autor: Sapere aude
Může to být možné?
„Takže,“ začala Simone další ráno u snídaně. „Kdo ti dal tuhle růži?“ Zeptala se se zářivým úsměvem na tváři.
Když se minulou noc vrátila domů, nemohla uvěřit svým očím, když viděla červenou růži zapomenutou na kuchyňském stole. Byla adresována Billovi a obsahovala roztomilý vzkaz, připadala si, jako by se měla rozpustit. Byla tolik šťastná kvůli svému synovi.
Bill ztuhl, dívajíce se na růži, jež Simone před něj položila. Vzal ji a zahodil do prázdného dřezu z místa, kde seděl.
„Je to stupidní vtip,“ zamumlal.
Simonin úsměv pohasl. „Co?“
„Je to vtip,“ řekl Bill, tentokrát sotva slyšitelně. „Někdo si ze mě chtěl udělat srandu.“
„Jsi si jistý? Ten vzkaz je tak rozkošný! Nevypadá to jako vtip.“ Opravdu doufala, že nebyl.
„Prostě vím, že je, ok? Jeden z kluků to dal do mojí skříňky, jako vtip.“ Hlava mu klesla hodně nízko a cítil, jak se mu tvoří v krku knedlík.
„Proč by to dělali?“ řekla Simone jemně, berouce Billovu ruku do svých. „Jsi si opravdu jistý, nebo jen děláš předčasné závěry?“
„Mami!“ Bill skoro křičel. „Proč by mi do prdele kluk dal zasranou červenou růži, heh? Nenávidí mě! Všichni!“ Vytrhl svoji dlaň z matčina sevření.
„Je mi to líto, Bille, nezasloužíš si, aby s tebou tak jednali.“ Smutek naplnil její hlas. Nikdy nechápala, proč jejího syna nikdo ve škole nemá rád, byl takové zlatíčko. „A dávej si pozor na pusu,“ dodala opatrně, uklízeje snídani ze stolu.
Bill si povzdechl, přehodil batoh přes rameno. „Promiň, mami,“ zamručel. „Raději už půjdu, uvidíme se později,“ bez nadšení mávnul a opustil dům.
***
„Dobře, třído, ráda bych viděla vaše eseje, doufám, že jste je všichni napsali!“ Lidi začali vytahovat svoje domácí úkoly z tašek.
Bil zasténal, pokládaje hlavu do dlaní. Věděl, že něco zapomněl. Zvedl ruku.
„Ano, Bille?“ zeptala se učitelka s vědoucím pohledem v očích.
‚Už to ví,‘ pomyslel si Bill.
„Eh, za- zapomněl jsem ji doma,“ řekl, vyhýbaje se jejímu pohledu.
„Tím myslíš, že jsi ji neudělal,“ zvedla jedno obočí.
Bill dál zíral do lavice a začal si hrát se svým rukávem. Opravdu nenáviděl, když se všechna pozornost směrovala na něj. Ne že by se někdo opravdu staral, někteří lidi vypadali, že ani nezaznamenali, co se dělo, povídali si se svými kamarády. Ale vždycky, když k němu učitelka mluvila před celou třídou, poutal nejvíc pozornosti a to nesnášel.
„Dobře Bille, dám ti poloviční známku, když to doneseš zítra. Vyber práce od svých spolužáků, a potom mi je dej,“ řekla, zatímco psala něco do knihy.
Bill kývnul, i když to nemohla vidět, a vstal. Chodil od lavice k lavici, vybíral práce ležící na stolech. Připadal si, jako by jej lidi ani neregistrovali, ani nezaznamenali, že jejich úkoly někdo sebral.
Když Bill došel k Tomovu stolu, zastavil se. Tom něco čmáral na svůj úkol a nevypadal, že by zaznamenal Billa stojícího před ním.
‚Jasně, že si mě nevšímá,‘ pomyslel si Bill, převraceje v duchu oči.
Odkašlal si, nervózně žmoulajíce již vybrané úkoly v rukách. Tom se konečně probral a vzhlédl. „Oh, promiň, Bille,“ omluvil se a s úsměvem na tváři mu podal úkol.
