autor: Janule
SABINE
„No čau, Inge, tak jak to vypadá? Už jsi mluvila s taťkou?“ ptám se do telefonu teď už bývalé kolegyně z práce, která mi tu šílenost s Billem odsvědčí a současně slíbila, že zařídí hostinu v penzionu jejího nevlastního otce. Byla jediná, u který jsem si byla jistá, že se jí se svatbou můžu svěřit, a nevykecá to komukoliv dalšímu, u ostatních bych si to dovolit nemohla. Ingrid mi padla do oka hned, jak jsem před rokem nastoupila na nový místo, a dokonce jsme spolu jeden čas bydlely v podnájmu, než jsem si sehnala svůj byt. Myslí si, že svatba s Billem je z čistý nehynoucí lásky, i když jí zezačátku bylo divný, proč jsem o své zamilovanosti do Billa nikdy moc nemluvila, ale to jsem jí zvládla vysvětlit celkem jednoduše. Pochopila, že střežím jejich soukromí, takže se s celou věcí srovnala poměrně rychle a slíbila mi, že totéž bude dodržovat i ona.
„Jo, jasně, Archi slíbil, že to půjde v pohodě,“ oznámí mi Inge, že její nevlastní otec souhlasí s hostinou a s ubytováním svatebních hostů v jeho rodinném penzionu na východním předměstí Berlína. Bylo jí deset, když se její matka znovu vdala za jeho majitele. Jmenuje se Archibald, šílený jméno… nikdy se mu nenaučila říkat tati, i když svého pravého otce nepoznala, tak mu říká Archi. Jeho penzion je jen půl hodinky cesty od vesnice, ve který je naše úžasná svatební kaple. Vypadá to tam vážně jako v kostele, byli jsme s Billem spokojení, když nám to místní starosta ukázal a slíbil, že nikomu neřekne ani slovo. Nejspíš mému strýčkovi dluží něco většího, bůhví, co ti dva spolu měli za kšefty.
„Tak to je bezvadný, jsem mu vděčná, vyřiď mu, že mu posílám velkou pusu,“ vzkážu provokativně Archiemu, přestože vím, že Inge to bude trošku proti srsti. Taky už si všimla, že se jejímu otčímovi líbím, ale když souhlasil se svatební hostinou u nich v penzionu, nejspíš pochopil, že má u mě utrum. Nikdy si ke mně sice nic nedovolil, ale očíčka mu šilhala, když jsem se u nich párkrát stavila za Ingrid. Takovej malej připlešlej prasáček…
Domluvím s Inge ještě pár drobností, co se týče hostiny, a jdu se konečně vysprchovat. Bill bude rád, že se o to nebude muset starat, vidím na něm, jak ho celá ta záležitost se svatbou štve. Musí se nedobrovolně oženit a tohle ho akorát tak otravuje. Poslední dobou je pořád zamyšlenej, často kouká do blba, ale nedivím se mu. Tom mu bude chybět. Už si prej našel bydlení u Filipa, to je nějakej jejich kamarád, bůhví, kde k němu tak nahonem přišli. Nikdy o něm nemluvili a najednou se zčistajasna zjevil… jeho přítelkyně, kterou si měl brát, je mrtvá, tak mu Tom bude aspoň dělat společnost.
Dneska byl náročnej den… po obědě jsem tu měla Stefana, vymýšleli jsme svatební šaty, a i když jsme se přitom hodně nachechtali, trvalo nám to dost dlouho. Je to fajn roztomilej kluk, a kdyby nebyl teplej, nebyl by marnej… já nechápu, proč všichni kluci, co vypadaj jen trochu dobře a jsou bezvadný na pokec, musej bejt teplý…
flashback
„A proč myslíš, že by to takhle nemohlo bejt?“ zazubím se na Stefana poté, co jsem přičmárla na jeho papír s návrhem šatů rozparek až po zadek.
„Sabi…“ zadívá se na mě káravě to roztomilý klučičí pako. „Nemůžeš mít rozparek až po zadek, vypadala bys jako… běhna,“ zamračí se na mě… je roztomilej.
