Bookmakers scrubbers II – Temný stín 24.

Bill

Seděl jsem vedle Leti na kraji postele a poslouchal její zaujaté líčení o Alexovi. Ona ho dnes ráno viděla poprvé. Byl třetí den po porodu a jí se udělalo natolik dobře, že jí malého přinesli ke kojení. Druhý den po operaci se na ni byla podívat jen její matka, včera k ní na chvilinku pustili i mě, a to jsem jí o prckovi vyprávěl já, dnes se to obrátilo. S nadšením jsem poslouchal, s jakou chutí můj chlapeček baští a prý už přibral 5 deka.

„Slíbili mi, že mi ho přinesou zase kolem poledne, takže to budeš moci vidět sám.“ Řekla nakonec a já se už nemohl dočkat. Inkubátor již nebyl potřeba. Našemu děťátku se vedlo neuvěřitelně dobře. Přijímal sám potravu z lahve, a teď už i od matky, jen Leti nebyla natolik fit jako ostatní maminky, takže jí ho nenechávali na pokoji už jen díky tomu, že stejně nebyla ještě pořádně schopná ani sama vstát z postele. Vracela se jí ale barva a stále častěji jí hrál na tváři úsměv. Jestli to takhle půjde dál, tak jsem se nebál toho, že by měla přijít nějaká černá budoucnost.

Jen postava sedící z druhé strany postele mi ji malinko kalila. Ariana ještě dítě neviděla. Ty první dny nebyl problém ji držet dál, protože ani sami doktoři nedoporučovali nějaká velká procesí, která by se střídala, jak u dítěte, tak u Leti. Jenže na nich bylo snad hodinu od hodiny vidět lepšení, takže dnes se na pozvání paní Smithové dostavila i ona.

„Tak maminko, váš chlapeček má hlad.“ Do pokoje vjela sestra, tlačíc malou postýlku na kolečkách a mně se pusa roztáhla automaticky do širokého úsměvu, když jsem si všiml toho svého habána, který se na něm rozvaloval. Sestřička ho opatrně podala Leticii do náruče a ta si od ní ten malý poklad mile ráda převzala.

„Ahoj, broučku. Copak jsi dělal celé odpoledne? Spinkal jsi?“ Cvrlikala na něj a rozepínala si vrchní knoflíky svojí košile. Pak už jsem jen s napětím a uchvácením sledoval, jak se o překot Alexander cpe, až se mu dělají boule za ušima. Jsem já to ale bačkora. Pomyslel jsem si, když jsem ucítil vlhko v očích. Rychle jsem zamrkal a raději se podíval na svoji druhou velkou lásku. Tom seděl na židli v nohách postele a já si všiml, že se teď postavil a sleduje ten malý zázrak se stejně zatajeným dechem jako já.

Pak mi čistě náhodou jen krátce ujel pohled na Arianu. Zamrazilo mě v zátylku, když jsem viděl výraz v jejím obličeji. Civěla na to dítě, na mého malého andílka, jako kdyby se na něj chtěla vrhnout a odnést mi ho pryč. Sevřel se mi žaludek z náhlého pocitu ohrožení. Klid Bille, nic mu nemůže udělat.

Všude kolem je spousta lidí. Alex je v bezpečí. Uklidňoval jsem sám sebe. Navíc já ho nedám, kdybych jí měl zpřelámat všechny kosti v těle.

„Chceš si ho vzít na odříhnutí?“ Vytrhnul mě z mého úděsu Letin hlas. Malý už zřejmě dopapal a já si toho ani nevšiml. Proklatá Ariana!

„Jasně. Zkusím to.“ Okamžitě jsem vypustil z mysli toho vetřelce naproti a natahoval ruce pro Alexe. Po tom, abych si ho mohl pochovat, jsem toužil už od prvního okamžiku, kdy jsem ho směl sledovat jen za tím sklem.

„Leti, já nevím, jestli je to dobrý nápad. Nic proti tobě, Bille, ale vy chlapi to moc s dětma neumíte.“ Ozvala se zrzka, která zatím dávala o své přítomnosti vědět jen pramálo. Šlehl jsem po ní nenávistným pohledem.

„Mlč!“ Zasyčel Tom tlumeně a bylo na něm vidět, že je připravený zaštítit mě a malé svým tělem. Leticie jako by si snad ani jeho zlostné reakce nevšimla, promluvila klidným a smířlivým hlasem.

„Ari, to je v pořádku. Je to přeci jeho táta. Bude se o něj starat. On rychle přijde na to, co a jak má dělat.“ Mírnila ji a Arinana se raději posadila zpět na svou židli. Stejně neměla na výběr. Byli jsme na ni v přesile.