Bill cítil slabost v kolenou. Nejen že jej Tom zaznamenal, on se mu dokonce i omluvil a řekl jeho jméno. Bill si vždycky myslel, že Tom jeho jméno nezná nebo si ho nepamatuje. Avšak opak byl pravdou, pamatoval si jej. A dokonce se na něj i usmál. Malinký úsměv se objevil na Billových rtech.
„Děkuju,“ řekl tiše a rychle pokračoval k další lavici.
Když vybíral další úkol, jeho pohled padl na Tomův papír a v půlce pohybu se zasekl. Tam, v pravém horním rohu vedle Tomova jména byla malá, tenká malůvka. Bill prozkoumával stránku a rozpoznal i písmo. Ty škrtance a způsob písma vypadaly stejně jako na jeho kartičce k růži. Puls mu zrychlil.
„Bille?“ Učitelka přerušila jeho myšlenky. „Už to máš hotové?“ Zeptala se.
Bill kývl, sebral poslední dvě práce a podal je učitelce.
Tom se zájmem sledoval Billovo počínání, jeho srdce začalo bít o poznání rychleji. Proč tak Bill zírá na jeho úkol? Poznal jeho rukopis? Tom opravdu doufal, že ne. Jediné, co chtěl, bylo, donutit Billa se usmát. Chtěl jej udělat šťastným tou jedinou růží tak dlouho, jak to půjde. K Tomovu zklamání, Billovo štěstí netrvalo příliš dlouho. Doufal, že byl kvůli růži Bill stále šťastný a jen to nedával najevo. Ale nechtěl, aby Bill věděl, kdo mu ji poslal. To by věci jen zkomplikovalo. Co kdyby si Bill myslel, že se do něj Tom zabouchl? Nebo by si myslel, že to všechno byl jen vtip a Tom se chtěl jen pobavit?
Nervózně polkl, když se jejich pohledy na zlomek vteřiny setkaly, zatímco se Bill vracel do své lavice.
‚Prosím, prosím, ať nezjistí, od koho ta růže byla,‘ Tom se tiše modlil.
Billova mysl byla v bouři. Poslal mu tu růži Tom? Napsal ten vzkaz a dal ji do jeho skříňky? Udělal to, aby si z něj mohl vystřelit? Ale proč by si z něj chtěl Tom dělat srandu? Teď, když o tom přemýšlel, Tom byl jediný ve třídě, kdo mu nikdy nenadával, nikdy. Ale proč mu teda poslal tu růži? Chtěl jej opravdu vidět se jen usmívat? Ale proč? Proč, proč, proč?
Bill zabořil prsty do vlasů. Všechno to bylo tak matoucí. Možná to ani nebyl Tom, kdo mu to poslal. Možná, že jen má podobný styl psaní jako ten, co mu to poslal.
Ale co potom ta malá malůvka? To byla určitě ta samá, kterou viděl na dveřích kabinky a na své kartičce.
Bill se pokradmu podíval na dredáče sedícího na opačné straně místnosti. Vypadal ztracený ve svých myšlenkách. Mračil se a vypadal, že o něčem hluboce přemýšlí.
Bill si povzdechl a podíval se zpět na svoje ruce. Čím více o tom přemýšlel, tím více mu bylo jasné, že Tom je opravdu dost jiný než ostatní kluci. Opravdu chtěl zjistit, jestli to byl Tom, kdo mu poslal tu růži. Protože jestli to byl on, potom možná… možná to může všechno změnit.
***
Když zazvonilo naposledy, ten den Bill došel k rozhodnutí, že si o tom potřebuje s Tomem promluvit. Opravdu chtěl vědět, jestli ta růže byla od něj, a pokud ano, tak chtěl vědět, proč mu ji dal.
Ale dnes s ním nemohl mluvit a rozhodně ne ve škole. Bill byl plachý, nemohl jen tak bez rozmyslu jít k Tomovi a promluvit s ním, když bylo kolem tolik lidí. Bude to muset udělat zítra, až bude Tom sám. Avšak ve škole Tom skoro nikdy nebyl sám. Lidi ho sledovali všude.
Bill si povzdechl. Kéž by jej mohl zastihnout před školou, až nikdo nebude kolem.
Když Bill zavřel skříňku a vzal batoh, dostal nápad. Možná může mluvit s Tomem na cestě do školy. Jenže nejdříve musí zjistit, kde Tom bydlí, potom budou moci jít do školy společně.
