Bookmakers scrubbers II – Temný stín 19.

autor: Ainikki

Tom

Mazlivé a dráždivé laskání Billových rtů jsem poté, co jsem od něj slyšel příslib, že odjede sám, vyměnil za něco ještě mnohem něžnějšího a pomalejšího. Chtěl jsem si plně užít jeho opětovné blízkosti. Více jsem se na něj položil a lenivě pomalým tempem ho hladil a líbal. Nutil jsem ho, aby nechával ústa doširoka otevřená, abych se mohl nořit do jejich hloubky a připomínat si tu sladkou chuť, jež mi tolik chyběla. A on spolupracoval, čímž mi vyháněl z hlavy ta křivě obviňující slova, která tu na mě vykřičel. Nemohl mě tím ale urazit. Já věděl, že mám svědomí čisté, a navíc jsem byl s touhle jeho stránkou povahy plně srozuměn. Byl to jednoduše můj ohnivý a běsnící bráška, kterému k výbuchu stačily jeho pouhé sugesce. O to více uspokojivé potom bylo, jeho planoucí vztek, který jím lomcoval, uhasit do té míry, že teď pode mnou ležel krotký jako beránek, nabízející se a toužící po mých dotecích.

Bylo ale třeba se trochu ovládat. Rodiče byli pár stěn od nás a ještě ke všemu hrozilo, že po tom křiku a náhlém utichnutí, se přijdou podívat, jestli jsme se tu náhodou nepozabíjeli. Máma sice, dle svých vlastních slov, nás již viděla v mnohem choulostivější situaci, ale přeci jen, jsem jí tyhle výjevy nehodlal cpát pod nos. Bylo ale tak nesmírně těžké opanovat se a přestat. Silou vůle jsem od něj odtrhl rty, ale neodpustil jsem si, alespoň nechat dlaň na jeho tváři a hladit ho prsty. Bill zvolna otevřel oči, které měl doteď blažeností přivřené.

„Nepřestávej.“ Zašeptal ochraptěle.

„Nemůžu… ještě chvíli a budeš tu nahej a já v tobě.“ Bill se andílkovsky usmál.

„A na tom je něco špatně?“ Otázal se nevině a zavrtěl se pode mnou. Neřád jeden, provokoval.

„Blázne. Půjdem na snídani. Mám hlad.“ Obeznámil jsem ho se svými dalšími tělesnými potřebami a chtěl se z něj zvednout.

„Nikam!“ Stáhl mě zpátky na sebe. „Já taky hladovím. Po tobě.“ Pověděl mi a pokoušel se znovu přitisknout na moje rty. Pohotově jsem se mu vyhnul a zabořil obličej do polštáře v místě jeho ramena a krku.

„To jsme na tom stejně.“ Šeptal jsem mu do ouška. „Dole na nás ale čekaj výtečný palačinky, a potom taky dva rodičové, kteří nám sem během chvilky vtrhnou, pokud se tam neukážeme.“

Bill rezignovaně zafuněl a stáhl ruce, kterými si mě doteď přitahoval k sobě. „Tak dobře.“ Upustil sklesle. „Ale až nebude hrozit, že…“

„Tak tě pomiluju tak, že mě budeš prosit, abych přestal.“ Dokončil jsem jeho větu dřív, než to stačil udělat on a zabublal jsem šťastným smíchem. Ta představa se mi zamlouvala a to tak, že ještě o další stupeň ztížila moje odhodlání vstát a nechat toho. Přeci ale nad sebou nenechám zvítězit přízemní pudy. Komická myšlenka, vzhledem k faktu, že zrovinka já je nechával vyhrávat docela často a rád.

„Tak pojď.“ Natáhl jsem k němu ruku, když už jsem stál na nohou a on se stále neměl k pohybu. Packu mi ochotně vložil do dlaně a nechal se vyzdvihnout.

Když jsme se objevili v kuchyni, zvedly se k nám ihned dva páry očí a zkoumavě si nás prohlížely.

„Ahoj, tati.“ Pozdravil jsem Gordona, s kterým jsem se dnes díky tomu, že mě máma hned poslala za Billem, nepřivítal.

„Čau.“ Vypadlo z něj stroze a dál na nás civěl. Začínalo mě to malinko znervózňovat. Připadal jsem si jako tropický druh plaza v teráriu, kterého obdivují zástupy návštěvníků ZOO. Z jejich strany to ale bylo pochopitelné, zřejmě se snažili vyčíst z výrazů našich tváří, jestli už je po bouřce, protože my se tedy zrovinka k podávání hlášení neměli. Jen jsme se mlčky usadili za stolem.