„No a?“
„Je to svatba, Sabinko, není to kabaret,“ vysvětlí mi trpělivě. „Bill chce, abyste vypadali jako z třicátých let, ale ne jako s odpuštěním kurva a její zákazník, proboha,“ protočí oči a rozpřáhne ruce v teatrálním divadelním gestu, ještě zřejmě nepochopil, že si z něj dělám srandu. Asi jsem ho rozčílila víc, než se sluší, když už použil tak vrcholně neslušný výraz. Ale bavím se…
„No bóže, no… stejně si to budou všichni říkat, myslíš, že na mě jeho fanynky nechaj suchou nit? Budou tvrdit, že si ho stejně beru jenom pro prachy,“ ještě ho provokuju, ale myslím, že mu to stačí. Evidentně mu můj humor nepřijde tak zábavnej jako mně.
„Prosimtě… s tím si hlavinku nelámej, kotě, to už není tvoje starost. Hlavní je, že tě Bill miluje, i když je pravda, že jsem si celou dobu myslel, že bych ho jednou mohl sbalit já,“ zadumaně mele a okusuje tužku, kterou mi vytrhl zpátky z ruky a začmárává můj rozparek. „Máš smůlíka, prdelko,“ zachechtám se, a plácnu ho po rameni. „Billa ti nepučim.“
„Jo… jenom jestli to není spíš štěstí,“ vrátí mi plácnutí. „Bill je pěkná primadona, jsem zvědav, jak si s ním poradíš.“
„Já? To on bude mít práci se mnou… to se spolehni.“
„Jo, máš pravdu… stejně nechápu, proč se vlastně vy dva tak najednou berete… nemám ty šaty tady trochu upustit?“ zakření se na mě a provokativně si pohladí břicho… další… ty lidi si snad nedovedou představit jinej důvod, proč by se dva lidi měli brát…
„Z lásky, Stefánku, z lásky,“ vydechnu teatrálně, ale vzápětí si uvědomím, že o tomhle bych asi žertovat neměla. „Nic neupouštěj, těhotná nejsem. Prostě mám ty dva kluky ráda, tak jim budu dělat maminku, no,“ dodám rychle naprostou pravdu, aby si nemyslel, že si z toho dělám srandu. „Davídek je syn mojí nejlepší kamarádky z dětství, a já se rozhodla, že ji zastoupím.“
„Hmmm… no jo, máš pravdu, kluk tam s těma dvěma úplně zvlčí, potřebuje pevnou ženskou ruku. Budu ti držet palce,“ usměje se na mě Stef. „Teď už se ale konečně rozhodni, jestli se budeš vdávat v bílým nebo v červeným, nemám jenom tebe, kotě…“
konec flashbacku
Nakonec jsem si vybrala tmavě červenou v kombinaci s černými doplňky, kloboučkem a černým síťovým závojíčkem. Ještě si moc dobře pamatuju, jak se Bill kdysi v šestnácti zmínil v rozhovoru pro Bravo, jak si představuje svoji svatbu. Měla jsem to dlouho schovaný, ale ne kvůli němu… Tom tam měl krásnou fotku. Sice tvrdil, že se nikdy neožení, ale to mi nevadilo… tehdy jsem celou svou duší věřila, že ho jednou dostanu. Ach ta ironie osudu… ta mě stíhá pořád. Bill se tehdy ovšem svatbě nebránil tak usilovně jako jeho bráška, a myslím, že mlel něco o vytetovaném prstýnku a červenočerných šatech, tak mu splním aspoň to druhý, protože do tetování ho nutit nebudu. Jednou to řekl, tak to dodržíme. Akorát si nejsem jistá tou cool hudbou, co tam prosazoval, ta by se nám k obřadu moc nehodila. I když budeme oblečení jako paka ze starýho filmu, musí ta svatba nakonec vypadat důstojně a ne jako natáčení retro komedie. Snad to nějak ukočíruju…
BILL
středa 12.8.2015 dopoledne
„Můžu dál?“ strčím hlavu do dveří, když se ozve Gretiným hlasem výzva ‚další‘. Konečně vím, jak se jmenuje celým jménem, přečetl jsem si to na ceduli. Greta Bastlerová. To si snad zapamatuju.
„Ano! Vždyť jsem říkala další,“ nezvedne ke mně pohled, zapisuje si něco do papírů. Před chvílí odtud vypadla ubrečená mladá maminka s dítětem, bůhví, co tady řešily. Jen jsem se jí rychle zeptal, jestli je uvnitř paní Krautnerová, a když zavrtěla hlavou, že ne, oddychl jsem si. Ta by mi tu teď jenom překážela, nechci, aby věděla, že jdu jen za Gretou.
