autor: Sapere aude
Někdo zájem má
Následujícího rána se Bill přeměnil na klubíčko nervů. Vzbudil se o půl hodiny dřív, než mu měl začít zvonit budík.
Zkoušel znovu usnout, ale nešlo to, takže jen ležel dalších třicet minut na posteli a zkoušel uklidnit motýlky v břiše. Když začal zvonit budík, doslova vyskočil z postele a pospíchal do koupelny, aby se připravil.
Právě teď seděl u snídaně, jeho nohy nervózně klepaly o podlahu.
„Bille, zlato, jsi v pořádku?“ zeptala se Simone, když zjistila, že Bill pije z prázdného hrnku.
„Hm?“ nervózně se na ni podíval.
Smála se a vrtěla hlavou. „Máš dneska nějakou zkoušku, nebo co? Proč jsi tak nervózní?“
„Ne…ne, to jen-“ Jeho pohled padnul na hodiny na zdi, „-oh! Musím jít!“ Vyskočil a vzal si svůj batoh.
„Co? Ale Bille, ještě je brzo, máš dost času!“ Volala za ním Simone. Slyšela klapnout vstupní dveře a povzdechla si.
***
Bill seděl na patníku před brankou Tomova domu. Jeho žaludek se pořád kroutil, dlaně měl zpocené a srdce bušilo o sto šest. Proklínal se za to, že byl tak plachý; měl strach, že zapomene, jak se používají hlasivky, až před ním bude stát Tom.
Už se mu to jednou stalo, tehdy, když Tom poprvé přišel do školy. Tom k němu přišel a přátelsky se představil. Bill byl tak překvapený a šokovaný, že na něj někdo promluvil. Chtěl něco říct, opravdu chtěl, avšak jeho hlas vypadal, že právě v tu chvíli někam zmizel. Bill nevěděl, co jiného udělat, než se smát a jít pryč. To bylo poprvé a naposledy, co s ním kdy Tom mluvil.
‚Ne,‘ pomyslel si Bill, ‚naposledy to bylo včera.‘
Musel se usmát.
***
„Ahoj mami, ahoj tati!“ loučil se Tom, otevírajíc vstupní dveře.
„Ahoj Tome!“ odpověděl jeho táta.
„Měj pěkný den,“ slyšel mamku, než opustil dům.
Zavřel velké, dřevěné dveře a šel po chodníčku k malé tmavozelené brance. Otevřel ji a vzhlédl. Zíral do páru hnědých očí, orámovaných kouřovými černými stíny, a zalapal po dechu.
Bill si nervózně hrál s lemem svého trička, zíral do překvapených hnědých očí před ním. Několikrát otevřel a zase zavřel pusu, avšak žádná slova z ní nevyšla.
Tom zamrkal. Jendou, podruhé. Nevěřil svým očím. Co tady Bill dělá? Jak věděl, kde bydlí? Co od něj chce, a proč ještě nic neřekl?
‚Sakra,‘ pomyslel si Tom. ‚Sakra, sakra, sakra. On to ví!‘
Tom hlasitě polknul, přerušil oční kontakt a zavřel za sebou branku. Strčil ruce do kapes a prošel kolem Billa.
‚Prosím, nechoď za mnou,‘ prosil Tom a zrychlil. ‚Prosím, neptej se na tu růži.‘
Bill zíral na Toma, jak jde pryč, trochu to bolelo. Myslel si, že Tom není jako ostatní kluci, kteří jej ignorovali. Proč kolem něj právě prošel, jako by tam vůbec nestál?
‚Ne,‘ pomyslel si Bill, ‚oh ne, nejsi jako ostatní!‘
Sebral svůj batoh a rozběhl se za Tomem. Nedostal se tak daleko, takže to Billovi netrvalo příliš dlouho jej dohonit. Když se k němu dostal, zpomalil na Tomovo tempo a tiše šel vedle něj.
Tom i nadále zíral na svoje nohy a nervózně si hrál s vnitřky svých kapes. Co to Bill dělá? Proč ho sleduje? Co, do háje, chce?
Billovo srdce rychle bilo, motýlci v jeho břiše se zbláznili a dlaně se mu potily víc než kdykoliv předtím.
„Ahoj,“ zaskřehotal hlasitěji, než měl v úmyslu, když si konečně vzpomněl, jak se používá hlas.
Tom prudce napřímil hlavu a podíval se na Billa, zaskočený jeho pozdravem. Tom si byl jistý, že nikdy předtím neslyšel Billa mluvit s kýmkoliv jiným. Jen s učiteli, ale to se stávalo velmi zřídka, proto nebyl Tom vůbec zvyklý slyšet černovláskův hlas tak zřetelně.