První se vzpamatovala máma.

„Tak co, kluci, kolik si dáte palačinek? A chcete s marmeládou nebo tvarohem?“

„S obojím a ještě se šlehačkou.“ Vycenil jsem na ni svůj chrup a natěšený jsem očekával ten kalorický nášup.

„Já taky tak.“ Ozval se Bill. Máma se otočila k lince a dala se do přípravy porcí. Nemohla se u toho ale nezeptat.

„A jak vy? Už je všechno v pořádku?“ Zajímala se. Neuniklo mi, že Gordon, který předstíral, jak je moc zaujatý nějakou knížkou, stočil pozornost opět na nás.

„Jo v pořádku.“ Potvrdil jsem. „Za ten křik se omlouvám, ale my jsme potřebovali pár věcí vyventilovat.“ Svatouškovsky jsem se zakřenil a pokrčil rameny.

„Prosím tě. Vaše hádky vždycky probíhaly tak. To nás tady ani jednoho nepřekvapilo. Hlavně, že jste si všechno vyříkali.“ Máma nás ubezpečila, že není potřeba podávat k tomu virválu pražádné vysvětlení a doplnila to o obličej, který hlásal – znám vás jako svoje boty, ani jsem nečekala, že vy byste něco vyřešili civilizovaně.

„A kdy za ní pojedete?“ Podal doplňující dotaz Gordon. Podíval jsem se na Billa. Na něm bylo, kdy a jak si tu cestu naplánuje, tudíž ta otázka byla směřovaná hlavně k němu.

„No… já ještě přesně nevím.“ Kuňknul.

„Jak nevíš? Já myslela, že to bude jeden z důležitých bodů vašeho rozhovoru. Tome?“ Máma se obrátila na mě. Vážně jsem netušil, co čekala, že řeknu.

„On… Tom jet nechce a já nevím.“ Zadrmolil ten malej zrádce a já měl chuť ho pod stolem nakopnout do nohy. Taky musel využít první příležitosti k tomu, aby si na mě postěžoval. Tohle byl přesně jeden z důvodů, proč jsem ho tam chtěl poslat samotnýho. Hezky ho hodit do vody a ať plave, protože ač v mediích vystupoval jako děsně velký kápo skupiny, tak v soukromí se jen celej život za někoho schovával. Když nenašel podporu u jednoho, tak hned běžel k někomu dalšímu ublíženě si postěžovat. Myslel jsem, že když bude konečně muset jednat sám za sebe, tak ho to malinko změní a už by se možná neopakovalo to, co předvedl s tím tutláním. To mi totiž pořád ještě pekelně leželo v žaludku. Sice jsme momentálně byli opět více méně jedna ruka, ale myslím, že tohle mu jen tak nezapomenu. Vlastně ten nápad byl jakési samovolné vnuknutí. Nijak zvlášť jsem to nepromýšlel. Napadlo mě to spontánně, když jsme spolu mluvili, a přestože jsem mu odpustil, někde hluboko v sobě jsem se cítil pořád zrazený a tohle byl pouhý důsledek. Chopil jsem se prostě příležitosti jak ho ještě trošku vytrestat.

„Co je to za nesmysl, Tome?“ Samozřejmě. Tuhle reakci jsem přesně čekal.

„Žádnej nesmysl. On bude táta. Navíc ti to podal malinko jinak. Já jsem řekl jen pár dní a pak za ním přijedu.“ Vysvětloval jsem mámě, ale při tom se šklebil na bratra.

„Tak to chápu ještě míň. To postrádá logiku. Když se tam teda chystáš taky, tak proč byste nemohli odjet rovnou spolu?“ Máma nechápavě vrtěla hlavou. „A Bill sice bude táta,“ pokračovala v té své slovní průtrži. „Ale ty budeš strejda. Navíc jste bratři a taky… partneři,“ dodala po váhavé odmlce. „Měli byste si být vzájemně oporou. Tenhle tvůj nápad se mi vůbec nelíbí.“ Mračila se na mě a šermovala při tom zvednutým ukazovákem. „Navíc, co kdyby se mu něco stalo? To tě nenapadlo?“

„Dobře!“ Vylítnul jsem a rozhodil rukama, až Bill naproti mě úlekem nadskočil. „Tak já teda pojedu.“ Vzdal jsem to. Neměl jsem už ani síly vytasit se s argumentem, že by tam byl vyslán s nějakým badyguardem. Máma by v tom stoprocentně také dokázala najít něco, co by bylo špatně. Nemělo vůbec cenu tu s ní o tom dál diskutovat. Nakonec bychom se dopracovali až k bodu, kdyby mně prostě odjezd s bratrem přikázala a bylo by.