Leti mi ještě přes rameno přehodila bavlněnou bílou plenu a konečně mi ho podala. Mám tě a nepustím tě, můj miláčku. Říkal jsem si v duchu a zjitřeně vnímal to neuvěřitelně drobounké, křehké a teplé tělíčko, které spočívalo v mém náručí. Alex spokojeně zavrněl a hlavinku si položil na moje rameno.

„Líbí se mu u tebe.“ Zkonstatovala Leti s nepřehlédnutelnou radostí.

„Ještě aby ne. Viď, chlapáku.“ Dmul jsem se pýchou jako ten správný otec a neopomněl jsem mu vtisknout pusinku na jeho malou hlavičku. Krásně voněl, tak zvláštně sladce.

„Grk.“ Ujelo tomu drobítkovi krátce, zato pořádně nahlas. Vytřeštil jsem nechápavě oči, co se mu to jen stalo, a Leti se rozesmála.

„Říhnul si. To je v pořádku. Už ho nemusíš držet takhle. Polož si ho na ruku.“ Vysvětlila mi a já se s úlevou usmál taky. Tak můj malej si tu krkne jak starej chlap, a já už si myslím, kdoví, co se mu neděje.

„Udělám fotku.“ Napadlo Toma a zalovil do svých volných kalhot pro mobil. Zmáčkl pár tlačítek a pak už jen vydal povel: „Sýr.“

„Dobrý, sekne vám to.“ Natočil ke mně display.

„A teď ty.“ Spontánně ze mě vylítlo.

„Co… cože?“ Zadrhnul se Tom, ve výrazu paniku. „Neee.“ Protáhl dlouze a udělal krok zpět, mávajíc před sebou rukama v zamítavém gestu.

„No tak, Tome, pochovej si ho. Nic to není. Chci tě mít s Alexem taky na obrázku.“ Těch pár slov stačilo k tomu, abych Toma přesvědčil. Váhavě ke mně přistoupil, a jako by snad bral do rukou ten nejkřehčí křišťál, si ode mě Alexe převzal. „Hlavně pozor na hlavičku. Musíš kontrolovat, aby mu nepadala.“ Uděloval jsem rady. Snad už jsem se cítil být zasloužilým a všehoznalým rodičem.

„Cvak.“ Zmáčkl jsem spěšně spoušť. Netušil jsem totiž, jak dlouho bude Tom ochotný malého držet. Ten ale vypadal, že se mu to nějak zalíbilo. Culil se na něj způsobem, který jsem u něj tedy viděl prvně a neuvědoměle na něj špulil pusu. Na ty dva byl vskutku prvotřídní pohled.

Tomovi se pár jeho dlouhých dredů svezlo ze zad dopředu přes rameno a jeden z nich až k Alexově ručičce, ten ihned v automatickém uchopovacím reflexu po něm hmátl a jeho malinkaté prstíky se kolem něj obtočily.

„A má tě.“ Okomentoval jsem to pobaveně.

Ještě nějakou dobu jsme se těšili z jeho přítomnosti, než k nám opět vtrhla sestra.

„Miminko se potřebuje prospat a maminka taky. Přivezu vám ho zase na další krmení.“ Stručně nám oznámila a s mým sluníčkem zase odběhla.

„Leti, jsi unavená? My tě teď necháme odpočívat a vrátíme se navečer před koncem návštěvní doby, ano?“

„Dobře, to budete hodní.“ Řekla jen a bylo na ní vidět, jak už se jí zavírají oči.

„Tome, chtěl bych se ještě na pár věcí zeptat doktora. Mohl bys, prosím, počkat v autě?“ Přitočil jsem se k bratrovi, když jsme nemocniční chodbou odcházeli ven. Ariana odešla před námi. Ta nejspíš pojede taxíkem. Nám dala k dispozici paní Smithová svoje auto, a na směny do nemocnice, které jí už znovu povolili, jsme jí vždycky dovezli.

„Jasně.“ Vypadlo z Toma po notné odmlce, při které se nejspíš rozhodoval, jestli mě poslechnout, a nebo se zkusit vnutit jako doprovod, minimálně mu muselo být divné, co že jsem chtěl tak najednou řešit.

„Pak ti všechno povím.“ Dodal jsem proto honem. Tom tedy jen pokrčil rameny a pokračoval v cestě na parkoviště.

