Bookmakers scrubbers II – Temný stín 20.

autor: Ainikki

Seděla na židli, kterou si přisunula k oknu a sledovala dění venku. Chtěla mít výhled na branku jejich domu, kudy musel projít každý, kdo by chtěl zvonit u jejich dveří. Nic lepšího na práci neměla. Nesměla se namáhat, a ani přílišné stání nebo chůze jí nedělaly moc dobře, ale v posteli se už nudila. Navíc dnes byl významný den, do kterého vkládala spoustu nadějí.

Ariana dnes neměla přijít, což považovala za báječné. Bylo málo dní, které vynechala od toho prvního, kdy se tu ukázala, a tohle měl být jeden z nich. Nevěděla přesně, kam potřebovala Ariana odjet, ale bylo jí to vcelku jedno. Vyslechla si její včerejší omluvy, že tu nebude moc být a s radostí ji vyprovodila až na příjezdovou cestu. Dokonce jí i mávla na pozdrav.

Přesto existovala osoba, kterou dnes očekávala. To načasování bylo báječné. Bude si s ním moci v klidu promluvit, aniž by musela pracně vymýšlet, jak si vyhradit pár chvil bez zrzčiny přítomnosti, ve kterých by mu mohla vylíčit, co všechno se kolem ní děje, a jak přesně by si představovala jeho pomoc. Pravda, o tom ještě sama ucelenou představu neměla, ale nepochybovala, že oni spolu dozajista něco vymyslí.

„Leti.“ Promluvila jí za zády jemně její matka. Dívka se otočila po hlase a mírně se usmála. „Nesu ti čaj a také jsem ti byla vyzvednout ty nové léky, co ti doktor předepsal na včerejší kontrole,“ vysvětlila, hrneček s nápojem položila na parapet okna a pilulky jí vtiskla do dlaně. „Jak ti dnes je, drahoušku?“ Obvyklá otázka. Matka se jí takhle vyptávala několikrát za den. Neměla jí to ale za zlé. Měla jednoduše strach.

„Docela fajn. Jen jsem trochu unavená, ale to nic není.“ Ujišťovala ji. Dnes se skutečně cítila dobře. Bývaly dny, kdy to bylo horší.

„OK. Tak to vypij a spolkni ty prášky.“

„Jistě.“ Řekla a hned tak udělala.

„Dnes máš šťastné oči. Těšíš se na něj?“ Zeptala se paní Smithová. Její dcera se jí svěřila, že by se tu měl ukázat otec jejího budoucího vnoučátka, a byla docela ráda i za ni. Bylo lepší, když na to její holčička nezůstane sama. Doufala jen, že to bude nějaký slušný mladý muž, který to malé bude mít rád.

„Hmm.“ Odvětila jen Leti, její úsměv odpověděl za ni.

„Říkala jsem ti, že to před ním nemáš tajit.“ Neodpustila si káravou poznámku.

„Já vím, mami, já vím.“ Obě ženy spolu prohodily ještě pár slov a paní Smithová si odešla po své práci. Delší dovolenou, aby mohla Leticii ošetřovat, si již dovolit nemohla. Za hodinku musela nastoupit směnu v nemocnici a potřebovala si přichystat ještě pár věcí. Svůj plášť si totiž v zásadě nosila vyprat domů a neměla ho ještě vyžehlený. Nerada nechávala dceru o samotě, ale většinou její nepřítomnost v domě vynahrazovala ta elegantní slečna, která se k její dcerušce chovala tak moc hezky. Neměla strach, když věděla, že je s ní. A dnes měl přijet ten chlapec. Snad bude tedy všechno v pořádku.

„Leti, já už musím. Zvládneš to tu? Kdy by měl ten hoch přijít?“

„Snad každou chvíli. Říkal během dopoledne.“ Paní Smithová koukla na své zápěstí, které měla obtočené náramkovými hodinkami. 10:33. Tak snad se neopozdí. Pomyslela si a povzdechla si.

