13th Warrior 10.

autor: Deni

Tiše jsme se podél stěny plížili dál do jeskyně, všude kolem plály pochodně a mezi kamennými stěnami se nesla ozvěna jejich hlasů. Chvílemi se mi z těch skřeků ježily všechny chlupy na těle.

„Stát!“ Roneth, který šel jako první, nás všechny zastavil zdviženou rukou. Přitiskl jsem se ke stěně a mlčky jsem těkal očima kolem sebe. „Sundejte si to,“ zatahal za své brnění, které sám odložil. Všichni, až na Wise, ho okamžitě poslechli.

„Nikdo mě nedonutí to sundat,“ sykl Wise tiše a Roneth jen pokrčil rameny a posuňky nám ukazoval, kam a jak půjdeme dál. Ačkoliv jsem s nimi již několik měsíců, ještě jsem se jejich dorozumívání nedostal pod kůži. Bezmocně jsem se podíval na Toma, ale ten si mě teď naprosto nevšímal, šeptem se o něčem dohadoval s Ragnarem. Pohledem jsem vyhledal Hergera, který se ke mně nahnul a ochotně mi ve srozumitelném jazyce přetlumočil, že půjdeme dál podél téhle stěny. Musíme se co nejvíc krčit k zemi a jít tak tiše, jak jen to bude možné, aby si nás nevšimli, dokud to sami nebudeme chtít.

Přikývl jsem a pomalými kroky jsem se vydal za ostatními, kteří už tiše našlapovali přede mnou.

„Tady útes končí.“ Všichni se zastavili, musel jsem i já. Se zoufalým pohledem jsem přes Wisovo rameno sledoval strmý útes a vodopád. Nikdy by mě nenapadlo, že to uvnitř jeskyně může vypadat zrovna takhle.

„Musíme na druhou stranu.“

„Ale jak?“

„Po laně, a pak dál poplaveme.“ Roneth to bral jako naprostou samozřejmost, ani v nejmenším nepočítal s tím, že by mohl být někdo, já například, proti.

„Jsi na řadě, Bille.“ Ani jsem si nevšiml, že už je půlka z nás na druhé straně. Stočil jsem svůj zoufalý pohled k Ronethovi, který mě strkal ke kraji útesu a do ruky mi tiskl lano.

„J-já nemůžu. Mám strach z výšek.“ Roneth se jen uchechtl a než jsem stihl cokoliv udělat, strčil do mě. Měl jsem silné nutkání vykřiknout úlekem, ale i v návalu strachu jsem si uvědomoval, že teď si nesmíme dovolit prozrazení. Jak nejsilněji jsem uměl jsem se držel provazu a se zatajeným dechem jsem pozoroval, jak se pode mnou bouří vodní hladina, ze které vykukují ostré kamenné výběžky.

Prudce jsem vydechl, když jsem narazil do kamenné stěny na druhé straně. Pokoušel jsem se prsty zachytit na kluzkém povrchu, ale podkluzovaly mi nohy a lano mě už táhlo zpět. Opravdu jsem se začínal bát, když mě něčí silná ruka vytáhla nahoru. Vděčně jsem se zadíval na Buliwolfa, který mi jen přikývl. Váhavě jsem se otočil zpět a sledoval jsem Toma, který se právě připravoval ke zhoupnutí. Ladně přistál vedle mě a věnoval mi jediný rychlý úsměv, než mě začal pomalu strkat dolů po kamenné stěně.

Zase provaz!

Zhluboka jsem se nadechl a pevně jsem v dlaních uchopil splétané lano, jehož pomocí jsem se měl dostat k ostatním dolů do vody. Sešplhal jsem sotva metr, když jsem si koutkem oka všiml Wise, který na nás urputně mával, abychom zůstali stát na místě. Sám byl přitisknutý ke kamenné stěně a nad ním procházela skupinka wendellů. Snažil jsem se udržet na jednom místě, ale nohy mi klouzaly po mokré stěně. Ve chvíli, kdy se mi noha smekla, mě Tom uchopil za ruku a zabránil tak mému pádu do vody. Díky němu se mi povedlo najít ztracenou rovnováhu a jakmile se k nám zhoupl i Wise, rychle jsme sešplhali za ostatními.

„Děkuju,“ špitl jsem potichu, když se všichni dali do pohybu a jak nejrychleji uměli, se přesouvali vodou ke břehu.

