Bookmakers scrubbers II – Temný stín 22.

autor: Ainikki

Bill

Překulil se téměř další měsíc, který utekl jako voda. Ty dny jsem ani nestačil počítat. Byly vyplněné příjemnými chvilkami těšení se na to malé, ale bohužel i spoustou stresu, mezi který patřil hlavně strach o Letino zdraví. Její bříško pořád rostlo, což se neblaze podepisovalo na její fyzické kondici. Matka jí z nemocnice dokonce i půjčila invalidní vozík, jinak by musela být zavřená stále doma, a to zase naopak nepřispívalo její duševní pohodě. Dále tu byl David, který nás čím dál častěji bombardoval telefonáty, jak dlouho se to ještě povleče, přestože byl plně srozuměn s naší situací, nehodlal ji akceptovat. Stěžoval si na to, že stojí práce kapely a on má čím dál větší obtíže vysvětlovat médiím, kam jsme se ztratili. Náš odjezd do států se totiž podařilo stoprocentně ututlat a v tomhle malém předměstí New Yorku, které se tvářilo spíše jako vesnice, nás zatím ještě nikdo nevyhmátnul. Na druhou stranu taky dobře. Stačilo, že David měl už teď běhavku z toho, jak objasníme veřejnosti moje otcovství. Možná, že kdysi mě také myšlenka na to, jak to vlastně celé bude vypadat, napadla, ale popravdě, teď mi to bylo naprosto jedno.

V neposlední řadě jsem byl totiž téměř denně vystaven drobnohledu Ariany, která jako kdyby čekala na nejmenší náznak toho, že něco mezi mnou a Leti není tak, jak jsme jí řekli. To divadlo mě začínalo pomalu unavovat i z toho důvodu, že bylo nutné držet se nastavené role i před Tomem, kterého jsem dál nemínil nechávat zavřeného v hotelu jenom proto, že ta pihatá prsatice neodjela tak, jak jsme předpokládali. To znamená, že Tom trávil čas s námi všemi a já si moc dobře všímal bolesti v jeho očích, kdykoli jsem byl nucen věnovat předstíraně láskyplnou pozornost mé „nastávající ženě“, i když mě potom ve chvílích, kdy jsme byli sami, ujišťoval, že je všechno v pořádku. Navíc Ariana na nás vyvíjela šílený tlak i v tom smyslu, že se začínala čím dál častěji vyptávat na podrobnosti svatby. Chtěla znát datum, kde se to bude konat a tak dále. A na to jsme jí byli schopni odpovědět jen toliko, že se všechno bude plánovat až po porodu, kdy už by měla nevěsta všechno okolo toho předsvatebního mumraje lépe zvládat. Měl jsem dojem, že nám nevěří ani slovo, a že si rozhodně míní na tu chvíli počkat, i kdyby to mělo trvat léta.

Navíc ještě ty ložnice… Noci jsme trávili odděleně. To bylo utrpení snad největší. Moje budoucí tchýně trvala na tom, že je vyloučeno, abych s Tomem spal na hotelu, navíc i díky Arianě bylo nutné být v domě, takže proběhlo takové menší stěhování. Nejspíš jsem paní Smithové padl do oka. A to Tom strašil s tím, že se mě lekne, až uvidí moji extravaganci. Já měl ovšem v tomhle docela rozum. Líčidla šla stranou. Naštěstí Leticia nemá ve svém pokoji manželskou postel, jinak bych byl nejen odtržen od Toma, ale určitě ještě jako bonus bych musel sdílet lože se svou nastávající. I když paní Smithová se netvářila, že by nás dva chtěla mít pohromadě. Přeci jen její dceruška nebyla ve stavu, kdy by jí nějaké techtlemechtle prospěly, a i když byla zcela očividně ráda, že z jejího dítěte nebude svobodná matka, byl mi přidělen pokoj pro hosty, aniž by snad měla snahu absenci velké postele u Leti řešit. Bohužel tak malý, že se do něj vešel jen rozkládací gauč a skříň, a Tom byl ode mě oddělen tlustou zdí v podobně malém pokoji. Ještěže jsme vždycky tolik všude mluvili o našem pevném sourozeneckém vztahu, takže teď se alespoň nikdo nepozastavoval nad tím, že je tu můj bratr se mnou. V noci jsme se sice k sobě navzájem za tu dobu párkrát vyplížili, ale byl to tak velký risk, že se tyhle tajné výlety za svitu měsíčku děly jen velice sporadicky. Byl bych totiž nerad, aby si pod tíhou některých skutečností Leticia rozmyslela to, abych se o naše dítě staral já.

