autor: Michelle M.
(Bill)
„Ty vole, kde ses flákal?“ řve Georg a dá mi takovou herdu do zad, až zavrávorám. „Pocem,“ přátelsky mě chytí kolem krku a přitáhne si mě k sobě.
„Taky tě rád vidím,“ říkám a opětuju objetí. V duchu se směju, Georg je takovej medvěd neohrabanej, ale někde uvnitř je to křehká duše.
Odtáhne se na vzdálenost paží a chytí mi hlavu do dlaní.
„Kdes byl takovou dobu?“ vrtí hlavou nechápavě a zkoumavě si mě prohlíží. „A co to máš na hlavě?“ Zdvihne jeden z mých umělých bílých dredů.
Pousměju se. „Někdo v kapele musí mít dredy, to by holky nerozdejchaly.“
Georg se zašklebí. „Další fanda Tomovy proměny, co?“ Rozřehtá se na plné kolo. „Já když ho viděl poprvý, myslel jsem, že mě trefí. Napadlo by tě někdy, že sáhne na svoje drahocenné dredy? Nikdy. Fakt jsou fuč. Úplně.“ Pokyvuje nevěřícně hlavou.
„A cos tam celou dobu vlastně dělal? A proč ses ani neozval?“ zasypává mě otázkami, zatímco se přesouváme ke stolu.
„Dvě piva,“ vysype na číšníka, aniž by mi dal šanci říct si, co chci k pití.
Rezignovaně krčím rameny. ´Dobře, budu pít pivo,´ říkám si odhodlaně a doufám, že do sebe tu rezavou břečku budu schopnej dostat. Pivo totiž nesnáším.
„Vem to od začátku,“ doporučuje Georg bohorovně, zatímco si sundavá bundu.
Je těžké mu vyprávět o věcech, které by nepochopil. A navíc mu o nich ani nechci říkat.
„Potřeboval jsem z toho všeho vypadnout a bejt chvíli sám. Utřídit si myšlenky, uvědomit si, co vlastně chci. Co nechci.“
„A povedlo se?“
Krčím rameny. „Myslím, že jo.“
„Už víš, co chceš?“
Přikývnu.
„A?“
„Co ´a´?“ nechápu jeho otázku.
„No co je to?“
Posmutněle se pousměju. ´Něco, co nikdy mít nebudu.´ To ale nejde říct nahlas. „Chci zpátky náš život. Bejt na cestách. Zpívat pro vyprodaný haly.“
Georgova tvář se roztáhne do širokého úsměvu. „Vítej zpátky, chlapče, to seš na správný adrese.“
*
„To vůbec není špatný,“ kývá David uznale hlavou, když listuje mým poznámkovým sešitem, kam si čmárám svoje nápady na písničky a prostě všechno, co mě napadne.
Zdvihne hlavu a zadívá se na mě. „Bál jsem se, že se nikdy nevrátíš,“ řekne najednou vážně.
„Nekecej,“ říkám. „Máš mě přečtenýho. Víš, že bez toho adrenalinu nemůžu žít.“
Lišáčky se pousměje. „Ale trošku jsem se bát mohl, ne?“
Oba se rozesmějeme a mně je najednou strašně dobře. Jsem rád, že jsem zpátky doma.
*
Je večer, vlastně spíš noc. Ležím v posteli a zírám na strop nad sebou. Nejsou tady žádný bílý kartonový čtverce, je hladce vybílený. Nemám zatažené závěsy a pouliční lampy jsou jediným zdrojem světla, stíny se roztahují po stěnách a je tady strašné ticho.
Zvláštní, že i v Berlíně se dá najít část, kde je v noci ticho, kde nejsou slyšet tramvaje a auta. I to byl jeden z důvodů, proč jsme si s Tomem koupili byt právě tady. Být ve velkém městě a přitom mít relativní klid.
Klíží se mi oči.
Byl to náročnej den. Georg a potom David. Bylo super se s nimi zase potkat a pokecat. Gustav je s rodiči a ségrou někde pryč, takže ho uvidím nejdřív za týden.
