13th Warrior 11.

autor: Deni

Zhluboka jsem se nadechl jakmile jsem se vynořil nad hladinu. Byl jsem naprosto dezorientovaný a vyčerpaný. Těch několik minut, kdy jsme plavali vstříc vodní hladině, mi přišlo jako několik hodin. Cestou nahoru jsem se omylem vysmekl z Tomova sevření a už jsem ho znova nenašel, opravdu už jsem se začínal bát, že už jej nikdy neuvidím.

„Bille! Bille!“ Protřel jsem si oči a snažil jsem se najít toho, jež volal mé jméno. „Bille!“ Konečně se mi povedlo zachytit pohledem Toma, který rychle plaval ke mně. Nebyl jsem schopný mu odpovědět, ještě stále jsem nepopadl dech.

„Bože, Bille!“ Objal mě takovou silou, až jsme oba zajeli zpět pod hladinu. „Tolik jsem se o tebe bál!“ Jeho ruce mě opět vytáhly nad hladinu a bez ohledu na to, že jsme někde uprostřed moře naprosto bez síly, chytil mou tvář do dlaní a hluboce mě políbil. Chvěl jsem se v jeho objetí.

„Hej! Vy dva! Je čas dostat se na břeh, nemyslíte?“ Herger, který plaval opodál, se hlasitě smál. Je neuvěřitelné, že ani v těch nejhorších chvílích jej neopouští humor. Ještě jednou jsem Toma políbil a pak už jsme se společně vydali za ostatními, kteří už dávno plavali ke břehu, jež byl několik desítek metrů napravo od nás.

„Bože,“ vydechl jsem a jak dlouhý, tak široký jsem se natáhl na písčité pláži. Myslím, že veškeré mé síly jsem nechal hodně daleko za sebou.

„Už nikdy víc.“ Tom dopadl vedle mě, oba jsme sotva popadali dech.

„Pánové,“ nad našimi hlavami se objevil usměvavý Hergerův obličej. „Musíme pokračovat, musíme se dostat zpět a říct ostatním, co se dnes stalo.“

„Ale já už nemůžu, vážně už nemůžu.“ Nedokázal jsem se ani posadit.

„Bratříčku,“ přiklekl si vedle mé hlavy, stále se usmíval. „Musíš se sebrat, nemáme čas nazbyt, je to důležité.“ Jen jsem tiše zakňučel, když mě chytil v podpaždí a vytáhl mě na nohy. Celý jsem se třásl neskutečnou zimou.

„Pojď ke mně.“ Otočil jsem se na Toma, který už se také vyškrábal na nohy. Nechal jsem se sevřít v jeho objetí a spokojeně jsem mu oddechoval za krk. Byl jsem tak rád, že to přežil.

„Bál jsem se, že jsem tě tam dole ztratil,“ zašeptal tiše a zkřehlými prsty se mi probíral ve vlhkých vlasech. Jen jsem se k němu přitiskl ještě těsněji a plánoval jsem si, že jej už nikdy nepustím. „Tak pojď,“ usmál se na mě a stále v těsném objetí se mnou se pomalu vydal za ostatními muži, kteří už po útesu mířili zpět k našim koním. Jen jsem si tiše povzdechl a doslova jsem se jím nechal vláčet.

Netrvalo to ani tak dlouho, jak jsem si původně myslel, a vyšplhali jsme se až k úpatí útesu, kde jsme nechali své koně a ostatní zavazadla. Téměř jsem se doplazil k běloušovi a přitiskl se k jeho teplému tělu. Prsty jsem prohrábl jeho hřívu.

„Zamotej se do toho,“ Herger mi podával svou deku. Jen jsem pozvedl obočí, vždyť já svou deku mám. „Vem si to, nebo se z tebe cestou zpátky stane jen kostka ledu.“ Zamračil jsem se na něj, ale nakonec jsem vděčně jeho deku přijal. Za Tomovy pomoci jsem se vyšplhal do sedla a zamotaný do dvou dek jsem se přitiskl ke hřbetu svého koně, otěže jsem jen tak lehce svíral v rukou.

„Musíme jet rychleji než když jsme jeli sem. Tlačí nás čas.“ Všichni jsme se pomalu rozjeli dolů do údolí.

