho do postele. Unavená hlava spočinula na složených rukách. S povzdechem zavřel oči. Okamžitě se mu vybavil ten nejdražší obličej. Proč tu jeho rytíř Tom nemůže být? A dodat mu alespoň psychickou podporu, naději?

Utápěl se v depresivních úvahách, které mu rozhodně nepomáhaly. Nakonec přece jenom zaspal. Jakmile se probudil, ovládl ho strach z brzkého násilí. Schoval se pod deku, polekaně se chvěl a s pláčem na krajíčku očekával blížící se kroky. Co nevidět je zaslechl. Tentokrát bojoval. Prohrál. Potřetí v sobě nedobrovolně měl onen mučící nástroj, potřetí se nedokázal ubránit. Jak dlouho to ještě bude trvat, jak dlouho ještě bude muset dělat couru? Nemohl vědět, že to dnes bylo naposled, nemohl slyšet, co pak vůdce řekl Carlovi: „Hnědoočko už mě omrzel. Zbav se ho. Najdi mi dalšího, Carle. Teď bych chtěl nějakého nezkrotného, tenhle byl moc bezmocný…“

Netušil, že co nevidět přijde rozuzlení.

S příchodem noci se roztančily stíny po zdech. Bál se jich. Bál se každého šustnutí.

V hrobovém tichu se najednou rozlehlo zaštrachání v zámku. Někdo se dobýval dovnitř. Bill tlumeně vykřikl, přitiskl se ke stěně a zakryl si rukama tvář. Ne, už nepřežije další znásilnění, jeho rozervané tělo to nevydrží. Vzlyky se nesly ztmavlou místností, do které právě pronikla nepovolaná osoba.

„Bo-bože… už ne… Prosím… n-ne!!“

Slyšel zrychlený dech, něčí ruka se k němu blížila…

„Lásko…“

„To-Tomi?“