Bookmakers scrubbers II – Temný stín 23.

autor: Ainikki

Bill

Čekání pokračovalo. Nervozitou jsem již měl téměř do krve rozhryzané rty a nijak mi na klidu nepřidala ani paní Smithová, která se zhruba po půl hodině vrátila s tím, že jí podrobnější informace neposkytli, a teď tu před námi nervózně pochodovala v malých kruzích. Tom mi jen účastně drtil ruku, víc nemohl. Jedno objetí ano, ale cokoli dalšího jsme si před zraky lidí nemohli dovolit. A přitom já bych tak moc potřeboval jeho náruč a pár uklidňujících polibků a něžných pohlazení. Asi bych se měl vzchopit. Svojí přemírou paniky ničemu nepomůžu. Tak maximálně se za jedněmi z těch dveří octnu taky.

Zpozoroval jsem člověka v bílém plášti, který si to mířil rovnou k nám. Napřímil jsem se v očekávání. Zřejmě se konečně něco dovíme.

„Dobrý den.“ Pozdravil nás všechny. „Mary.“ Pokynul paní Smithové.

„Dobrý den, pane primáři, tak jak to vypadá?“ Zeptala se netrpělivě matka Leti.

„CTG vaší dcery bylo patologické, museli jsme urgentně provést císařský řez. Dítě je v pořádku, ač narozené téměř s šestitýdenním předstihem. Má plně vyvinuté plíce a je schopno samo dýchat. Přesto jsme ho umístili do inkubátoru, kde udržujeme jeho tělesnou teplotu a monitorujeme ho, abychom si byli jisti, že i všechno ostatní funguje tak jak má. Je to chlapec a má dvě kila osmdesát pět.“ Po téhle zprávě jsem pocítil náhlý příval štěstí, i když jsem si byl vědom, že to ještě zdaleka není konec. Byl ze mě táta a mám syna. Nedokázal jsem to dojetí v sobě potlačit. Tom to na mně poznal, chytl mě kolem ramen a usmál se na mě. Bezpochyby měl také radost.

„A moje dcera?“ Vyhrkla jako o překot tu otázku paní Smithová, aniž by nechala lékaře domluvit. Ten se na ni jen podíval s chápavým výrazem, aniž by ho snad jakkoli ta netrpělivost pobouřila.

„Teď je po anestézii a spí. Po porodu dost rapidně poklesl její srdeční výdej. Je tedy na podpůrných přístrojích a sledujeme ji. Přesto bych řekl, že vzhledem k okolnostem je její stav nadějný. Nechci ale předbíhat událostem. Všechno ukáže čas.“

„Ale uzdraví se, že ano?“ Dožadovala se vědět její matka.

„Sestro Mary,“ Otočil se k ní opět trpělivý pohled pana doktora. „Já vám nemohu dát vůbec žádnou záruku. Snad jen ujištění, že pro to uděláme maximum.“

„Ano, já vím, děkuji.“ Sklopila utrápené oči. „Můžu ji vidět?“ Napadlo ji ještě a opět se zadívala na postaršího muže.

„Prozatím to není vhodné. Ona stejně spí. Probere se zítra. To už bychom mohli dovolit krátkou návštěvu.“ Přislíbil lékař. „Sestro Mary. Nemáte mít náhodou dnes noční službu?“ Žena jen přikývla. „Tak si vezměte volno, ano. Zařídím to. Není dobré, abyste měla na starost pooperační péči svého příbuzného. To jistě chápete. Navíc jste rozrušená. Měla byste si jít odpočinout.“ Neprotestovala. Věděla, že její nadřízený by na svém požadavku trval, navíc znala předpisy. Její holčička bude jistojistě v pořádku a ona s ní již zítra bude moci mluvit.

„A ještě…“ Znovu promluvil primář a zadíval se k sobě do nějakých desek s papíry, které doteď držel v ruce. „Je tu pan Bill Kaulitz?“ Zazněla jeho otázka.

„Ano, to jsem já.“ Pípnul jsem téměř neslyšně.

„Slečna Leti dost vehementně prosazovala ještě před zákrokem, abyste byl do rodného listu uveden jako otec. Předpokládám, že proti téhle skutečnosti nic nemáte?“ Chtěl vědět.

„Ne, to nemám.“ Opověděl jsem již o něco odlehčeněji a nepatrně se pousmál. Zalekl jsem se totiž zprvu toho, co by mohl chtít konkrétně k mojí osobě, proto ta vyplašenost.

