autor: Ainikki
Tom
Zvedl jsem hlavu od rozečteného plátku nějakých novin, když jsem uslyšel cvaknout zámek dveří, jak do něj někdo z druhé strany zasunul čipovou kartu. Vzápětí se v pokoji objevil ten, který mi celý den tak moc scházel. Neměl jsem o něm žádné zprávy, jen mi poslal jednu sms, že se to u Leticie trochu protáhne, nic víc. Vysvětlení nulové, takže jsem mohl jen nechat pracovat svoji fantazii o tom, co se tam tak může dít. A že ta tedy jela naplno. Byl naprostý nesmysl uvažovat nad tím, že by mě snad mohl podvést, ovšem poručte mé zabedněné hlavě, která mi nabízela celou škálu obrázků těch dvou.
Sám sobě jsem si připadal směšný. Trčel jsem tu zavřený v pokoji, aniž bych se snad snažil najít nějaké rozptýlení venku, nevěděl do čeho píchnout a jen netrpělivě vyčkával jeho návrat. A teď byl tu a já se přistihl, že mi všemi nervovými zakončeními prolétl naprosto iracionální strach. Bál jsem se toho, co se od něj dovím. Tenkrát jí byl okouzlený. Co když se to vrátilo, když ji znovu spatřil?
„Tomi.“ Promluvil a pár rychlými kroky byl u mě. Usmíval se. Vypadal šťastně. Nepředpokládal jsem, že přijde tak moc rozzářený. Ani jsem netušil proč, ale neměl jsem z toho zrovinka nejlepší pocit. „Chyběl si mi.“ Zašeptal těsně před tím, než se ke mně nahnul a vlípnul mi polibek na uvítanou. Malinko mě to uklidnilo. Byl něžný a vřelý, takže se snad prozatím nedovím, že by chtěl vytvořit úplnou rodinku s tou holkou. Možná byl ode mě pěkně hloupej ten nápad s těmi zásnubami. Aby se mi nakonec bráška do toho předstírání nepoložil natolik, aby se mu nezachtělo udělat to pravdou. Jsem blázen, když začínám vyšilovat už takhle brzo.
„Ty mně taky.“ Zamumlal jsem s hlavou zabořenou do jeho mikiny poté, co mě přestal líbat a jen se ke mně tisknul. Stáhl jsem si ho na klín a ještě těsněji k sobě přivinul. „Tak jak to probíhalo?“ Osmělil jsem se zeptat a s téměř zatajeným dechem očekával odpověď.
„Báječně.“ Vypadlo z něj prostě a znovu se tak svítivě usmíval. „Tedy já… to miminko se hýbe, Tome. Bylo to neuvěřitelný. Přál jsem si, abys byl u toho. Bude to naše malý děťátko.“ Líčil mi dojatě Bill. Pravda, na tohle jsem se tak úplně neptal. Spíše má otázka byla směrována k tomu, jaký dojem v něm vzbudila po tom opětovném setkání Leticia, jak vzala náš plán a co bude dál. Nemohl jsem ale popřít, že jeho slova na mě zapůsobila natolik, že jsem dočista pozapomněl na praktickou stránku věci.
„Co… co že si to říkal? Naše?“ O tom dítěti jsme prozatím ještě příliš neuvažovali. Pochopitelně Bill bude táta. To už tu párkrát padlo, ale nijak více jsme to nerozváděli.
„Samozřejmě. Bude to naše malý zlatíčko. Tome, já jsem si nikdy nemyslel, že bych se mohl začít na toho drobka těšit. Bylo ale úžasný vidět to břicho a cítit ten nový život uvnitř. Ty pocity se nedaj popsat. Musíš se tam jít se mnou podívat, jak jen to bude trochu možný. Zejtra ještě ne, to máme v plánu vypudit Arianu, ale pak už to půjde.“ Chrlil ze sebe. To nadšení z něj přímo sálalo a přenášelo se i na mě. Co mě ale dostalo nejvíc. On se mnou počítal v péči o to malé.
„Miluju tě.“ Ujelo mi naprosto spontánně to vyznání.
