autor: Janule
čtvrtek 13.8.2015 dvě hodiny ráno
TOM
Doprčic, je mi zima… dneska bylo celej den zataženo, ochladilo se, a já blb si nevzal mikinu. Teď už se vracet nemůžu. Sedím už půl hodiny v autě, budou skoro dvě po půlnoci a ten maník stojí pořád na stejným místě. Mám na něj perfektní výhled, můžu ho sledovat, aniž by si mě všiml, ale nevypadá to, že by ho něco podobnýho napadlo. Pořád jenom sedí a čumí směrem k našemu domu. Že ho to baví, zírat na barák, jak se rozsvěcej a zhasínaj světla… Ale nejspíš je za to dobře placenej… šmejd jeden. Jestli nás nahrává, moc velkej úlovek za poslední dny nemá. Kontroluju každý ráno okna, hledám případný štěnice, ale zatím jsem nic nenašel. Devil se už podruhý neozval, aby poslal nějakou další nahrávku, takže mu to buď nevychází, nebo nás už neposlouchá. Stejně se ale snažíme nemluvit o ničem, co by nás mohlo nějak prozradit, a nedělat nic, co by se dalo zneužít. Je to sice otrava, hlídat si každý slovo, ale Bill se pořád bojí. Odpoledne přijde firma a udělá nám na plot takovou speciální nástavbu, přes kterou nikdo jen tak nepřeleze, musel by mít vybavení… Měl jsem to nechat udělat už dávno, ale to je stejný jako s tím kapajícím kohoutkem dole v suterénu… dokud mě něco nedonutí, mám tendence to pořád odkládat. Sice už tady bydlet nebudu, ale Bill s Dejvem tu zůstanou, a nechci, aby jim hrozilo nějaký další nebezpečí. Nejradši bych nechal postavit třímetrovou betonovou zeď, ale to by nám stavební úřad nepovolil, jsme bohužel v centru Berlína, kde se takový věci nesmí. Musíme si pomoct, jak to jde.
Bill zhasl v ložnici teprve před čtvrthodinou, aby to nebylo podezřelý, že jdeme dneska spát moc brzo, a u mě nahoře se ještě svítí, tam půjde podle domluvy brácha zhasnout za chvilku. Pak se snad ten magor už konečně sebere a rozjede se k domovu vyměnit plínu. A já si to pěkně namířím za ním.
Díky tomu, že jsme se dostali k anonymu, je tahle akce už jenom formální potvrzení toho, co si myslím, ale co kdyby náhodou… chci si bejt jistej. Poté, co jsme dneska s Billem natáhli do počítače fotky onoho anonymu, je mi jasný, kdo tohohle týpka platí…
flashback
„Doufám, že to dostatečně oceňuješ,“ šeptá mi Bill do ucha, když večer sedíme ve zkušebně, naší jediný relativně bezpečný místnosti v domě. Dohodli jsme se, že i tady budeme mluvit jen sporadicky, pokud možno jen to nejnutnější. Tohle teda zrovna nejnutnější nebylo, ale než se fotky natáhnou do počítače, dostane Bill za to svý herecký úsilí pusu. Je šikovnej, že to z Grety vytáhl, mohla se na něj klidně vykašlat. Sice chtěl evidentně víc než jednu pusu, ale protože už mobil pípnul, že přenos dat byl dokončen, odtrhnu se od něj a zírám na monitor. Nevšímám si Billova nespokojenýho odfrknutí, ale brzy zjistím, že mě jeho vlasy šimrají na tváři, jak se snaží ke mně víc naklonit, aby si mohl číst se mnou. Podařilo se mu to vyfotit naštěstí ostře, tak teď se ukáže… jdeme na to…
Vážení sociální pracovníci,
nedávno jsem se dozvěděl zásadní informaci, kterou jsem se Vám, v zájmu dítěte, jež jste bohužel svěřili do péče nezodpovědnému člověku, rozhodl předat. Domnívám se, že tyto skutečnosti byste měli vědět, protože chování dotyčné osoby může negativně ovlivnit výchovu dítěte, které jí bylo svěřeno do péče. Je mou občanskou povinností nenechat si informace pro sebe, ale nerad bych kvůli tomu sám došel k úhoně.