„Pokud máte zájem, můžete se jít na dítě podívat. Sestra vás k němu zavede. A ještě jedna maličkost. Slečna Smithová neuvedla jméno dítěte. Tedy jen příjmení Kaulitz, na kterém rovněž trvala. Můžete to křestní doplnit vy?“

„Já… já nevím,“ koktal jsem zaskočeně. Popravdě jsem o tom nepřemýšlel a s Leti jsme o tom nemluvili. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to rozhodnutí nechá na mně. Navíc mě přímo euforicky zasáhlo, že bude nosit stejné příjmení jako já. Budu za to muset Leti poděkovat, jen co se probere. I když ona by si zasloužila mnohem víc, než jen slova díků… Momentálně ten muž ale očekával moje vyjádření. Těkavě jsem se rozhlédl kolem, jako kdybych to snad chtěl najít napsané na zdi.

„A… Alex. Bude se jmenovat Alexander.“ Vypadlo ze mě najednou. Ani jsem si nebyl jistý, jak jsem na to přišel. Bylo to jednoduše první jméno, které mi prolétlo myslí. Možná proto, že znělo tak vznešeně, výjimečně a mně se jednoduše v ten moment zalíbila představa mít syna, kterého tak budu moci oslovovat.

Lékař si to zanesl do formuláře a pokynul na sestru, která seděla za přepážkou na začátku chodby.

„Sestro Kláro.“ Oslovil ji ještě dříve, než k nám stačila dojít. „Doveďte, prosím, tady novopečeného tatínka, aby se podíval na dítě.“

„Ano jistě.“ Zacvrlikala přeochotně ta žena v nemocniční uniformě. „Pojďte za mnou.“ Obrátila se na mě.

„Může… může jít se mnou můj bratr?“ Stihl jsem se ještě honem zeptat. Sestra hodila tázavý pohled na lékaře, ten jen kývl na souhlas a odcházel.

„Tak pojďte.“ Vyzvala nás znovu a to už jsem ji milerád následoval, po svém boku Toma.

Dovedla nás před malý sál, který měl stěnu z chodby celou prosklenou, takže jsem si mohl všimnout, že tam bylo pár boxů. Některé byly prázdné, v jiných se krčili tak neuvěřitelně malí tvorečkové, až mě to vyděsilo. Byli napojení na různé hadičky a přístroje a na některé z nich byl skutečně žalostný pohled.

„Tady jsou umístěné děti z předčasných porodů. Vaše je tamto vpravo.“ Ukázala směrem, kterým jsem měl zaměřit svou pozornost. Negativa se rozplynula. Můj chlapeček byl habán v porovnání se všemi ostatními. Byl zabalený v plínce, a na hlavě bílou čepičku. Na hrudníčku měl připevněný jen jeden drátek, který nejspíš zaznamenával činnost jeho srdíčka, ale to jsem jen odhadoval. „Ten váš se má k světu. Vede se mu dobře. Za chvíli z něj bude pořádný chlap.“ Potvrdila mi sestra můj dojem, že ten můj drobek je na tom mnohem lépe, než ty chuděrky kolem. Svíralo se mi hrdlo při pohledu na ty ostatní novorozence, na to jsem ale nechtěl teď myslet. Můj syn je velký a růžovoučký, a to bylo důležité. „Zítra vás pustíme až k němu. Prozatím se dívejte jen odsud, ano?“ Dodala ještě a nechala nás o samotě.

Pomalu jsem se přiblížil až k oknu a zlehka položil prsty na sklo. Byl jsem uchvácený, dojatý, plný lásky. Celý svět se scvrknul do tohohle místa, tohoto okamžiku. Existoval jsem jen já, ten maličký a Tom, který mě zezadu objímal, hlavu položenou na mém rameni a oči zapíchnuté do toho samého místa jako já.

„Je krásný. Gratuju ti.“ Šeptnul mi do ucha a líbnul mě kamsi pod něj. Pak se raději způsobně postavil vedle mě. Nikdo kolem nás sice nebyl, ale to se mohlo kdykoli změnit.

„Gratuluj nám oběma. Strejčku.“ Oslovil jsem ho rozverně a vřele se na něj usmál.

„Dal jsi mu hezký jméno. Bude se k němu hodit. Jen jsem doteď netušil, jaký by si mohl vybrat.“

„To já taky ne.“ Připustil jsem.