„Není zač,“ usmál se na mě Tom a zlehka stiskl mou dlaň. „Přece jsem ti slíbil, že na tebe dám pozor.“ Vděčně jsem se na něj usmál a společně jsme se vydali za ostatními, kteří už pomalu vylézali z vody.

Tichounce, aniž by si nás někdo všiml, jsme obklíčili skupinku wendellů, jež právě hodovala nad ohněm. Rychleji, než to vůbec některý z nich postřehl, jsem je zezadu zabili. Bohužel si nás díky tomu všimli ostatní z jiné skupinky a boj už byl nevyhnutelný.

Aniž bych si to uvědomoval, naprosto automaticky jsem sekal mečem kolem sebe, zabíjel jsem nepřátele, bránil jsem svůj a Tomův život. Všechno se dělo tak hrozně rychle, každý pohyb, každý výkřik, byl okamžitě následován dalším a dalším. Nedokázal jsem vnímat nic jiného, než stvoření s medvědí maskou, která se na mě hnala z každé strany. Slyšel jsem řinčení mečů, výkřiky bolesti i vítězství, které patřily jak nepříteli, tak mým společníkům. V hloubi duše jsem se modlil, aby ani jeden z těch výkřiků nepatřil Tomovi.

„Jdi, Buliwolfe! Jdi, dokud není pozdě!“ Otočil jsem se. Herger, který stál kousek ode mě, na malou chvíli přestal bojovat a pohledem propaloval Buliwolfa, který stál u východu do další části jeskyně. „Jenom ty to můžeš udělat! Tak už jdi!“ Jakoby se kolem zastavil čas, jsem sledoval, jak Buliwolf přikývnul a rozběhl se vstříc svému vlastnímu osudu. Ale neměl jsem více času se zabývat jím.

*** BULIWOLF***

Plavovlasý král proběhl otvorem ve stěně jeskyně a se zdviženým mečem postupoval temnou, úzkou chodbou stále hloub. Najednou se před ním otevřel spoře osvětlený prostor, na jehož konci se krčily dvě osoby u malého ohýnku. Jeden bojovník a královna, matka wendellů.

Nezaváhal ani na vteřinu, věděl, co je jeho posláním.

Jistými kroky mířil stále dál a snažil se nevnímat upředenou síť, na níž se houpaly hlavy všech obětí, které wendellové zabili. Zhoupl se mu žaludek, když mezi nimi spatřil i hlavy svých věrných přátel a spolubojovníků. Chtěl je pomstít. Pomstít všechny, které tyhle krvelačné nestvůry zabily.

Zastavil se a pohledem propaloval ji, jejich královnu. Bez mrknutí oka švihl mečem a setnul tak hlavu bojovníkovi, který mu se vztyčenou hlavou a hlasitým řevem běžel vstříc.

Teď už to bylo jen mezi ním a královnou. Ta si jej v naprosté tichosti prohlížela a jediný ostrý dráp, který měla na ruce, namočila do jakéhosi roztoku. Poté se postavila a pomalými kroky se blížila k Buliwolfovi. Kroužili kolem sebe, pozorovali se.

„Aaaa!“ Královna se vrhla vpřed s hlasitým výkřikem a sekala kolem sebe svým drápem. Buliwolf jí statečně uhýbal, ale k jeho smůle, ona jemu a jeho meči také. Nedokázal ani odhadnout, jak dlouho spolu bojovali, než se mu konečně povedlo královnu zasáhnout. Jeho meč se jen svezl po její ruce, ale zanechal za sebou nepěknou krvavou šmouhu. Královna opět zařvala a sekla po něm svým drápem. Tentokrát svůj cíl neminula. Roztrhla Buliwolfovi košili na rameni a její dráp za sebou nechal ošklivou, hlubokou ránu. Buliwolf naposledy sekl svým mečem a královna padla mrtvá k zemi.

***

„Ah sakra! Podívejte!“ Otočil jsem se tam, kam Roneth ukazoval. Nad našimi hlavami se po skalním útesu pohyboval nespočet wendellů, který se hnal přímo k nám.

