autor: Áďa
O pět let později…
Tom
„Jo, jeď, Billí, jeď!“ křičím nadšeně z tribuny.
Jsme právě v Pardubicích. Bill si ihned po návratu z chalupy znovu udělal licenci, a povedlo se mu kobylku ustájit u jednoho maníka, co trénuje koně právě na Velkou Pardubickou a Bill, když to slyšel, celé týdny nemluvil o ničem jiném, než že až kobylka vyroste, se na tenhle nejtěžší dostih v Evropě okamžitě přihlásí. A teď je to tady. Pět let uplynulo jako voda. Z maličkého hravého hříbátka se stala energická kobyla plná temperamentu, a Bill na ní právě jede druhou kvalifikaci na Velkou. A já, abych se přiznal, docela se mi tu líbí. V jedné ruce držím perníkový čtyřlístek, který poctivě kousek za kouskem mizí v mojí puse, a ve druhé držím Porter, pardubický tmavý pivo, který mi k tomuhle slaďoučkýmu pečivu moc chutná. I krajina je tu moc hezká, rovné travnaté plochy závodiště se střídají s oranicemi, křižují je modrostříbrné linky potůčků a potoků a sem tam všechno mizí v lesíku. Je modrá obloha, ptáčci zpívají, svítí sluníčko a celou přírodní poezii závodiště luxusně doplňuje majestátní červenobílý tovární komín, který se hrdě tyčí hned za silnicí, vedoucí kolem závodiště, z něhož se k nebi táhnou tmavé výpary. Nádhera prostě…
Nebudu radši laborovat nad romantikou komínu chrlícím zplodiny, a radši znovu upřu pohled na dráhu. Tvář mi protne radostný úsměv, když vidím, že můj bráška se se zarputilým výrazem drží hned na druhé pozici, první je valach nějakýho Váni, což je pro mě zcela neznámé individuum, pro Billa to však je hvězda. Z toho, co jsem pochopil, je jednou z největších ikon tohohle dostihu, má údajně talent svýho otce, ale já se v tom nevyznám, mně stačí vědět, že to je Billův sok. Ikona neikona, ať se opováží porazit mou lásku! Porazí Billa, a já garantuju, že ta jeho herka potáhne do salámu! Tak. Spokojeně si promnu ruce, když dochroupám výborný medový perník, malovaný barevnými cukrovými polevami, a začnu nadšeně skandovat a tleskat, když vidím, jak se Bill bok po boku s tím jeho slavným Váňou řítí do cíle, zbytek závodníků proti nim nemá šanci.
„No tak, lásko, pohni!“ ječím jako smyslů zbavený, avšak cílovou čáru jako první přeskočí bílá mrcha toho českýho úžasňáka.
„Neee,“ zavrčím zklamaně, ale holt nedá se nic dělat… a krom toho, tohle je jenom kvalifikace, hlavní dostih bude až v říjnu, takže do tý doby je času habaděj, to Bill určitě vychytá. Prozatím slezu z tribuny a odevzdaně mu frčím naproti…
Bill
„No tak, Moony, mákni si!“
Snažím se sice ze všech sil, ale i když dělám cokoliv, stejně do cíle dorazíme jako druzí. Ale mně to nevadí. Je to všechno jenom hra a já jsem šťastný, že můžu vůbec jet dostih s někým takovým, jako je Josef Váňa mladší. To je prostě tak úžasný človíček, tak jako jeho otec! Když jsem ho viděl poprvé, byl ve společenském obleku, a bylo vidět, že se v něm vůbec necítí, působil spíš lehce odpudivě. Avšak jakmile na sebe hodil dres a vešel mezi koně, hned bylo jasné, že je tady doma. Okamžitě se se mnou zakecal a pochválil, jak úžasná moje kobylka je už od pohledu a poznamenal, že to pro jeho koně bude náročný soupeř, a ta slova mu ihned potvrdil jeho táta, který tam byl s ním a který sám jezdil Velkou Pardubickou řadu let. Hned po tréninku na dnešní kvalifikaci, který se konal dva dny po našem příjezdu do Pardubic, mě i Toma vytáhli oba dva na pivo. K mému nezměrnému úžasu se ukázalo, že nás můj asi ze všech jezdců největší soupeř zná, že nás dřív i poslouchal, načež se pokec nad pivem změnil v mini foceníčko a autogramiádu. A přestože mi bylo jasné poté, co jsem si prohlédl všechny účastníky dostihu, že mým největším rivalem bude právě Váňa mladší, necítil jsem v sobě pro mě tolik typickou soupeřivost, která se mě zmocňovala při každém dostihu, pokud Velkou vyhraje, bude to férově a já mu ještě rád pogratuluju. Na stranu druhou, kdybych vyhrál Velkou Pardubickou, tak bych byl tím nejšťastnějším človíčkem pod sluncem…
Teď, když jsme právě s Moonou dorazili do cíle hned za ním, měl jsem ze sebe výborný pocit. Je vidět, že i když ostatní účastníky závodu nesmím podceňovat, tak jsme já i Moona výborně připraveni, a že skutečně největší hrozbou pro nás bude právě tahle dvojice. Přesto jsme si po sesednutí přátelsky mávli rukou a já podrbal svou kobylku v havraních pramenech hřívy, které slepoval pot.