No jistě… občanská povinnost… to je nejlepší důvod někoho práskat, to ti tak žeru…
Nepodepisuji se z dobrých důvodů. Vím, že kdybych to udělal, dotyčný by si mě našel a pomstil by se mi.
Máš pravdu, ty hajzle! Ale já se k tobě stejně dostanu, to budeš vidět.
Jedná se totiž o naprosto bezcharakterního člověka, který se veřejnosti jeví jako slušný a bezúhonný otec, přitom je to ve skutečnosti lhář a podvodník.
V tu chvíli chytnu Billa za ruku, určitě se mu to nečte dobře.
Jeho jméno je Bill Kaulitz, jehož jistě velmi dobře znáte, protože je vaším klientem. Zhruba před rokem mu byl svěřen do péče syn David, který byl na základě jeho udání odtržen od matky a poslán do dětského domova.
Mark… tohle věděl jenom Mark, nikdo jinej. Ani dodatečně jsme tohle nikomu nevyprávěli, tenhle novej Bill v tom prsty neměl, to je vůči němu tak příšerně nespravedlivý… zmáčknu jeho ruku, cítím, jak se chvěje, ale radši se na něj nedívám a čtu dál.
Matka dítěte byla alkoholička, která se o syna řádně nestarala, ale už nebylo u soudu řečeno, proč tomu tak bylo. To chování Billa Kaulitze způsobilo, že se z ní stala alkoholička, která nakonec na následky své závislosti zemřela. To on ji poslal na přerušení těhotenství, když mu o svém stavu řekla; to on z ní udělal trosku, která nebyla schopna dál normálně žít a vychovávat jeho syna, protože ho milovala a nevyrovnala se s jeho zradou. Je to bezpáteřní člověk, který se nezastaví před ničím, jen aby v očích veřejnosti zůstal čistý a neposkvrněný, a jeho kariéra mu tak zajišťovala příjem dalších a dalších milionů, o které mu jde především. Dokonce se neštítil předhodit veřejnosti nastrčenou milenku, která měla za úkol maskovat jeho úchylný incestní vztah s vlastním dvojčetem.
Bože, když se to takhle napíše, zní to strašně. Obejmu Billa a přitáhnu si ho za ramena k sobě. „Nebreč, tvoje chyba to nebyla,“ šeptnu mu do ucha, když vidím první slzu, jak mu stéká po tváři. Setřu ji a namísto ní mu vlepím pusu. Vůbec se mu nedivím, že je naměkko. Teď poprvé opravdu lituju, že jsem toho hajzla jenom vyhodil… měl jsem ho rovnou zabít a poslat jeho mrtvolu Bédou do horoucích pekel!
Ano. Bill Kaulitz, ten vzorný otec, se dopouští něčeho tak zvrhlého, jako je homosexuální incest. A to prosím přímo v domácnosti, ve které s ním žije jeho syn David. Není to tak dlouho, co se kolem bratrů Kaulitzových objevily pomluvy o jejich nechutném vztahu, když je jakýsi paparazzi vyfotil při líbání v autě. Samozřejmě se jim pomocí velkého úplatku podařilo tento skandál ututlat, a vzápětí se Bill Kaulitz začal na veřejnosti ukazovat s dívkou, kterou vydával za svou partnerku. Ve skutečnosti s ní nikdy nic neměl, protože jak už jsem napsal, spí se svým vlastním dvojčetem. Prosím, zakročte! Ti dva jsou nechutní a neměli by mít na starost výchovu dítěte. To, co provozují, je podle našich zákonů trestný čin. Bohužel Vám nemohu poskytnout žádné hmatatelné důkazy, ale snad postačí můj dopis k tomu, abyste si věc ověřili a zakročili. Dítě by nemělo v tak zvrhlé domácnosti vyrůstat.
