13th Warrior 12.

autor: Deni

„Jsi v pořádku?“ Tom si přisedl těsně vedle mě, ovinul mi paži kolem pasu a sevřel mě v objetí. Vydechl jsem a zničeně se tiskl k jeho boku, hlavu jsem si položil na jeho rameno.

„A ty?“

„Bille, moc mě mrzí, co udělal otec, opravdu.“

„Myslím, že s tím ani já, ani ty nic neuděláme,“ vydechl jsem tiše a v prstech jsem sevřel jeho druhou ruku. Zlehka mě hladil prsty po odhaleném boku a mně se v mysli vynořovaly vzpomínky na naší první, a také jedinou, společnou noc.

„A já si myslím, že otec nemá nejmenší právo mi něco zakazovat.“ Zaklonil jsem hlavu, střetl jsem se s jeho pohledem. „Vrátím se s tebou tam, odkud jsi sem přišel, Bille. Odjedu s tebou, v tom mi otec nezabrání.“

„To myslíš… Myslíš to vážně?“ Posadil jsem se proti němu a upřeně se mu díval do očí, hledal jsem jakoukoliv známku toho, že jen žertuje. Nenašel jsem ji.

„Ano, Billi. Myslím to vážně. Až tady všechno skončí, odjedu s tebou, nikdo už nám nebude bránit ve štěstí.“ Šťastně jsem se na něj usmál a pevně jej objal. Cítil jsem, jak jeho dlaně kloužou po mých zádech, užíval jsem si jeho blízkost. „Polib mě, prosím,“ zašeptal Tom tiše a vzal mou tvář do dlaní. Nemínil jsem dlouho otálet se splněním jeho prosby.

Nahnul jsem se k němu a zlehka přejel svými rty po těch jeho. Jen jsem si s nimi pohrával, zlehka je tiskl, přejížděl po nich jazykem. Až po pár nekonečných vteřinách jsem si dovolil proniknout jazykem mezi Tomovy pootevřené rty. Líbal mě tak něžně, téměř jsem se bál toho, že se ani nedotýkáme.

„Miluju tě, Bille. A to mi nikdo nevezme!“ Opět mě pevně sevřel ve své náruči a já na tvářích opět cítil slané kapičky. „Ty pláčeš?“ Nepatrně mě od sebe odtáhl, prsty stíral mé slzy a jemně se na mě usmíval. „Neplakej, lásko. Slibuju ti, že spolu budeme šťastní. Slibuju!“ A já mu věřil. Věřil jsem jeho slovům a síle naší lásky.

„Měli bychom jít, Bille. Začíná se smrákat a měli bychom být s ostatními až přijdou.“

„Až přijde kdo?“

„Wendellové.“

„Ale vždyť jsme jim zabili královnu!“ Odsunul jsem se z jeho objetí, ale ještě stále jsem seděl těsně vedle něj.

„To ano, ale ještě jsme nezabili jejich vůdce. Dokud mají vůdce, budou ji chtít pomstít.“ Zničeně jsem svěsil hlavu mezi ramena. „Copak?“ Tom mě zlehka pohladil po tváři.

„Kdy už to všechno skončí?“

„Pevně věřím, že dnes v noci,“ usmál se na mě Tom a naposledy mě silně objal. Pak se postavil a pomohl na nohy i mně. „Tak pojď.“

*

Snažil jsem se čelit opovržlivým pohledům krále zatímco jsme všichni společně seděli u jednoho stolu a hodovali nad večeří. Tom se rozhodl svůj slib začít plnit hned, a tak teď seděl vedle mě a sem tam se nepatrně dotkl mé ruky.

Usmál jsem se, když se naše ruce opět setkaly ve chvíli, kdy jsme se oba natahovali pro další krajíc křupavého chleba. Stočil jsem svůj pohled k němu, i na jeho tváři hrál spokojený úsměv.

„Tak dost!“ Leknutím jsem nadskočil, když král prudce uhodil pěstí do stolu. Všichni kolem stolu umlkli. „Tohle si vyprošuju! Nehodlám to tolerovat pod střechou mého domu!“

„Dobře,“ Tom odložil krajíc chleba na měděný talíř a postavil se. „My můžeme jít s Billem ven, že?“ Otočil se na mě a zjevně u mě čekal podporu. Nehodlal jsem ho zklamat. Postavil jsem se vedle něj a stejně jako on, s odhodlaným pohledem, jsem si vzal svou porci večeře a následoval jsem jej pryč z velké síně. Koutkem oka jsem zahlédl Hergerův pobavený obličej, zašklebil jsem se na něj a vyklouzl jsem zpoza mohutných dveří na čerstvý vzduch.

„Omlouvám se,“ špitl jsem tiše, když jsem se usadil na schodech po Tomově boku.

