pokračování
To nemohlo být skutečné. Bázlivě si stáhl dlaně z obličeje. A vytřeštil oči. Seděl před ním jeho Tom, plačící a z celého srdce šťastný, že už ho konečně našel. Natáhl po něm ruce, jaké však bylo jeho překvapení, když Bill ucukl a odtáhl se.
„Billi, to jsem já… neublížím ti,“ zašeptal konejšivě. Billovy nádherné oči byly zalité neskonalým strachem. A provinilostí, jejíž opodstatnění Tom zatím nechápal.
„Jdi… Nezasloužím si tvá láskyplná slova, ani nic jiného.“
„Ale lásko, co to říkáš?!“ snažil se ho přitáhnout k sobě. Bill se odsunul tak prudce, až málem spadl z postele. Zachránily ho silné paže. Křečovitě stiskl oční víčka k sobě a odstrkoval je.
„Ne, nesahej na mě! Nechápeš to?! Jsem poskvrněný! Zneuctěný!“
Tomovo hrdlo se palčivě stáhlo a on na moment nemohl vydat ani hlásku. Potom konečně vzlykl a chabě protestujícího černovláska si strhl do náruče. Sevřel ho, až skoro nemohl dýchat – to ve snaze odčinit své pochybení a již nikdy k Billovi nepustit nikoho, kdo by mu mohl ublížit.
Bill snad už pochopil, že ho Tom nezavrhnul, a schoval tvář do ohybu jeho krku. Bezmocně se k němu tulil a nevědomky jej šimral vlásky na kůži.
„On m-mě…“ zadrhnul se.
„Pšš, neříkej to. Už nikdy se to nestane. A ani nemělo stát!“ Doslova mladíka drtil ve svém objetí. „Je to všechno moje vina! Neubránil jsem tě, zklamal jsem. To já si zasloužím tvou nenávist a pohrdání…“
„Ty ne, Tome. Já jsem je asi něčím vyprovokoval…“
Bill stáhl obličej do zoufalé grimasy a pevně Toma objal kolem pasu.
„On… na mě sahal a-a všechno… J-já… Chtěl jsem, abys byl první a… on mi to vzal! Tomi…t-tak strašně moc to bolelo…“ Ošklivé vzpomínky mu znovu vytanuly na mysl. Tom měl Billovy nehty zaryté do ramen a krk už od slz celý mokrý. Sám k nim přidával své.
„Já… Vím, že jsi chtěl, ale… to nevadí. Nezáleží mi na tom. Hlavně, že žiješ…“ slíbával mu slané krystalky z tváří. Bill blaženě vydechl. Tohle si přál tak dlouho… Úlevně se pousmál a vzal Tomův obličej do dlaní.
„Nejhorší na tom všem bylo, že jsi nebyl u mě…“
Po době, jež se zdála být nekonečnou, se vnořil do čokoládových hloubek. Tom si ho pokládal na klín a probíral s těmi hebkými havraními vlasy.
„Omlouvám se, ale nemohl jsem tě najít. Neměl jsem ani ponětí, kam mi tě odnesli.“
Billovi něco došlo.
„Ale jak ses vůbec dostal z cely?! Jak jsi přešel přes hlídače?! Tome, ty ses zbláznil! Chytí tě tu a-„
„Jo, chytí mě, když budeš takhle křičet.“
Bill zmlkl a Tom pokračoval.
„Je to třetí noc, co se toulám po areálu a nikdo mě nechytil. Ani si nevšimli, že mizím z cely.“
„Jak ses z ní teda dostal?“
„Šperhák je geniální vynález,“ blýsknul úsměvem. „A našlo se několik vězňů, kteří se mnou soucítili a dali mi pár zaručených rad. A už nikdy nedovolím, aby ti kdokoliv zkřivil byť jen vlásek. Utečeme,“ špitnul spiklenecky a setkal se s Billovým toužebným i nedůvěřivým pohledem.
„To je jen krásný sen…“
„Ne! Už na tom pracuju. A dokážu to. Oba to dokážeme! Žádné vězení není dokonalé. Utečeme a budeme spolu ŽÍT. Měl jsi pravdu. Nemá cenu spoléhat na jakýsi pofidérní příští život, který ani nemám potvrzený. Už vím. Důležité je žít přítomností. A já jí chci žít s člověkem, kterého miluju. S tebou.“
Bill se rozněžněle pousmál.
„Je to vůbec skutečnost? Pořád mám pocit, že prostě musím snít.“
„Chceš přesvědčit o opaku?“
Tomovy rty se zavlnily v úsměvu. Billův souhlas si přečetl v jeho očích. A tak se jen nepatrně sklonil a po věčně trvajících dnech spojil jejich rty.
Zprvu se líbali měkce, až nevinně, jako by znovu zjišťovali kouzlo toho spojení. Ale když se osmělili, z polibků čišela nekonečná naléhavost. Dávali do nich každou strašnou sekundu osamění a nejistoty. Hromadila se v nich potlačovaná vášeň, oba dva to cítili, přesto byl Tom šokovaný, když Bill udýchaně přerušil polibek, přimkl se k němu a pověděl: „Tome… miluj se se mnou.“
Tom se mlčky poškrábal ve vlasech a černovlásek znejistěl.
„Teda jestli nechceš-„
„Bille, já chci, moc chci, jenže to nejde.“
„Proč?“
„Protože by ti to způsobilo bolest…“
„Ale ne, nebude to bolet…“
„Bude.“
„Na tom nezáleží…“ ozval se hlásek těsně u Tomova ušního lalůčku, který byl vzápětí provokativně skousnut. Tom se usmál.
„Dobře, ale já jak začnu, tak jen tak nepřestanu…“
„Beru na vědomí..“ Bill mu nabídl své rty k sladkému polibku. Začal pomalu rozepínat knoflíčky na své košili a po chvilce zaznamenal, že se k němu přidaly Tomovy prsty. Ty potom spustily zbytečný kus oblečení z Billových ramen a pohladily rozechvělého chlapce po nahých zádech.
„Chvěješ se,“ šeptnul Tom do polibku.
„Je mi zima.“
„Zahřeju tě…“
Tomův vršek skončil na zemi a on Billa jemným tlakem donutil, aby si lehnul. Kalhoty následovaly košili. Bill si Toma žádostivě přitáhl ke svým polštářkům.