Hajzl… podpis samozřejmě chybí. Bill už nepokrytě brečí, vzlyká mi do trička a já ho nestačím uklidňovat. Takhle, když to někdo napíše na papír, zní to fakt strašně, ale kde je ta láska, co k sobě cítíme? Kam se vypařila? To nikdo nepochopí… nikdo.
konec flashbacku
Bylo to jasný… ten, kdo psal dopis, byl Mark. Nikdo jinej neměl tak přesný informace, co se týkalo Billova vztahu s Karin. To, že jí dal peníze na potrat, že to byl vlastně on, kdo napsal za pomoci právníka udání na sociálku o jejím alkoholismu… to všechno věděl jen on, protože ho v tom podporoval a všechno zařizoval. Ten, co sedí naproti v autě, je jenom jeho poskok, kterýho si nejspíš najal. On si vždycky uměl poradit. Mark byl skvělej právník, ale stejně tak velká svině. Proto si ho najímaj slavný lidi… umí se za ně rvát, když mu dobře zaplatí. A většinou vyhrává…
Trhnu sebou, když auto, který sleduju, najednou rozsvítí reflektory a nastartuje motor. Sakra… půlhodina utekla, ani jsem si nevšiml. Vyrážíme… a já se díky topení konečně trochu zahřeju.
Ve chvíli, kdy šlápne na plyn a rozjede se, nastartuju i já a se zhasnutými světly vyjedu pomalu na silnici. Rozsvítím je, až když zahne za roh, a šlápnu na plyn. Teď už mu nápadnej nebudu, musím se snažit držet v co největším možném odstupu, aby si mě nevšiml. Ještěže je v Berlíně neustále provoz, i v půl třetí ráno je na silnicích dost aut, abych se mezi nimi schoval. Po deseti minutách zahne do slepé ulice, a parkuje před jedním z činžáků. Mám dojem, že zrovna v týhle ulici jsem se byl dívat na byt, ale nejsem si jistej. Zajedu k chodníku a zaparkuju přímo pod značkou zákazu stání. Kašlu na to, jinde místo není, a já ho potřebuju sledovat. Potichu vylezu a v předklonu se plížím mezi zaparkovanými auty směrem k němu. Počkám, až odemkne domovní dveře, a když za ním zapadnou, čekám, jestli se někde nerozsvítí okno. Chvilku to trvá, ale mám štěstí. Ve druhým patře se rozsvítilo… jo, to odpovídá, za tu dobu to mohl stihnout. Takže už vím, kam se mrknout, až se dostanu do baráku. Ještě kouknu na zvonky, ale poznat z nich, který jméno patří do druhýho patra, je nemožný. Vrátím se do auta, a počkám si, až se bude vracet k našemu domu. Zatím to tak vždycky bylo, tak snad se mi povede neusnout.
Otevřu si plechovku Redbullu, kterej jsem si pro tuhle příležitost vzal s sebou, loknu si a přemýšlím, co vlastně budu dělat. Můžu tak akorát sledovat jeho okno, a až zhasne, vyrazit mu naproti. Jo… snad z něj dostanu aspoň něco. Jeho páníček Mark nás na něj upozornil mejlem, tak se pak nesmí divit, když po něm vystartuju… snad si nemysleli, že nás jen tak budou zastrašovat, a že se jich leknu? To mě teda Mark pořádně nezná. Pustím si potichu rádio, abych se nenudil, a pozoruju okno.
„Pane řidiči!“ slyším z mlhavý dálky. „Pane řidiči, vstávejte! Je ráno!“ huhňá mi někdo kolem hlavy, a když se mi u ucha ozvou rány jak z děla, trhnu sebou. Do prdele! Já tady usnul! A ještě ke všemu mě buděj policajti… Protřu si oči, venku už je dávno světlo, a sluníčko mi svítí přímo na palubní desku. Na hodinách je pět patnáct. Sakra… plechovka Redbullu mi vypadla z ruky a válí se po zemi v kaluži sladkýho pití.