Tom

Respektoval jsem Billovo podivné chování a šel si sednout do auta. Pravděpodobně se chtěl stejně jen zeptat, kdy si bude moci vzít Alexe domů. Byl netrpělivý. Moc si přál mít ho už u sebe stále. Jen jsem se nad tím potutelně šklíbil. Ono ho to nadšení brzy přejde, až k němu bude muset třikrát za noc vstávat, protože tuhle stránku věci Leticie asi jen tak hned neobstará. Nedělal jsem si iluze, že by to mohlo být jinak, ten prcek byl sice kouzelný, ale já si moc dobře pamatoval na naši mámu, když nám líčila, jak jsme jí dávali zabrat my.

Po dnešku jsem ale musel uznat, že ani já bych nebyl proti, trávit s ním o něco víc času. Když jsem ho mohl mít v náručí, bylo to tak neuvěřitelný. Nedokázal jsem to popsat, ale ten kluk snad uměl čarovat. Naprosto si podmaňoval každého, kdo se na něj byť jen podíval.

„Tak řekneš mi už konečně, cos tam dělal těch dvacet minut?“ Dožadoval jsem se odtajnění té malé neznámé, cestou k domu rodiny Smith. Bill totiž od doby, co nasedl do vozu, jen zadumaně seděl a neměl se k tomu, aby mi poskytl nějaké vysvětlení.

Chvíli trvalo, než si na mě doktor udělal čas.“ Upřesnil tu dlouhou časovou prodlevu a pokračoval dál. „Chtěl jsem vědět, jak na tom Leti je, a jestli zvládne cestu letadlem.“

„A?“ Popostrčil jsem ho, když zase zmlknul.

„Není to prý vhodné, alespoň ne hned. Její srdce by prý nemuselo všechny ty změny tlaku v kabině dobře snášet. Pak ještě dodal, že když nějakou dobu počkáme, dalo by se to ukočírovat nějakými prášky.“ Opět kratší pauza. „Koukal na mě, jak na blázna, když jsem se ho ptal. Ona prej ještě není ze všeho venku. Tome, vždyť vypadá tak dobře. Co by se ještě mohlo stát?“ Ptal se mě skoro až zoufale. Co jen jsem mu měl odpovědět? Nejsem doktor. Absolutně jsem neměl páru, co může dál přijít.

„Tak prostě počkáme. Pár tejdnů navíc nás už nezabije.“ Odtušil jsem prostě v domnění, že tohle Billovi bude stačit.

„Já nechci čekat. Mám strach.“ Vypadlo z něj přiškrceně.

„Z čeho?“

„Všimnul sis dneska Ariany? Toho, jak se dívala na Alexe? Ona se nám ho pokusí vzít a já tomu chci zabránit, a tak mě napadlo, že když nemůžeme odjet…“ A zase ticho. Brácha zabodl pohled do palubní desky a roztěkaně si hrál se svým řetízkem, co mu visel na krku.

„Tě napadlo co?“ Netrpělivě jsem se dožadoval odpovědi.

„Že si ji vezmu.“ Kuňknul stylem, že jsem měl pocit přeslechnutí.

„Cože?“ Téměř až vystrašeně jsem po něm chtěl, aby mi to zopakoval. To musela být totiž jen nějaká sluchová halucinace. To nemohl myslet vážně.

„Že si ji prostě vezmu.“ Zopakoval hlasitěji a já málem šokem strhnul volant do příkopu. „Všechno tak bude oficiální, potvrzený, nijak nenapadnutelný. Pak už mi ho nikdo nevezme.“ Vzduch. Pomoc, vzduch. Zadusím se. Tak jsem se momentálně cítil. On si musel jisto jistě dělat legraci. Fingované zásnuby prosím, ale skutečná svatba? To prostě nepřežiju.

„Ty ses asi zbláznil!“ Dostal jsem ven přes stažené hrdlo. „A co já? Na mě si nemyslel? Já budu tvoje bokovka, nebo co? Budeš mít šťastnou rodinku a ke mně si odskočíš, když si náhodou vzpomeneš?“ Propadal jsem mírné hysterii. Nikdy by mě nenapadlo, že by mi mohl něco takového udělat.

„Ne, Tome. Tys to špatně pochopil. Bylo by to jen na papíře. Ty seš moje rodina, ty a Alex. Tohle je jen způsob jak ho ochránit.“ Naléhavě se mě snažil přesvědčit o svých úmyslech, chytaje mě při tom za ruku, která mi volně spočívala na řadící páce. Ucukl jsem.

„Nedovolím ti to!“ Seknul jsem po něm ten prostý zákaz.

„Tak vymysli něco lepšího!“ Vzlykavě vřísknul Bill.

„To se spolehni, že vymyslím…“