„Tak už mě svlékni!“
Okamžitě byl nahý. Trhaně vydechl, když Tom opustil jeho rty. Tomovy polibky, lehké jako motýlí křídla, všude na Billově slonovinovém těle…
Tom jím byl unešený.
„Jsi tak nádherný…. Jak jen ti mohli ubližovat? Už nikdy na tebe nikdo s nich ani nesáhne!“ až moc náruživě stisknul Billovy boky, poznamenané podlitinami a modřinami. Bill tichounce vykvikl a kousnul se do rtu. Musí být zticha nebo Tom přestane. A to nesmí. Bill konečně potřebuje po těch několika hrůzných zážitcích zažít nenásilné milování. Tomovy dlaně stejně hned zjemnily hlazení a z mladíka samotného vyzařovala silná láska.
Přejel Billovi na stehna a oddálil je, aby se mezi ně vešel. Nepatrnými doteky rtů zasypával černovláskův podbřišek a toužebně směřoval k hvězdičce. Vyzývavě ji obtáhl jazykem a po Billově souhlasném vzdechu vsál tu smetanovou kůžičku mezi rty.
S Billem tohle někdo dělal poprvé; tělem se mu prolévaly příjemné pocity. Tom se dál mazlil s hvězdičkou a ruku přesunul na jeho vzrušení. Několikrát něžně zapohyboval zápěstím. Reakcí bylo zaúpění. Poplašeně přestal.
„Bolí tě to?“
„N-ne… Pokračuj,“ zašeptal vzrušeně. A tak vrátil ruku zpět a přesouval se polibky ke vstupu do Billova těla. Věděl, že tady musí být hodně opatrný. To místečko bylo už na pohled bolestivé, celé červené a rozpálené. Pofoukal ho a vložil tam lehký polibek. Bill sebou škubnul.
„Promiň, broučku!“
„To je dobrý…“ pípnul a raději se soustředil na Tomovu dlaň, která teď konejšivě hladila jeho klín.
„Budu už šetrný.“
A začal od píky. Stále Billa hladil a odváděl tak jeho pozornost, zatímco se snažil bezbolestně postupovat dál. Bill už ani malinko nedal na vědomí jakoukoli bolest. Teprve když Tomův jazyk nesměle zaplul do jeho těla, zanaříkal.
„Au, Tomi!“
Přestal.
„Končim. Nebudu to dělat, když tě to bolí.“
„Nepřestávej, prosím! Ano, bude to bolet, ale musím se přes to přenést.“
„Ale já to nemůžu dělat, když vím, že tě to bolí!“
Upřel na něj své uslzené oči.
„Prosím.“
„Bille, ty mě přemlouváš k tomu, abych ti ubližoval?!“
„Nemysli si, je to i příjemný…“
Tom uhnul pohledem. Povzdechl.
„Tak jo, no.“
„Nemusíš to dělat, jestli tě to tak obtěžuje!“ zamračil se.
„Ty blázínku, neobtěžuje mě to! Jak ti mám vysvětlit, že já jsem ten poslední, kdo by ti měl způsobovat nepříjemný pocity?“ sklonil se k němu a prsty zabořil do toho voňavého pápěří. Pak jej skoro neznatelně políbil na pootevřené rty. Bill roztál.
„Jak ti mám vysvětlit, že mi to nevadí? Vím přece, že to neděláš cíleně. Lásko, není čas. To nepřebolí. A po zítřku budou rány ještě horší-„
„Mlč…“ šeptnul a naléhavě vniknul jazykem mezi Billovy rty, které se mu otevřely, jako se otvírá okvětí křehké bílé růže v ranních slunečních paprscích.
Polibek byl přerušen ve chvíli, kdy Tom zatlačil prst proti Billovu vstupu. Bill ho totiž samou bolestí kousnul. Podvědomě se snažil tu věc, dělající bolest, dostat ze sebe. Tom přidržel jeho couvající boky a nepřetržitě mu šeptal, aby se uvolnil. Nehýbal s ukazováčkem, který vězel křečovitě sevřený, ale čekal, až jej přijme. Konečně se přestal tak nezvladatelně třást.
„Mů…žeš,“ pravil nakřáplým hláskem. A když jeho Tomi splnil, co po něm chtěl, prokousl si pro změnu vlastní rty.
Vše další Billovi splývalo – jak Tom přidává další prsty, uklidňuje ho, sám šílený vzrušením. Po době, která mu připadala aspoň jako několik let, řekl dost. Prsty z jeho zadečku v tu ránu zmizely a on překvapeně vydechl, jak si najednou připadal prázdný.
Tom jej tázavě pozoroval. Věnoval mu vše říkající úsměv.
„Mám se-„
„Ano…“
Díval se, jak si svléká prádlo. Ucítil jeho žhnoucí tělo na svém. Spočívalo na něm se vší opatrností. Tomovy dlaně se automaticky zapletly do jeho vlasů. Přiblížil se k té milované tváři na milimetr a zadíval se do zlatě se třpytící čokolády.
„Dávám ti sebe, Tome. To nejvzácnější, co mám,“ zašeptal a láskyplně se dotkl Tomových rtů.
„Lásko.“
Uchopil Billa pod pokrčenými koleny a oddálil jeho nožky. Umíral jen z toho důvěřivého pohledu oddaných očí.
„Odpusť…“
„Milu- ach!“ zasténal, jak do něj pronikl. Rty, otevřené v němém výkřiku. A to v něm byl Tom teprve špičkou.
„Lásko… odpusť mi to…“ stiskl k sobě víčka a rychle přirazil. Bill sebou trhnul proti němu. A narazil do něčeho, co mu způsobilo nepatrný okamžik rozkoše. Prudce vydechl, jak se mu zamotala hlava.
„T-Tomi, tam… něco…“
Tom ho teď neslyšel. Snažil se zvyknout si na nadpozemskou úzkost Billova těla. Jak byl vyjevený, když se černovlásek sám pohnul proti němu.
„Bille? Tebe… tebe to nebolí?“ vykoktal ze sebe nevěřícně, lapajíc po vzduchu. Jeho vzrušení v tom malinkatém zadečku jej připravovalo o dech.
„Mu-mučící slast bude nejlepší pojmenování pro to… co cítím,“ zavzdychal Bill.