„No konečně! Otevřte, pane řidiči!“ ozve se rozkaz a já unaveně stočím zrak na strážce zákona, co mi bušil tak usilovně na okýnko, o který jsem měl opřenou hlavu. No jo… co mi zbejvá, musím poslouchat.
„Dobré ránko, jakpak jste se nám vyspinkal, pane řidiči? Prosím vaše doklady a doklady od vozidla,“ zahlaholí, když sjede okýnko. Zašmátrám v kapse a vytáhnu řidičák a z kastlíku vylovím techničák a zelenou kartu.
„Jestlipak víte, čeho jste se dopustil?“ strčí mi hlavu do auta tlustej policajt, jeho červený tváře se na mě pomstychtivě culí. Prská a celkově je absolutně nechutnej. Jak může bejt tak brzo ráno čilej? Nechápu…
„Nevím,“ automaticky odpovím, jsem ještě napůl mrtvej. A pěkně nasranej. Ten chlápek, kterýho jsem sledoval, mi nejspíš ujel před nosem a já si tu vychrupoval až do rána.
„Jo tak nevíte? Aha, tak se laskavě podívejte, kde stojíte, ano?“ doporučí mi polda a významně se podívá na svýho vychrtlýho kolegu. To je teda dvojka jak z grotesky. Laurel a Hardy, ještě ty buřinky a jsou přesný… Nahnu se na stranu, abych se podíval předním sklem, kam směřuje jeho ruka, a moje oči přistanou na značce zákaz stání… aha. Jasně, takže budu solit prachy.
„Kolik to bude stát?“ rovnou se zeptám, a sáhnu do kapsy pro peněženku.
„To není všechno, pane řidiči. Vystupte si z auta, trošku si vás proklepneme. Vypadal jste tak pěkně zmoženě, když jste se probudil, dýchněte nám tady do trubičky, a pak vám povím, za kolik to bude, a jestli odtud odjedete nebo půjdete hezky po svých,“ culí se na mě ten hajzl. Pane bože… proč já jsem takovej smolař…
BILL
Bouchly dveře. No konečně! Už jsem se fakt začínal bát, že se Tomovi něco stalo. Je pomalu půl osmý ráno a on nikde. Zakázal mi, abych mu volal, takže jsem jen úpěnlivě sledoval hodiny a počítal, kdy nastane čas, abych porušil jeho zákaz a zkusil se mu dovolat. Od chvíle, kdy odešel, jsem nemohl pořádně spát, i když jsem dostal rozkaz, abych přesně tohle udělal. Tom věděl, že když zůstanu vzhůru, budu za chvíli hysterčit, tak dobře už mě zná, ale to prostě jen tak nešlo tvrdě usnout… čekal jsem, až se vrátí, i když jsem občas zdříml a probudil se za půl hodiny. Ještě tak dvacet minut a vzdal bych to, na víc už bych neměl.
Rychle se zvednu, hodím na sebe župan, aby mi nebyla zima, a jdu mu naproti. Tady by mi stejně nemohl nic říct, takže šel nejspíš rovnou do zkušebny. Seběhnu schody a zrazím se, když odemknu a nikde ho nevidím.
„Tady jsem,“ uslyším šepot odněkud od záchoda, tak se za ním vydám. Stojí v kuchyňce u dřezu, otočený ke mně zády a myje si ruce.
„Už jsem se o tebe vážně začínal bát,“ obejmu ho zezadu kolem pasu a přitisknu se k němu. Je celej studenej, potřebuje zahřát. „Jak to šlo? Zjistil jsi něco?“ zeptám se a současně nasaju vůni jeho dredů. Krásně voní jako vždycky.