„Bille, podívej. Tyhle se mi líbí.“ Leti zvedla do vzduchu malé žluté dupačky s obrázkem kachničky na laclu tak, abych na ně viděl. Byli jsme zrovinka v obchodu s dětským zbožím a to všichni čtyři. Museli jsme působit jako menší procesí. Bylo ale potřeba Leticii občas obstarat nějaké to rozptýlení, takže jsme ji brávali především po nákupech pro miminko. A ona to v podstatě vyžadovala. Říkávala, že to je jedna z mála věcí, kterou si může dopřát. Chtěla vědět, v čem bude její děťátko oblečené a v jakém kočárku bude jezdit, když už ho neuvidí vyrůstat. To byla další z věcí, která mě ničila. Ona nevěřila, že tu bude dlouho. Jediné, k čemu se upínala, byl porod. Rvala se o to, aby mohla dát život tomu malému, mě ale nepředstavitelně děsilo, že nemá vůli bojovat taky sama za sebe. Vždyť tohle ještě zdaleka nemusí být konec. A já ji hlavně již nevnímal jen jako osobu, která by měla porodit to moje malé a pak se vypařit z povrchu zemského. Vzhledem k času, který jsme spolu byli nuceni strávit jsem ji začal brát jako dobrou kamarádku. Příčilo se mi, že by měla jen tak umřít. A jestli kdy dřív bylo mezi námi něco negativního, dávno to smáznul čas.

„No… jsou hezký. Proč ale žluté?“ Chtěl jsem vědět. Já bych byl jednoznačně pro modré.

„Je neutrální. Pro kluka i pro děvče.“ Odpověděla prostě. Ona totiž odmítla informaci o tom, co to bude, i když já bych to věděl docela rád. Jednoznačně jsem si přál kluka, ale v konečném výsledku mi to bylo jedno. Mnohem lepší by pro mě byla ale jistota, než žluté dupačky. Asi to ode mě bylo dětinské, a i když jsem to na sobě nedával znát, chtěl jsem kupovat věci laděné do konkrétních barev. To znamená klukovi modrou a holčičce růžovou.

„Jsou fajn. Jestli se ti líbí, tak je vezmem.“ Řekl jsem nakonec a ona se radostně usmála a strčila vybraný kousek oblečení Tomovi do nákupního vozíku. Já popadl madla toho jejího invalidního a tlačil jsem ji dál uličkou mezi regály s kojeneckým oblečením.

„Páni, to je bomba čepka.“ Rozjasnil se Tom, který se doteď tvářil docela znuděně. Přiskočil k velkému koši, ve kterém byly naházené bez většího ladu a skladu různé malé čepičky a vytáhl jednu. „Koukejte, ta naprosto nemá chybu.“ Ukázal nám zmenšeninu kšiltovky, která se náramně podobala jedné z těch, které nosil on. Leticia se na ni už netvářila s tak velkým nadšením, ovšem mně se docela líbila, protože to byla první věc, která jasně hlásala konkrétní pohlaví.

„No, já nevím, jestli se to hodí.“ Pokusila se o chabý protest.

„Jasně, že jo. Pro svýho synovce ji kupuju já.“ Rozhodl Tom a přidal tu pokrývku hlavy, do které se na první pohled zamiloval, do košíku.

„Tak jsem byla omrknout ty kočárky.“ Přiřítila se k nám zpoza jednoho rohu Ariana, která se prozatím pohybovala na opačném konci obchodu. „Jsou kouzelný. Mají různě veliké v celé škále barevných provedení. To nebudete vědět, který z nich si vybrat.“ Líčila nám zainteresovaně a posuňkem ruky nám dávala najevo, abychom ji následovali. Potlačil jsem nutkání poslat ji kamsi a šel raději za ní.

„Leti, Leti, co je ti? Cítíš se fajn?“ Reagoval jsem na černovlásku, která se zničehonic na kolečkovém křesle přihrbila a tvář zkřivila do útrpné grimasy. Všichni se jako na povel zastavili a otočili jejím směrem.

„Ne-mů… špat-ně se… se mi dý-chá a bo-lí mě…“ Nedopověděla, ale svírala si hrudník. Zahnal jsem potřebu sebou na místě seknout a hodil vše říkající pohled na bratra.

„Rychle auto.“ Stačil jsem vyslat směrem k němu jednoduchou větu, a to už se Tom řítil z obchodu. Než jsem se s Leti dostal ven, měl ho již přistavené před východem, motor běžel v plné pohotovosti. Honem jsem popadl Leticii, která se již viditelně zajíkala z nedostatku vzduchu, přemístil ji z vozíku do auta a Ariana ho pohotově sklapla a strčila do kufru. Pak už jsme jen všichni naskákali do vozu a následovala zběsilá jízda směr nemocnice.