„Um,“ odpověděl Tom, nebyl si jistý, co říct. Byl příliš zaměstnaný strachováním se o tom, proč je Bill tady. Doufal, že nepřišel na to, kdo mu tu růži dal, udělalo by to věci zbytečně komplikovanými.
„Byla ta růže od tebe?“ zeptal se Bill, překvapujíc i sám sebe.
Tom zastavil v půlce kroku. Cítil jak mu hoří tváře a srdce zrychlilo.
„Ja- jaká růže?“ vykoktal a pokračoval v chůzi. Bill hned za ním.
„Na Valentýna. Já- dostal jsem růži a… poznal jsem tvoje písmo,“ řekl Bill, najednou se necítil vůbec plachý.
Když viděl Toma tak nervózního, jako by se Billova vlastní plachost někam vytratila.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekl Tom vážně.
„Můžu pochopit, proč to nechceš přiznat, ale slibuju, že to nikomu neřeknu.“
Tom se trošku usmál. Jistěže to Bill nikomu neřekne, protože nikdy s nikým nemluví. Povzdechl si, potřeboval se nějak zbavit toho podezření.
„Koukej, Bille.“ Tom zastavil, protože se téměř dostali ke školní bráně. „Jsem rád, že jsi dostal růži a doufám, že jsi kvůli tomu šťastný. Protože ta osoba, která ti to poslala, pravděpodobně chtěla, abys byl. Vypadá to, jako by někdo tam venku chtěl tě vidět se usmívat, a proto si i já myslím, že by ses měl usmívat častěji, ta růže ale nebyla ode mě,“ lhal, jako když tiskne.
„Opravdu se mi to líbilo, udělalo mě to šťastným,“ Bill se plaše usmál.
Tomovy oči se rozzářily a taky se usmál, ukazujíc svoje perfektní bílé zuby. „Jsem rád, že jsi kvůli tomu šťastný, ale možná bys to měl říct té osobě, co ti ji poslala,“ řekl, aniž by byl schopný se přestat usmívat. „Uvidím tě ve třídě, ok?“ řekl a nechal Billa stát u brány.
Bill se zhluboka nadechl a hlasitě si povzdechl.
‚Lhář,‘ pomyslel si.
***
Lidi měli tendence si myslet, že je Bill trochu naivní. Mysleli si, že bude věřit všemu, co mu řeknou. Taky vypadal, že je trochu hloupý, protože nikdy s nikým nemluvil, ani se nebránil, když mu nadávali.
Lidi si taky mysleli, že byl Tom trochu namyšlený. Věděl, že je populární, věděl, že jej každý má rád. Mysleli si, že mluví jen k určitým lidem, protože jen oni byli dostatečně cool, aby měli jeho pozornost.
Avšak Tom byl cokoliv jiného, jen ne namyšlený a Bill nebyl ani naivní, ani hloupý.
Vypadalo to, že na tuhle skutečnost Tom zapomněl. Seděl za svým stolem a věřil, že Bill uvěřil všemu, co mu tohoto rána řekl. Musel mu věřit, protože Bill nevěděl, že ho Tom obdivuje za to, jaký je, a navíc Bill pořádně neznal ostatní kluky v jejich třídě. Kterýkoliv z nich mohl tajně poslat tu růži.
Jenže Bill nebyl hloupý. Znal je už dostatečně dlouho na to, aby věděl, že by mu neposlali růži, aby byl šťastný. Mohli by to udělat, aby si z něj udělali srandu, avšak obvykle se ani nenamáhali, protože za to nestál. Věděl, co si o něm myslí, a věděl, že Tom je jiný. Ta růže musela být od něj. Písmo, ta malůvka. Tomova reakce, když se o tom Bill zmínil a fakt, že Tom jako jediný vypadal, že zná a pamatuje si jeho jméno, naznačuje, že to muselo být od něj.
Nebyl si ještě stoprocentně jistý, že je růže od Toma, byl si téměř jistý, a to bylo dost na to, aby byl šťastný. Proto jej bolelo, že to Tom nepřiznal. Bylo to opravdu tak špatné udělat školního podivína šťastným? Tom mohl vědět, že by to zůstalo tajemstvím, tak proč to prostě nepřiznat? Kdyby tu růži poslal nějaké holce, tak by to přiznal, tím si byl Bill jistý. Tohle zjištění jej bolelo.