„Ah…“ projevili se dvojhlasně po dalším něžném přírazu. Tom se zavlnil v bocích… vpíjeli se jeden do druhého… stali se jedinou bytostí. Hrůzu nahánějící celu prostoupilo sténání a přerývavá vyznání lásky.
Choval se k němu, jak nejopatrněji dovedl. A odměnou mu byl pohled na jeho andílka, jehož ovládala pouze rozkoš. Obmotal prsty kolem Billova penisu a cíleně se jej pokoušel dovést k výbuchu. Sladil a nepatrně zrychlil pohyby. Tak se soustředil na Billa, že zapomínal na vlastní uspokojení. Ale myslel na něj on. Pravidelně přirážel proti, stále napjatější z mravenčení, jež vycházelo z podbřišku do celého těla. Pulzoval v Tomově dlani, zmítal se. Cítil, že z jeho klína vychází obrovský, neodbytný tlak. Křečovitě semkl víčka. Zasáhla ho vlna něčeho silného a sladkého. Ze rtů mu vyšel vzlyk a následně tichý, úlevný výdech. Otevřel oči, když v sobě ucítil teplo a vlhko. Tom nespoutaně vyvrcholil ve stejné vteřině.
Sklonil tvář k Billovu oušku a vysíleně zašeptal poděkování. Bil ho objal pažemi kolem krku. Olíbal každý kousek kůže, na který dosáhl.
„Neděkuj… to já děkuju. Bylo to to nejnádhernější, co jsem kdy prožil.“
„I já…“ Bloudil rty jemu po obličeji. S tlukoucím srdcem čekal, kdy už ho konečně políbí. Spojili se v polibku, přetékajícím věčnou láskou.
Zbytek noci mlčeli. Bill nehybně spočíval na Tomovi, pevně přitulený. Zářícíma očima protínal tmu, naslouchajíc tlukotu srdce, které patřilo jen jemu. Tom jej líbal do vlasů a jemně přejížděl prsty po Billových ramenou. Cela dýchala klidem
S prvními ranními paprsky Bill uvolnil objetí kolem Tomova pasu. S úsměvem se naklonil a krátce jej líbnul. Oba věděli, že se znovu musí odloučit.
Pomalu se vzájemně oblékli, aniž si řekli byť jen slovíčko. Tom svým zázračným šperhákem opatrně odemkl vchod. Vyhlédl ven. Nikde žádné nebezpečí. Opřel se o rám a přitáhl si černovláska k sobě. Držíc jeho boky si o jeho čelo opřel své. Rty se mu zachvěly, než promluvil.
„Neskonale moc tě miluju. Nezapomeň na to, ať se děje cokoliv-„
„Já vím,“ špitnul Bill a sladce se usmál. „Budu na tebe myslet každou vteřinu po zbytek svého života, ať budeš se mnou, či ne. Setkáme se znovu, v tomto životě nebo v tom příštím…“
Tom mírně zbledl.
„Proč o tomhle mluvíš?!“
„Neboj se, nemysli na nic zlé…“ schoval tvář k Tomovu krku. „Hlavní je, že tě miluju. A nikdy nepřestanu.“
Tom se naléhavě vpil do jeho rtů. Už nechtěl ztratit ani vteřinu z času, který jim byl dán. Směs vášně a něhy udělal své a vznikl ten nejcituplnější polibek. Kéž by jej nemuseli nikdy přerušit…
Udýchaně se rozpojili a z té největší blízkosti se topili v čokoládě toho druhého.
„Jdi už…“ špitl Bill a láskyplně Tomovi přejel prstem po tváři.
„Čekej mě… v noci. Přijdu. Budu pracovat na našem útěku. Čeká nás šťastná budoucnost. Jediné, co potřebuji, je tvoje důvěra… a láska.“
„Máš obojí. Miluju tě.“
„A já tebe…“
Ještě naposledy Billa krátce políbil, pohladil po zádech, přivoněl k vlasům, podíval se do těch nádherných očí. A potom se prudce otočil a zavřel za sebou dveře.
Bill se svezl podél nich. V čokoládě se objevila bolest. Už teď, několik hodin před svou smrtí, cítil, že to bylo naposled, co Toma viděl. Položil i dlaň na břicho a rozplakal se. Hrdlo se mu stáhlo zoufalstvím, že ani nemohl dýchat. Doplazil se ke dveřím a zalomcoval klikou. Samozřejmě nepovolila.
„Ne, ne… Tomi… Tomi… ne!“
Náhlá prázdnota a bezradnost. Jak si má zasloužit život? Jak se má dostat za Tomem?
Přitiskl se na dveře ve snaze prorůst jimi ven. Zlomeně sklonil hlavu. Ten kdosi, který ho chtěl zničit, dosáhl svého. Byl utýraný. Ale možná… mu nebylo souzeno zemřít utrápený. A proto zničehonic pozvedl oči. Pohled mu padl na postel. Stále prudčeji dýchajíc, se postavil na vratké nohy a doklopýtal k ní.
„Tomi…“ zabořil obličej do polštáře. Tomova vůně, všude kolem něj. Opět jím pomalu prostupoval klid. Vždyť tady se před několika minutami líbali, dokazovali si vzájemnou lásku a poprvé se milovali. Nevadí, že zemře, protože ještě před smrtí stihl udělat to nejkrásnější -odevzdat se milovanému člověku. Bude umírat s pocitem, že je milován a se svým Tomem se znovu setká ve světě, kde je už nikdo nebude moci rozdělit. A také s hrdostí. I když je od sebe odtrhli, Tom objevil cestu a stačilo dojít na sladké spojení jejich těl, které je stmelilo v neporušitelný svazek. Nebude plakat; nebude se bát. Carl ani nikdo jiný už nikdy neuvidí jeho slzy.
°°°—°°°
Zlý dozorce s krutou radostí v srdci kráčel k jeho cele. Dnes ta malá mrcha zemře. A on bude u toho. Odemkl a rozrazil dveře, užasl. Stál připravený a naprosto klidný, s mírnou, vyrovnanou tváří.
„Vím, kam jdeme tentokrát.“
Carlovi se zježily chloupky v zátylku. Nadpozemský hlas mu nahnal strach. Posbíral zbytky své vrozené odbojnosti.