„No… nic moc,“ odvětí Tom a zastaví vodu. „Máme tu někde led?“ šeptá a já sebou cuknu. Proč led? V tu chvíli se Tom vyvlíkne z mýho objetí a otočí se čelem ke mně. Ježišikriste… má úplně oteklý oko.
„Myslím, že v mrazáku nějakej bude, počkej, hned ho přinesu,“ odpovím ustrašeně a vrhnu se k lednici. „Co se stalo? Že on ti dal přes držku, že jo?“ kvílím tak potichu, jak nejmíň umím, ale moc mi to nejde.
„Trošku jsme se porvali, no,“ odpoví v klidu Tom, „to bude dobrý, za chvíli to splaskne,“ vezme si ode mě plastový sáček s ledem a práskne s ním o pult kuchyňský linky, aby se trošku rozdrtil. „Je tu někde nějakej hadr?“ začne otvírat skříňku nad linkou, aby si led do něčeho zabalil. Neomylně sáhnu do spodního šuplíku, kde jsou utěrky, a podám jednu Tomovi.
„Dík,“ zahučí, a udělá si ledový obklad. Jeho levý oko skoro není vidět, nejspíš bude mít na půlce tváře za chvíli pěknou modřinu, prozatím je to místo světle červený.
„Nemáš něco zlomenýho?“ zeptám se ho, když se po krátkém přemlouvání položí na sedačku a na tvář si přitiskne pytlík zabalený do utěrky.
„Ne,“ odpoví stručně, a i tak mu je blbě rozumět, jak huhňá skrz utěrku. „To by bolelo asi víc,“ dodá, když nadzvedne obklad a zkusí se na mě usmát… vyjde mu z toho jen škleb. Sykne bolestí, nejspíš to trošku přehnal s mimikou. „Dostal taky, neboj se,“ chytí mě za ruku, jako by mě chtěl uchlácholit, že není sám, kdo bude mít modrou půlku ksichtu. Na svatbu Gustava se tohle líčení fakt moc hodí. Bude to přinejmenším avantgardní…
„Cos proboha vyváděl?“ šeptám mu do ucha, když se mi podaří natěsnat na sedačku vedle něj. „Myslel jsem, že ho budeš jenom sledovat a ne, že se s ním hned porveš.“ Ležíme vedle sebe, držím toho mýho maroda kolem pasu a snažím se zůstat klidný. Ale copak to jde? Přijde mi domů zmlácenej a pořád není schopen mi říct, co se vlastně stalo.
„No vždyť… sledoval jsem ho až k domu, čekal jsem na něj, až vyleze, ale usnul jsem…“ odpoví mi. „Vzbudili mě až policajti, musel jsem dejchat, jestli nejsem ožralej, zaplatil jsem pokutu, protože jsem stál na zákazu stání a lékárnička byla dva roky prošlá,“ pokračuje, a já poslouchám jeho stížnosti a hladím ho po tváři, kterou nemá přikrytou ledovou utěrkou. „Prostě den blbec, no…“ zakončí to a vzdychne.
„A tohle ti udělali policajti, jo?“ zeptám se už trošku nakvašeně. Pořád není schopen mi říct to nejdůležitější. Lékárnička mě momentálně absolutně nezajímá, i kdyby byla prošlá sto let.
„Tsss,“ pohrdavě usykne, „s poldama se neperu,“ zase se snaží usmát, ale jen bolestně zkroutí rty. „Nejsem malej Jarda.“
„No…“ zapochybuju o tom, co právě prohlásil. O moc starší než malej Jarda teda nebude, když dělá takovýhle blbosti. „Tak to byl on?“
„Jo,“ kývne a trochu zakňourá bolestí. „Když mě policajti pustili, zjistil jsem, že jeho auto je pořád před domem, tak jsem si přeparkoval, počkal, až půjde ráno někdo se psem, a dostal jsem se do baráku… našel jsem ho lehce, v noci jsem podle světla v okně zjistil, že bydlí ve druhým patře,“ vypráví mi Tom huhlavě svou misi. Ach jo… příště už ho nikam nepustím, byl to fakt blbej nápad. Mně tvrdil, že ho bude „jenom“ sledovat, protože mu bylo jasný, že bych ho jinak nepustil. Ale musím poslouchat, co mi ten můj boxer vykládá.