„Hodná, beruška moje… jsi šikulka… mám z tebe radost.“
Moona, jako by mi rozuměla, párkrát potřásla hlavou, načež začala zvědavě ožužlávat můj bičík.
„Hele, kočko, tohle jsme si nedomluvili!“ zvednu lehce hlas a ona trošku uskočí, ale pak se ke mně s nastraženýma ušima opět přiblíží. Sice jí je už pět let, ale nikdy na naše hříběcí hrátky nezapomněla a i teď je kolikrát sama začne vyvolávat. Je prostě hravá a rozpustilá.
„Tak pojď,“ vezmu ji za otěže a dovedu k jedné pomocnici, která jela spolu se svou kamarádkou se mnou, Tomem, Moonou a ještě jedním koněm z naší stáje a jeho jezdcem s námi sem, aby byla kdykoliv k dispozici a hlídala koně jako oko v hlavě. Ta kobylku okamžitě přicvakne na vodítko a jde se s ní trošku projít, aby Moona vychladla. Když však odcházím, zastaví se, upře na mě své temně hnědé oči a tiše zafrká.
„No jen běž, beruško, pak za tebou přijdu, ano?“
Ztahaně se doploužím i se sedlem v ruce do vážnice, abych zjistil, že skutečně jsem si nic neodlehčil, a pak sebou plácnu na lavičku v šatně. Opřu hlavu o zeď a unaveně zavřu oči, když cítím, jak vedle mě někdo usedá. A já nemusím ani otvírat oči, abych věděl, že to je Tom. Instinktivně si opřu hlavu o jeho rameno.
„Copak, Billí?“ zeptá se a obejme mě. „Jsi nějaký utahaný, ne?“
„Jo, jsem,“ zívnu, ale nemám sílu k tomu se zvednout, abychom se mohli dopravit do hotelu. „Jenže ono i když se to nezdá, tak jízda pěkně utahá…“
„Jo, já vím,“ přitaká. „Stačilo mi, když jsi mě párkrát ukecal na vyjížďku, taky to jednoho dokázalo zlikvidovat.“
„No vidíš… tak si představ třikrát rychlejší tempo a skoky, vynásob to dýlkou tratě a zjistíš, jak na tom jsem.“
„No… já vím, jak na tom jsi,“ zapřede mi bráška do ucha. „Seš zralej akorát na to, abych tě dotáhl do hotelu a hezky si tě tam vykoupal a namasíroval ti zádíčka, co myslíš?“
Otevřu oči a věnuju mu vděčný úsměv.