„Á to jste vy,“ překvapeně na mě civí Greta, když konečně zvedne hlavu, aby se podívala, kdo jí to vlezl do kanceláře, a teď jen stojí u dveří a tupě mlčí. „Co… co… potřebujete, pane Kaulitzi?“ skoro vyděšeně se zeptá. A to je přesně voda na můj mlýn… akce „Greta“ začíná.
„Bille,“ zavřu dveře, usměju se na ni vlídně a možná i malinko podlejzácky. „Říkejte mi Bille, slečno Bastlerová, bude to tak lepší,“ začínám celkem dobře, vidím na ní, jak ji to příjemně zaskočilo.
„Dobře… Bille,“ nesměle se usměje, a zaváhá, než moje jméno řekne nahlas. „Posaďte se,“ ukáže na židli vedle stolu, když se konečně trochu vzpamatuje ze šoku, že mě zase vidí. „Je to sice neprofesionální, jste náš klient, ale beru vás tak trochu jako přítele z dětství… jistě chápete, jak to myslím,“ snaží se mi vysvětlit, než mi nabídne, abych jí taky říkal jménem… tohle už znám, je to častá věc, věděl jsem, že to přijde. „Když vám to nebude vadit, říkejte mi taky Greto,“ uculí se přesně, jak jsem předpokládal. „Samozřejmě pokud budeme sami. Šéfová by mi dala,“ dodá spiklenecky a napřáhne ke mně ruku. Lehce ji stisknu, ale nabídnout jí tykání si nedovolím… na to je ještě brzo, to by musela být jiná příležitost, než v kanclu na sociálce a bylo by to krajně podezřelý. Prozatím bude tohle bohatě stačit.
„Dobře… Greto,“ snažím se vypadat, jako že mi to dělá trošku potíže, ale je na ní vidět, že jí to lichotí. Ó, bože, slavný Bill Kaulitz ji oslovuje křestním jménem… kdyby nám bylo o osm let míň, nejspíš by to s ní švihlo, dovedu si to představit… ale to nám už není, a já ji potřebuju, takže musím urychleně začít se svou předem připravenou komedií. „Přišel jsem vás vlastně pozvat na svatbu,“ jen tak zlehka pronesu a je mi jasný, že tohle opravdu nečekala. Netuším, co se jí honí hlavou, ale její výraz vyjadřuje jen jediné… absolutní úžas.
„Co… co… to…“ koktá, než si plně uvědomí, co jsem to řekl. „Cože?“ vyhrkne konečně celý slovo. „Na svatbu? Na vaši svatbu?“ kulí na mě oči, div jí nevypadnou na stůl. „Vážně chcete na své svatbě mě? Čím jsem si to zasloužila?“ Mám pocit, že zbledla a zrudla zároveň, jestli je to možný, výsledná barva je něco jako zelenkavá. Musím kout železo, dokud je žhavý, takže ji jemně chytnu za ruku, co doteď ležela volně na stole, přitáhnu si ji k sobě, jak jsem se to naučil u své milé budoucí tchýně, a jemně, skoro neznatelně, se dotknu rty její pokožky, zírám jí do očí, jak to jen jde a potichu promluvím: „Vy víte, slečno Greto, vy to moc dobře víte. Pomohla jste mi…“ naznačím její gesto s prstýnkem, kterým mi vnukla nápad se svatbou. „Bez vás bych si snad s paní Krautnerovou ani neporadil, vypadala, že by mě nejradši viděla za mřížema, nebo viset na šibenici. Dlužím vám ještě poděkování,“ sáhnu do náprsní kapsy kožený bundy, a vytáhnu obálku. Greta okamžitě ještě víc zbledne, nejspíš ji napadlo, že jí chci dát peníze, ale to už vytahuju z obálky dvě vstupenky na berlínský koncert a pokládám jí je přímo na stůl, aby si mohla přečíst, co to je. „Doufám, že se uvidíme ještě před koncertem, rád vás seznámím s ostatními kluky, zvlášť můj bratr by vás rád poznal,“ nenechám ji vůbec nic říct, i když se nadechuje. „Vyprávěl jsem mu, jak jste mi pomohla, když jsem byl v úzkých a absolutně mimo. Moc se na vás těší,“ lžu, jako když tiskne, Tom nic takovýho neříkal, ale určitě by mi to schválil. Účel světí prostředky, takže pokud to pomůže, bude se na ni klidně i dobrovolně těšit.