„To je od tebe rozumné.“ Vítězně se pousmála a postavila přede mě talíř se snídaní. Bill si to pěkně odskáče a nepomůže mu ani to, že se tu teď tak zkroušeně tváří a lítostivě mu cuká brada v předzvěsti slz. Mě ale neobměkčí a ještě si do něj zabodnu pár vražednejch pohledů, aby viděl, jak velkou pifku na něj mám.

Palačinky jsem ovšem do sebe naházel s chutí. Byla to fakt dobrota. Hned jsem se cítil o poznání spokojenější. Zato Bill se v tom ďoubal, jakoby snad žvýkal namísto sladkého něco kyselého.

Nehodlal jsem se jím ale zaobírat, tedy alespoň pokud budou v dohledu rodiče. Poplácal jsem se po nažďuchnutém břiše, zvedl se a talíř odnesl do dřezu.

„Lahůdka. Dík, mami.“ Pochválil jsem jí to jako správně vychovaný synek. V minulosti se tu párkrát dostalo Gordnovi kázaní, že vaření a obskakování mužské části populace rozhodně není samozřejmost, kterou by měli chlapi od žen očekávat, a vyjádřila skromné přání, že by byla docela ráda alespoň za pár slov uznání, když už si po sobě ani nezasune židli. Asi to ve mně jako v dítěti zanechalo nějakou stopu, rozhodně jsem si z toho vzal ponaučení.

Usmála se na mě a dál se věnovala své práci.

„Jdu k sobě.“ Houkl jsem ještě směrem k ní a šinul si to pryč. Nestačil jsem ani vyjít schody a ozvaly se mi v zádech spěšné kroky.

„Tomi, počkej.“ Křiknul na mě Bill, když jsem bral za kliku svého pokoje. Na oko lhostejně jsem se k němu otočil. „Já tam pojedu sám. Slíbil jsem ti to.“ Vyhrknul o překot.

„Jo?“ Protáhl jsem sarkasticky. „A já zase slíbil mámě, že pojedu s tebou. Měl si na ten svůj slib myslet dřív, než si jí to vyžvanil.“ Vyčetl jsem mu.

„Já netušil, že takhle zareaguje.“ Pípnul a zapíchl oči do podlahy.

„Ale Bille, prosím tě… moc dobře jsi věděl, co bude následovat, jinak bys to ani neprones. Nezapomínej, že už tě nějakej ten pátek znám.“ Mě rozhodně neoblbne. Ani náhodou se nesmířil s mojí podmínkou a tohle byla pro něj příležitost. Zaručený způsob, jak se jí zbavit.

Bill si skousl ret a zvedl ke mně kajícné zvlhlé oči.

„Promiň. Mně to docvaklo, až když to ze mě vylítlo. Nepřemejšlel jsem.“ Přiznal mi a já už mu nedokázal nijak odseknout. Jen jsem nad ním kroutil hlavou. Tohle byl prostě celej můj Bill. Že já si vůbec namlouval, že bych ho jakkoli změnil. Stejně by mi tenhle starej ještě nakonec začal chybět. Možná bych měl být i rád, že to takhle máma rozsekla. Nejspíš bych toho svýho blbýho nápadu litoval hned, jak by se s Billem odlepilo letadlo od runwaye. Neuvěřitelně bych ho postrádal a v konečným důsledku by to asi nebyl trest pro něj, ale pro mě. Už jsem se nezlobil, že to takhle dopadlo. Tak si jednoduše uděláme výlet místo na tropické Maledivy, někam do okolí New Yorku.

„A kdy tys prosím tě myslel.“ Povzdychnul jsem si a přitáhl si ho do náruče. „Nevadí. Už to nech plavat. Stejně bych se o tebe bál.“ Přiznal jsem mu to nahlas.

„A ty bys mi zase strašně chyběl.“ Broukal a tulil se mi do objetí.