*

„Musíme zastavit!“

„Teď nemůžeme! Musíme jet dál, dostat se co nejdřív zpět.“

„Ale podívej se na ně! Buliwolf je zraněný a princ s Arabem se sotva drží na koních! Musíme zastavit, Ronethe! Alespoň na chvíli si musí odpočinout, my všichni musíme.“

Téměř jsem nevnímal, že se můj kůň zastavil, ani to, že mě někdo stáhl z jeho hřbetu a položil na tvrdou zem. Byl jsem vyčerpaný a promrzlý. Z posledních sil jsem otevřel oči.

„Spi, bratříčku. Naber nějaké síly.“ Jen jsem přikývl a opět jsem oči zavřel. Nemusel mě dvakrát pobízet, abych se oddal spánku. Hmátl jsem rukou vedle sebe, a když jsem se ujistil, že vedle mě opravdu leží Tom, který mi můj stisk opětoval, mohl jsem opravdu klidně usnout.

„Bille! Tak Bille!“ Někdo se mnou silně zatřásl. Otevřel jsem oči a prudce se posadil. Rozhlížel jsem se kolem sebe, než jsem si uvědomil, že ten, kdo mě vzbudil, je Tom. Vrhl jsem se na něj, oba jsme spadli zpět na zem, ale nevadilo mi to. Silně jsem se k němu tiskl, musel jsem se přesvědčit o tom, že je opravdu tady, že žije.

„Něco se ti zdálo. No tak, už je to dobrý, Billi.“ Konejšivě mě k sobě tiskl a já se snažil zklidnit své rozdivočené srdce.

„Bude se z toho vzpamatovávat dlouho.“

„Tohle není svět pro něj. Není to jeho bitva, vůbec tady nemá co dělat. Je to ještě pořád kluk, dítě!“

Jen z dálky jsem vnímal hlasy ostatních. Věděl jsem, že se baví o mně, ale nezajímalo mě to, teď pro mě byl důležitý Tom.

„Oni tě zabili,“ špitl jsem tiše.

„Nikdo mě nezabil, jsem tady.“ Tom mi něžně stíral slzy z tváří a jemně se na mě usmíval. „Byl to jen sen, Billi.“ Palcem mi přejel po spodním rtu. Zadíval jsem se mu do očí a pomalinku se k němu nahnul. Bylo mi jedno, že se na nás teď všichni dívají, potřeboval jsem se ještě naposledy ujistit o tom, že to byl opravdu jen sen, a že ve skutečnosti jsem teď v bezpečí Tomova objetí.

Jemně jsem se svými rty otřel o ty jeho. Jen zlehka jsme se navzájem dotýkali, než jsme nechali naše rty splynout v jedny. Až teprve teď jsem si byl jistý, že je tady opravdu se mnou, že je to skutečné. Opět jsem jej pevně objal kolem krku a vdechoval jeho vůni.

„Myslím, že bychom měli pokračovat. Bille?“ Chtě nechtě jsem se musel malý kousek odtáhnout z Tomova objetí. Podíval jsem se na Ronetha, který seděl nejdál od nás. „Budeš schopný pokračovat v cestě? Už jsme se zdrželi několik hodin a…“

„Jo, myslím, že jo.“ Přerušil jsem ho v půli věty a odtáhl se od Toma úplně. Myslím, že tuhle cestu určitě zvládnu, jen už chci být co nejdál odtud, od tohohle místa a všech bojů.

„Dobře, tak vyrazíme.“

*

Hrál jsem si s číší vody, která stála na stole přede mnou, a snažil jsem se nevnímat tu pochmurnou atmosféru, jež všude kolem nás panovala. Je to už pár hodin, co jsme se konečně vrátili zpět do králova domu.

„Proč jsi smutný? To kvůli mně?“ Zvedl jsem pohled od své číše a zadíval jsem se na Buliwolfa, jenž seděl ve vyřezávaném křesle. Byl bledý, téměř bez života.

Přikývnul jsem. „Nemohu si pomoci,“ odpověděl jsem mu tiše a pohledem jsem sklouzl doprava, kde seděl po boku svého otce a svých bratrů i Tom. Byl nešťastný, viděl jsem to v jeho očích. Opět jsem sklopil pohled ke své číši. Hned, jak jsme prošli dveřmi králova domu, bylo nám přísně zakázáno být spolu. Král jej ode mě odtrhl, snažil se mi ho vzít.

„Mám jenom tyto ruce. Zemřu jako chudák.“ Opět jsem se zadíval na svého krále. Vesničanka mu otírala zpocené čelo a dávala mu napít vody. Král Rhotgar se postavil a do rukou uchopil svůj meč, pomalými kroky došel až k Buliwolfovi.

