autor: Greenie
Tom stál jako kamenná socha a nevěřícně civěl z okna. Připadal si jako v nepovedeném snu, ze kterého se chtěl probudit. Za sklem se všechno zdálo tak jednoduché a bez problémů. Sledoval ten svět, jako by chtěl najít na ulici odpovědi na všechny otázky, co mu obtěžovaly mysl. Teď mu nepomůže čučet z okna. Proto se po chvíli otočil, ale na pohovce už nikdo neseděl, stál v pokoji sám. Vyběhl tedy schody v domnění, že najde Billa ve svém pokoji, ale spletl se. Prošmejdil svůj pokoj, koupelnu, pokoj pro hosty, ale bráška nikde. Proběhal celý dům…
Že by Bill utekl? To ne, on takový není nebo ano? Poslední možnost byla zahrada. Jen co vyšel na verandu, uviděl své dvojče sklíčeně sedět na schodech a srdce se mu sevřelo úzkostí. Zpěv ptáků rušil pouze Billův bezradný pláč. Tom si potichu k němu sednul, nevěděl, co má říct. Poposednul si blíž a objal ho, slova byla teď nepodstatná. Bill se do bráškovy náruče zavrtal jako malé dítě, když se bojí bouřky a hledá u někoho v náručí pocit bezpečí.
„Ššš… to bude dobrý,“ konejšil ho tichým hlasem Tom, avšak sám se tomu snažil uvěřit.
„N-nebude… dyť jsi měl pravdu… sem akorát zkurvenej feťák!“ soukal ze sebe Bill přes vzlyky, které každým okamžikem třásly jeho křehkým tělem.
„Tomi, pomoz mi… utéct z téhle noční můry… prosím.“ Tom lehce přikývl.
„Neboj se, my to zvládneme…“ vzal Billovy tváře do dlaní, palcem mu setřel slzy a lehce se na něj usmál. Vytáhl ho na nohy a vlekl do jeho pokoje.
„Teď se zbavíme všeho, co tu máš…“ Bill souhlasil. Poslušně vyndával vše, co měl v pokoji poschovávaného. Vyndal vše z nočního stolku, z knihovny, nakonec i zpod umyvadla v koupelně. Když to bylo vše na hromadě na stole… Tomovi poklesla čelist a hlavou mu proběhla, fůra myšlenek typu: Kolik to probůh stálo? To si chtěl všechno vpravit do těla? Proč s tím vůbec začal? …
Podíval se na Billa, ten se provinile pousmál a sednul si na postel vedle očividně vyděšeného dvojčete. Musel se začít smát Tomovu výrazu, ještě nikdy nevypadal tak… tak mimo jako teď. Chtělo by to ho vyfotit, proběhlo hlavou pro změnu Billovi.
„T-to… t-ty… jak?“ koktal Tom a pořád nevěřícně koukal na tu horu drog…
„Neřeš to. Bude to lepší… stejně by si to nepochopil.“ Pokrčilo rameny černovlasé pískle a vyžádalo si další objetí. V bratrovi náručí se mu realita ztratila, nic ho netížilo.
„Bojím se toho…“ řekl po chvíli Bill stále se „válejíc“ v Tomově náručí.
„Čeho se bojíš?“ zeptal se ho Tom a hladil ho po zádech.
„Toho, co teď bude… Bojím se toho…“ a ještě silněji se přitiskl k bráškovi. Tom nevěděl, co má opět říct, sám se toho co bude bál jako čert kříže. Oba dva tam seděli na posteli a nechtěli se jeden druhého pustit. Asi za 15 minut se Tom, i když nerad, zvedl a někam s těma drogama odešel… zbavit se jich.
*o dva dny později*
Na té samé posteli se třáslo křehké, porcelánově bílé tělo. Už to tu bylo zas, ale s tím rozdílem, že se té bolesti nemůže zbavit. Nebo ano? Ruce se mu třásly o sto šest, slyšel hlasy, neustále zvracel. Tom u něj seděl. Ale jak mu má pomoci? To nevěděl. Vždy, když se Bill prohnul v bolesti, ho aspoň chytil za ruku. Pískleti to pomáhalo. Pomáhalo mu vědomí, že tu není sám, že ta bolest má i smysl, a že to nedělá jenom pro sebe. Ale stejně to pro něj bylo veliké utrpení. Hlava mu třeštila jako střep.
„Tomi, já už nechci… nemůžu… zabij mě…“ pípl v dalším přívalu bolesti. Tom jen zavrtěl hlavou a více mu stiskl ruku.
Bill měl halucinace. Zdálo se mu, že se s ním buď postel pohybuje, nebo že se oknem snaží dostat černé postavy bez obličeje a chtějí mu ublížit. Pokaždé mu to Tom vyvracel a dokazoval, že se mu to jenom zdá. Ale jak dlouho to Bill vydrží? Má ještě vůbec nějakou sílu to vydržet? Neudělá si něco, když bude Tom na chvíli pryč z pokoje?
autor: Greenie
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
oh, panebože, chudák bill 🙁 ale s tomem to zvládne, musí!!
napinave!!!:DDD
Ty jo..:( Mě je Billa úplně líto…Snad to spolu s Tomem dokážou..:-)
jo to je prostě realita….
Drobek 🙁
takovej domácí detox xD
bozeee..chudacik Bill…oni to zvladnu..dufam..rychlo pokracko..