13th Warrior 8.

autor: Deni

Zavrtěl jsem se a ohnal se rukou po něčem, co mě šimralo na tváři. Nakrčil jsem nos a snažil jsem se schovat hlavu k Tomovi v podpaží. Bohužel, nepříjemnému šimrání jsem neunikl. A navíc se k tomu přidal příjemný, uvolněný smích.

„Vstáváme.“ Cosi hebkého se mi otřelo o ucho a já se začal usmívat proti Tomově kůži. Zavrtěl jsem se a konečně otevřel unavené oči. Bylo ještě šero, muselo být opravdu těsně po svítání. Protáhl jsem se, a konečně jsem zabodl pohled do té usměvavé tváře, jež se skláněla nade mnou.

„Dobré ráno,“ usmál se na mě a vtiskl mi polibek na čelo. Zamračil jsem se, prý ráno!

„Tobě taky,“ opětoval jsem mu úsměv a vyhoupl jsem se do sedu. Rozhlédl jsem se kolem sebe, od ohniště už byly slyšet hlasy ostatních mužů. „Ty,“ zamračil jsem se, když jsem si všiml stébla trávy v Tomově ruce. Začal se hlasitě smát, stáhl si mě k sobě do objetí a zlehka mi vtiskl polibek na rty.

„Snad by ses na mě nezlobil?“

„To si ještě rozmyslím.“ Usmál jsem se na něj, spojil si ruce za jeho krkem a užuž jsem se jej chystal políbit, když jsem za námi uslyšel kroky, pod nimiž křupaly suché větvičky a listí.

„Vyrážíme.“ Archemův ledový hlas protnul tiché okolí. Otočil se a hned zase odcházel. Pokrčil jsem rameny a hodlal jsem dokončit svůj načatý polibek, když mě od sebe Tom jemně odstrčil.

„Musíme jít,“ usmál se na mě a opět přitiskl své rty na mé čelo. Vyhoupl se na nohy, pomohl vstát i mně a začal skládat deky. O pár minut později už jsme se prodírali lesním porostem zpět k ohništi, kde už na nás, jako obvykle, ostatní čekali. Jen co jsme vylezli zpoza stromů, houfně začali nasedat na své koně.

„Jedeme!“ Zavelel Buliwolf a všichni se na jeho povel dali do pohybu. Sám jsem přešel ke svému běloušovi, který zaržál radostí, když mě spatřil. Usmál jsem se na něj, pročísl mu hřívu a konečně jej odvázal od stromu. Nechal jsem mu protáhnout nohy a konečně jsem na něj vyskočil. Popohnal jsem ho k pohybu, abych došel Toma, který na mě čekal na kraji mýtinky.

*

Jeli jsme už pár hodin, začínal jsem být unavený, v noci jsem opravdu moc nespal a navíc jsem ještě nic nejedl. Chvílemi jsem měl pocit, že zákonitě budu muset z koně spadnout, ale zatím jsem měl štěstí a držel jsem se. Unaveně jsem si protřel oči a trochu přitáhl běloušovi otěže, protože začínal zrychlovat.

„Hej, Arabe!“ Otočil jsem se a s pozvednutým obočím jsem se zadíval na Wise. „Jaká byla noc?“ Jízlivost a jistá známka opovržení v jeho hlase nešli přeslechnout.

„Co je tobě do toho?“ Otočil jsem se zpět a opět si hlasitě zívnul. Jestli se rychle nevzpamatuju, tak asi každou chvílí usnu.

„Ále, to já jen tak,“ pokrčil rameny a se svým koněm se dostal těsně vedle mě. Věnoval jsem mu znuděný pohled. „Kňučel si jako děvka. Hijé!“ V tu samou chvíli, kdy dořekl větu, se tryskem rozjel po louce, přes kterou jsme právě přejížděli do dalšího lesa.

Naproti tomu já jsem svého koně zastavil a díval jsem se za jeho mizející siluetou. Jak to myslel? To nás opravdu slyšeli? Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si představil, že by nás snad někdo z nich mohl vidět. Zachvěl jsem se a otřepal ze sebe neviditelnou zimnici.

„Hej, Bille!“ Zvedl jsem pohled, musel jsem se usmát. Všechno šlo stranou, když jsem se směl dívat na něj. „Tak pojeď, nebudu na tebe pořád čekat.“ I přes přísnost jeho hlasu jsem viděl ten úsměv, do nějž se vlnily jeho rty. Opět jsem pobídl koně do klusu. Co na tom, jestli nás slyšeli? Včerejší noc byla jedna z mých nejkrásnějších. Jsem šťastný!