A Tom? Od večeře u mámy jsem o něm neslyšel. Domů ke mně se nevrátil, bydlí někde jinde, jestli s někým nebo sám, netuším. Nezavolá mi a i já se tomu vyhýbám. Přitom je mi jasný, že takhle to dlouho nepůjde. Jestli znovu chceme oživit obrovskou slávu Tokio Hotel posledních tří let, musíme začít makat. A to znamená, že spolu musíme začít zase mluvit. Jako dřív, jako předtím, než… než to všechno začalo.
Mám plnej sešit nápadů na texty. David mluvil o tom, že mají nahraný nějaký melodie, se kterýma kluci přišli. Jestli nám to všechno cvakne dohromady, mohlo by to bejt slušný. Ale předtím nás fakt čeká spousta práce. Až se vrátí Gustav, musíme se sejít a říct si, co dál. David počítá s tím, že všichni chtějí pokračovat, takže už určitě shání studio, kam by nás mohl nahnat a zamknout do té doby, než z nás vyrazí uspokojivej výsledek v podobě slušně zvládnutejch písniček.
Otočím se na bok. Je tu takový ticho.
Je mi smutno.
Sice jsem si za poslední rok zvykl bejt sám, ale večer člověk vnímá samotu jinak než přes den. Večer si vždycky přijde víc opuštěnější.
Vytáhnu mobil a zmáčknu písmeno T.
Tim a Tom. Dvě skoro stejná jména, které odlišuje jen jedna jediná samohláska. Chvíli se dívám na rozsvícený displej, na ta dvě krátká slova. Sroluju na druhé jméno. Jsem v obrovským pokušení zmáčknout to zelené tlačítko. Chtěl bych ho slyšet. Nic víc, jen slyšet jeho hlas. Vždycky mě uklidňovalo, když jsem slyšel Tomův hlas, když mi bylo smutno. Prsty se mi třesou a já vím, že to neudělám. Nezavolám mu. Místo toho se vrátím zpátky na první jméno v pořadí. Zmáčknu zelené tlačítko.
„Ahoj lásko,“ ozve se po několika zazvoněních ospalý hlas. Probudil jsem ho, ve svém smutku jsem si ani neuvědomil časový posun.
„Probudil jsem tě, viď?“
„Ani ne, ty přece můžeš volat kdykoli,“ říká a já cítím, že se usmívá. Poznám, když se usmívá do telefonu.
„Je mi smutno,“ přiznávám.
„Taky mi chybíš. Sice to je jen pár dní, cos odjel, ale mám pocit, že už uplynuly týdny.“
Mlčky si povzdechnu.
„Co máma?“ ptá se.
Pokrčím rameny, i když to vidět nemůže. „Dobrý, byl jsem za ní před pár dny. Měla radost, že mě vidí. To bylo fajn.“
„A co kluci?“
„Jo, dobrý. Dneska jsem se sešel s Georgem a Davidem, Gustav se vrací za tejden.“
„Bille?“
„Hm?“
„Děje se něco, kromě toho, že se ti stýská?“
Najednou nejsem rád, že jsem mu zavolal. Nechci, aby se mě vyptával. Nikdy to nedělal, nechci, aby s tím teď začínal.
„Nic… nic se neděje, proč?“
„Já jen… seš takovej…“
„Jakej?“
Chvíli mlčí. „Cizí,“ řekne po chvíli.
„To se ti jen zdá,“ zašeptám. „Chybíš mi, to je všechno.“
„Ty mně taky, lásko,“ odpoví. „Miluju tě… víš to.“
Vím, že čeká, co odpovím. Hrozně bych mu chtěl říct, že ho taky miluju… zasloužil by si to, jsme spolu už tak dlouho, tolik mi pomohl, když jsem někoho potřeboval… ale nemůžu. Nejde to. Něco uvnitř mě se sevře a já nedokážu říct ta dvě slova. Už jednou jsem je někomu řekl. Asi jsem vyčerpal svůj příděl.
„Dobrou noc,“ zašeptám míst toho zbaběle.