„Mýlíš se.“
„Ne,“ řekl jen a usmál se. „Rád si prohlédnu ´nové sprchy´.“
Muž proti němu se nenávistně ušklíbl. Tentokrát mu pokazil radost. Ale on ještě dosáhne zadostiučinění, až ho spatří škubat sebou na podlaze, otráveného plynem.
Bill postoupil k němu a nechal se uchopit za předloktí. Naposled si prohlédl místo, kde zažil nejdokonalejší chvilky svého života.
Nesledoval, kudy jdou. Myslí byl stále u Toma, rty ověnčené úsměvem. Carl po něm vrhal rozzlobené pohledy; drtil jeho ruku stále víc. On se usmívá, když jde na smrt?!
Mladík mu snad četl myšlenky.
„Pochopíš, až se zamiluješ, Carle…“ zašvitořil zasněně, vteřinu předtím, než mu dozorce zmizel za železnými dveřmi ke sprchám.
Povzdechl a otočil se. Uvnitř s ním, ve vykachlíčkované velké místnosti bylo zhruba dalších 30 mužů z cely, kterou neznal. Odkládali šaty, házeli je na jednu hromadu a tísnili se pod železnými, zrezlými sprchami. Netušili, neměli ani ponětí. Bill je litoval. Věděl, že budou k smrti vyděšení, až prozřou…
Propátral důkladně očima prostory a nahoře, u samého stropu, spatřil prosklené okénko. A za ním Carlův napjatý obličej. Zklame ho, a to velmi.
Posadil se, daleko od všech, a opřel se zády o studenou stěnu. Pokrčil kolena. Povykování mužů znělo veseleji, než obvykle. Chudáci.
Ozvalo se vrzání, jak otočili kohoutky. Moment se nic nedělo… a pak to přišlo. Z hlavic se místo vody vyvalilo syčení a lehce bílý plyn. Následoval poděšený křik, o překot zavírali kohoutky. Marně.
Bill zavřel oči a odpoutával se od pozemského vědomí. Pod víčky se mu míhaly představy ze včerejší noci. Tváře mu zčervenaly; dotkl se přes látku svého divoce tlukoucího srdce.
Nebýt v tomto stavu, asi by zešílel hrůzou. Vyděšené hlasy vězňů utichaly, jak jejich bezmocní majitelé rychle umírali. On seděl daleko od zdroje předčasného konce, žil tedy déle. Ovšem ani on nemohl být ušetřen. Jeho osudem bylo zemřít tu, jako tisíce lidí před ním a po něm…
Vdechl lehce voňavý plyn a víčka se mu zachvěla. Hned sám sebe uklidňoval, usilovně vzpomínajíc na Tomova slova lásky a jeho sametové rty. Necítil žádnou bolest. Jen nekonečný mír a touhu po vysněném světě.
Líně, jako ve zpomaleném záběru se svezl na bok a pootevřel rty. Umíral, aniž by se tím zaobíral. Jeho vnímání usínalo pod konejšivým příkrovem smrti, která se podobala sladkému spánku…
Tom………
Setkáme se znovu… lásko moje.
Vydechl naposled a muž, vyčkávající na tento okamžik, zoufale udeřil pěstí do okna. V chladných očích se mu objevily slzy.
°°°—°°°
Tom tentokrát opravdu riskoval při cestě za Billem; několikrát ho málem objevili, jak přebíhal mezi hlídkami. Hnala jej touha a také strach, který si nedovedl vysvětlit. Raději. Obezřetně se rozhlédl po prostoru kolem cely, zašátral po šperháku. Ruce se mu třásly nedočkavostí. Myslel na něj celý den…
Zasunul drátek do zámku, ale nesetkal se s žádnou překážkou. Nepříjemný pocit zesílil. Ani nevěděl, jestli to chce skutečně udělat, když sahal po klice.
Proč je, proboha, odemčeno?!
Povolila lehce, vchod se plavně otevřel a vpustil Toma do místnosti… prázdné místnosti.
„Bille…“ zajíkl se, nohy mu vypověděly službu. Vsedě na zemi schoval tvář do dlaní, aby se nemusel podívat pravdě do očí. Bill tu nebyl a bylo nad slunce jasné, co se s ním stalo. Tak proto se mu dopoledne na několik vteřin stáhlo hrdlo, že se ani nemohl nadechnout! Bylo to jejich sdíleným poutem. On v tu chvilku vydechl naposledy…
Bolestně zaštkal a nechal si slzy proklouzávat mezi prsty. Bill zemřel a on u toho nebyl. Zemřel a on tu zůstal; žije! Zadrhl se, když si uvědomil, že i Bill stále žije. Vždyť i ta nehostinná cela dosud dýchá jím.
Pousmál se, zhluboka vydechl přes hebké rty. Je mu dobře a čeká na něj.
Tom zaslechl kroky, ale nepomyslel na útěk. Třeba se všechno skončí už teď.
Carl ztuhl pod náhlým zjištěním skutečnosti. Paradox. On věděl, proč toho drzého mladíka nemá zabíjet. To je ten, kterého Bill miluje. Vlastně… miloval. Znovu ho v obrovské vlně zasáhla provinilost a vina za zmaření jejich životů. Snad to může alespoň nepatrně odčinit.
„On… je mrtvý,“ řekl tiše, sledujíc jeho svěšená ramena. Když Tom promluvil, dozorce se znovu zatřásl strachy. Stejně klidný, nebeský tón, jako u Billa. To snad ani není možné…
„Vím…“
Zaskřípaly dveře, jak je pootevřel, aby mohl vejít. Hlasitě polkl.
„Já… Jsem odnesl jeho… tělo. Nedopustil jsem, aby ho spálili spolu s ostatními.“
Tomovi svitla naděje. Třeba ho bude moci ještě stisknout v náručí, než odejde. Pokud mu to Carl umožní. Ale proč by mu to jinak povídal?
Postavil se a otočil se k muži čelem. Přesto se v něm vzedmul mírný hněv. Ovládl ho zatnutím pěstí. Dozorce mírně kývnul.
Tom přešel k jeho boku. Zaváhal, potom sesbíral ve svém zesláblém těle poslední zbytky síly a přimáčkl muže ke zdi. Přidržel ho pod krkem a ponořil se do jeho vyděšených očí.