Zbytek dne probíhal vcelku v poklidu. Již žádné další rozepře, což bylo po tomhle maratónu hádek docela ulevující. Spíše se vše neslo v rovině našeho vzájemného toužení po tom druhém, abstinence udělala svoje, ale bohužel nebyla příležitost, takže nezbývalo, než se nějak zaměstnat. Dobré dvě hodinky jsme courali po venku se Scottym, chvíli sledovali něco s Gordonem v televizi, dokonce jsme i pomáhali mámě vynosit na zahradu truhlíky s muškáty, které jí přes zimu docela narostly. Bill sice vyslovil nahlas možnost, že bychom se mohli zdekovat a vrátit se do Hamburku, ale mně to přišlo neomalené. Přeci jen jsme je moc často nenavštěvovali, co jsme byli spolu, tak ještě míň, navíc nás teď docela podrželi, tudíž jsem měl pocit, že by bylo dobré se tu ještě chvilku zdržet. Do zítřka nám to nic neudělá.

Večer proběhl v ryze rodinném duchu. Všichni jsme seděli v obýváku, povídali si o všem možném, popíjeli vínko a místo vlezlé televize nám atmosféru podmalovávala jen hudba z rádia. Byla to zvláštní změna. Nevzpomínal jsem si, kdy naposledy byly ty hýbající se obrázky vynechány a místo nich se jen konverzovalo. Neneslo se to ani v nikterak vážné rovině. Hodně jsme se smáli a já se cítil naprosto báječně. Nevěřil bych, že mě může uspokojit něco tak prostého jako blízkost rodiny.

Před půlnocí nám rodiče popřáli hezké sny a odešli spát. Nebyli to žádní noční ptáci a i tak dalece přesáhli hodinu, v kterou běžně usínali, takže jsem počítal s tím, že tvrdě usnou, jen co zalehnou. Billa nejspíš napadla obdobná myšlenka. Odložil na stolek skleničku od vína, kterou měl dopitou, kouknul na mě a zajiskřilo mu v očích. Klekl si na všechny čtyři a jako kočka se přesouval ze svého konce pohovky na místo, kde jsem seděl já, svádivě se při tom usmívajíc.

„Něco si mi dnes ráno slíbil.“ Připomenul mi a usadil se mi obkročmo na klíně. Vyzývavě se na něm zavrtěl a pokusil se mě políbit.

„Mám podmínku.“ Řekl jsem uhýbajíc před ním. Bill se narovnal, nic neříkal, jen očekával s pozvednutým obočím, co ze mě vypadne. „Já jsem dneska režisér. Zapomeň na ty tvoje rychlovky.“

„Cokoli si budeš přát.“ Slíbil a znovu se ke mně nahnul. Tentokrát jsem se nebránil a nechal ho, aby se ke mně přicucnul. Bill ale tu svou dravost v sobě potlačoval jen velice těžko. Bylo nutné dostat ho pod kontrolu a chytit otěže pevně do rukou. Vypudil jsem jeho jazyk, který se mi chtivě nořil hluboko do pusy, chytl ho kolem pasu, nadzvedl a téměř až odhodil vedle sebe na pohovku. Bill padl naznak a zůstal ležet, ruce a nohy rozhozené do stran. Využil jsem jeho chvilkového překvapení a bleskově se na něj položil.

„Brzdi. Teď já. Chci si tě užít po svém.“ Šeptal jsem, jemně se otírajíc svými rty o ty jeho. Zachvěl se a pootevřel ústa. Zval mě dovnitř. Té skulince, orámované šňůrou rudé hedvábné nádhery, nešlo vzdorovat a já pozvánku přijal. Neplenil jsem je ale způsobem, jakým to dělal ještě před chvíli on mně. Labužnicky jsem si je vychutnával a to nekonečně dlouho.

Potřeboval jsem se ale zbavit těch přebytečných překážek, které mi bránily cítit ho celého. Vyhrnul jsem mu tričko, pomohl mu se nadzvednout a přetáhl mu ho přes hlavu. Sám jsem se narovnal, sednul si na paty a klečel tak mezi Billovými stehny, které se mi obtáčely kolem boků. Mé triko v mžiku odletělo neznámo kam. Bill jen tiše ležel a všechno bedlivě pozoroval.