*

„Jak daleko ještě pojedeme? Vždyť nemohou být tak hluboko ve vnitrozemí, tehdy v noci se k nám dostali během jednoho dne.“ Seděli jsme všichni kolem ohně, opět se o slovo hlásila noc, a také naše žaludky. Sám jsem měl ruce mastné od pečeného divočáka, kterého muži ulovili. Byl jsem sice zvyklý na jiné jídlo, ale to bylo doma, od kterého jsem teď hodně daleko.

„Ti tu byli ale už dávno, Arabe.“ Roneth ukousl pořádné sousto masa a zapil jej medovinou. Ještě s plnou pusou pokračoval dál. „Ti, které hledáme, ti jsou hluboko ve vnitrozemí, střeží si svou královnu.“

„První musíme sejmout jí, potom už to bude snad snadné,“ Herger, a spolu s ním několik dalších, se hlasitě zasmál své poznámce.

„A víme vůbec, kde je hledat? Nebo jedeme prostě jen tak naslepo?“

„No, jak to ta vědma říkala? Hledejte ji v zemi.“ Freyd věrohodně napodobil stařenčin hlas, všichni jsme se hlasitě zasmáli. „Ale co to znamená, mladej, to ti neřeknu,“ rozhodil mastnýma rukama a opět se věnoval svému jídlu.

Sledoval jsem barevné plameny ohně a snažil jsem se přijít na to, co tím vědma myslela. ‚Hledejte ji v zemi.‘ Ale co to znamená?

„Jsi v pořádku?“ Lehký dotek na rameni mě vytrhl z mých myšlenek a vrátil mě zpět do přítomnosti, k ohni a hlučným společníkům. „Měl bys už jít spát,“ mile se na mě usmál a stiskl mou dlaň v té své. „V noci jsi toho moc nenaspal a teď budeš veškerou svou sílu potřebovat.“ Než jsem mu stihl odporovat, že unavený vlastně opravdu vůbec nejsem, slova se ujal Wise.

„Bodejť by byl vyspanej, cha.“ S Tomem jsme k němu oba stočili pohled.

„Máš nějakej problém?“ Wise se jen pohrdavě ušklíbl, ale neodpovídal. „Na něco jsem se tě ptal, tak odpověz.“ Všichni kolem ohně ztichli a sledovali Toma, kterého jsem se mermomocí snažil udržet na místě.

„Ale kdepak, vůbec žádnej,“ odpověděl Wise a opět se ušklíbl. „Jen by sis tuhle slečinku měl dneska v noci klidnit, nedá se tu pak spát.“ V tu ránu byl Tom na nahou a jak on, tak i Wise proti sobě drželi vztyčené meče. Nikdo z ostatních se ani nehnul.

„Tome! Nech, nech toho!“

„Ještě jednou ho nazveš slečinkou, a…“

„A?! Co mi uděláš?! Dyť říkám jenom pravdu, kňučel jak ženská!“

Padla první rána. Všichni je stále bez hnutí jen pozorovali. Sám jsem uchopil svůj meč, chtěl jsem Tomovi pomoct, ale zastavil mě Herger, který mě svou silou držel na místě bez menších problémů.

„Ani se nehni! Mohli by ti ublížit.“

„Ale takhle může ublížit Tomovi!“ Snažil jsem se mu vytrhnout, ale bohužel jsem byl jen slabý Arab, a on byl Norman, Viking. Bezmocně jsem sledoval, jak se ti dva bijí, ale nemohl jsem tomu nijak zabránit. Mé prosby jen podněcovaly Toma k dalšímu boji, jelikož se Wise posmíval stále víc.

„Dost!“ Oba ztuhli na místě, já se přestal Hergerovi vzpouzet, všichni jsme se otočili na Buliwolfa, který právě mířil k nim dvěma. „Nejste vůbec normální! Bít se kvůli malichernostem! Až najdeme wendolly, budeme zapotřebí všichni!“ Oběma jim sebral meče, které odhodil stranou do trávy. „Vzpamatujte se!“ Za stálého mlčení odešel ke svému koni, odepl ze sedla deku a zmizel mezi stromy.

Všichni se pomalu opět usadili kolem ohně, opět se bavili a smáli, jakoby se před chvílí nic nestalo. Tom s Wisem stáli dál naproti sobě a propalovali se nenávistnými pohledy. Ještě stále jsem se chvěl, jak strachy o Toma, tak vztekem na Wise.