„Nemůžeš se odkazovat na to, že je tohle tvoje práce. I přesto jsi Billa týral, urážel a trýznil. Kdo asi spískal to, čím musel procházet v posledních dnech?!“ přimhouřil oči do štěrbin a zesílil stisk.
„Jsi svině a já tě nenávidím. Tím, co děláš teď, se neospravedlníš.“ Ještě pár okamžiků vyčkal a pak uvolnil sevření. Carl se chrčivě nadechl a promasíroval si hrdlo.
„A teď mě k němu zaveď.“
Tomovi nezáleželo na tom, zdali je to nějaká past. Zemře, no a co?
„Je to tu opuštěné, nikdo sem nechodí,“ prohlásil Carl, který dělal, jako by nebyl málem uškrcen. Tom měl na to právo, to věděl.
Prošli celou protáhlou budovou, na jejímž konci odemkl malá dvířka od překvapivě útulného pokojíku. Malá místnůstka byla ozářena několika svíčkami, díky kterým se rohy pokoje táhl stín. Na sametové pohovce spočívalo na boku Billovo měkké tělo.
Tomovy oči krátce zaslzely. Usmál se a zabarveným hlasem Carlovi nakázal, aby odešel ven a nechal mu tu svoji pistoli. Poslechl beze slova.
Tom zaklekl k Billovi, revolver položil na podlahu. Znovu se usmál nad jeho výrazem. Vypadal, jako kdyby spal. Tvářil se smířeně a odkázaně. Zamilovaně.
Uchopil jeho bledou, chladnou ruku do své.
„Billi, lásko,“ pohladil jeho klouby bříškem palce. Několik vteřin tak zůstal, než vstal, posadil se k němu a položil si jej do klína. Nahnul se nad něj, přejížděl mu rty po krční tepně a zkoušel, jestli neucítí bití. Zkontroloval tlukot srdíčka, dech. Nic, skutečně zemřel.
Vzal jej do náruče a nos zabořil do tekuté tmy jeho vlasů. Zabolelo jej, že ho Bill nemůže obejmout kolem krku a jeho paže dál bezmocně visí podél těla. Uvolnil zábrany a dovolil perlám, aby skrápěly jeho tváře.
„Promiň mi, ale nemůžu si pomoct…“ krátce se falešně zasmál.
„Tvůj zvonivý smích by téhle frašce dodal korunu, lásko.“
Podepřel Billova záda a hlavu jednou rukou a druhou si osušil obličej.
„Kdybych to jen tušil, když jsem tě dnes k ránu opouštěl… Nikdy bych neodešel. Zemřeli bychom spolu. Takhle tam jsi a čekáš na mě, zatímco já si tu klábosím v podstatě sám pro sebe.“
Přešel pohledem jeho postavu, natáhl se po jedné ručce, sevřel ji ve své a obě položil na Billovo bříško.
“ ´Romeo a Julie´, četls to? Určitě ano. Nepřipadá ti, že to vlastně připomíná nás dva? Alespoň ten závěr. Má krásná Julie, umírám pro Vás…“
Tom sebral ze země revolver. Pevně a odvážně ho stiskl v dlani. Ani stín pochybností nezachvátil jeho mysl, když si ho přikládal ke spánku a zároveň se skláněl k Billovým rtům. Láskyplně je políbil.
„Miluji tě, Billi-„
Prázdnými chodbami se rozezněl zvuk výstřelu, monstrózně zesílený ozvěnou. Carl sebou trhnul a podíval se z okna. Oslnil jej jemný záblesk podzimního slunce.
Zdalipak i tam, kam oba odešli, svítí slunce?
autor: Terezka
betaread: Janule
To ne, já to asi neměla číst proboha. Brečím tady už asi 10 minut a teprve teď píšu komentář, až když sem trošku klidná.
Povídka je napsaná nádherně, to jo, ale ten děj….chudáci. Připomnělo mi to, když sem se školou byla v Polsku a úplně sem si je představila. Carl nakonec sice udělal "dobrou" věc, ale…oni…umřeli:'(. Nejde u téhle povídky nebrečet, když si člověk uvědomí, že je to vlastně podle skutečný události. Že takhle tam lidé umírali.
Panebože, doufám, že už podobnou povídku nikdy nikdo nenapíše, jinak vybrečím všechny slzy co má moje tělo k dispozici.
Je to strašně smutný, ale vlastně…odešli spolu, budou tam nahoře spolu. Zažili krásný milování a líbilo se mi, že Bill šel s úsměvem a bral to jako takovou samozřejmost, nebo jak to říct.
Terezko, máš moji hlubokou poklonu, bylo to nádhrný a strašně smutný:'(.
panebože…já…přes slzy skoro nevidim…dokonalý…naprosto dokonalý…to nejde vyjádřit, ty pocity, ale ono už je to všechno v té povídce…prostě dokonalý…
Asi pět minut jsem se dívala na monitor a nebyla jsem schopná cokoliv napsat… Když si vzpomenu na to jak jsme byly ze školou v koncentráku, stejně jako Cathy v Polsku, běhá mi mráz po zádech když si vzpomenu na ty ,,sprchy,, a tak.
To jak bych chtěla tuhle povídku vynachválit nejde prostě napsat. To by se snad dalo říct jen z očí do očí. Ale stejně…
Terezko tohle bylo něco tak neuvěřitelně nádhernýho že to nejde ani vypovědět…tohle je první povídka u které mi nevadí špatný konec. On totiš vlastně nebyl špatný. Umřeli spolu. A..bylo jim líp než kdyby byly na živu. mám dokonce pocit že tady ani enmohl být happy end.
Takže Terezko, obdivuju tě, skládám poklony, tleskám, klaním se, smekám a já nevím co. Jsem strašně ráda že jsem si to přečetla.