Zlehka jsem položil své dlaně na jeho břicho a hladivě jimi začal po něm přejíždět. Při tom jsem pozoroval své ruce, jak třou jeho jemnou kůži a mapoval jsem jimi jeho tělo od pupíku přes hrudník, kde jsem delší pozornost věnoval jeho bradavkám, až k ramenům, od kterých jsem putoval dál po jeho pažích. Billovi se zrychloval dech, bylo na něm patrné, že ho to drážní, ale nepokoušel se mě vybízet ke spěchu. Jen poslušně držel. Měl jsem v úmyslu věnovat se každé částečce jeho úchvatného těla. Nyní jsem mohl, nikdy dřív na to nebyl čas, on mi ho neposkytl. Když má malá objevná pouť dorazila až ke konečkům jeho prstů, přitáhl jsem si je ke svým rtům a na každý z nich vtiskl polibek. Na závěr jsem si nechal ukazovák jeho pravé ruky. Sledoval jsem Billovu tvář a při tom jsem proti tomu jeho prstíku vystrčil špičku jazyka. Bill do sebe prudce nabral vzduch a zadržel dech, vydechl teprve, když jsem ho vsál do úst, a to mu spolu s výdechem vyklouzl z hrdla i tlumený sten. Byl jsem až omámený z jeho reakcí. Já byl přesvědčený, že tohle mu nic neříká, když to vyžadoval vždy tak tvrdě. On byl ale zcela evidentně vzrušený.

Když jsem usoudil, že horní polovině těla byla věnována již dostatečná péče, zahákl jsem palce za gumu jeho domácích kalhot a roloval je dolů spolu s prádlem. Bill dal ochotně nohy nahoru a k sobě a já mu vše přetáhnul přes kotníky. Už, už jsem se ho chtěl znovu dotknout, když mě zarazil jeho přiškrcený hlas.

„Ne,“ vyrazil ze sebe. „Svlékni i sebe.“ Zaprosil. Jen jsem se usmál a vyhověl mu. Zvedl jsem se jen na dobu nezbytně nutnou, potřebnou k tomu, abych ze sebe dostal ty svoje objemné kalhoty, a opět jsem se usadil na původní místo.

Popadl jsem jeho nohu, další jeho úchvatná část, dlouhá, štíhlá a šimravě ji škrabkal bříšky svých prstů. Zastavil jsem se u kolenní jamky. Bill nehlučně vykřikl, když jsem ho právě tam políbil… dotek motýlích křídel. Prudce popadal dech. Usmál jsem se na něj a sjel rukama po jeho stehnech a odtáhl jsem mu je ještě o něco dál od sebe. Položil jsem se mezi ně, natahujíc se tak k jeho rtům.

„Jsi nádherný… konečně tě můžu vidět.“ Řekl jsem mu a vtiskával mu u toho drobné pusy na každý ret zvlášť.

„Při… připravíš mě o ro… rozum.“ Vykoktnul namáhavě. „Už… už nemůžu.“ Nešťastně brouknul.

„Co? Co se děje?“ Vyděsil mě. Teprve nyní jsem si všiml, jak moc se třásl.

„To… tohle je ten… důvod.“ Mluvil strašně nesouvisle. „Ry… rychle je to do-bře. To-hle je mu… mučení. Ší-lím z te… tebe.“

„Dělám něco špatně?“ Byl jsem zmatený a on vypadal zoufale. Na omdlení.

„Oh… sakra, ne. Až moc dobře. Ale já to… to nezvládám.“ Pokoušel se mi to objasnit. „Ne-smíš, a-spoň přestávat. Lí-bej mě, nebo co-koli.“ Troufale se ke mně natáhl a vynutil si polibek. A já pochopil. Pomalé milování v něm stupňovalo touhu geometrickou řadou. Když bylo rychle po všem, sice si prožil parádní orgasmus, ale bez tohoto trýznivého žáru, který ho momentálně spaloval. Prahnul po uvolnění, ale zároveň chtěl další doteky, poznal jsem to díky tomu, jak se nastavoval mým rtům a dlaním, zcela mně odevzdaný. A tyhle dvě touhy se v něm nejspíš pěkně praly. Dlouhé pomalé milování, a nebo sex? Toť otázka. Možná, že příště bychom mohli zvolit něco mezi tím, takovou zlatou střední cestu, dnes si to ale dotáhnu do konce podle svých představ.

Přestal jsem laskat jeho rty a jal se tvořit vlhkou cestičku po jeho bradě, krku, po celém trupu až dolů, neopomněl jsem vjet jazykem do pupíku, což v Billovi způsobilo ještě větší vlnu třasu, a pak už jsem sjel až k místu, které si to žádalo nejvíce.

„Dívej se.“ Vyžádal jsem si jeho pozornost a sám k němu zvedl oči, abych viděl každičkou jeho reakci. Zavzdychal, když se jeho penis ztratil v mé puse a jeho projevy se s přímou úměrou stupňovaly s intenzitou mého sání. Fascinovaně sledoval, jak ho olizuju a bezděčně škubal boky proti mně.