„Dobře, tak já poběžím. Budu na telefonu. Okamžitě volej, kdyby ses jen malinko cítila špatně, ano?“

„Neboj, mami. Běž už. Zvládnu to.“ Ubezpečila ji. Starší žena ji ještě pohladila po vlasech, vtiskla pusu na čelo a odcházela.

Bill

Vystoupil jsem z taxíku a prohlídl si dům, před kterým mě vysadil. Byl to menší rodinný baráček s malou předzahrádkou, kde byly vysázené především růže, které ještě v tuhle roční dobu nekvetly. Kdoví, jestli k tomu vůbec letos dojde, když je pořád tak hnusně. Prolétlo mi hlavou. Dnes sice nepršelo, ale na to, že už byla druhá polovina jara, bylo stále neobvykle zima.

Přestal jsem se rozhlížet a vzal jsem za malou kliku od branky. S vrznutím se otevřela a já zvolna kráčel po vydlážděné cestičce směrem k domovním dveřím. Bylo mi zvláštně. Necítil jsem snad přímo strach, každopádně vracet se k holce, která se mi snažila ublížit, bylo přinejmenším… rozrušující. To ovšem nebylo podstatné. Možná, že ani z té manipulátorky už mnoho nezbylo. Někde jsem slyšel, že mateřství ženy změní…

Stiskl jsem zvonek a čekal. Chvíli bylo ticho, ale pak jsem za dveřmi uslyšel namáhavě šouravé kroky. Zůstal jsem v němém úžasu, když jsem ji spatřil. Byla tak… já nevím. Málem jsem ji ani nepoznal. Pamatoval jsem si okouzlující a sexy dívku, kypící energií a nyní přede mnou stála a byla tak… jiná. Lehký make-up nedokázal zakrýt únavu vepsanou v jejím obličeji, vlasy jen stažené do culíku. Ta stará Leti by nedopustila, aby její černá sametově dlouhá chlouba nebyla řádně upravená, tahle nová by snad ani fén neudržela v ruce. Volné domácí šaty, jež jí sahaly ke kolenům, ani zdaleka nedokázaly schovat opuchlé kotníky. Pohled na ni mě nutil instinktivně k ní přiskočit a podepřít ji, protože se mi zdálo, že se musí každou chvilkou sesunout k zemi. Nešlo to ale, byl jsem paralyzovaný. Jen jsem na ni němě zíral, neschopen jakkoli reagovat.

„Ahoj, Bille. Ráda tě vidím.“ Promluvila a její hlas mě tak vytrhl z toho mého transu.

„Ahoj.“ Vzmohl jsem se na suchý pozdrav.

„Pojď dál.“ Pozvala mě a ustoupila mi ze dveří, abych mohl projít. „Vím. Vypadám jako koule, a to mám před sebou ještě dva a půl měsíce. Jestli za tu dobu víc nabudu, tak se asi nevejdu do dveří.“ Utahovala si ze sebe a zvonivě se u toho smála. Smějící se mi nepřipadala tak zmožená. Naopak, v jejích očích v tu chvíli probleskovala ta holka, kterou jsem znával.

„To bříško ti náhodou sluší.“ Zkusil jsem to a doufal, že s lichotkou nešlápnu vedle. Nezdálo se. Dál se usmívala.

„Posaď se.“ Dovedla mě zřejmě do obýváku a ukázala na vcelku prostorný gauč. „Chceš něco k pití? Vodu? Kafe?“ Snažila se být dobrou hostitelkou.

„Nic. Sedni si.“ Přiskočil jsem k ní a směroval ji ke křeslu. Choval jsem se malinko hystericky, ale příčila se mi představa, že by mě tahle křehká bytůstka, u které hrozilo, že se každou chvíli rozsype, obskakovala. „Spíš mi ty řekni, jestli nechceš něco donýst. Tam je kuchyň?“ Ukázal jsem na dveře za sebou.

„Bille, klid. Před chvílí jsem do sebe nalila spoustu čaje.“ Culila se. „Jestli nechceš nic ty, tak se posaď.“

„Dobře.“ Vydechnul jsem a usadil se naproti ní. Labilně jsem si přejel dlaní po obličeji a oči se mi rozutekly po místnosti, těkajíc všude možně a nikde.