„Musíme najít cestu ven!“ Otočil jsem se a dál jsem bojoval s wendelly, přitom jsem však stále sledoval ostatní muže. Zbývalo nás už jen sedm, ostatní byli mrtví. A Buliwolf se ještě stále nevracel. Otočil jsem se na Hergera, který stále kontroloval otvor, v němž zmizel Buliwolf. Najednou se odtamtud vynořila jeho shrbená postava.

„Tak?“ Buliwolf jen přikývl a zapřel se o svůj meč. Herger mu okamžitě běžel na pomoc.

„Podívejte, je tady chodba!“ Všichni jsem se otočili za Ragnarem a bez jediného zaváhání jsme se rozběhli za ním.

Běželi jsme úzkou chodbou, pod nohami nám tekla stružka vody a za námi se ozývaly výkřiky wendellů. Sledoval jsem muže před sebou, snažil jsem se ujistit, že je Tom opravdu s námi. Otočil jsem se, abych zkontroloval situaci za námi, a pohled mi padl na Wise, který právě padl na kolena.

„Co…“

„Došel jsem na konec cesty. Utíkal jsem, kam až jsem mohl. Dnes byl opravdu dobrý den.“

„Ale…“

„Jdi, chlapče. Jen jdi, na tebe tam někdo čeká.“ Ještě chvíli, během které mě pohledem přesvědčoval, jsem jej pozoroval, než jsem nakonec odevzdaně přikývnul a otočil se zpět. Ostatní už byli dávno pryč. Zhluboka jsem se nadechl a rozběhl jsem se za nimi.

„Kde jsi byl?!“ Tom na mě skočil a strhl mě stranou do další chodby. Těžce jsem oddechoval a snažil jsem se udržet jeho zběsilé tempo. Pevně jsem tiskl jeho ruku v té své.

„Wise, on je…“ Nedopověděl jsem větu. Jen taktak jsme s Tomem zastavili, abychom nevrazili do ostatních, kteří stáli shromážděni v malém hloučku.

„Tady to končí, dál to nevede.“

„Říčka končí pod skalami!“ Se zoufalým pohledem jsem se otočil k Tomovi. Přece to všechno nemůže skončit takhle!

„Buliwolfe!“ Odtrhl jsem svůj pohled od toho Tomova a sledoval jsem našeho krále, který klesl na kolena.

„Nic mi není,“ ohradil se a za pomoci svého meče se opět postavil na nohy.

„Budeme bojovat po dvou, aby si ostatní odpočinuli. Snad je nějak zastavíme.“

„Hřmí. Ještě by mohlo pršet.“ Ragnar se hlasitě zasmál, tihle chlápci opravdu milují ironii. Ale v tu chvíli mi něco došlo.

„Už se že…“

„Ticho!“ přerušil jsem Hergera a pohledy všech se stočily ke mně. „Mohlo by pršet. Pršet…“

„Co to…“

„Počkejte! Hromobití…“ Otočil jsem se na Toma, který jen přikývl.

„To jsou vlny. Tohle jsou hřmící útesy!“

„Venku je příboj.“

„Doplaveme nebo se utopíme?“

„Zkusíme to!“ Všichni jako na povel po Buliwolfovu rozhodnutí začali odkládat svou výzbroj a houfně skákali do vody. Roneth a Ragnar mezi sebou drželi zraněného krále, nadechli se a zmizeli pod vodní hladinou. Jako další se potopil Freyd. Na malém plácku už jsme zůstávali jen já, Tom a Herger. Společně jsme skočili do vody.

„Jedno je jisté, pánové,“ zasmál se Herger a pročísl si rukou vlasy. „Jestli se za námi nepustí, tak to bude sakra daleko.“ Zhluboka se nadechl a už i on zmizel pod vodní hladinou. Otočil jsem svůj pohled na Toma.

„Tomi…“

„My to přežijeme, Bille, jasný?!“

„Ale…“

„Žádné ale, prostě to přežijeme!“ Jen jsem přikývl a přisunul se blíž k němu. Stočil jsem svůj pohled k chodbě osvětlené pochodněmi. Už byli opravdu blízko. Nadechl jsem se a jen na krátký okamžik jsem přitiskl své rty na ty Tomovy. Oddaně proplétal svůj jazyk s mým, jakoby to mělo být naposledy.

„Připravený?“ Jen jsem nejistě kývnul. Tom mě pevně chytil za ruku, oba jsme se zhluboka nadechli a potopili se pod vodní hladinu.