„Nic tu nemáme.“ Zavyl jsem, když jsem si ho chtěl začít připravovat a došlo mi, že lubrikant v obýváku rodičů nejspíš nenajdeme.

„To… to neva-dí. Ne-boj se. Pro-stě to… to udělej.“ Vyheknul Bill, který opět nebyl schopný po tak intenzivní stimulaci jeho chlouby pořádně mluvit.

„Nechci ti ublí…“

„Dělej!“ Ozval se rázně, až mu v očích zajiskřily blesky, které hrozily příslibem sežehnutí mé osoby, pokud mu nevyhovím. Pečlivě jsem si alespoň naslinil prsty a zakroužil kolem Billova vstupu. Postupně jsem tři vsunul dovnitř a zvolna ho roztahoval. Nevypadal, že by ho cokoli bolelo. Bezděčně zakláněl hlavu, zatínal nehty do měkkého polstrování gauče a prohýbal se v zádech jako tětiva luku. Vyklouzl jsem ven a přisunul k té vábivé dírce špičku svého penisu. S nejvyšší opatrností jsem zatlačil, zjitřeně vnímajíc každý, byť sebemenší, náznak z Billovy strany, že je to nepříjemné, abych mohl kdykoli přestat. On ale zřejmě mé obavy nezažíval, protože se prudce, aniž bych to čekal, na mě narazil. Zajel jsem do něj náhle až po kořen, až nás to oba donutilo zasténat.

„V pořádku?“ Zeptal jsem se starostlivě a hladil ho po tváři. Bill otevřel oči a podíval se na mě zastřeným pohledem. Přikývl.

„Pokračuj… jen do mě.“ A já to dělal. Velmi dlouho jsem se v něm pouze líně pohyboval, než jsem začal zvyšovat tempo, abych nás oba vynesl až k vrcholu. Miloval jsem ho a naše zpocená těla po sobě klouzala v rytmu prastarého tance. Oba jsme byli již blízko. Zachytil jsem Billův výkřik svými ústy, když dosáhl orgasmu, a pak už jsem jen cítil lepivou horkost mezi našimi břichy, což donutilo i mě přehoupnout se přes okraj.

Položil jsem se vedle něj a stáhl si ho do náruče. Bill jen stěží dostával pod kontrolu chvění, které jím stále prostupovalo. Konejšivě jsem ho hladil po zádech a čekal, až se vzpamatuje. Čokoládové duhovky na mě vykoukly zpod jeho dlouhých hustých řas. Usmívaly se. I on se usmál.

„Půjdeme spát.“ Bill jen něco nesouhlasně zabublal a zavrtal mi tvář do krku. „Tohle nebylo dobré místo. Máma by nebyla nadšená, kdyby nás tu ráno našla.“ Přesvědčoval jsem ho. „Nemusíš se vůbec hýbat. Tu tvojí muší váhu tam dopravím sám.“ Vymanil jsem se z jeho sevření a jal se sbírat naše oblečení roztroušené po zemi. Všechno jsem zamotal do jedné kupy, kterou jsem šoupl Billovi do klína a celý ten náklad jsem si chtěl vyzvednout do náruče.

„Ne, Tome, ne.“ Vypísknulo to pako, když mu najednou došlo, že to myslím vážně. „Přece se se mnou nebudeš tahat. Postav mě, půjdu sám.“

„Pozdě. Hlavně přidržuj ty hadry.“ Nadhodil jsem si ho, aby mi neklouzal, a ještě jsem zběžně zkontroloval pohovku. V přítmí, jaké v místnosti bylo, a jen nedbalou kontrolou, vypadala v pořádku, tak snad naše případné stopy do rána nezaschnou a nenadělají fleky. Nevím totiž, do jaký míry by nám rodiče zbaštili, že jsme si po víně dávali půlnoční jogurt.

Nechal jsem to ale být a šel s Billem, který se mě držel jako klíště, nahoru do patra.

„K tobě nebo ke mně?“ Zeptal jsem se šeptem. Ložnice rodičů byla blízko.

„Máš větší postel.“ A bylo rozhodnuto. Zaplul jsem za dveře mého pokoje, Bill je přibouchl a já ho vyložil až na své matraci. Vzal jsem od něj naše oblečení, mrsknul ho na židli – zítra stejně poputuje do prádla – a vlezl si k němu pod peřinu. Ihned se ke mně přivinul a spokojeně zavrněl.

„Miluju tě, Tomi. A děkuju, že ses vrátil.“ Zamumlal ještě z polospánku.