„Pane Kau… tedy… Bille…“ koktavě mě osloví a rozpačitě se usměje. „To jste nemusel, vážně ne… já přece vaši svatbu jen odhadla, napadlo mě to, když jsem viděla na stole ten časopis,“ vysvětluje a současně drží v ruce V.I.P. vstupenky s možností návštěvy backstage. Její oči těkají ze mě na lístky a zase zpátky, je vidět, že jsem se trefil přesně na komoru. „Ale jinak… moc vám děkuju,“ dodá.
„Jsem vám nesmírně vděčný, Greto,“ snažím se ji co nejvíc oslovovat, aby si pořád uvědomovala, že už jsme vlastně skoro kamarádi, „sama jste viděla, jak jsem z toho všeho byl vyděšený. Bylo to něco tak strašného… představa, že si o nás myslíte něco tak nechutného, mi úplně zatemnila mozek. Nebyl jsem schopen rozumného uvažování,“ tvářím se jako idiot, kdyby mě slyšel Tom, nejspíš by se mi šklebil…
„Ne!“ skoro vyhrkne. „Já ne! Nikdy jsem si o vás nic takového nemyslela, to vůbec…“ snaží se mi vymluvit něco, co dávno vím. Kdyby měla jen trochu podezření, že se svým bráchou spím, nejspíš by mě s chutí potopila. Ale ona je tak krásně naivní a čistá… myslí si o mně, že jsem nejspíš anděl, kterej jen nějakým zvláštním nedopatřením přišel o svá křídla, a tudíž chodí po zemi, tak se rozhodla mě chránit. Kdyby věděla…
„Jste zlatá, slečno Greto, opravdu jsem vám vděčný, že jste mě v tu chvíli zachránila,“ přesvědčuju ji. Svým způsobem ani nelžu, opravdu nám zachránila zadek, akorát o tom chuděrka neví. „Bude mi ctí, když ozdobíte naši svatbu svou přítomností,“ mluvím jako kniha, div mi nelítaj z huby písmenka rovnou do odstavců. „Datum svatby už víte, a kde se bude konat, se z pochopitelných důvodů dozvíte až na místě,“ usměju se, je na ní vidět, že chápe proč. „Pošlu pro vás auto, nebudete se muset o nic starat. Jen… budu potřebovat adresu, na které vás řidič vyzvedne,“ podívám se jí do očí. Jestli dobře vidím, mám takovej pocit, že se malinko lesknou… že by ji to až tak dojalo? No… tím líp, ženská, když je naměkko, neví, kdy s dobročinností přestat. Musím toho využít.
„Samozřejmě, dám vám svoji adresu, to nebude problém,“ odloupne papírek ze štůsku na stole a načmárá na něj ulici, číslo domu a po krátkém zaváhání i svůj mobil. „To jen, kdyby byla nějaká změna,“ vysvětlí mi to mobilní číslo, o které jsem ji nežádal, a s nesmělým úsměvem mi ho podá. „Jsem vážně překvapená, nikdy bych nevěřila, že se mi něco takového stane,“ skoro šeptá, když si lísteček zastrkuju do náprsní kapsy bundy. „A na ten koncert už se moc těším, vezmu s sebou kamarádku, bude z toho úplně mimo. Vždycky měla moc ráda Gustava, určitě ho ráda pozná. Ach bože…“ vzdychne zasněně. No… kamarádka má smůlu, v tý době už bude Gustík šťastně ženatej skorootec.
„Budeme se na vás těšit,“ ještě ji jednou ujistím, než se odhodlám podniknout další krok na cestě k anonymu. Musím opatrně našlapovat, aby se nevylekala, takže začnu zlehka…
„A co vaše šéfová, jak se tvářila po kontrole u nás,“ načnu ožehavé téma. „Víte, měl jsem z jejího chování dojem, že snad tomu anonymu opravdu věřila,“ dodám nevěřícně, když vidím, že váhá, co mi říct. Měl jsem bejt herec… fakt, že jo.