„Nejdřív jsem čekal, poslouchal za dveřma, ale když se nic nedělo, přestalo mě to bavit. Opřel jsem se do zvonku, a po pátým zvonění mi rozespalej otevřel. Nakecal jsem mu přes dveře, že jsem od hasičů, a že v prvním patře hoří. Když zjistil, že jsem to já, chtěl mi zabouchnout, ale vrazil jsem mu nohu mezi dveře a dostal jsem se dovnitř,“ snaží se Tom mluvit tak, abych mu všechno rozuměl.
„Bože můj! Proč si k němu lezl do bytu? Moh tě zabít!“ zakvílím potichu, nechápu, kde jsem k takovýmu paku přišel. „Ty vůbec nemáš rozum. Já se tady bojim, kde jsi, a ty klidně vlezeš do pasti nějakýmu zabijákovi!“
„Ale prd, žádnej zabiják to není, je hubenej,“ odporuje mi Tom, ale hned pokračuje. „Když jsem ho chytil pod krkem, kvičel, že mě nezná, ať koukám vypadnout, ale já se nedal. Pár jsem mu jich vrazil, a páčil z něj, kdo ho platí. Tvrdil, že není žádnej Devil, pořád jen mlel něco o tom, že mě v životě neviděl, co si to vymejšlím a že žádnýho Devila ani nezná. Nemělo to cenu… tak jsem si řek, že na něj kašlu, ale když jsem se, já vůl, otočil k odchodu, skočil mi zezadu na záda a vrátil mi to i s úrokama,“ dovyprávěl Tom a přitiskl si led zpátky na tvář.
„Takže vlastně nic nevíme,“ zhodnotil jsem výsledek jeho snažení. „Máš moncla přes půl huby, jsi lehčí o pár set Euro a víme stejnou prdlačku jako ráno,“ nechci bejt ironickej, ale tak nějak to skutečně je.
„Jo… ale aspoň víme, jak se jmenuje a kde bydlí,“ brání si Tom jedinej poznatek, kterej si z toho všeho odnesl. „Uwe Altmann,“ dodá vítězně.
„Hm… myslím, že už tě Uwe na návštěvu nepozve,“ ujistím toho zmlácenýho troubu, a políbím ho na bolavou čelist. Pomalu mu to začíná modrat, ráno bude jak švestka…
„Že tys to udělal schválně, abys nemusel na Gustavovu svatbu…?!?“
autor: Janule
betaread: Áďa
Jani?♥ Úžasný! Už se těším na další díl *dance* Já si úplně říkám, jestli se mu zmrzačilo oko, Tomovi, jestli spal na volantu, nebo spadnul na řadící páku a ono tohle… pche!!! Ale pořád krásný, jako každej díl! ♥
Malej Jarda xDDD. No, mohl mu dát víc a vymlátit to z něho. Akorát se mi líbí, jak si je Tom jistej tím Markem.