„A já tebe.“ Stihl ještě říct, než jsem si vyžádal další polibek.
„A jak se má Leti?“ Vyptával jsem se dál teprve poté, co jsem dokázal příval toho rozrušení trochu vstřebat. Bill se přestal culit a nepatrně se mi na klíně zavrtěl.
„No ona,“ sklopil oči a hledal ta správná slova. „Já nevím… vypadala hrozně unaveně, ale při tom šťastná. Bojím se. Přál bych si, aby to dobře dopadlo.“ Připustil a sklesle si povzdechl. Nedivil jsem se. Když ji teď viděl, nabraly všechny ty informace o její nemoci, které si zjišťoval před naším odletem sem, mnohem konkrétnějších podob. Žena, která čekala jeho dítě, nebyla jen případ na pár řádcích, které popisovalo nespočet stránek nemocnic. Byla skutečná a nikdo nevěděl, jestli přežije. Ano, Bill narazil i na pár případů, které skončily šťastně, ale v té odporné statistice to bylo jen zrnko prachu.
…
„Ari, Ari. Ahoj. Mám neuvěřitelné zprávy.“ Černovlasá dívka se hrnula v ústrety nově příchozí tak rychle, jak jí to jen její síly dovolovaly. Ariana byla zpátky a dorazila na další ze svých četných návštěv. Hra mohla začít. Především bylo důležité ukázat skutečné nadšení.
„Páni. To nepochybně. Tak sem s nimi.“ Stačila jen zareagovat na rozjařenou Leticii zrzka, aniž by prozatím tušila, co za novinky ji čekají.
„Bill, chce si mě vzít. Podívej.“ Přistrčila jí pod nos ruku s lesknoucím se malým kroužkem a pokračovala. „Včera se vrátil. Já v to ani nedoufala. Nevěřila jsem, že mi odpustí. Chápeš, to malé bude mít oba rodiče.“ Chrlila ze sebe předem připravené věty a mezitím se jí za zády vynořila vysoká postava štíhlého chlapce.
„Bille…“ Vydechla překvapeně Ariana, jako kdyby doteď slovům své bývalé přítelkyně nevěřila. Zůstala na něj zírat jako na nějaký přízrak. Vyloučeno. To nemohla být pravda. On všechno překazí. Prolétlo jí hlavou. Kde se tu, kruci, tak najednou vzal!
„Ahoj, Ariano. Rád tě vidím.“ Usmál se na ni hraně a natáhl k ní ruku. Zcela automaticky mu ji podala, stisk mu ale nedokázala oplatit. Šok neopadával.
„Co… co tu děláš?“ Vykoktala ze sebe a bezděčně zatřásla hlavou ve snaze se probrat.
„Coby. Přece nenechám ženu, která čeká moje dítě, samotnou. Co bych to byl za člověka. Navíc ženu, kterou i přes to všechno, pořád miluji. Chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomil, odpustil, ale teď už se jí nevzdám.“ Dodal nakonec a na důkaz svých slov objal Leti kolem pasu a na rty jí vtiskl drobný polibek. Ariana jen zalapala po dechu.
„A co že tak najednou?“ Nepříjemně zasyčela tu otázku.
„Nic takového,“ vložila se do toho opět hnědooká z dívek. „My už jsme spolu nějakou dobu v kontaktu byli. Jen Bill,“ podívala se na něj a doprovodila to o něžný úsměv, aby tak podtrhla iluzi zamilovanosti, „měl teď hodně práce. Neřekla jsem ti to, protože jsem nechtěla přílišným mluvením o něm, nic z toho, co se teď děje, pokazit.“ Vysvětlila jednoduše a pokrčila rameny.