*
(Tom)
„Tome, večeře!“ ozve se Gretin hlas. Zdvihnu hlavu a zadívám se směrem ke dveřím, odkud přichází. Objeví se mezi dveřmi s utěrkou v ruce. Usměje se. „Tak pojď, je to hotové.“
Vracím jí úsměv. Odkládám kytaru vedle sebe. Protáhnu se, až mi zapraskají všechny kosti v těle. Zavětřím. Moc hezky to voní.
„Co máme?“ zeptám se a následuju ji.
„Lasagne.“
Sednu si k prostřenému stolu. Obdivuju ji, že umí tak hezky všechno uspořádat. Mezi našimi talíři je dokonce malá vázička s jedním kvítkem žluté růže. Naše máma si s podobnýma věcma nikdy hlavu moc nelámala. Jen výjimečně, třeba když byly Vánoce nebo nějaká oslava, ale při běžné večeři ne.
„Vypadá to tu moc hezky,“ říkám a vyhledám ji pohledem.
Stojí u sporáku v krátkých šortkách a úzkém bílém tílku, kolem pasu proužkovanou zástěrku. Tmavě hnědé vlasy stažené do culíku. Otočí hlavu a potěšeně se usměje. „Díky,“ říká a hned se otáčí zpátky. Konečně se jí podařilo uvolnit pořádný čtverec lasagní a pokládá ho na můj talíř. Její porce je skoro poloviční než moje.
Rozvazuje zástěrku a odloží ji na linku. Vezme oba talíře a pokládá je na stůl. Nakloní se ke mně a krátce přitiskne své rty na moje ústa. „Dobrou chuť,“ zašeptá a sedá si na svoji židli.
„Dobrou,“ odpovím a beru do ruky příbor.
Lasagne jsou Gretina specialita. Ani tentokrát to nedopadlo jinak. Jsou fantastické.
„Moc se ti to povedlo,“ chválím její kuchařské umění.
„Díky,“ potěšeně se usměje a tváře jí zbarví lehce růžová barva. Rýpe vidličkou do jídla a občas kousek strčí do pusy.
„Tome?“ ozve se po chvíli.
„Hm?“
„Můžu se tě na něco zeptat?“
Mlčky kývnu, zatímco koušu další sousto.
„A nebudeš se zlobit, že se ptám?“
Lehce se zamračím. Nemám rád, když začíná hovor takhle. Spolknu to, co mám v puse. „Nemůžu ti slíbit, že se nebudu zlobit, když nevím, na co se chceš zeptat. Prostě to zkus,“ odseknu možná trošku drze.
Sklopí oči k talíři a chvíli mlčí.
„Slyšela jsem… vlastně to psali v novinách… Bill se vrátil. Je to pravda?“
Odložím příbor a utřu si pusu ubrouskem. Posunu se na židli víc dozadu a dívám se na ni.
Můj pohled ji znervózňuje.
„Proč tě to zajímá?“ zeptám se a snažím se, aby z mého hlasu nebyl poznat chlad, který stoupá mým tělem.
Taky odloží příbor a zadívá se mi do očí.
„Viděl jsi se s ním vůbec?“
Po chvíli váhání přikývnu. „Viděl… když přijel. U mámy.“
„A jak se mu daří?“
„Nevím,“ odseknu příkře.
„Tys s ním nemluvil?“ zamračí se. Vidím na ní, že to nechápe. Nerozumí, proč nemám radost z toho, že se moje dvojče po roce vrátilo zpátky domů.
„A proč ho někdy nepozveš k nám?“ říká smířlivě. Natáhne přes stůl ruku a sevře moji dlaň ve své. Palcem mě hladí po hřbetu ruky. „Já vím, že jste se strašně dlouho neviděli, ale je to tvůj bratr, tvoje dvojče. Určitě ti chybí. A dost možná chybíš i ty jemu.“
„Pochybuju,“ ušklíbnu se.
Greta vstává od stolu a pomalu ke mně přejde. Vměstná se na můj klín, do toho těsného prostoru mezi mnou a stolem. Pokládá mi ruce kolem krku a něžně mě obejme. Obejmu ji kolem pasu a zvedám hlavu. Čekám, co bude dál. Jemně se přitiskne k mým rtům.