„Víš, Tome,“ začal jsem pomalu s tím, co jsem měl už nějakou dobu v hlavě. „Chtěl bych si je odsud odvíst, oba.“ Přiznal jsem na rovinu. Tom ale nevypadal překvapeně. Možná s něčím podobným počítal, a tak mě jen nechal mluvit dál. „Ariana je prohnilej červ, kterýho není možný se zbavit, a odjezdem do Německa bychom ji setřásli. U nás jsou taky dobrý doktoři. Mohli bychom Leticii pronajmout nějakej byt a někoho, kdo by se o ni staral a možná by s námi chtěla odjet i paní Smithová a problém se zdravotním dohledem by byl vyřešen. Leti by tak mohla být s Alexem a my taky.“

„Jo, popravdě mě už něco podobnýho napadlo, když jsem přemejšlel, jak to budeme dál řešit.“ Zbožňuju ho. Problesklo mi hlavou, když tohle řekl. Měl jsem malinko obavy, že bude proti, že možná vyplave na povrch nějaká ta žárlivost. A jestli tam byla, dokázal ji bravurně ovládnout racionálním uvažováním. Můj Tomi. Vždycky, když se takhle zachoval, napadaly mě myšlenky, čím jsem si ho vlastně zasloužil. Dnes ne. Měl jsem jen chuť ho vděkem políbit a šeptat mu slůvka, která by ani zdaleka nevyjádřila, jak moc pro mě znamená.

„Děkuju ti.“ Šeptnul jsem jen a nahnul se k němu, abych mu mohl vlípnout letmou pusu na tvář.

Tom

To malé bylo na světě. Ještě mi to asi pořádně celé nedošlo. Stál jsem vedle Billa a omámeně pozoroval toho drobného človíčka před námi. Po tom měsíci, který jsme tady museli strávit, to bylo jako malý zázrak. Ty dny byly skutečně ubíjející. Ze začátku mi vadily obě dvě ty harpie. Svůj názor jsem ale postupem času přehodnotil alespoň vůči Leticii. V ní už nezůstalo nic z té holky, která se mi před časem sápala na Billa. Byla tu jen nemocná dívka toužící donosit své dítě, která byla vděčná za sebemenší pomoc, kterou jsme jí mohli s Billem poskytnout. Nepopírám, že mi nevadila ta komedie zamilovaných snoubenců, ale ta se sehrávala jen díky té odporné pihaté zrzatici. Nebýt jí, nemusel bych sledovat Billa, jak své polibky věnuje někomu jinému, tudíž můj vztek byl směrován hlavně k ní. Chorobné stavy žárlivosti mě míjely, ale musel jsem si přiznat, že pokaždé, když jí věnoval nějakou láskyplnou pozornost, mě to nepatrně zabolelo i přesto, že jsem věděl, že ji nemiluje. Nemusel mě o tom ujišťovat. Poznal bych to na něm okamžitě. Ona pro něj byla jen holka, která čekala jeho dítě. Snad ji měl i svým způsobem rád, ale rozhodně to nepřesahovalo meze přátelství, jestli se to vůbec dotýkalo alespoň jich. To jsem mohl jen tipovat, protože jsem se s ním nebavil na téma Leti a jeho vztah k ní. Nezajímalo mě to. Stačilo mi, že já zůstávám jeho láskou a nic víc jsem vědět nepotřeboval.

Vlastně. Další, kdo mi ležel v žaludku docela solidně, byla již zmíněná Ariana. Vůbec jsem nechápal, že jí tu trpí. Já bych si tedy servítky nebral. Prostě by letěla a hotovo. Vlezlý návštěvy si stejně ani nic jinýho nezasloužej. Nakopnout do ctěného pozadí a vyrazit s nima dveře, tak bych to řešil já. Paní Smithová z ní ale byla unešená a vysvětlujte si té staré dobrosrdečné ženě, že si hřeje na prsou zmiji. Navíc by to vyvolalo konflikt a Bill se úzkostlivě snažil zabránit tomu, aby byla Leti vystavena byť sebemenšímu rozrušení navíc. To, že by se jí možná potom ulevilo, už vidět nechtěl, nikdo z nich tady. Navíc by to bylo přece nezdvořilé. Upozornila nás Leticia na to, že její matka by pod svou střechou nesnesla neomalené jednání s hostem. Z mého pohledu to bylo směšný, ale nezbývalo mi, než to respektovat a kontrolovat tu falešnici, kdyby chtěla podniknout nějaký výpad. Na druhou stranu, jestli měla Ariana nějaké postranní úmysly, dokázala je přímo mistrně maskovat, tudíž jsem vlastně netušil, jestli je moje averze k ní oprávněná nebo nikoli.

Ať už byla ale pravda jakákoli, teď už na nás přece nemůže. Nebo ano? Bill byl zapsaný v rodném listě a malý Alex nosil dokonce i jeho příjmení, což podle mě nemohlo být nikterak zpochybněno. Tedy alespoň jsem v to doufal. Kdoví ale jaké cestičky si dokáže ta hniloba najít.

„Podívej. Roztahuje prstíčky. Protahuje se. Koukni ty nožičky.“ Tichým výsknutím mě upozornil Bill a nadšeně ukazoval na svého chlapečka. Ba ne. Všechno bude dobré. Já nedovolím, aby se ty jiskřičky radosti, které má můj bratr v očích, vytratily. Nikdo nám po štěstí šlapat nebude. Já to nedovolím.