Tomi nechce jít na svatbu nebo co?:D Tam bude muset, i kdyby byl na vozejčku 😀
bože to je pako… Eče pak zjistí, že lezl do jinýho bytu a je to v hají… a toho moncka beztak nezakryje ani make-up… To bude haloo na svatbě… a Davidek by se mu mohl smát… Já bych se mu smála…. takovej souboj v muší váze xD xD
:)))))))))))))))))
Ještěže nemusím kvílet potichu jako Bill, ale můžu klidně řvát nahlas. Teda smíchy, myslím. Bože, Tom jako akční hrdina, to vážně nemělo chybu :))) Nejvíc mě teda dostalo, jak na tý sledovačce usnul :)))))) Chudinka, tak se snažil a nic. A ještě bych si tipla, že stejně zmlátil úplně někoho jinýho 🙂 Teda mě se nad ránem před dveřma zjevit Tom, tak se taky vyděsím a budu mu chtít přirazit dveře před nosem. A to mám svědomí, co se týče vydírání, sledování, či jiných podobně pochybných činností, naprosto čistý 🙂
To jsem vážně zvědavá, co ten mistr světa ve sledování vymyslí dál :))))
Teda ale nerada bych, aby to vypadalo, že si z Toma akorát utahuju. Náhodou je dobrej, že se postavil k nastalé situaci čelem. I když teď trošičku zmodralým :))))
To se bude na té Gustavově svatbě vážně dobře vyjímat. Jsem zvědavá, jak ten svůj monokl bude vysvětlovat. A teď by klidně mohla zasáhnout i sociálka 🙂 Domácí násilí třeba nebo tak něco :)))
"Máš moncla přes půl huby, jsi lehčí o pár set Euro a víme stejnou prdlačku jako ráno," nechci bejt ironickej, ale tak nějak to skutečně je. // mno tak z tohohle jsem nemohla×D skvělý dílek, ale teď to ten zaštvanej chlápek poví tomu co si ho najal a bude zle…teda myslím×D no prostě Tom a jeho sledovací akce "no coment" myslím, že kdyby dělal tenhle job tak se neuživí×D
het já už sem myslela že se popral s tím poldou…xD no docela hajzl ten chlap kak se bojí…xD ale co je hubenej ne?..xD jinak moc povedený….x)
Já jsem si toho malýho špunta představovala vždycky úplně stejně tak, jak je namalovaný na tom krásným obrázku.
Upmf…přiznám se, já ten Časoprostor tak miluju!!!! Dočítám zanedbané díly… a je to dokonce víc jak celá třetí řada…Stydím se.
A užs e těším na to, Jani, abych ti konečně mohla napsat všechny moje pocity, protože já to tvoje psaní tak strašně miluju. Píšeš dokonale♥
no jasně…udělal to jen proto aby nemusel na svatbu…taky dobrej důvod…xDDD
Já upe widěla jag chrní, hlawu na wolantu, otewřenou pusu, na zem mu odkapáwá slina a najednou plesk na řadičku:-DDD
No a ten Bill hey, no mam dojem že pokud si nechal udělat móňo kwůli Gustawowě swatbě, na tu se Sabin si nechá zlámat ruce i nohy:-P
Tak konečně už odhalil to, že je to Mark? Bylo na čase…
A dílek jinak super, pobavila jsem se, jak Tom popisoval svou "misi" xD Jsi prostě jednička, Jani! Dokonalost sama!
A omlouvám se, že už jsem to tak dlouho nekomentovala, ale posledních pár dílků jsem byla ve skluzu… dnes jsem to dohnala a jsem z toho nadšená! Těším se na další dílek! <3
Pokaždé, když tuhle povídku čtu, tak si říkám, že je úplně neuvěřitelné, jak plynně všechno dokážeš vyjádřit a vtáhnout nás do děje. Je to prostě megačtivé, a napínavé a prostě úžasné. Vtipu to má také spousty – dokolalé. Neumím to pořádně vyjádřit, ale píše ti to tady spousta lidí, máš ohromný talent :)))
Užasnyyy 🙂 miluju tuhle povídku….jdu čííst dálší díl 🙂
Já už jsem si myslela, jak mu ten chlápek pláchl a on přitom ještě chrápad doma 😀 A Tom jde ještě k němu do bytu a zmlátí ho 😀 Ale já se mu nedivím, asi bych udělala to samé! 😀 Jen je škoda, že vážně nic nevyzvěděl, ale ten chlápek by byl blbý kdyby Tomovi všechno vyzvonil 😀 Beztak nic moc neví 😀