„No… víte… pan-… Bille,“ zase se omluvně usměje, „ona není zlá, ale když má pocit, že našla nějakou nepravost, je jako buldok a jde si za tím. Ale myslím, že když jí donesete oddací list, bude to dobré. U ní člověk nikdy neví, co čekat, někdy jsem sama překvapená, když jsme spolu na kontrole, co všechno vidí z toho, jak se lidé chovají nebo jak to mají doma uspořádané. On ten anonym byl dost konkrétní, víte, takže pro ni bylo snadné mu uvěřit,“ dívá se na mě smutně. Je čas udělat krok číslo dvě.
„Hmmm… přemýšleli jsme s bratrem, kdo by mohl mít zájem nás takhle zle pomluvit a poškodit, ale to víte… nepřátel máme pořád dost, i když jsou to většinou lidé, kteří nás ani osobně neznají,“ začnu pomalu. Greta souhlasně pokyvuje a nervózně ťuká propiskou do bločku, ze kterého mi utrhla papírek s adresou. „Tenhle byl ale neobvykle krutý, a rozhodl se zasáhnout naše nejcitlivější místo,“ skoro šeptám, aby viděla, jak mě to pořád trápí. „Všichni vědí, jak Davídka já i Tom milujeme, mluvili jsme o tom v několika rozhovorech, je to naše sluníčko, a představa, že by nám ho někdo vzal, je pro nás vážně šílená,“ snažím se připravit ji na to, co od ní budu chtít.
„Ano, máte pravdu. Tenhle anonym byl zvláštní, obyčejně jsou psané jinak.“
„Jak to myslíte?“ zeptám se pohotově, tohle mě zajímá.
„No… vypadalo to, že ho psal vzdělaný člověk. Obyčejně bývají anonymy plné gramatických chyb, jsou psány lidověji, tohle bylo opravdu profesionální, jako by to byl úřední dopis,“ vysvětluje mi.
„Aha… to je zvláštní… uvažovali jsme s Tomem, jestli to není někdo z našeho okolí, kdo se nám chce pomstít, ale bohužel nemáme způsob, jak to zjistit,“ upřu na ni svůj psí pohled, jak mu říká Tom, a doufám, že pochopí, co po ní budu chtít. „Víte,“ pokračuju potichu a tak trochu nesměle, „chtěli bychom vás s bratrem o něco poprosit. Jen mezi námi…“ snažím se ji rovnou ujistit, že se to nikdo jiný nedozví. „Myslíte, že bych ten anonym mohl alespoň vidět?“ dodám a skoro nedýchám napětím, když vidím její výraz. „Kvůli písmu, třeba ho poznám,“ ještě se snažím dodat.
„Byl psaný na počítači,“ odvětí potichu, ale vidím na ní, že váhá. „Já nevím…“ zajede si rukou do vlasů, „asi bych neměla, ale…“ nedokončí větu, když popojede na židli ke skříni se šuplíky. Už nic neříká, jen vytáhne zelenou složku a položí ji na stůl. Otevře ji, chvilku něco hledá a vytáhne papír, který položí navrch spisu a zase ho zavře. Pak sáhne po jiném spisu, který ležel celou dobu na stole, a zvedne se.
„Musím na chvilku vedle ke kolegyni, potřebuji s ní něco konzultovat, tak mě omluvte, hned jsem zpátky,“ mrkne na mě spiklenecky a během chvilky zmizí ve vedlejší kanceláři.
Uff… oddechnu si, když cvaknou dveře. Mám to v kapse. Zvednu se, a když se ujistím, že na složce je napsáno jméno a datum narození mého syna, otevřu ji. Bez váhání vytáhnu mobil, namířím na dokument ležící na vrchu a vyfotím ho. Zopakuju to ještě pětkrát, abych měl jistotu, že mám všechno a desky zase zavřu. Sice bych si ho nejradši přečetl hned, ale musím vydržet až domů. Může sem kdokoliv přijít, nesmím riskovat, že mě někdo nachytá.
„Tak já už půjdu,“ zvednu se ze židle, když se Greta po chvíli vrátí. „Moc vám děkuju za ochotu, jsme vám s bratrem opravdu vděční, a budu se moc těšit, až vás uvidíme s kamarádkou na koncertě,“ podávám jí ruku, a ona ji přijme a lehce stiskne. Je na ní vidět trochu nervozita, ale nakonec se usměje.
„Nemáte zač, Bille,“ tentokrát už nezaváhá s oslovením, „budu se moc těšit,“ vyprovodí mě ke dveřím, a když za mnou zapadnou dveře, oddechnu si znovu. Jo! Teď teprve, když jsem mimo kancelář, mám pocit, že jsem vítěz. Tom bude mít radost, že se to povedlo, musím letět domů, abychom se na ten dopis podívali. Snad nám to bude k něčemu platný.