…
Den se začínal měnit v pozdní odpoledne, a protože dnes se výjimečně zpod hustých mraků vylouplo slunce, mohly dvě dívky sedět na terase. Jedna měla před sebou bylinkový čaj a druhá černou kávu, skoro stejně tak temnou, jako byla její duše a nekalé úmysly. K podivu té druhé i mladíka, který pomáhal v kuchyni paní Smithové připravovat něco malého na zub, tu ta holka s chladně modrýma očima, pořád setrvávala. Ona ani Bill si nemalovali, že by se hned poté, co se dozví o jejich zásnubách, mohla otočit na patě a odejít. To by bylo zřejmě moc jednoduché. Překvapilo je ale, že ona ani v náznaku nedala najevo, že by návrat právoplatného otce byl pro ni problém. Její přítomnost se opět stávala nekonečnou a v těch dvou probouzela nemalou nervozitu.
„Leti, nestačila jsem ti ještě ani říct, jakou mám radost z toho, že se Bill na tebe nevybodnul.“ Zacvrlikala neupřímným hlasem, naklonila se k ní blíž a v důvěrném gestu jí přejela po ruce, kterou měla Leti položenou na opěrce svého křesla.
„Jo, to já taky.“ Zmohla se jen na chabou odpověď druhá z dívek.
„Víš, Leti,“ nadechla se k další zajisté důležité věci, kterou potřebovala ženě, která si automaticky mnula dlaní své břicho, říct. „Mně nevadí, že je zpátky. Tedy… pořád jsme kamarádky, že jo?“ Nebyla to otázka. To by totiž čekala na odpověď. Ona ale pokračovala dál. „Záleží mi na tobě. Pořád tě miluju i přes to, že to mezi námi skončilo.“ Samozřejmě. To Leti ale věděla. Nebylo poprvé, co to od ní slyší. Bylo tak nefér připomínat jí ty staré city. „Myslím, že jsme pro tebe oba důležití. Potřebuješ nás a tak ti chci jen říct, že tě neopustím. Neudělám stejnou chybu dvakrát. Mám tě ráda, holčičko.“ Znovu ten pokřivený úsměv a trn ledovosti mrštěný z jejích pomněnkově studených očí, spolu s rukou, která ji pohladila po tváři, donutil Leticii zatřást se v návalu zimnice.
Nevyšlo to. Pomyslela si jen. Celá ta její a Billova snaha vyšla na prázdno. Nezbaví se jí. Buď neuvěřila a nebo je natolik bezpáteřní, že jí naprosto nic a nikdo neodradí v jejím chorém odhodlání přivlastnit si její děťátko. A nebo se v ní možná jen pletla. Napadla černovlásku další z variant. Třeba skutečně jen lituje, a teď jí chce alespoň částečně vynahradit tu bolest způsobenou tím, když ji tak nevybíravě opustila. Kdyby to tenkrát neudělala, neodešla od ní, bylo by to malé jejich. Co si jen o tom všem myslet? Měla by dát druhou šanci? Každý si ji přeci zaslouží. A nebo by měla poslechnout svůj vnitřní hlas, který jí našeptával, že Ariana je ten jediný člověk, který by ji dostat neměl, protože ublížil a znovu ublíží. Nevěděla. Byla zmatená. Co si jen počít?
…
Nabroušeně vytočila číslo a čekala, až se hovor přijme. Nemusela dlouho. Deborah měla svůj telefon stále při ruce.
„Copak potřebuješ, sestřičko?“ Protáhla ironicky.
„Všechno je v háji! On se vrátil!“ Vyhrkla na ni bez vysvětlení. Byla rozčílená. Celý den se jí dařilo předstírat, jak jí fakt Billovy přítomnosti je naprosto lhostejný, ba dokonce, že z něj má radost. Nyní už ale míra sebeovládání přetekla. Mohla si dovolit běsnit. Byla daleko od zraků jak zpěváka, tak hnědoočky. Bylo pozdě večer a ona byla ukrytá za zdmi svého pronajatého malého bytu, který měla kousek od Letina domu. Hotel byl již nepohodlný, vzhledem k tomu, že její pobyt tady nebude nikterak krátký.
„Ou, ou, prr, pomalu sestřičko. Kdo se vrátil? Měla bys mi to nejdřív vysvětlit, než na mě začneš prskat.“ Neodpustila si ihned káravou poznámku ta duševně vyšinutá zrůda na vozíčku.