„A za co? Vždyť jsi nic neudělal, Bille,“ usmál se na mě a do úst si vložil kousek chleba namočený v omastku z masa. „Jediný, kdo by se měl omlouvat, je můj otec.“

„Možná,“ připustil jsem po chvíli, a také jsem se zakousl do svého krajíce. Ale hlad už jsem neměl, veškerá chuť k jídlu mě přešla. Odložil jsem talíř vedle sebe a přisunul jsem se blíž k Tomovi. Usmál se na mě a i on odložil svůj talíř. Obtočil mi ruku kolem pasu a těsně mě přitiskl k sobě. Oba jsme mlčeli a jen jsme se dívali do dáli před sebou. Právě zapadalo slunce, které vytvářelo téměř dokonalou idylku. Byla tam jen jedna chyba.

Prudce jsem se napřímil, když se k nám ozvěnou donesl zvuk rohů. Jejich rohů. Vyděšeně jsem se podíval na Toma, který se okamžitě zvedl a o překot se hnal zpět do velké síně. V následujících vteřinách se všichni vyhrnuli ven.

„Zavřete bránu! Vztyčte zábrany! Tak sakra, dělejte něco!“ Všichni se rozutekli do všech stran a plnili Hergerovy rozkazy. „Odveďte ženy a děti!“ Každý dělal, co mohl, i já.

Rozběhl jsem se za Hergerem a Ronethem, kteří stavěli zábrany podél brány. Sami by to nestihli do zítra, natož za pár minut.

„Bratříčku, vypadni! Drž se vzadu a braň královský dům!“

„Nikdy! Chci pomoct vám!“ Stál jsem si neodbytně za svým. Herger nakonec povolil a společnými silami jsme zvedali desky se zabodnutými kůly. Postupně se k nám přidalo ještě pár vesničanů, takže se nám to nakonec povedlo celkem rychle.

„A teď už zmiz! Popadni svůj meč a zmiz! Zalez si někam, kde nebudeš hned na ráně, slyšíš?!“ Herger mě silně uchopil za rameno a cloumal se mnou.

„Ale proč?!“

„Nesmí se ti nic stát, Bille. Princ by nepřežil, kdyby tě zabili!“ Ještě chvíli jsem se vpíjel pohledem do toho jeho, než jsem nakonec neznatelně přikývnul a běžel jsem malým nádvořím zpět ke královskému domu. Nechtělo se mi tam, nechtěl jsem bránit krále, ale musel jsem být co nejblíže Tomovi, který jistě svého otce a své bratry bránit bude.

Noční vzduch protnul další tón jejich rohů. Zamrazilo mě. Zastavil jsem se na místě a otočil se. Od lesů se k nám hnaly stovky wendellů, nad svými hlavami mávali pochodněmi a jejich řev byl slyšet široko daleko.

„Bille!“ Otočil jsem se.

„Tome!“ Rychle jsem vyběhl schody k velké síni a přistál jsem mu v náručí.

„Musíš se schovat.“

„Ne!“ vykřikl jsem a odtrhl jsem se od něj. „Všichni mi říkáte, abych se schoval, ale proč?! Také s nimi chci bojovat, chci pomstít své přátele!“ Vzdorovitě jsem upíral pohled Tomovi do očí. Zničeně si mě prohlížel.

„Bille, nechci aby…“

„…se mi něco stalo, já vím! Já to vím! Ale já musím bojovat!“ Neměl jsem nejmenší tušení, kde se ve mně bere ta síla vzdorovat mu, odporovat. Kde se ve mně vzala ta chuť po boji, po pomstě. Sestoupil jsem o pár schodů níž, s pohledem stále upřeným do toho Tomova. „Promiň,“ zašeptal jsem, otočil jsem se a běžel jsem ke stájím za ostatními.

„Bille! Bille, stůj! Bille!“ Ignoroval jsem jeho prosebné výkřiky a běžel jsem dál. Bolelo mě srdce, ale musel jsem to udělat. Musel jsem pomstít každého z mých padlých přátel. Chtěl jsem pomstít Buliwolfa.

„Bratříčku!“ Těsně před stájemi jsem se srazil s Hergerem. „Co tady, sakra, děláš?!“

„Jdu bojovat!“ Vysmekl jsem se mu a proběhl jsem kolem něj. Otočil se za mnou, ale já jej už nevnímal. Popadl jsem svou výzbroj, přes hlavu jsem si přetáhl kroužkovou košili a do ruky uchopil meč. Z nebe se spustil déšť. ‚Aspoň se nemusíme bát ohně,‘ pomyslel jsem si a padl na zem do hlíny.

Zvedl jsem svůj pohled k zamračené noční obloze. Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči.

„Milostivý Bože. Mrhal jsem svůj čas spřádáním marných plánů. To, kde jsem dnes, k nim nepatřilo. Až tady jsem našel svůj smysl života, pocítil jsem, že někam patřím. V této chvíli tě prosím o jediné… Abych obstál v následující zkoušce, aby v ní obstál můj Tom.“ Vydechl jsem a snažil jsem se nevnímat křik kolem mě. Postavil jsem se na nohy a přes košili jsem přetáhl brnění pro trup, do ruky jsem uchopil meč, do druhé štít.