„Už tě můžu pustit, bratříčku?“ Teprve teď jsem si uvědomil, že mě ještě stále kolem ramen pevně svírají Hergerovy ruce. Přikývl jsem a jeho sevření povolilo. „Nedělej hlouposti, jasný? Ne, že se teď vrhneš na Wise,“ hlasitě se zasmál a poplácal mě po rameni s takovou silou, až jsem udělal krok vpřed. Jen jsem se na něj zamračil, pak už se veškerá má pozornost upírala na Toma.

„Tome? Tome, pojď,“ chytil jsem ho za ruku a tahal jím směrem k sobě. Ani se nehnul, stále jen pohledem probodával Wise. „Tak Tome.“ Konečně se na mě otočil. Jeho pohled byl přímo nenávistný, bál jsem se jej. Pustil jsem jeho ruku a o krok ustoupil. Bez jediného slova kolem mě prošel, vzal deku a mířil někam mezi stromy.

Díval jsem se za ním tak dlouho, až mi zmizel v houští jehličnatých větví. Letmým pohledem jsem zkontroloval Wise. Pohrdavě se ušklíbl a odplivl si kamsi k mým nohám. Otočil jsem se k němu zády, přemýšlel jsem, jestli smím jít za Tomem nebo ne. Patřil jeho nenávistný pohled opravdu i mně?

Nakonec jsem si sedl zpět na své místo a pohled jsem upíral do ohně. Nevěděl jsem, co teď dělat. Za Tomem jsem se jít bál, ale zároveň jsem nechtěl zůstávat ani tady.

„Jsi v pohodě, bratříčku?“ Herger si přisedl vedle mě a poplácal mě po zádech. Pokusil jsem se na něj usmát, ale neměl jsem na to sílu. „Zapomeň na to, jasný? Wise jenom žárlí.“

„Žárlí? A na co asi tak?“ Odfrkl jsem si a hodil jeden klacík do ohně.

„Jsi hezčí než on,“ mrkl na mě a oba jsme se rozesmáli. „Měl bys jít za princem, bratříčku.“ Přiložil si ke rtům měch s medovinou a pořádně upil. Nabídl mi.

„Nemůžu.“

„A proč bys nemohl?“

„Je mi zakázáno pozřít svařené víno, a také obilí.“ Najednou se hlasitě rozesmál a položil mi měch do klína. „Co je?“

„Je to z medu. Dělá se z medu, ty blázne!“ Stále se hlasitě smál, zatímco se stavěl na nohy. „Jen pij, pomůže ti to.“ Naposledy mě poplácal po rameni, než také odešel od ohně. Zůstával jsem tu už skoro sám. Jen na druhé straně ležel Freyd, který v alkoholovém opojení usnul přímo na místě.

Povzdechl jsem si a přiložil si měch ke rtům. Napil jsem se a celý se hned otřepal. Že by mi to chutnalo, to se opravdu říct nedalo. Ale když už jsem to dostal… Opět jsem se napil.

*

„To- Au! Tome?“ Zapřel jsem se o strom a mnul si nohu, kterou jsem blbě kopl do pařezu, jenž jsem neviděl. Možná jsem to s tou medovinou trochu přehnal. „Tome? Jsi, tu někde?“ Nevnímal jsem, že můj hlas není v normální tónině, neuvědomoval jsem si, že spíše křičím, než šeptám, jak jsem si myslel.

„Jsem tady.“ Otočil jsem se za hlasem a rozhodnými kroky jsem tím směrem vykročil. Snažil jsem se dívat na cestu, ale ve tmě, která všude kolem panovala, jsem viděl sotva na krok před sebe.

„Au!“ Dopadl jsem na kolena, do dlaní se mi vrylo několik větviček a kamínků. „Sakra!“ Rozhodil jsem kolem sebe rukama, odhodil pár větších větví, nadával jsem.

„Co tady vyvádíš?“ Najednou se nade mnou objevila postava, jejíž obrys jsem viděl jen rozmazaně. „Ty jsi pil? Jsi opilý?!“ Zapřel se mi rukama v podpaží a vytáhl mě na nohy. Podepřel mě a někam mě vedl.

„Já… jen trochu, vážně.“

„Sedni si.“ Posadil mě na deku, sám si klekl vedle mě. „Kolik jsi toho vypil?“

„Takhle,“ na prstech jsem se mu snažil názorně ukázat, kolik jsem toho asi tak vypil, ale moc mi to nešlo.

„Proč jsi vůbec tolik pil?“ Cítil jsem, jak mě pokládá na záda a překrývá dekou. Povzdechl jsem si, najednou jsem cítil zase ten zvláštní pocit jako u ohniště. Zlobil se i na mě?