„No, Bill přeci. Namluvili mi, že se chtějí brát. Fakt nevím, co si o tom mám myslet.“
„Jednoduše jen to, že tě voděj za nos.“ Pobaveně zkonstatovala Deborah. S ní ta informace ani za mák nepohnula. Neměla tendence zmatkovat. Navíc se jí to jevilo jako velice nepravděpodobné. „Co přesně ti řekli? Jak vysvětlili, že se to stalo tak najednou?“
„Nebylo to prej najednou.“ Zrzka se uklidnila do té míry, že byla schopná své sestře vypovědět, jak přesně jí byl vznik toho prapodivného vztahu odůvodněn. „Ona mu o dítěti dala vědět před pár měsíci a on měl teď před nedávnem tour tady po Americe, takže se párkrát sešli.“
„Nesmysl!“ Ozvalo se Arianě ve sluchátku ještě dříve, než stačila vylíčit úplně všechno.
„Cože?“
„Říkám, že je to nesmysl. Nikdo u ní nebyl. Já ten barák nechávala nějakou dobu sledovat. V období, o kterým mluvíš, se tam nikdo neukázal.“ Vysvětlila prostě. Ariana se zarazila. Tak úplně si nebyla honem schopná poskládat význam těch slov.
„To nechápu.“ Připustila nakonec. „Proč by mi to teda říkali?“ Žena na druhé straně se upřímně rozesmála.
„Ach ty hloupá a naivní,“ dobírala si ji. „Vidím to prostě tak, že sis jednoduše nezískala důvěru té tvé holčinky a ta musela vyslat SOS tomu floutkovi. Tomu se jí nejspíš zželelo a teď tam na tebe hrajou habaďuru, aby tě vyšachovali. Zamysli se trochu. Kterej chlap by se vracel k ženský po tom, co jste se mu snažily udělat? Ani světec by to nedokázal.“
„Ti sráči!“ Zasyčela Ariana zlověstně. „Já jim ukážu, ti budou…“
„A to je přesně to, co udělat nesmíš.“ Skočila jí opět do hovoru starší ze sester. „Uvědom si, že seš pouhý host. Nesmíš jim zavdat příčinu k tomu, aby tě vyhodili. Pokud se budeš dál chovat mile, přátelsky a obětavě, bylo by od nich vrcholem nezdvořilosti po tobě chtít, abys odešla. Přistup na jejich hru, to je jedinej způsob, jak moci dál zůstat v její přítomnosti.“ Radila jí zachovat klid a zvolit ten nejlepší možný způsob dalšího postupu.
„A Bill? On je právoplatný otec.“ Zmínila další překážku.
„A má to snad někde potvrzené?“ Odvětila Deborah logicky. „Podívej, pokud nedojde ke svatbě – jakože si myslím, že až tak daleko nezajdou – a s ní to dopadne, tak jak předpokládám, jeho otcovství se dá zpochybnit vždycky. A ty seš družka, která se o ní starala v jejích posledních dnech, což ti dosvědčí i její matka, čímž nám to nevědomky usnadní, a tudíž by každý dobrý právník měl být schopen vymoci opatrovnictví o její dítě tobě.“ Uzavřela celou jejich diskusi zjizvená temnota a típla hovor.
Zrzka si odtáhla sluchátko od ucha a zlověstně se pousmála. Ještě tedy nebyl důvod to vzdávat a ona bude bojovat…
autor: Ainikki
betaread: Janule
kuwa tak to je v hájí.. oni se budou muset vzít a Tom se nám utrápí..
Bože, když ví, je že to taková mrcha, proč jí Leti a Bill jednoduše nevyhodí?! Já bych na nějakou neslušnost s*ala a poslala ji někam. Si žádné slušné zacházení po svém chování nezaslouží! *moc to prožívá*
Tá hra sa mi nepáči. Ale chápem, že kvôli príbehu je potrebná. V každom prípade on ako otec má na dieťa nárok a Ariana s tým nemá nič spoločné je úplne cudzí človek. Takže či Lietitia prežije alebo nie (dúfam, že nie) dieťa patrí najbližšiemu príbuznému a to je Bill, pokiaľ nie on, tak Letitiina, alebo Billova matka.