Paneboře..já nemůžu …x( proč to takhle skončlo?..x(To je hrozný..Ted u toho řvu jak želva…..xD no nic prostě je to hrozný právě proto že to doopravdy bylo..xD samozřejmě ne s billem a tomem to dá rozum mno..xD
Když se tady ta povídka objevila, chvíly jsem uvažovala, jestli mám odvahu na to ji číst…tak jak jsem jindy vděčná za svojí živou představivost, teď bych raději neměla žádnou…celý děj povídky mi běžel přímo před očima, všechno se ve mě svírá a chce se mi brečet, když si uvědomím, že tohle se opravdu odehrávalo, že lidé opravdu tak nelidsky trpěli…nenáviděla jsem ve škole tohle učivo a nenávidím ani teď tu smutnou a temnou historii li…Ale i přesto o čem povídka pojednává o tom, v jakým prostředí se to odehrává, je to nádherný…smekám před tebou Terezko obrovskou poklonu, opravdu smekám nad tím opravdu dílem s velkým D. je to opravdu nádherný i když smutný…i přes to všechno trápení, kterým si museli projít, to aspoň pro mě dopadlo dobře…Bill a Tom mohli být nakonec spolu v tom novém životě…a dokázali, že se svých tyranů nebojí, nedopřáli jim tu radost a potěšení, nedovolili jim, aby viděli jak trpí, i když trpěli…Pane bože, jenom ať už se nikdy nic takovýho neopakuje…
I přes varování sem hned věděla, že tuhle povídku si přečtu. A neudělal jsem špatně.
Byla jsem i v Terezíně i v Osvětimi a obě zkušenosti byly hrozný. To co se tam stalo si popsala nádherně i když bolestně. Ale to k tomuhle místu prostě patří.
Nádherná povídka plná emocí…
Teda to je moc smutný, zaala jsem bulet už u druhé mčásti a teď brečím ještě více…..Byla jsem taky v Osvětimi, a v tom nad osvětimi a moc mi bylo smutno…a prostě newm co říct jen to že je to krása…
tím krása myslím že si ten děj moc dobře popsala a já do toho dokázala vcítit……
Slovy ani nejde vyjadřit….jediné na co se ted vzmůžu je brečet a jen se tomu potichu smát.
Děkuju ti za úžasnou povídku a doufam,že brzy pribudou dalsí tvá dílka.
Bože, Terez, to je fenomenální. Prostě kouzelné. Úplně jsem na to koukala. Dokonale popsané dění, pocity, okolní atmosféra… Bylo to naprosto úžasné. Vžila jsem se do toho, představovala jsem si, jak to tam muselo vypadat. A doufám, že brzo přibudou další tvá dílka.
Dokonalé :-*
to nieeeeeee….. to sa takto nemohlo skoncit..bozeeee.. kokos..ja tu revem…myslela som ze ujdu..bozeee…to bol hrozny zaver….to..to..bozeee..
přes slzy ani nevidím na monitor a skoro jsem nebyla schopná to dočíst…x( úplně jsem si u toho představovala Osvětim, když jsme tam byli a já jsem se z tama pak vrátila úplně zdeptaná… proč se jenom muselo něco takovýho dít? x'(
bože, to byla nádherná povídka… tak moc jsem už dlouho nebrečela…x'( když si prostě člověk představí, že se to vážně dělo a že tam třeba mohli být taky takový "Bill a Tom"…to je naprosto šílený…x(
[12]: Jo, je to šílený… Krutý a tak… Nechápu, jak to někdo vůbec mohl dopustit, takový svinstvo… Povídka je dokonalá, dala bych jedna podtržená 🙂
[12]: Ano, přesně jsem chtěla, aby si čtenáři představili, že takoví "Bill a Tom" tam vážně mohli být. Protože tam byli. Jmenovali se jinak a bylo jich mnohokrát víc, ale i přes to, jak se měli rádi a co je čekalo, je nikdo neušetřil. Když si člověk uvědomí, kolik lidí tu dnes mohlo být a oni se ani nenarodili, protože jejich rodiče zabili dřív, než je mohli zplodit…
No, jsem ráda, že jsi dospěla k téhle myšlence, která byla jedna z mých prvních. 🙂
Mockrát děkuju za všechny vaše nádherné reakce. ♥
Svítí tam slunce. Určitě. Teď už budou oba navždycky spolu v tom jiném světě tam nahoře a nikdo už jim nebude v ničem bránit.
Co říct k téhle povídce??? Nikdy moc jednodílky nečtu, jen málokdy, ale tahle mě zaujala názvem, takže jsem se do ní pustila. Musím se přiznat, že já teda nebrečím, přesto ale smekám. Smekám nad slečnou autorkou, která tohle vymyslela a věnovala svůj čas něčemu tak úžasnému, jako byla tahle povídka. Já vím, zas tak úžasné to týrání nebylo, ale musím se přiznat, že tohle obdivuju. Obdivuju někoho, kdo se pustil do tohohle tématu, protože soudě podle reakcí jiných čtenářů, moc autorů by se do tohohle tématu nepustilo. A přesto, že většina nesnáší smrt a celkově i tohle období v historii, bylo tohle téma zpracováno úžasným způsobem, krásně propracované a dokonalé. Skončilo to tak, jak jsem si myslela a jak jsem si přála. Smrt je sice zlá a v povídkách ji moc čtenářů i autorů rádo nemá, kdo ale věří v ten jiný život, který přijde po smrti, ten ví, že lépe tahle povídka skončit nemohla. Skončila láskou a obětováním se pro toho druhého a přesto, že byly v cele a v celém táboře takové kruté podmínky, byla silná než veškeré týrání a ponižování.
Opravdu nevím, co k tomu ještě dodat. Až teď, když píšu tenhle komentář, se mi lesknou oči… Ještě jednou chválím, ještě nikdy mě nic tak moc nenadchlo, jako právě tohle, i když tak smutné. Chválím, slečno autorko. A jedno vím jistě: slunce tam svítí…
Dvojičko, miláčku můj :-* Už jsem si to stáhla a pak ti to tady vypíšu, jo? Neboj ;)Budeš tu mít ode mě dlouhý komentář :-*
Teri.K: No to doufám, upírku. Víš, že tvůj názor je pro mě nejdůležitější… :-*
Terezka: No, vím… *stydí se a je dojata* Budu se snažit :-*
no ty brďo… přečetla jsem si to už po obědě, ale až teď jsem schopná k tomu něco napsat… jako válka je strašná věc, o tom není pochyb, stačí si přečíst Remarqua či Otčenáška, ale jak tys to dokázala popsat… ty brďo… ne, já si teď prostě musím jít hodit ledovou sprchu, abych se probrala a zjistila, že to je jenom povídka a ne skutečnost!!! nádherná povídka, a hluboce teda smekám…. páč tohle se jen tak nevidí…
Upírku, dvojičko moje…
Tolik jsi mě napínala a pořád říkala, že musíš konečně přepsat a dopsat "Koncentráček" a nemohla jsem tě donutit k tomu, aby jsi mi to ukázala. No a já vlastně na tebe ani netlačila, viď? Nebo jo? 😉 Myslím, že ne. Konečně jsem si to teď dočetla, i když sedíš vedle mě, xDD tak ti to musím napsat.