Billovo srdce bilo závratnou rychlostí. Byl opravdu nervózní při představě, že bude mluvit s Tomem. Avšak raději bude mluvit s ním, než s nějakým jiným klukem ve škole. Tom si z něj nebude dělat srandu.
Bill se rozhodl, že bude Toma sledovat na jeho cestě domů. Určitě si toho nevšimne, protože v bytí neviditelným měl Bill dlouholetou praxi.
Zatímco se Bill mohl nervozitou zbláznit, Tom stále mluvil u své skříňky s Georgem.
„Pořád nemůžu uvěřit, že jsi dostal růži od každé holky z vaší třídy,“ zavrtěl Georg hlavou. „Jak jsi to udělal, chlape? Já dostal dvě, nebo tak.“
„Někteří nedostali žádnou, takže bys měl být rád.“ Tom zavřel skříňku a s Georgem v závěsu opustil školu. A stejně tak i Bill.
„Takže jsi zajistil, aby osoba, která nikdy žádnou nedostala, tentokrát jednu obdržela, že? Přestaň ho litovat,“ vzdychl Georg, když opouštěli školní pozemek.
Georg věděl o Tomovi všechno. Dokonce i o jeho zájmu o Billa. Byl jeho nejlepším přítelem, takže mu Tom říkal všechno. Neměl před Georgem žádné tajemství, protože jeho kamarád nebyl jako ostatní kluci. Byl prostě svůj a Tomovi se to líbilo.
„Nelituju ho, jen prostě nechápu, proč ho nikdo nemá rád. Lidi dokonce ani nezaznamenají, že je poblíž. Jak je to možný? Vždyť vybočuje z řady víc, než kdokoliv ve škole.“
„Jo, to máš pravdu,“ zasmál se Georg, rychle maskujíce svůj smích kašlem, když se na něj Tom přísně podíval. „Vždycky vím, že je poblíž, ostatní lidi pravděpodobně taky. Možná se jej jen bojí, nebo tak něco, a proto ho ignorují,“ pokrčil Georg rameny.
Tom se zasmál. „Bojí se ho? Kluka, který nosí make-up, je tak plachý, že s nikým nemluví a nemá žádný svaly?“ Tom nakrčil obočí.
„Bože, já nevím, Tome. Běž si s ním promluvit, když se o něj tak zajímáš, skamaraď se s ním nebo tak, udělej, cokoliv chceš, jen mě s tím už neotravuj. Nevím, proč se lidi chovají tak jak se chovají, ok?“ Georg začínal být naštvaný. Tom o tom černovlasým klukovi mluvil příliš často.
„Nemyslím si, že by chtěl, aby na něj někdo mluvil,“ odpověděl Tom klidně. Nevadilo mu naštvat Georga a rozhodně mu nevadilo, když mu Georg říkal, že jej štve, protože jeho kamarád byl jediný, kdo mu vždycky řekl, co si o něm myslí. Všichni ostatní jen říkali věci, co si myslel, že Tom bude chtít slyšet, a to jej přivádělo k nepříčetnosti.
„Potom teda musí být spokojený s tím, jak to je, protože nikdo s ním nikdy nemluví. Bože, kdybych tě lépe neznal, tak bych si myslel, že po něm jedeš, nebo tak něco,“ řekl Georg a zavrtěl hlavou.
„Georgu,“ povzdechl si Tom.
„Jo, jo, mluvili jsme o tom. Nejsi gay, jen jsi příliš měkkej pro tenhle svět,“ mrknul Georg, pokládaje paži kolem Tomových ramen.
Bill za nimi šel tiše, udržujíce dostatečnou vzdálenost. Vypadali, že mluví o tom, co trápilo Toma, ale Bill byl příliš daleko na to, aby slyšel, co si povídají. Jednou za čas zachytil jedno nebo dvě slova, ale nebylo to dost na to, aby pochopil, o čem mluví.
Když přišli k velkému žlutému domu, Georg Toma plácnul po rameni, šel k předním dveřím, a zmizel v domě. Bill doufal, že dojdou k Tomovi brzo. Byl dost hladový a ještě musel napsat tu esej.