„Pohřbíme tě jako krále,“ přislíbil mu a do jeho klína položil svůj meč a věnoval mu jeden upřený pohled.

„Muž může být považován za bohatého až tehdy, nakreslí-li někdo jeho příběh. Pro věčnou památku.“ Buliwolfův pohled padl zpět na mě. Věnoval jsem mu nepatrný úsměv a lehce jsem přikývl.

„To jistě ano,“ přitakal jsem tiše a snažil jsem se nevnímat Rhotgarův pohled, který patřil mně. „Takový muž by byl skutečný boháč.“ Odložil jsem číši a vstal jsem od stolu, už jsem neměl sílu tu jen tak sedět a dívat se, jak Buliwolf umírá, jak Tom trpí.

Vyšel jsem z velké síně a posadil jsem se na schody, zalité sluneční září. Dnes byl opravdu teplý den, všude vládnul tak příjemný klid. Bylo mi do breku, nic nebylo tak, jak jsem si to představoval. Člověka, který pro mě na světě znamená nejvíc, se mi snaží vzít a já s tím nemohu vůbec nic dělat, protože jeho otec je král. Není to spravedlivé!

„Ahoj.“ Zvedl jsem pohled k mladé vesničance, která si sedla na schody pode mě. Mile se na mě usmívala. Pokusil jsem se jí úsměv vrátit.

„Ahoj,“ odpověděl jsem tiše a opět jsem se zadíval do dáli před sebe, nad horami už pomalu padala mlha.

„Ty jsi jeden z těch, kteří bojovali s wendelly, že?“ Opět jsem jen přikývl, neměl jsem sílu na to, zodpovídat její otázky. „Jsi tak statečný!“ Natáhla ke mně ruku a snažila se uchopit tu mou. Ucukl jsem a konečně jí věnoval další pohled. „Chtěla bych ti patřit,“ vyslovila tiše svou prosbu. Mlčky jsem jí pozoroval až do doby, než se ke mně nahnula a pokusila se mě políbit. V tu chvíli jsem si konečně uvědomil, co se děje.

Ucukl jsem. „Promiň, ale nemůžu.“

„A proč ne? Vždyť se ti sama nabízím.“ Opět se mě pokusila políbit. Prudce jsem se postavil a sešel o několik schodů níž.

„Ale já nechci! Mé srdce už někomu patří!“

„A komu? Princi? S ním ale být nemůžeš! Král to nedovolí!“

„Ale já miluji jen jeho. Nemůžu být s někým jiným, tak mi dej pokoj!“ Seběhl jsem zbytek schodů a přes malé nádvoří jsem utíkal pryč. Chtěl jsem co nejdál odtud, od vší té bolesti.

Posadil jsem se do stínu královského domu, zády jsem se položil do trávy a snažil jsem se na nic nemyslet. Jak jsem jen mohl naivně věřit tomu, že až se vrátíme zpět, budeme s Tomem společně šťastní? Jak?

„Bille? Ah, tady jsi.“ Otevřel jsem oči, ale hned jsem je zase zavřel. Herger se potichu posadil do trávy vedle mě. „Co je s tebou? Proč jsi utekl?“

Pokrčil jsem rameny, neměl jsem sílu na to mu něco vysvětlovat. „Je to kvůli princi? Je to kvůli Tomovi?“ Jen jsem tiše přikývl. „Bratříčku, ale s tím jsi přece musel počítat. Král by vám to nikdy nedovolil, nikdy by to nemohl pochopit.“

„Ale proč? Copak si nepřeje, aby byl jeho syn šťastný?“ Vyhoupl jsem se do sedu a své uslzené oči stočil k němu.

„Král tohle nechápe, nikdo z nich. Oni na lásku nevěří, mají jen spoustu milenek a manželek, se kterými mají děti. Nikdy nepochopí, co je mezi tebou a jeho synem, nedokáže to.“ Jen jsem zničeně svěsil hlavu mezi ramena a snažil se zabránit vzlykům, jež se draly z mého hrdla. „Podívej, kdo jde.“ Herger do mě jemně strčil a usměvavý tón jeho hlasu mě donutil zvednout hlavu. Zamžoural jsem proti sluníčku a po pár vteřinách jsem si uvědomil, že ten, kdo k nám míří, je Tom.

Můj princ Tom.