Nejprve bych chtěla říct, že prostředí, uvnitř a kolem koncentračních táborů je pro mě dosti depresivní. Vždy, když jeli navštívit třeba Terezín, tak mi tam je tak úzko a těžko. Když člověk prochází všemi celami, kde to páchne a všude jsou jen dřevěné postele… Ubohý lidé spali na sobě, tělo na těle atd. Ne, prostě to, co se dělo je krutá pravda a tu nikdo z dějin lidstva nevymaže. Vždy bude zapsaná na černé listině v kolonce "krutosti světa".
Zlatko, teď konečně k povídce. Začátek byl ještě jaksi jemný a citelný… Teda pokud se tomu tak dá říct, ale určitě ano. To, co následovalo potom se nedá srovnat. Myslím si, že Bill s Tomem byli pro sebe jako andělé, kteří se vzájemně ochraňovali a stále byl jeden tam pro toho druhého. Kdyby se nepotkali, oba by to nesli jist mnohem hůř a psychicky by to neunesli vůbec. Tom dal Billovi naději, že smrtí nic tak zdaleka nekončí, sice nevědí, co bude, ale alespoň ta naděje, ta může prozářit i temné chvilky. Bill Tomimu dal jakousi sílu a odhodlání bojovat. Zaráželo mě, ale příjemně, že se Tom odvážil dozorci odporovat a dokonce utekl a loudal se po táboře. To všechno kvůli lásce. Ano, ta dokáže zaslepit a v jejich případě to bylo jen dobře. Možná byl Tomi hodně naivní, ale to bylo moc roztomilý.
Bylo mi nesmírně Billa líto, jak se chudáček krčil bolestmi hlady. Potom jej ten zpropadený velitel několikrát znásilnil a Bill nic nemohl dělat. Co by mohl… Nic. Takhle to chodilo a on neměl být vyjímkou. Když se milovali s Tomem, trpěli oba dva. Ale já se jim nedivím. Nedivím se Billovi, že chtěl zažít pocit toho, že se odevzdá Tomovi něž oba zemřou.. Každý zemřel, nebylo cesty ven. Jednou ses tam dostal a už nikdy nespatřil svobodu. Určitě to pro ně bylo jako jakýsi dar jeden druhému…
Billova odvaha, když si pro něj dozorce přišel byla půvabná. To, jakým tónem a hrdostí šel naproti smrti bylo omamně krásné. Ano, jsem divná, ale krásný, i když smutné. A způsob, jakým vypustil duši z těla…
Carl mě hodně překvapil, přeci jen se tam našel nějaký padouch s kapkou citu. Myslíš, že tomu bylo někdy i doopravdy? Kdo ví, třeba jo… Dovolil Tomimu rozlloučení rozloučit se se životem a ssvou láskou ve stejný ookamžik. Jakmile vešel do oné místnosti s mnoha svíčkami, napadlo mě to taky… "Romeo a Jůlie" rovná se "Bill a Tom"… Proč by se měl utápět ve smutku. To byl pořád a nyní ještě víc, ale nuceně se zasmál a odprásknul se… Zastřelil… Sám s miláčkem v náručí. Jeden z lepších konců, jaký si mohl vyjímečně vybrat. Ovšem lepší by bylo, kdyby se zabili navzájem, spolu… Takhle byl jeden opuštěný.
Takže lásko, to je snad všechno, ale dokázala bych o tom psát povídku, jen o svých dojmech. xDD Fakt krásný a říkám, je to bomba! Povedlo se ti to neskonale moc. :-*
Teri.K: No, pěkně dlouhý, lásko, tak se mi to líbí. 😀 Děkuju ti, moc. :-*
Terezko? Vyrazila si mi dech. Mohla bych ti jen tak asi trochu normálního říct(protože jsi mě přivedla na kolena. A brečím jako želva.), že jsi dostala v podstatě podobný nápad jako já, a to odehrávající se příběh v 2. sv. válce, zapleten s židovskou krví, samozřejmě. Chtěla jsem se do toho pustit po Terapii, kterou píšu, ale jak vidím, zřejmě to není potřeba. Tahle povídka je tak strašně krásná!! Ano, opravdu to říkám upřímně!! Byla plná emocí a taky si myslím, že byla dosti pravdivě sepsaná. Nebyl to žádný přeslazený happy end, jež by byl pouze podbarven krutostí téhle doby, leč příběh by zase nějakou klíčovou utopickou zápletkou skončil ve šťastném závěru. Tohle to opravdu nebylo, přesto bylo to nádherné!! Plně jsem cítila všechny emoce, Billův hlad a strádání, plakala jsem s ním při těch odporných orgiích, jenž musel, chudáček, vydržet. A on to vydržel. Cítila jsem jeho lásku, kterou cítil k jeho Tomimu, a taky vysvobozující ´spánek´. Všechno. Krásně si popsala Billovu osobnost. Křehkost navenek, leč tvrdost, výdrž a touho po lásce v jeho nitru. Tečou mi slzy po lících, ale doufám, že ve světě, kam spolu odešli, opravdu svítí krásnš zářivé slunce…
Galaktické, má krásná Julie…
Lorett: Tohle je poprvý, co vidím tvůj komentář u nějaký povídky tady na blogu a i jen to je pro mě obrovskou pochvalou. Děkuju ti za krásný komentář. Hřeje mě moc, protože uznání od jedné z mých nejmilejších autorek si vážím.