Ještě štěstí, že to bylo jen kousek. Byli jsme tam do pár minut. Mezitím, co já jí pomáhal ven z auta, Tom zalarmoval nějaký personál. Všechno se seběhlo v šílené rychlosti. Kdosi na té chodbě křičel: „Píchněte jí dvojitou dávku heparinu a chci okamžitě její CTG“. To bylo to poslední, co jsem zaslechl, než za Leti zapadly jedny z těch bílých dveří a šrum na chodbě utichl.

Ucítil jsem čísi ruku, která mě téměř násilím natlačila do jednoho ze sedátek, které tu byly podél zdí. Vůbec jsem nebyl schopný reagovat. Jen jsem upřeně zíral na ty dveře, které ji pohltily, a jímala mě neskutečná hrůza.

„Bille… Bille, slyšíš! Seš v pohodě? Chceš donýst něco k pití?“ Rozostřeně jsem vnímal bratrův hlas, který se mě pokoušel vytrhnout z té mé letargie. Ještě navíc u toho Tom třásl s mým ramenem.

„Co… cože?“ Vykoktnul jsem nechápajíc a stočil k němu skelný pohled.

„Kafe. To tě probere. Hlavně se vzpamatuj. Bude v pořádku, jasný.“ Uklidňoval mě. Naprosto intuitivně jsem se mu stočil do náruče a pevně si k sobě tisknul jeho tělo. Cítil jsem, jak se mi přes řasy přehouply první slzy, které absolutně nešly zastavit. Celou tu situaci se mi nějak nedařilo ustát.

„Bože, Tome, mám strach. Mám šílený strach.“ Vzlykal jsem mu do mikiny a křečovitě jsem se k němu mačkal.

„Ššš, bude to dobrý. Uvidíš.“ Konejšil mě a hladil při tom po zádech.

„Kluci, tady je to kafe.“ Dala o své přítomnosti vědět Ariana a podávala nám dva plastové kelímky. Tom si je od ní vzal a jeden mi vstrčil do ruky. „Zavolám její matce.“ Řekla ještě a už sahala po mobilu. Nevnímal jsem, co přesně jí říkala, za to jsem upínal veškerou svou pozornost na sestřičku, která k nám přišla.

„Vy jste příbuzní slečny Smithové?“ Chtěla vědět.

„A… ano. Tohle je její budoucí manžel.“ Odpověděl za mě Tom, protože já ze sebe nebyl schopen vypravit jediné slovo.

„Slečně prozatím dělají nějaká vyšetření. Počkejte tady a mějte trpělivost. Až budeme něco vědět, přijde vám k tomu něco více říct jeden z ošetřujících lékařů.“ Oznámila nám stručně a zase kdesi zmizela.

Počkejte a mějte trpělivost. To se jí lehce řekne. Ale že někde tam možná umírá moje dítě, to už nejspíš nikoho nezajímá.

„Přijela jsem, jak jen to bylo možné.“ Bylo další, co jsem zachytil. Paní Smithová, zadýchaná. „Už vám řekli nějaké podrobnosti?“

„Ne, jen ať počkáme. Dělají nějaké testy.“ Stručně jí vylíčila situaci Ariana. Pak si nejspíš ta postarší žena všimla mě a mojí vyděšené strnulosti.

„Bille, nebojte se. Dostanou jí z toho. Její lékař je ten nejlepší.“ Uklidňovala mě, ale mně to spíš znělo, že se o tom snaží přesvědčit sama sebe. V tónu jejího hlasu byla jasně patrná ta panika, která jí zachvacovala.

„Zkusím se pozeptat, jak to s ní vypadá. Mně třeba něco řeknou.“ Pronesla směrem k nám po pár minutách, kdy nevydržela to nečinné sezení. Zvedla se a kamsi odběhla. Očekával jsem, že to nebude trvat dlouho a vrátí se s nějakými optimistickými zprávami, ona ale nepřicházela. Opět jsem byl odkázaný na pouhopouhé nic nedělání a ten čas byl nekonečný. Snad celou věčnost jsme tam museli sedět a zírat na protější bílé zdi. Bylo to jako odpudivá noční můra a já si tak urputně přál se vzbudit. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že by to mohlo skončit tak nečekaně. Všechny ty nákupy a přípravy. Osud nemůže být tak krutý, aby mě o to malé připravil, aby jeho připravil o matku. Odmítal jsem to přijmout a nehodlal se s tím vyrovnávat.

„Bille, tak se napij.“ Nutil mi Tom vytrvale to kafe, které bylo ovšem odporně hořké a připadalo mi, že smrdí dezinfekcí, stejně jako všechno tady.

„Tomi,“ pípnul jsem, „řekni, že naše děťátko bude v pořádku.“ Prosil jsem ho o jistotu, kterou mi on rozhodně nemohl dát.

„To víš, že jo. Leti je bojovnice. Dokáže to. Dokážou to spolu.“ Přesto mi ta slova útěchy poskytl spolu s letmým polibkem na čelo.