autor: Theodor & Alex
Ticho jen skřeky mého uvězněného hrdla. Nemohl mě zabít, ale chci vidět, co udělá, až zahraju vlastní smrt.
„Tak co?“
Povolil trochu stisk a já zachraptěl slabě: „Tome…“
Klesl jsem cvičeně v kolenou a zavřel oči. Celou váhu jsem přesunul na jeho ruce, které mě držely pod krkem a hrál jsem mrtvého. Avšak mrtvého jsem hrát nemusel, já mrtvý již byl.
Tom mě leknutím pustil a já nechtě spadnul na tvrdou zem.
Okamžitě se ke mně sklonil a odhrnul mi pramen vlasů.
„Proboha, Bille…“
Třásl se mnou, mluvil na mě, ale já byl přesvědčen, že ho ještě chvíli potrápím.
Po deseti pro něj nekonečných minutách. Jsem otevřel oči a s čirou, hranou nenávistí, jsem mu vmetl do tváře otázku, jež mě pálila na jazyku. Otázka, která se mi zrodila v mé prázdné hlavě.
„Mě chceš zabít? Jak můžeš zabít někoho, kdo mrtvý již je?“
Tom se lekl. Couvnul pár kroků dozadu a dělal, jakože tu není.
„Já, omlouvám se, jen mi na Timovi hodně záleží.“
„Teď už ti záležet nemusí.“
„Jak to? Proč?“
„No já jsem ho… totiž, poslal jsem ho domů.“
Tom jen přitakal jakože chápe. Ale stejně něco tušil. Mno, není divu. Timův křik se rozléhal po celém kraji a je mi jasné, že za těmi tlustými kamennými zdi sklepení není vzduchoprázdno.
Trochu posmutněl.
„Pojď, jdeme nahoru.“ Řeknu ledabyle a už si to šourám do svý komnaty, ach tolik schodů. Jak rád bych se změnil na netopýra a vyletěl ty schody.
Proč nevynaleznou třeba…“bezfuškotah“ přístroj, který by tahal lidi nahoru a dolů a bez nějaký fušky…
Zamyslím se a narazím do dveří. Jen vydechnu. Dnes jsem už hodně přetažený, asi toho bylo na mě moc.
Potřebuju zregenerovat… Podívám se na protější dveře a vkradu se do nich a před očima se mi zjeví má stará známá… rakvička. 🙂
Po vydatném odpočinku, který jsem spíš přeměnil na vydatné přemýšlení, jsem usoudil, že potřebuju na chvíli odejít. Jediným místem, kam bych teď mohl jít, byla Lady Bathoryová, věřím, že by mne ráda viděla.
Není čas posílat jí posla s dopisem.
„Tome?! No tak, Tome!“
Křičím přes celou komnatu, zatímco mi služka zabalí šatstvo.
„Přál jste si mě… pane?“
„Ano, Thomasi. Jedu za svou dlouholetou přítelkyni Lady Bathoryovou, přijedu až 23. Svěřuji ti hrad do péče a doufám, že až přijedu, bude to zde v nejlepším pořádku.“
Kouknu mu zpříma do očí a na zátylku cítím jemné chvění. Ten pohled ve mně vzbuzuje něco nepopsatelného. Něco krásného je to jako světlo svící po mnoha dnech i nocích temnoty.
„Rozuměls?“
„A… ano… pane.“
„Výborně.“
Jen se usměju a otočím se zády k němu a upravuji si svůj zevnějšek v zrcadle. Pořád cítím jeho oči mým směrem, proto pootočím hlavu a…
autor: Theodor & Alex
betaread: Janule
bezva… Honem dále!
takhle to useknout ono je to vážně děsný.jinak povídka úplně nádherná jako vždycky.hezky se to čte
No a je to venku Bille. Tom tě v zrcadle nevidí. Tak šupem dál kluci. Jinak chytnu absťák
a Tom slintá nad tvou krásou…..xD já vim to je nepravděpodobný…xD
Takhle to useknout!!! To se dělá???
A? A? Toš kluci…kurňa…takhle to useknout?
a budu na něj tajky chvíli zírat a pak si dáme pušinku :-* no spíš se pořádně vykousnou…možná doslova xD
a já bych tě kopla do slabin
Kiss me baby 😛 xD