A i vám všem velké díky!
wow….Terezko..
já teda osobně miluju věci okolo 2.sv…jenom okolo zajímavostí!ani náhodou,že by se mi to líbilo!!tyranie mi vážně radost nedělá…
tenhle příběh…je jedna z mnoha mnoha mnoha mnou přečtených povídek…a tohle je prostě podle mě to nejlepší.,co jsem četla…
úplně se mi stahoval žaludek nad tím,jak si popisovala ty podmínky těch ubohých lidí..
konec byl strašně krásnej…Carl je idiot…on MOHL Billa v podstatě zachránit..alespoň,že Bill s Tomem umřeli s láskou…
spouští se mi další slzy,protože tohle se fakt nedá….uplně se tady klepu..
tohle je vážně geniální dílo..
až budem v dějepise brát 2.vs->[jsme zatím u 2.],tak doufám,že překecám třídního aˇˇt pojedem se podívat do nějakýho bývalýho koncentráku…
to je vážně příšerný..nedokážu si představit tu strašnou bolest,strach a úzkost těch lidí,co tam byli,proto mi je ještě hůř…
tenhle příběh si budu hodně dlouho pamatovat…jsem ráda,že jsem se do čtení pustila..
děkuju…*
PANEBOŽE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Ježiši….. já nemám slov. V koncentráku jsem nebyla, pojedem až tento rok, takže nemám představu, jak to tam vypadá. Určitě ale když tam pojedem, vzpomenu si na tebe. Je až úžasný, jak to popisuješ. Moc se mi to líbilo. Vážně
Nebudu se zabývat tím, že ta povídka je napsaná nádherně a má perfektně volená slova, ale tím o čem to bylo. Nezapůsobilo to na mě jako typické povídky, ale tím, že to bylo v takovém místě a… takový děj a hlavně-podle pravdy, nedokážu si pomoct.Ze začátku jsem hodne bojovala sama se sebou jestli si to mám přečíst, ale teď nelituji. "Má krásná Jůlie, umírám pro vás." Nepochopitelně nadpozemské dílo… Ach, Billi, chudáčku můj malý, co sis to musel protrpět, aby ses konečně dostal do "druhého života" T_T
Jak jsem si správně myslela,povídku jsem si přečetla znova.
Pořád stejné dojmy, pocity při čtení. Neskutečné.
Mimochodem. Právě teď bereme tábory,jako Terezín, Osvětim apod. mám z toho dobré známky 😀 Ale o to ani tady nejde. Já jenom. Děsně mě to fascinuje,i když bych si to nechtěla prožít. Upřímně NE. Má to svoje drastické kouzlo. Jeden z nejhorších případů, jak lidská krutost umí být strašná. Tomu se nedá ni říkat lidská. Ty činy byly a jsou nelidské.
Miluju tuhle povídku a vždycky budu. Jsi šikulka Terezko, prostě <3
Vytisknu si to a hrdě budu předčítat.
Protože je to dokonalost.<3
[28]: btw. mám opět záchvat pláče. <3
Nádherné. Povídku jsem sice poprvé četla už hodně dávno, ale ať si ji čtu kolikrát chci, u toho konce vždycky brečím. 🙂 Je to dokonale napsané, obdivuju ten talent stvořit něco tak úžasného. Vůbec nic tomu nechybělo, jedna z mých nejoblíbenějších příběhů tady na blogu. 🙂
Je neuvěřitelný, jak několik odstatvců dokáže s člověkem zamávat. Je to nádherně napsaný, ale tak deprimující… Ta přestava, že se tohle stalo, což mohlo, je děsivá. Bohužel byly asi i mnohem horší osudy. Krásný, ale bohužel tě musím zklamat, protože vážně nevím, jestli se k tomu někdy vrátím. Jestli jo, tak za hodně dlouho.
tak tohle bylo.. nemám slov… to bylo vážně něco, naprosto jsem si tuhle povídku zamilovala… to bylo něco nádhernýho, sice smutnýho a krutýho, ale to nic nemění na kráse tohohle díla… vážně skvělá, děkuju, že jsem mohla něco takového číst x)
♥
Krásne … dojímavééé ….. Nemám slov..:D 😀
ZÁŽITEK… Emoce, slzy, vztek, to všechno mnou procházelo všechny 3 díly. A pokavaď se autorce díla podaří udělat se čtenářem takový kolotoč, svědčí to jen o tom, jak moc velký má talent. Děkuju!
Asi jsem divná, ale nedokázala jsem brečet, .. takových životů tam bylo zmařeno tolik a my s tím už bohužel nemůžeme nic udělat. Vím, že je to určitě inspirováno aspoň z mála skutečným životem dalších lidí, co tam doopravdy byli.
Abych řekla pravdu, spíš to ve mně probouzí vztek, že se něco takového vůbec mohlo dít, a to prostě už nesmíme nikdy dovolit…
Celou povídku jsem se statečně držela a dokola si opakovala,že nesmím brečet,ale ke konci to opravdu nešlo vydržet. Jsem uchvácená,tím kolik pocitů ve mně může vyvolat jedna povídka…Je v tom tolik smutku,utrpení,strachu,ale zároveň i lásky,radosti a v neposlední řadě i naděje.
Jsem ráda že jsem moc nekoukala na upozornění a stejně si tu povídku přečetla,protože už teď vím,že je to jedna z nejlepších,co jsem kdy četla. Děkuju za něco tak smutně krásného!
Bože, jak já thle povídku miluju!!! ♥ Čtu jí už poněkolikátý a přesto mi po tvářích tečou slzy. Je to napsaný tak neuvěřitelně realisticky, že jsem to všechno viděla před očima. Já miluju období 2. světové války, ne kvůli bolesti a tomu všemu co bylo, ale kvůli tomu, že i přes tohle všechno, co se dlo, byli lidé, kteří za sebe neustále bojovali, i když to bylo těžké. Snažili se pomáhat si vzájemně, stejně tak jako tady Bill a Tom. Celá to doba mě neuvěřitelně fascinuje a občas přemýšlím, že kdyby se to stao teď, tak jestli by to bylo úplně stejné… Nebo by byl vážně každý sám za sebe.
Ale zpátky k povídce. Když si představím, že opravdu tam nějací "Bill a Tom" byli… Jakože určitě ano, je mi z toho smutno ještě víc. Jakoby mohli za to, do jaké se narodili rodiny. A Carl u konce, dobře mu tak! Jen ať ho žere svědomí. I když lidi jako on žádné mít nemohli, jinak by takhle nedokázali ubližovat ostatním lidem. Úplně mě z toho bolí u srdce a je mi úzko. Přesto vím, že si tu povídku v nejbližší době přečtu znova, protože je prostě dokonalá!!
Terezko, je mi jasný, že si můj komentář už asi nikdy nepřečteš, ale i tak ti chci za tuhle krásu moc poděkovat! 🙂