Tom pokračoval v chůzi a Bill jej následoval. Pozoroval jej. Drdáč měl ruce zabořené v kapsách a hluboko skloněnou hlavu. Jednou za čas kopnul do kamene nebo se zastavil a zíral na oblohu. Občas pozdravil lidi, jež jej míjeli. Bill si nemohl pomoct, ale zaznamenal, že muži, jež Tom zdravil, jej buď ignorovali nebo kývli, a ženy se začervenaly a pozdrav opětovaly.
Když došli k Tomovu domu, Bill si uvědomil, že to není příliš daleko od jeho vlastního. Možná pár bloků. Tomův dům byl jednoduchý, bílý, s krásnou zahradou kolem.
Tom zmizel v domě a Bill zůstal stát tam, kde byl. Chvíli se díval na dům, nebyl si příliš jistý, proč tam pořád stojí. Viděl někoho se pohnout v jednom z vrchních oken. Když zaznamenal dredy, rychle se dal do kroku. Nechtěl, aby jej Tom viděl.
Bill dorazil domů rychleji, než si myslel. Tom opravdu žil velmi blízko, takže nebude problém se tam dostat zítra brzo ráno. Rozhodl se vstát o půl hodiny dříve než obvykle, takže nemůže přijít pozdě. Opravdu nechtěl promarnit tuhle příležitost promluvit si s Tomem. Jen musí dát dohromady dost odvahy, aby mohl zítra stát před Tomovým domem a čekat na něj. Kdyby přišel pozdě a prošvihl Toma, pravděpodobně už by nenašel dost kuráže se tam znova ukázat, a rozhodně nemůže mluvit s Tomem ve škole. ‚Zítra nebo nikdy,‘ rozhodl se.
Když Bill vešel do prázdného domu, neprodleně šel do kuchyně, podívat se do dřezu. Vydechl úlevou. Růže tam pořád byla. Opatrně ji vytáhl a vzal s sebou do svého pokoje. Ještě pořád nevěděl, od koho ji dostal, ale pokud to opravdu byl Tom, potom si ji chtěl nechat. Billův zájem o dredáče se zvyšoval každou minutu. ‚Je tak divný,‘ pomyslel si, ‚ale v dobrém slova smyslu.‘
Položil růži na stůl a přečetl si ten vzkaz ještě jednou. I když ještě nevěděl, jestli to byl jen vtip nebo ne, nedokázal si pomoct a usmál se, když si jej četl. Nějak opravdu doufal, že to bylo od Toma. Ta růže bude mnohem dokonalejší, když zjistí, že je od něj.
S povzdechem si lehl na postel a zavřel svoje unavené oči. Esej může napsat později.
Komentáře prosím v angličtině nebo v němčině, díky J. :o)
autor: Sapere aude
translate: Dania
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
Göttlich. Ganz diese Erzählung ist so besondere feinsinnig. Wirklich verliebte ich sie. Jetz nur hofe ich, dass Bill sich ermannt und er bespricht sich mit Tom unterwegs in die Schule. Ich bin sehr neugierig, ob das Tom gesteht ihm Wahrheit. :o)
yes….Tom….
Och God, Oh Oh…it´s sweet, but I hope that Bill will go to Tom´s house and he´ll ask about the rose, I really hope.
I love this story and I love Tom, he´s cute:-)
omg, it's so perfect, omg, i love iit!!!!
I have already read this story in English, and… I just can say: "I LOVE IT!"
To je roztomilýýý :-** A Billova nejistota :))) Doufám, že to brzo zjistí :))
***
Oh my god! I love Bill, he is really cute :-**
And Tom is so kind :))
I love it! i have not words..
I love you this story
Ah, this is so romantic idea and amazing story. The rose from secret wooer. I really like it 🙂 Tom´s feelings are confused, but I believe, he´s gonna to know, what he really fells. But I don´t understand, why Bill´s not in favour, he´s charismatic person for me. I´m glad that I started to read this story, I knew, it´s gonna be interesting… I´m looking forward to another part 🙂
(I´m really sorry, "Ich kann kein Deutsch" 😀 )
this is sweet. I love It… Next part… ♥
wooow it's so amazing.. !!!!! I love this stooory 🙂 beautiful.. Bill is cute :))