„Jo,“ přikývnu. „Myslím, že přesně na tohle jsem zralej.“
„Tak pojď, broučku,“ vezme mě ten můj poklad za obě ruce a vytáhne mě do stoje. „Taxík už na nás čeká, tak frčíme.“
Tom
Chvíli mi nakonec trvalo, než jsem toho svýho vyčerpanýho broučka dovlekl do hotelu, ale už jsem se moc těšil na dnešní večer. Mám v plánu budoucího vítěze opečovávat. Úplně to miluju. Zbožňuju ten pocit, jak se ke mně vždycky stulí. Ten pocit, že tu jsem pro něj, že ho chráním a vedu. Jenže teďka bylo docela hektický období, takže na nějaké opečovávací romanťárny nebyl čas. Nevadí, dnes si to všechno vynahradíme. Na pokoj jsem nám nechal přinést večeři, kterou jsme ihned po příchodu zaplnili svá hladová bříška, aby nás pak nerušilo vtěrné kručení, a teď, když jsme i dopili poslední kapku džusu, natahuju po Billovi ruce a přivinu si ho k sobě na klín. Než začneme provádět cokoliv dalšího, musí nám bezpodmínečně slehnout, jinak by to nemuselo dopadnout moc dobře, co se týče našich plných žaludků… Sklopím ke svému dvojčátku oči. Hajá na mém klíně a s plným bříškem sem tam spokojeně zafuní a občas na mě vrhne milý úsměv. Vjedu rukama do jeho vlasů, jimiž se začnu probírat. Pořád je má tak heboučké a sametově jemné, jako když jsme spolu začali chodit. Bože, to je doba, ani se mi nechce vzpomínat, jinak bych musel bezpodmínečně chytit depku z toho, jak ten čas letí.
„Miluju tě, zlatíčko… víš to?“ šeptnu a vzápětí se můj pohled setká s jeho čokoládovýma očima.
„Vím… já tebe taky,“ usměje se a našpulí rty, abych je po sklonění se mohl políbit.
Něžně je polaskám a pak dlaněmi vklouznu pod jeho tričko. Chvilku bloudím po jeho napapkaném bříšku a pak začnu tričko pomalu vyhrnovat, přičemž se skloním tak, abych mohl každičký odhalený kousek kůže pomazlit rty. Zvláštní péči věnuju jeho bradavkám a pak už mu jenom tričko přetáhnu přes hlavu, čímž mu z jeho dlouhé hřívy vytvořím roztomiloučké rozčepýření. Potom mu stáhnu i kalhoty, spodky a ponožky a opatrně si ho nadzvednu do náruče.
„Jdem se umýt, broučku… nebo snad chceš jít spinkat jako čuňátko?“
„Nene, vždyť přece víš, že tak bych spát nikdy nešel… jen jsem dneska moc utahaný, no,“ zakňourá a hodí na mě svůj neodolatelný, těžce nevinný pohled.
„No jo, já vím,“ zazubím se a postavím ho do sprchového koutu.
Rychle se zbavím vlastního oblečení, a už se soukám za ním. Chňapnu hadici od sprchy, nastavím vodu na příjemnou teplotu a začnu sebe i Billa ošplíchávat, a protože vím, že se mu to líbí, nechávám na něj dopadat proudy vody, aby mu to tak tvořilo jemnou masáž. Nemýlím se, už slyším jeho úlevné funění. Chvíli mu dopřávám tuhle pohodu, pak ale vodu vypnu a odložím hadici, protože se musím natáhnout pro mýdlo. Vymáčknu si ho do dlaní, rozemnu, a teď to jsou pro změnu moje ruce, co dopřává mýmu šikulkovi masáž. Pečlivým hlazením zahrnuju každičký centimetr čtvereční jeho mokré kůže a on na mě přitom hází vděčné pohledy plné slasti a touhy. Snad se ani neodvažuju odhadnout dobu, jakou jsem strávil nad hýčkáním jeho pokožky, najednou se ale to moje vlasaté strašidýlko vrhlo do mojí náruče a začalo se o mě otírat a lísat, aby voňavou pěnu přeneslo i na mě, a co se mu nepovedlo pěnou nahodit, to dodělal novou dávkou mýdla ze svých dlaní.
„Dvojčátko moje milovaný,“ šeptne a pustí vodu, já mu však radši hadici vezmu z rukou.
„Takovéhle nebezpečné věci nepatří do rukou dětem, ještě bys to tu mohl vytopit,“ ušklíbnu se, ale smířlivě ho cvrnknu do nosu a začnu z našich těl smývat mydlinky. Ještě chvíli Billovo tělo zalévám teploučkou vodou, než ji definitivně vypnu. Rychle svoje tělo přejedu osuškou a pak vytáhnu druhou a do ní Billa zabalím.
„No a jsme vykoupaný,“ zašišlám na něj, jak ho nesu směrem k posteli. „Naše mimi je čisťoučký, no jo, kucí mucí!“
Bill
No tohle! Tak krásně mě umyl, a teď si ze mě dělá takovouhle srandu, lotr jeden? Uraženě nafouknu tváře.