„Moc děkuju, žes přijel.“ Ozvala se opět ona, protože já byl schopný jen nervózně poklepávat nohou o koberec.

„No… není zač. To je… samozřejmé.“ Rozpaky. To bylo to, co jsem momentálně cítil. Nevěděl jsem co s rukama, nohama, jak se k ní vůbec chovat.

„To není, a já jsem ráda, žes to udělal.“

„Neděkuj…“ Zamumlal jsem ne příliš srozumitelně. Ty projevy vděku stačily. Další už jsem nevěděl, jak přijmout, proto jsem možná rychle skočil přímo k věci. „Tak… říkáš, že Ariana je pro tebe nevítanou návštěvou? Já si pamatuju, že když jsme se viděli naposledy, tak tě opustila, proč si myslíš, že se teď vrátila?“

„Kvůli dítěti.“ Odpověděla prostě. „Nenapsala jsem všechny podrobnosti. Ariana nemůže mít vlastní děti, navíc je dost šílená na to, aby si myslela, že může mít to moje…“ Leticia mi postupně vypověděla celý příběh o vynuceném potratu, který musela zrzka podstoupit, dále jejich prapodivný vztah, a potom hlavně to, jak podezřívavá byla vůči jejímu opětovnému návratu s přemírou starostlivého chování. Ani na chvíli jsem nezapochyboval o tom, že by to byly ze strany Leti jen nepodložené domněnky. Věřil jsem jí. Věřil jsem, že její strach z bývalé družky je plně oprávněný.

„Kde dnes je?“ Logicky jsem pátral po její nepřítomnosti.

„Nevím.“ Pokrčila rameny. „Včera večer odjela. Myslím, že jela domů za sestrou, ale to je jen má domněnka. Mně řekla, že si potřebuje něco zařídit.“

„Fajn. Vlastně je docela dobře, že tu není.“ Řekl jsem a na chvíli se odmlčel. Mezitím jsem vytáhl ze své tašky malou krabičku. „Leti, poslouchej. My jsme s Tomem přemýšleli, jak se jí co nejjednodušeji zbavit a napadlo nás,“ vstal jsem, přešel k ní a sedl si na opěrku křesla, „že bude nejlepší, když se,“ otevřel jsem krabičku, aby viděla co je v ní, „zasnoubíme.“ Leticia se zatvářila dost překvapeně, a tak jsem rychle pokračoval dál. „Tedy myslím jen pro Arianu. Ty si nasadíš ten prstýnek, a až ho zítra uvidí, i spolu se mnou, tak myslím, že každý normální člověk se musí zákonitě stáhnout.“ Podal jsem to jako naprosto jednoduchou věc. Nic lepšího jsme s Tomem nevymysleli. Pouhopouhé bububu, by na Arinanu asi nezabralo.

„Ale, ale. Tohle nepůjde. Tomu neuvěří.“ Bránila se.

„Proč by neměla?“ Namítl jsem. Nám se to zdálo docela bez trhlin. Byli jsme přesvědčení, že to vyjde.

„Protože, kde jsi byl těch 14 dní, co jsem tu s ní byla sama? Neměl by být budoucí manžel se svojí snoubenkou? Ona se nám vysměje.“ O překot vysvětlovala úskalí tohohle plánu. Měla pravdu. To jsme tak úplně nedomysleli. Nehodlal jsem tuhle variantu ale jen tak vzdát, a pokusil se malinko zapřemýšlet.

„Práce.“ Vyhrknul jsem. „Byli jsme na tour a pak ve studiu. To je ostatně pravda.“ Přikývl jsem si, sám se sebou spokojený.

„A proč si mi třeba nevolal?“ Nadhodila další námitku.

„Časovej posun. Mluvili jsme spolu v noci, když ona tady nebyla.“ Odstranil jsem další závadu.