„Ty umíš bejt takovej bručoun,“ mumlá a zavrtí se v mém klíně. Moje dlaně sklouznou po jejích bocích na stehna. Silně je přitisknu na jemnou kůži a bříšky prstů vklouznu pod barevné kraťásky. Vydechne a přitiskne si moji hlavu na svou hruď.
Posune se tak, že na mě sedí teď obkročmo.
„Udělám něco moc dobrého, aby vám to oběma chutnalo; dáme si dobré víno,“ plánuje Greta polohlasně, zatímco se mazlí s mojí tváří.
Nechci o něm mluvit.
Přesunu své ruce na její pevný zadek a přitisknu si ji na sebe. Zavírám oči a vnímám jen horko, které z jejího těla vychází. Cítí, že nejsem v klidu a tiskne se na mě ještě silněji. Její rty dopadají na moje ústa. Prsty zaboří do mých copánků a prohloubí náš polibek. Je smyslná a ví to. A ví, že i já si to uvědomuju. Vrtí se v mém klíně a snaží se mé tělo probudit co nejvíc.
„Miluju tě, Tome,“ šeptá.
Nechci, aby mi tohle říkala. Snažím se vytěsnit vzpomínky, které se derou do mé hlavy. Miluju tě, Tome. Tmavé oči plné slz, bledá tvář. Nahé štíhlé tělo v mé posteli. Nejbouřlivější noc mého života. On a já. Kolikrát jsem si v hlavě přehrával události té noci a toho rána. Asi nikdy na to nezapomenu.
Beru do dlaní její tvář a otvírám oči. Musím se na ni dívat. Musím vidět, že ústa, která líbám, patří Grétě a ne jemu.
Miluju se s ní a celou dobu se na ni dívám. Je to šílené.
Přesto pořád věřím, že to dokážu.
Chci ji milovat… a zapomenout.
autor: Michelle M.
Klikni na anketu, díky J. :o)
HUa xD. Proč mu to Tom neřekne, vždyť by byli tak šťastní:-)
super,povídka,ale mohla by tu být častěji:)
achjo, to je teď tak strašně smutné!!!:(
Milá Michelle konečne som sa po 27.dňoch dočkala!Táto poviedka je nádherná a ja sa nemôžem dočkať chvíle kedy sa tá ich hrdosť zlomí,ale zároveň ma lákajú všetky prekážky ktoré im postavíš do cesty!
Milá Michelle, ani se mi ta čtyřka nechtěla otevírat. Říkala jsem si, že se akorát tak rozčílím, neovládnu se a v záchvatu vzteku pošlu Billa i s Tomem do… no, někam. Ale naštěstí ta delší pauza mezi předcházejícím a posledním dílem na mě měla blahodárné účinky. No ale tím tě nenabádám, abys psala tempem díl co dva až tři měsíce, to ne, já jenom, že mi ta chvilka vyloženě prospěla 🙂 Zklidnila jsem se natolik, že nehodlám Billa z čehokoliv obviňovat, jako jsem to dělala až doposud. To ale neznamená, že jsem mu odpustila, na to je ještě příliš brzy, ale už si dokážu číst o tom, že myslí na Toma a přitom volá Timovi a nevidím u toho rudě 🙂 Kupodivu mě nepopuzuje ani Tom s Grétou, jsem dokonce až tak daleko, že dvojčecí protějšky, Tima a Gretu, lituju, protože ti jsou podle mě na tom nejhůře ze všech zúčastněných. Nevinné oběti 🙂
Doufám, že mi ta smířlivost vydrží i nadále a na pětku se někdy, snad už v blízké budoucnosti, vrhnu s nadšením.
Milá Michelle, ty jsi prostě báječná spisovatelka. 🙂 K 😉
ach jo…..na co zapomínat? Nikdy nezapomeneš…
nezapomeneš… máš to marný…
Zabíjíš nás! Vůbec si to asi neuvědomuješ, ale vážně nás zabíjíš, nebo alespoň mě!!!=( Nádherný, jako všechno od Tebe! Ono se to asi ani jinak okomentovat nedá!!!♥