„Ale ale,“ zazubí se Tom. „Já myslel, že to, co nesu, je Billí, a on je to spíš syslí!“
„Jako nech si toho!“ ohradím se dotčeně. „Se mi divíš, že se jednou nafouknu, když do mě furt šiješ?“
„Hele, nezlob, nebo nebude masáž!“
„Ne!“ vyjeknu poplašeně. „To bys mi neudělal,“ dodám, necítím však takovou jistotu, kterou dávám do hlasu, proto se svého vychytralého dvojčátka chytnu kolem krku a nasadím ten nejandílkovštější výraz, kterého jsem ve svém současném téměř spícím stavu schopen. Avšak vypadá to, že to stačí, Tommy se hned zatváří o něco vstřícněji.
„Ale udělal,“ ujistí mě, když mě položí do postele a chvilku se přitom tře svým nosem o ten můj. „Pokud bys zlobil, tak ano.“
„Ale já nikdy nezlobím,“ naoko fňuknu a nechávám se jím přitom otírat osuškou.
„No jo, ty neviňátko,“ ušklíbne se Tom pobaveně. „Tak šup na břicho, nebo si to rozmyslím!“
„Jupí!“ tlesknu radostně a překulím se okamžitě na bříško a poposunu se víc ke středu postele, abychom se nemuseli tísnit na kraji. Tom jenom odpeláší do koupelny s mokrou osuškou a pro krém, a když se vrátí, pohodlně se uvelebí na mém pozadí. Krásně voní po tom mýdle, kterým jsme se myli, a na sobě má jenom čisté boxerky. A ten pohled, kterým mě sjíždí a který spatřím, kdykoliv se otočí, ten je k nezaplacení. Trošku provokativně zavrtím zadečkem a odměnou mi je plesknutí jeho dlaně do mé nahé půlky.
„Nezlob, lotře! Jinak nebude nic!“
Chachá… jak machruje, úplně! Jako bychom oba nevěděli, kdo z nás je nadrženější a kdo je tím, který toho druhého vždycky přemlouvá k nemravnostem. Jasně, někdy to bývám já. Ale v devíti případech z deseti je to můj drahý bratříček. A teď si tu bude pindat nějaký kecy o tom, že se sám dobrovolně připraví o příležitost dotýkat se mě a dopřát mi krásnou masáž! Kecka jeden!
No prosím, pořád má ještě těžce egoistický výraz, ale už si mačká krém do dlaní, které o sebe důkladně protře dřív, než se mě vůbec dotkne. Jo… to je ono… Předu blahem, zatímco on pečlivě hněte a hladí každičký sval na mých zádech, která pravidelnou jízdou na koni dostávají pěkně zabrat. Když člověk normálně jede, musí být napřímený jako podle pravítka, aby chytil ten správný balanc, ale při dostizích, kdy většinu času strávím stáním ve třmenech a prudkým předklonem, kolikrát mou ubohou páteř ani necítím. Naopak o to víc ji cítím teď, když obratel po obratli prochází Tomovými šikovnými palci a jejich procedurou. Ano… ano, to je přesně vončo… tohle miluju, jůůůů…
Na okamžik přeruším tu krásnou, a nadmíru příjemnou masáž, když ucítím, že si nutně potřebuju prokřupnout záda. Stačí mi k tomu, abych se zapřel na rukách a jenom nadzvedl hlavu, hruď a břicho až k pasu a prohnul se. Jo, ten zvuk křupnutí v obratlích, to je blaho… Pak se na Toma omluvně usměju a znovu se natáhnu. Nic neříkáme, rozumíme si beze slov. On čte z mého pohledu slůvka tisícerých díků a já čtu z toho jeho, jak je rád, že mě může rozmazlovat. Na okamžik zavřu oči, když tváří klesnu do polštáře, a oddávám se těm dokonalým bezkonkurenčním dotekům.