Tom pozoroval Billa koutkem oka. Teď už s jistotou věděl, že ta růže udělala Billa šťastným. Jenže jej děsilo, že Bill tak snadno zjistil, od koho byla. Jenže, udělal v tom jasno a Bill mu musel věřit, takže nebylo nic, čeho by se měl bát. Avšak stále tu byl ten pocit, který mu nedal spát. Lhal Billovi, do tváře, a za to cítil vinu. Tom nebyl typ člověka, který by lhal ostatním. Vždycky říkal přesně to, co si myslel a vždycky dělal, co chtěl. Nikdy se nestaral, co si o něm ostatní myslí, a ať řekl nebo udělal cokoliv, ostatní ho stejně pořád měli rádi, takže tu nebyl důvod, proč by měl lhát. Takže proč lhal Billovi o té růži? Proč to prostě nepřiznal? Nechtěl, aby si Bill myslel, že to nepřiznal proto, aby na to ostatní nepřišli. Protože se nestaral o to, co si myslí ostatní. Věděl, že když lidi zjistí, že Billovi poslal červenou růži, budou překvapení a odvrátí se od něj. Začnou se k němu pravděpodobně chovat stejně jako k Billovi. Opravdu ho to nezajímalo, protože měl pořád Georga a možná i Billa.
Tom Billa opravdu obdivoval. Dredáč věděl, že měl vždycky Georga na své straně. Věděl o něm všechno a on o Georgovi taky. Jenže Bill neměl nikoho. Byl osamělý „vyvrhel“ a ostatní studenti se k němu nechovali hezky, a přesto chodil do školy každý den, byl sám sebou. Nikdy nezměnil, kým byl. Zůstal věrný sám sobě všechny ty roky a Tom jej za to neskutečně obdivoval.
‚Musí to být tak těžké,‘ pomyslel si Tom, ‚zvláště, když tě nikdo nemá rád takového, jaký jsi.‘
Bill si zasloužil vědět, že ne všichni si myslí, že je divný. Zasloužil si vědět, že tu jsou lidi, kteří ho mají rádi takového, jaký je, kteří jej obdivují za to, jaký je.
‚Možná bych mu to měl říct,‘ pomyslel si. Věděl, že by byl Bill ještě šťastnější, kdyby přesně věděl, od koho ta růže je. Mohl Billovi vysvětlit, proč to udělal, a proč ho chtěl vidět se usmívat. Možná touhle cestou může pomoct Billovi trochu zvednout sebevědomí. ‚To je to nejmenší, co můžu udělat.‘
***
Během oběda Bill seděl opět ve své obvyklé kabince. Seděl a zíral na Tomovu malůvku, okusujíc svůj sandwich. Studoval tu malůvku na své kartičce dost dlouho na to, aby si byl stoprocentně jistý, že to byla ta samá, na kterou právě teď zíral. Byl si také jistý, že to je ta samá, kterou viděl na Tomově eseji.
Tom to mohl popírat jak chtěl, avšak Bill si byl jistý, že ji poslal. Opravdu nepřišel na nikoho jiného, kdo by to mohl udělat. Měl dost důkazů na to, aby si byl jistý.
‚Musí to být od Toma,‘ pomyslel si, ‚musí.‘
***
Později toho dne, když škola skončila, Bill došel ke své skříňce, aby odložil knihy, jež nepotřeboval vzít domů. Tom jej pozoroval z bezpečné vzdálenosti. Viděl Billa si vzít jiný batoh ze skříňky a nasadit si jej na záda.
‚Proč má Bill ve skříňce ještě jeden batoh?‘ ptal se Tom sám sebe, krčíce obočí.
Díval se, jak Bill přerovnává věci ve skříňce a potom ji zavřel. Když se černovlasý chlapec otočil, vrazil do velkého kluka a zavrávoral, téměř silou nárazu spadl. Tom sledoval, jak se ten kluk otočil a zamračil se.
„Co to kurva je?“ vykřikl ten kluk, dívaje se na Billa. Otočil se a někoho hledal. „Hej, Bene,“ zakřičel. „Dívej na toho magora!“ ukazoval na Billa a smál se.
Bill sklonil hlavu a tiskl svůj batoh pevně ke své hrudi.
„Oh bože,“ slyšel Tom Bena křičet. „On nosí make-up, co to kurva je?“ Zasmál se a taky ukazoval na Billa. Jeden za druhým se začali ostatní studenti otáčet a dívat se na kluka, kterému se smáli. Když viděli Billa, přidali se k nim.
Tom sevřel dlaně v pěst. ‚Co je sakra Benův problém?‘ Pomyslel si. ‚Vždyť Bill nosím make-up už roky, jak si toho mohl nevšimnout?‘ Tom to nechápal. ‚Dělají to schválně, oni to kurva dělají schválně!‘
Nemohl uvěřit, jak ignorantní lidi dokážou být. Bolelo jej vidět Billa v takovéhle situaci. Bill zřetelně neměl rád pozornost, které se mu dostávalo a začínal být rozrušený. Už se na to dýl nemohl dívat.