„Za všechny naše neuskutečněné myšlenky, za všechno, co jsme měli říct a neřekli, za vše, co jsme měli udělat a neudělali… Tě prosím, Bože, o odpuštění.“ Chystal jsem se vrhnout vpřed za ostatními, když mě někdo prudce strhl do své náruče a prudce mě políbil. Neváhal jsem ani vteřinu a začal jsem Tomovi polibek oplácet. Vkládal jsem do něj veškerou svou lásku, kterou jsem k němu cítil, jakoby to měl být polibek poslední.

„Opovaž se to nepřežít, slyšíš?! Slyšíš?!“ Tom silně tiskl mou tvář v dlaních, čišela z něj čirá zoufalost.

„To samé platí pro tebe!“ Opět jsem jej prudce políbil, a poté už jsem se nechal jeho silnými pažemi naposledy obejmout. „Miluju tě, Tome!“

„A já tebe, lásko!“

*

„Mají strach, chtějí utéct.“ Ragnar se postavil těsně za Hergera, který byl vedle mě. Po další prudké hádce jsem si vydobyl místo po jeho boku. „Kdyby tu tak byl Buliwolf.“

„Na tom už nezáleží,“ odpověděl Herger a sledoval, jak se jejich formace blíží čím dál tím víc k našim hradbám. Otočil jsem se ke královskému domu ve snaze zahlédnout Toma. Místo něho jsem si však všiml shrbené osoby zabalené do deky, která se pomalu blížila k nám. Na malou chvíli zvedl hlavu od země a podíval se naším směrem. Střetl jsem se s jeho pohledem. Věděl, že jeho konec se blíží, rozhodl se bojovat.

Na malém kopci nad hradbami se objevil jezdec na koni. Jejich vůdce. Mával nad hlavou pochodní a dával nám najevo, kdo tady má moc.

„Hle, vidím svého otce…“ Otočil jsem se. Buliwolf se díval do dáli před sebe a zpíval, ostatní se k němu postupně přidávali.

„Hle, vidím svou matku i sestru.“ Jejich jezdci se stále více blížili k nám.

„Ve Valhalle…“ Potichu jsem se přidal k nim. Tuhle písničku jsem je slyšel zpívat už tolikrát při cestě sem, znal jsem slova.

A pak už se seběhlo všechno hrozně rychle.

Desítky wendellů prolomily naše zábrany a vtrhly mezi nás. Sekal jsem mečem kolem sebe hlava nehlava. Všude bylo slyšet řinčení kovu o kov, křik, troubení rohů. Neměl jsem čas rozhlížet se kolem sebe a kontrolovat situaci u ostatních. Měl jsem pocit, že všechny ty stvůry se ženou přímo na mě, neměl jsem čas se ani pořádně nadechnout.

„Aaaah!“ vykřikl jsem, když mě jedna z těch stvůr sekla do stehna. Bolelo to, cítil jsem, jak mi z rány vytéká horká krev. Snažil jsem se udržet na nohou, nepoddat se bolesti. Dál jsem sekal mečem kolem se.

A stejně tak, jako vše rychle začalo, najednou vše ustalo. Wendellové se dali na ústup, houfně opouštěli vesničku, jejich rohy umlkly. Vysíleně jsem se rozhlédl kolem sebe, chtěl jsem znát příčinu. Buliwolf stál nad bezvládným tělem jejich vůdce. Byli poraženi.

Všichni začali radostně křičet, boj skončil, vyhráli jsme!

Společně s ostatními jsem se vydal k Buliwolfovi, oslavovali jsme jeho jméno. Seděl na dřevěných zábranách, v rukou svíral svůj meč a oči měl poklidně zavřené. Byl mrtvý.

„Dostihl svůj osud,“ promluvil tiše Roneth a pomalu k němu přistoupil. Ohlédl jsem se přes rameno a konečně jsem si uvědomil, že jsem tu sám, bez něj.

Odhodil jsem svůj meč a jak nejrychleji mi dovolovala zraněná noha, jsem běžel k velké síni, doufal jsem, že tam najdu Toma.

„Tome! Tome!“ Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděl. Začínala se mně zmocňovat panika, neuvěřitelný strach cloumal mým tělem.

„Tome!“ Další z mých výkřiků protnul všeobecnou vřavu veselí. Do očí se mi tlačily slzy, on nikde nebyl!

„Ty! Kde je princ?! Kde je Tom?!“ Jeden z bojovníků se mi zlomeně díval do očí, cítil jsem, jak mi srdce sevřely ledové okovy strachu. Jen pozvedl ruku a ukázal směrem do králova domu. S hrdlem staženým obavami o milovanou osobu jsem vybíhal po dvou schody do velké síně, za ním, za Tomem.

„TOME!!“ Zatmělo se mi před očima, cítil jsem, jak se mi podlomila kolena. Ležel tam, na zemi. Jeho tvář byla mrtvolně bledá a košili barvila rudá skvrna. Ztrácel jsem vědomí.

„Pomožte mu někdo, jinak…“ Zbytek slov už jsem nevnímal, vše kolem mě zahalila tma a já ztratil vědomí.