„No tak, broučku… nechrápej!“
„Co?“ zamumlám lehce rozespale. „Vždyť já nechrápu, já jenom medituju!“
„Jo medituješ,“ zopakuje po mně Tom. „To známe jak svý boty, jenom medituješ, a jako vedlejší efekt začneš chrápat a vyteče ti z koutku kemr.“
„Nene,“ zakňourám. „To není pravda! Já při tvých masážích nikdy neusínám!“
„To je pravda. Při té poslední jsi neusnul. Ale při té předposlední, předpředposlední a předpředpředposlední jo!“
„Hmmmm,“ zakňučím ospale a trošku nahrbím záda, aby ten můj chytrák věděl, že má pokračovat. A on se opravdu znovu dá do akce, ale vidím na jeho tváři výmluvný úsměv, když na mě přitom kouká. Ale já vážně jenom medituju. Jenže k tomu musím zavřít oči, abych se do stavu relaxu mohl skutečně hluboko ponořit. Vždyť stačí zavřít je jen na chviličku, vnímat Tomovy doteky a…
…a další den ráno poslouchat výčitky na téma, že se jako vedlejší účinky mého relaxu při masáži objevily nafest zavřené oči, tlumené pochrupování a tenoučký pramínek, který mi cintal z koutku úst, jenž se nachází blíž polštáři.
Jen tak mimochodem mimo text, kobylku Moonu jsem skutečně znala. Sice to nebyl závodní kůň a měla i jinou barvu, ale byla to moje milovaná beruška, proto jsem jí dala tohle čestné postavení v téhle povídce 🙂
autor: Áďa
betaread: Janule
Oj, tak teď jsem přišla na to, že jsem naposledy četla 33. takže se jdu vrhnout na resty. ;o)
Teda…to je kláááásný…
mě se strašně líbilo jak jsi na začátku popisovala ty Pardubice xDDD Nejsi náhodou z Pardubic že je tak vychvaluješ? xDDDD
[2]: jsem, a dokonce bydlím nedaleko závodiště 😀
[3]: Cože? Fakt? xDD Jsem se výjmečně trefila
Tak signál se umoudřil, takže jsem stihůa nakonec odeslat i tenhle poslední komentík.:o)
Moc pěkný, tady je hnedle vidět správnej rodák, kterej má rád svý město, ještě aby ne, Pardubice jsou moc pěkný. ;o)
Billovi budu v příštím dílet držet všechny prsty, palce a pěstě, aby se mu povedlo zvítězit, což se mu s mojí velkou podporou a Tomovou masáží jisto jistě pověde.
Apropo, já tyky slintám, když si lehnu na bok… 😀 Já dokážu promočit vždycky celej polštář, pokud mě teda to vlhko nevzbudí. 😀 😀
krásne 🙂 Predstava Toma, chrumkajúceho perník, ma, neviem prečo, veľmi pobavila. A tá masáš… och.. 🙂
Já cu tagi masáž jako:-D
J a co má Tom furt s tim salámem? To je tag dobrej bo co? Abych nenamlela do salámu Toma:-D táta je řezník tágže no problem:-D
Tom, milovník perníku a Velké pardubické :)))))))))))))
Ježíííš a Váňa ve společenském obleku :))) Já ten smích nějak nemůžu zastavit 🙂 No a teď jsi mě dorazila, prej kucí mucí :)))
A ještě Billí a syslí a mám dost! :))))))
Lea: šikulka 🙂
Ainikki: to s tím slintáním taky vychází z mojí vlastní zkušenosti 😀
zuzana: mě taky, když jsem to psala, uplně jsem ho viděla na tý tribuně, jak se tam láduje. 😀 ale perník a Porter… čuně jedno 😀
Bitter: nemá s ním nic jinýho, než rejpačky 😀 a namletí Toma? stojí za úvahu 🙂
Kattys:nj, musíme vymýšlet rýmy, aby z toho vznikly šprýmy, aby na tý svatbě bylo veselo :-)))
Áďo tag já řeknu taťkowi ať mi ten salámowač pučí a dáme se do mletí:-D
taky z Billa musíš dělat nějakého uslintaného tvora? xD
[10]: ok, beru 😀
Sauriel: no samozřejmě, když to dělám já, tak proč ne on? 🙂
xD xD xD xD
taky bych se tak nechala opečovávat…. 🙂
😀 😀 Valach nějakýho Váni 😀
Perník a tmavý pivo, to je vončo, že, Tommy? Tomu říkám slast…♥♥♥;-)
Dnes sice Billy s Moonou byli druzí, ale věřím, že tu Velkou pardubickou nakonec vyhrají. Musí. Moona – hravá a rozpustilá je zřejmě úplně stejně, jako Billy. :))
A Tommy je stále stejně úžasný!♥