Bill cítil, jak se mu v krku tvoří knedlík – nebude brečet. Ne před všemi těmi lidmi. Pevně držel svůj batoh a trhavě vydechl. Proč ho prostě nemůžou nechat na pokoji? Proč ho prostě nemůžou ignorovat a předstírat, že tu není, jako to dělají vždycky?
Bill vzhlédl s obavou, co uvidí. Nikdy se na něj nedívalo tolik lidí najednou. Pozoroval ten dav, dívajíc se na jednotlivce. Vlastně jich ani nebylo tolik. Kolem osmi lidí se otočilo, aby se podívali a smáli se Billovi, jenže i tak to bylo více než dost, aby jej to vyděsilo. Slyšel o tom, jak některé lidi ve škole bili, když je ostatní neměli rádi. Vždycky se považoval za šťastného, protože tohle se mu nikdy nestalo. Někdy si myslel, že měl opravdu štěstí, když ho lidi raději ignorovali, než aby si na něm vylívali svůj vztek. Jenže vždycky, když se stala podobná věc, jako právě teď, kdykoliv na sobě cítil pozornost ostatních, bál se, že by se věci mohly změnit, že by jej začali bít stejně jako ty, o kterých slýchával.
Prohlédl si zástup lidí ještě jednou a najednou viděl dredatou hlavu blížící se k nim. ‚Oh ne,‘ pomyslel si, ‚ne, ne, ne.‘ Opravdu nechtěl, aby jej Tom viděl v situaci, jako je tahle. Už tak to bylo dost ponižující.
Tom se prodíral davem, snažíce se dostat k Billovi. Nenechá tyhle lidi, aby se k němu takhle chovali. Jenže když Tom došel až k tomu velkýmu klukovi vepředu, zíral na prázdné místo? Bill byl pryč.
„Kam šel Bill?“ zeptal se.
„Kdo?“ Zeptal se ten obr, krčíce obočí.
„Ten kluk, kterýmu jste se smáli,“ řekl Tom skrz zatnuté zuby. Opravdu ho chtěl praštit, ale ovládl se.
„Ok, ten magor?“ zašklebil se. „Utekl. Pravděpodobně teď brečí, slaboch,“ zasmál se, ukazujíc svoje křivé zuby.
Tom se kolem něj bez zaváhání prodral k východu.
Právě v tu chvíli Bill ve spěchu opouštěl školní pozemky. Byl rád, že ho nikdo nesleduje, protože kdyby jej chytli, mohli by jej začít bít. Strašně se toho bál a byl si jistý, že jednoho dne to přijde.
Vůbec si nevšiml, že jej někdo sleduje, někdo, kdo by jej nezbil za nic na světě.
Někdo, kdo se jej zastal.
Komentáře anglicky nebo německy, díky J. :o)
autor: Sapere aude
translate: Dania
betaread: Janule
Klikněte na anketu, díky. :o)
Oh my god ^^ They're both so sweat 🙂
I'll eat them someday :D:D
musí být šílený být takhle neoblíbený…
Oh, it´s so good! I love Tom!! 🙂
i rly love this story ^^
Tom is… good boy here xD i love it 🙂
Uhh… Naštěstí mě nikdy nepotkalo, že bych ve škole byla "outsider" a za to jsem i upřímně ráda. Musí to být děsné…
Ben is stupid! I don´t like him, but Tom is really kind :))
ou… so sweet ♥ ♥ ♥ I love It
Naprosto krasny jak se k němu tom chová…
Danio? Jsem ráda, že ses zase dala na překlady♥ ♥ ♥ Beautiful!♥ Adorable!
I´m glad, that Tom cares about Bill. Billi evidently needs somobody´s help, he´s uncomprehended and he doesn´t trust another people, he´s scared like a little kid. I´m sorry about him… But I absolutely understand Tom´s feelings, he admires Bill´s style and respects it :)) I hope Tom will have a courage to tell Bill the true… But… We still have thirty chapters, so I´m curious, what will happen 🙂
omg.. Tom is nice…
waw vážně hezký trochu to vystihuje mě a kamošku mi naopak byly obě totální outsiderky z toho kamoška to měla daleko horší
Bill machte mich Fröhlichkeit. Ich dachte, dass er letztendlich geht zurück und er wird nich auf Tom warten. Aber er fand Kühnheit und das ist gut.
Und Tom… er punktete brilliant. Es war schön , dass er ohne das Zaudern ging und er nahm in Schutz Bill. Schade nur, dass Bill stiebte so schnell. Er konnte bleiben, damit er sah seiner Retter. :o)
Und Rolle tauschte, wir sehen, was wird es schlieβlich sein. Jetzt hätte Tom richtig sich halten und er gesteht Bill, dass er Roce sendete.
Perfekt Teil. :o)