„Pane Kaulitzi, copak vy tady?“ ozve se mi za zády, když vycházím z budovy úřadu. Strnu na místě, když si uvědomím, že je to hlas báby Krautnerový. Nejspíš jsem ji minul, a vůbec si nevšiml, že jde proti mně. Panebože… to bylo o fous.
„Dobrý den, paní Krautnerová,“ pozdravím slušně, když se k ní otočím a snažím se vypadat klidně, ale překvapeně. Dneska už to nejspíš bude na Oscara, jestli tohle zvládnu…
„Byl jste nás navštívit?“ zeptá se téměř s jistotou.
„Ne, ne,“ ujistím ji rychle. „Byl jsem na oddělení kultury,“ honem si najdu na ceduli za jejími zády odbor, na který bych mohl jít, aniž bych vzbudil podezření, že lžu. „Kvůli koncertnímu turné, víte?“ ještě dodám, aby se nevyptávala. Sice tohle běžně všechno obstarává Carl, ale ona o tom ví prdlajs, tak jí to snad nebude podezřelý.
„Aha, tak vy budete mít zase turné…“ řekne skoro vítězně, jako by mě nachytala při něčem nepřístojným. „A kdopak se bude starat o vašeho syna, až nebudete doma?“ zeptá se, baba zvědavá. „Doufám, že ho nehodláte tahat s sebou,“ dodá skoro výhrůžně. Udělám krok k ní, skloním se k jejímu uchu, aby mě nikdo kolem neslyšel, a skoro se zadostiučiněním, jak jí teď vytřu zrak, zahučím: „Moje žena.“
„Tak to jo,“ usměje se baba a viditelně jí sklapne. „To je v pořádku, samozřejmě. A co váš pan bratr? Ještě pořád s vámi bydlí v domě?“ zatne do mě další ze svých ostrých zbraní.
„Zatím ano, ale ke konci měsíce se odstěhuje, už si něco našel,“ ujistím ji, i když velice nerad. Tohle je téma, o kterém nerad přemýšlím, natož, abych o něm mluvil nahlas. „Ale to jsme měli v plánu stejně, budeme s manželkou potřebovat dům pro sebe,“ vymýšlím si pohádky, aby si nemyslela, že se Tom stěhuje jen kvůli jejímu požadavku. Tůhle, babo mizerná! Takovou radost ti neudělám…
„Tak to vám chválím, pane Kaulitzi, pak bude všechno v nejlepším pořádku,“ přikývne spokojeně. „Ono je lepší lidi neprovokovat,“ dodá, rádoby spiklenecky na mě mrkne a podá mi ruku. „Ráda jsem vás viděla, přeju úspěšné turné.“
„Děkuju, paní Krautnerová, snad se nám bude dařit,“ odpovím slušně, a oddechnu si, když se otočí na patě, a popojde směrem k výtahu. Fujtajbl! Kam nemůže čert, nastrčí babu.
Ve chvíli, kdy za ní zapadnou dveře a výtah se rozjede nahoru, vytáhnu mobil, papírek s Gretiným číslem, a urychleně ho vyťukám.
„Prosím,“ ozve se Gretin hlas.
„Tady Bill,“ ohlásím se, a v tu chvíli mi dojde, že na mě bude mít číslo… no nic, aspoň si bude myslet, že jsme opravdu kamarádi, snad ho nedá dál, už to není žádná šílená fanska, možná se to nakonec bude i hodit. „Potkal jsem před chvilkou vaši šéfovou, tak mě jen napadlo… dneska jsem u vás nebyl. Řekl jsem jí, že jsem byl na odboru kultury, tak jí to prosím potvrďte.“
„Samozřejmě, Bille, spolehněte se. Dík za varování,“ usměje se do telefonu.
„Moje číslo prosím nikomu neprozrazujte,“ požádám ji ještě, a když mi to odsouhlasí, zavěsím. Tak… nebezpečí zažehnáno, lhaní je někdy děsně náročná disciplína.
autor: Janule
betaread: Áďa
DalsiiiiiiiiiiiixD
Moc pěkně to Bill na Grétu nahrál, kluk šikovná…xD Ta svatba bude ještě hodně zajímavá, no uvidíme, co se na ní ještě semele…:-)
svatba…..no na tu se těšim….