„Nenene, počkej!“ Vyhrkla. „Já se o tobě za celou dobu ani nezmínila. Nebude divný, když se tu tak najednou objevíš a budeš předstírat, jak úžasná rodinka se chystáme být? Bille, my jsme roky obelhávali ostatní a já znám ji, ona je v manipulaci a odhadu na lidi mistr. Tu jen tak neoblafneš.“

„A já se už od patnácti pohybuju v šoubyznysu. Tam je potřeba taky nemálo přetvářky.“ Mrknul jsem na ni a povzbudivě se usmál. Začínala se tvářit, že jsem ji malinko přesvědčil. „Podívej, já přijedu už ráno brzo, aby bylo očividné, že jsem tu přespal a jí naservírujeme pohádku zhruba tohohle znění.“ Nedechnul jsem se a spustil. „Není to tak dlouho, co ses mi ozvala, že čekáš moje dítě. Dali jsme si pár schůzek, během kterých jsme se opět usmířili, ale já se nijak nevyjádřil, musel jsem totiž na tu tour a ty si jen ve skrytu duše doufala, že si tě třeba budu chtít vzít, ale nechtěla si to zakřiknout, proto jsi o tom před nikým nemluvila a čekala, až se vrátím, což jsem dnes udělal a požádal tě o ruku. Jsi děsně šťastná a milujeme se. Konec pohádky. Docela dobrý, no uznej? Pochopitelně, když to taky dobře sehrajem, ale myslím, že v tom máme zkušenosti oba.“ Pusu jsem měl roztaženou od ucha k uchu. Byl jsem jako malý dítě, který právě vymyslelo skvělou hru, a nemohl se dočkat, až ji rozehrajeme. Leti se musela chtě nechtě zasmát taky.

„Tak to teda zkusíme.“ Souhlasila a natáhla ke mně ruku. Pochopil jsem, vyndal prstýnek z pouzdérka a natáhl jí ho na prst. Černovláska si ho prohlídla a zatvářila se spokojeně.

Pak se na mě podívala a zvážněla.

„Vážně ti strašně moc děkuju. To, co se chystáme udělat, je bláznivý, ale od tebe strašně moc obětavý. Ani nevíš, jak neuvěřitelně vděčná ti jsem, že se tak snažíš.“ Řekla a znělo to upřímně.

„Hlavně aby to vyšlo.“ Povzdychnul jsem si.

Chvilku jsme ještě probírali nějaké detaily, a mně během našeho rozhovoru stále častěji utíkal pohled k jejímu vypouklému bříšku. Leti si toho nejspíš všimla.

„Chceš si sáhnout?“ Nabídla mi a sama se po něm pohladila.

„A to bych mohl?“ Omámeně jsem se zeptal, až to v ní vyvolalo potřebu se nade mnou pousmát.

„Samozřejmě. Vždyť je taky tvoje.“ A to už jsem na nic nečekal, zvedl se z gauče, kam jsem se opět během našeho hovoru vrátil se usadit, a došel k ní. Klekl jsem si a opatrně, snad až nesměle, položil dlaň na její břicho. Bylo teplé a napjaté. Jak jinak to popsat? Byl jsem fascinovaný. „Tady. Hýbe se.“ Upozornila, vzala mě za ruku a přesunula ji na opačnou stranu. A skutečně. Zatajil se mi až dech. Bylo to neuvěřitelné. Ten nový život o sobě dával vědět, hlásil se o pozornost a žďuchal mě do dlaně. Bylo to sotva znatelné, ale já to cítil. Byl jsem dojatý. Moje dítě. Už teď jsem jej miloval.

S Leticií jsem zůstal pro jistotu až do večera, kdyby náhodou Arianu napadlo se vrátit dřív, a teprve potom odjel do hotelu, kde jsme byli s Tomem ubytovaní. Určitě mě již netrpělivě vyhlížel. Musel se celý den sám nudit. Zato já byl nabytý novými dojmy. Měl jsem hrůzu z toho, jak naše setkání dopadne, ale v tuhle chvíli jsem z toho měl neuvěřitelně dobrý pocit. Těšil jsem se, až se o něj budu moci s Tomem podělit.