„Nenávidíš mě,“ špitl jsem potichu a přisunul jsem se blíž k jeho tělu. Položil jsem si mu hlavu do klína a pevně jej objímal pažemi kolem pasu. Cítil jsem, jak si jeho prsty hrají s mými vlasy.

„A proč bych to asi dělal, nevíš?“

„Posmíval se ti. Kvůli mně.“

„A co má být? Kvůli tomu bych tě měl nenávidět? Ach, Bille.“ Přitáhl si mě ještě těsněji k sobě a prsty mi něžně přejížděl po tváři. „On je obyčejný primitiv, je mi naprosto jedno, co si o mně myslí. Bránil jsem tebe,“ sklonil se ke mně a vtiskl mi lehký polibek na spánek.

„Ale ten tvůj pohled a…“

„Byl jsem naštvaný na něj, ne na tebe.“ Zvedl jsem k němu hlavu a v šeru jsem zahlédl na jeho tváři úsměv. Byl upřímný, myslel to vážně.

„Omlouvám se.“

„A za co?“ Jen jsem si povzdechl a přitiskl jsem se ještě více k jeho tělu, bylo-li to vůbec možné. Teplo, jež sálalo z jeho těla, mě příjemně uklidňovalo a uspávalo. Promnul jsem si oči a hlasitě si zívnul.

„Už spi, jinak zítřejší den nepřežiješ, a to bych nerad.“ Jen jsem přikývl a zavrtěl jsem se, když si konečně i on lehl vedle mě. Položil jsem si hlavu na jeho hruď a spokojeně jsem se usmál, když jsem opět ucítil jeho prsty ve vlasech.

„Proč mě tak hrozně nenávidí?“

„Co?“

„Wise. Proč mě tak moc nenávidí? Vždyť jsem mu nic neudělal.“

„To já nevím, Bille. Ale zapomeň na něj, on není důležitý.“ Políbil mě na čelo a já k němu pomalu zvedl pohled.

„Děkuju,“ zašeptal jsem a políbil jsem ho na bradu. Usmál se a přitáhl si mou hlavu blíž k sobě. Zlehka se rty otřel o ty mé, než mě něžně políbil.

„Neděkuj mi, není zač. A teď už spi.“

„Dobře.“

„Dobrou noc, Bille.“

„Tome?“

„Ano?“ V jeho hlase jsem slyšel, jak se pobaveně usmál. Zavrtěl jsem se a našel si skulinku pod jeho košili. Zlehka jsem prsty přejížděl po jeho nahém boku a spokojeně jsem vdechoval jeho vůni. Tiše mi vrněl do ucha.

„Jak to, že jsi tak jiný, než ostatní tady?“

„Jak to myslíš?“

„Jsi na mě hodný, staráš se o mě a… máš mě rád.“ Tom se usmál a opět mi vtiskl polibek do vlasů, ale neodpovídal. „Tomi?“ Snažil jsem se nadzvednout na loktech, ale jeho silné objetí mi v tom bránilo.

„Já nevím, jsi pro mě výjimečný,“ slyšel jsem, jak se pousmál. „Víš, má matka mě vychovala jinak, než jak je zde zvykem. Ona mě opravdu milovala a kladla mi na srdce, že láska je v životě to nejdůležitější, že láska i války vyhrává.“ Dál se mi prsty probíral vlasama, zatímco jsem spokojeně vrněl na jeho hrudi. „Vždycky mi říkala, že jednou poznám někoho, koho budu milovat a kdo bude milovat mě. A já toho někoho našel v tobě, Bille. To proto jsem takový, protože tě…“ Zasekl se a já s napjatým dechem čekal, jestli větu dokončí.

Nevypadalo to tak.

„Protože mě?“ Tom se zasmál a cvrnknul mě do nosu. Přitiskl mě těsně k sobě a rty se otřel o mé ucho, zachvěl jsem se. „Miluju tě, Billi.“ Konečně mě pustil ze silného objetí a já jej hned žádostivě políbil.

„Oh Bille, táhne z tebe medovina,“ odstrčil mě od sebe a hlasitě se zasmál. Také jsem se usmál, jeho smích mě zevnitř hřál. Hlasitě jsem si zívnul.

„Ale teď už vážně spi.“

„Dobře.“

„Ale opravdu, Bille, ano?“ Přikývl jsem mu. „Dobrou noc.“

„Hm,“ zabručel jsem, zavrtěl jsem se a přitiskl se opět k jeho hrudi.