Dobře, dobře, já chápu, že když už Sabine dělá laskavost těm dvěma zoufalcům, snaží se alespoň si tu celou frašku užít, ale má teda jediný štěstí, že se nevdává v bílém, to by od ní bylo vážně nevkusný. Zaplať bůh nebo třeba i Bůh, když tu máme tu náboženskou tématiku, že se kdysi Bill prokecl s těma červenejma šatama pro nevěstu 🙂
A teď akce Gréta. No, zajímalo by mě, jestli si Bill uvědomuje, jak může na některé lidi působit a jestli skutečně svoje charisma zde naznačeným způsobem používá. Teda, je jasný, že ano, ale spíše jsem myslela, do jaké míry a tak. No, nebudu se do svých úvah dál zamotávat. Grety mi bylo vyloženě líto, připadala mi tak nějak využitá nebo zneužitá, to možná lépe vystihuje situaci. Ovšem, na druhou stranu, kdyby to nebyla naivní a důvěřivá… husa se mi nechce napsat… tak by jí muselo být podezřelé, co že je tak najednou zvána na svatbu. No nic, účel světí prostředky, já vím. 🙂
Ještě jsem chtěla podotknout, že se mi z celého dnešního dílu nejvíce líbila Stefanova úvaha o tom, jak je nespravedlivé, že Bill si vezme nějakou takovou s rozparkem a Stefan utře ústa. To bylo vážně moc roztomilý 🙂
Hej ten Bill…:D To je lhář největší jako!
A já se na tu svatbu vůůbec netěším..:-( Od začátku jsem proti ní, i když vím, že je to nutné…:-(
Nevím proč, ale v téhle řadě Sabine nemám ráda…=D
Oh, Billi, za tohle by sis opravdu zasloužil Oscara, ty bezcharakterný pokrytče 🙂 No jo, někdy holt člověk musí lhát… Chudinka naivka Gréta, doufám, že se nikdy nedozví, jak byla ošklivě využitá, zřejmě by přišla o veškeré iluze, nakolik jí podvedl její vysněný, dokonalý Bill… Trubka jedna, takhle někomu zobat z ruky…
Oh, mimochodem, ty svatební šaty bych brala, určitě vypadají skvěle a neobyčejně. Akorát bych se v nich nevdávala :)) No, v příštím díle se nejspíš dozvíme, jak Tom zmaloval soukromnému očku ciferník, že? Nebo to bude opačně, což je samozřejmě ta horší varianta, ale jsem zvědavá 🙂 Předpokládám, že to nebude tak jednoduché, beru na vědomí Tomovu fyzickou konstrukci a fyzickou konstrukci někoho, kdo je na rvačky cvičený jako opice… Jen aby ten Tom ze země nesbíral kromě svého roztříštěného ega taky zuby…
Janule, víš čeho jsem si všimla? Když vidím tvoje jméno u jakékoli povídky, automaticky začínám psát koment v angličtině, vždycky se mi totižto vybaví věta: „Komentáře anglicky, prosím :o)“
Ale de ti to dobře šikulko nádherná.. 😀
Bill v tom opravdu umí chodit, filištín jeden 🙂 Plně souhlasím s Kattys, taky mi bylo Grety trochu líto… ale jak již bylo řečeno – účel světí prostředky. Takže raději tisíc zneužitejch Gret, než jedny nešťastný dvojčátka.
Stefan byl fakt roztomilej. Jak chudáček nepoznal, že si z něj naše ďáblice Sabinka dělá srandu 😀
Už se moc těším na další díl. Jsem moc zvědavá, jestli kluci třeba nepoodhalí roušku tajemství v souvislosti s tím nechutným "pekelníkem". 😉
ty jo to je héřečka…. xD
Jako upe sem čuměla jak mu to lhaní pěkně jde xD xD A ta babča no tak tu bych kopla někam… taky myslím provokaterka xD
omg další s geniálních dílů!
strašně se těšim jak to dopadne a zároveň se toho bojim protože to bude najednou konec, budu sice vědět jak to dopadne ale prostě bude konec 🙁 xD
Ten Bill má ale štěstí, že má stále ještě tolik faninek 😀 Ale teda musím uznat, že lhaní Billovi vážně nedělá problém! 😀 Tak snad někdy nezačne tahat Toma za nos 😉