autor: Michelle M.
(Bill)
Už jsem doma skoro dva týdny. Gustav se vrátil a byl tak nadšenej, že mě vidí, až jsem se zastyděl. Nemám ve zvyku zpětně zkoumat vlastní rozhodnutí a činy, ale uvědomil jsem si, kolika lidem na mě záleží a kolika lidem jsem ublížil, když jsem se rozhodl na téměř rok zmizet z povrchu zemského.
Máma už vstřebala moje dredíky a je celá spokojená, že nás má oba poblíž a kdykoli nás může vidět. Nevím, jak často se vídá s Tomem. Já se snažím za ní zastavit tak jednou za týden, ale nikdy jsem tam na něj nenarazil. Vlastně jsem na něj ještě nikde nenarazil. S Davidem a Georgem jsme se už sešli ve studiu, ale to bylo ještě před tím, než přijel Gustav, takže bysme stejně nebyli kompletní a Tomova nepřítomnost nebyla tak klíčová. Ale je to divný, zvláštní. Žijeme v jednom městě a vůbec se nevídáme.
Chybí mi.
Už stokrát jsem držel mobil v ruce a chtěl mu zavolat, ale pořád ztrácím odvahu. Najdu ji někdy? A on? Dal bych nevím co za to, abych mu viděl do hlavy. Myslí na mě? Napadne ho, co asi tak dělám? Taky bere do ruky svůj mobil, aby mi zavolal a pak ho bezradně odkládá? Jsme dvojčata. Tyhle věci by mezi námi měly fungovat podobně. Je to jen teorie?
Jsem zbabělec.
Odmítám se tomu postavit čelem a to je to, co mě na mně samém štve.
I tohle je dvojčecí záležitost.
I Tom se bojí.
Vím to. Když jsem mu před rokem řekl to, co jsem řekl, jaká byla jeho reakce? Potřeboval čas. Dal jsem mu ho tolik, až už jsem prostě nemohl čekat dál. A on? Neudělal ani nejmenší pokus o sblížení.
Zůstali jsme bratry.
Je to jeho rozhodnutí, ne moje. A já to akceptuju… co mám asi tak dělat jinýho?
Mohl jsem se zamilovat sebevíc, láska se vynutit nedá.
Přestal bych si vážit sebe sama.
A tak jsem zkusil zapomenout. Tim. V jeho náruči jsem alespoň na chvíli zapomněl na noci strávené s Tomem, jeho doteky… rána, kdy jsme se probouzeli vedle sebe… ach bože, stává se ze mě ubrečená romantická holka.
Fuj!
*
Další z večerů, který trávím s Georgem někde venku. Občas se přidá David nebo Gustav. Jsem strašně rád, že je mám. Je fajn mít kolem sebe kamarády a lidi, který vás mají rádi. Který vás berou takový, jaký jste.
Necítím se tak sám.
A ani si nemusíme povídat.
Pozoruju kamaráda, jak balí sympatickou brunetku a hustí jí do hlavy bůhvíjaké nesmysly a občas se jí nenápadně dotkne. Postupuje systematicky krok za krokem. Styl, kterej odkoukal od Toma. Pokud se pamatuju, dost často to zabíralo. I na mě.
Zase sklouzávám někam, kam nechci.
Takže z jiné strany.
Volal jsem Andymu. Je na mě naštvanej podobně jako Tom, takže mi suše oznámil, že je happy, že jsem se ráčil zas vrátit zpátky do Německa a pak mi položil telefon. Tak trochu jsem to i čekal.
Chci mu dát trochu času, aby si zvykl, že jsem zpátky.
Pořád někomu jen dávám čas.
I Tomovi dávám čas.
Nezastírám, že prsty mě svědí čím dál častěji.
Potřebuju ho vidět.
V Americe byl tak daleko, že se podobal jen jakémusi přízraku a všechno, co se mezi námi stalo, působilo dojmem snu. Něčeho, co se vlastně nikdy nestalo a co jsem si jen vysnil.
Ale tady to je realita.
Tady na mě dopadá celou svojí vahou. Poznávám místa, s nimiž jsou spojeny vzpomínky. V baru o pár bloků dál mi kdysi dal na chodbě tajně pusu. Riskoval jak blázen, že nás někdo uvidí, ale to byl celý on. A ještě mě plácnul přes zadek.
„Haloooo!“
Georg mi mává před očima a snaží se překřičet hluk v baru.
Proberu se ze zasnění a nechápavě kejvnu.
„Mobil!“ Georg ukazuje k věcičce, která zuřivě poskakuje po stole a dožaduje se mé pozornosti. Ani jsem si ho nevšiml.
Vezmu ho do ruky. Tom.
Srdce mi okamžitě buší stoosmdesát tepů za minutu.
Držím mobil v ruce a nevím, co mám dělat.
Co by… vezmu to. Nejsem srab.
„Ahoj,“ řeknu co možná nejvíc klidně. Kolem mě je ale takovej rachot, že vůbec neslyším reakci druhé strany. „Počkej, vyjdu ven, vůbec nic neslyším,“ říkám naslepo.
Propletu se mezi tančícími těly a vyjdu ven. Ještě se musím zhluboka nadechnout a vydechnout. Klid!
„Už jsem venku,“ oznámím.
„Ahoj.“
Je ticho. Jsem tak nervózní. Je to poprvé, co mi volá, od mého návratu. Poprvé, co spolu vůbec mluvíme. Rok. Rok jsme na sebe nepromluvili ani slovo.
„Jak se máš?“
„Dobře, díky. A ty?“
„Taky dobře.“
„To je fajn.“
„Jo, to je.“
Moje duše křičí. Jsem nervní jak blázen. Netuším, proč mi zavolal, ale tahle nezávazná konverzace je skoro příliš na moje napnuté nervy.
„Ehm… myslel jsem… jestli by ses nechtěl sejít.“
Horlivě kývu hlavou, aniž bych nad tím víc uvažoval.
„Třeba na večeři. Zítra v sedm… U mě doma,“ dodá po chvilce.
„Jo, to by šlo. A kde… kde vlastně bydlíš?“ zeptám se napřímo na věc, která mě už delší dobu docela zajímá.
Chvíli mlčí. „Kousek od tebe.“
„Myslíš od nás?“ opáčím ostře.
„Bille…,“ vysloví poprvé moje jméno.
„Promiň,“ řeknu tiše.
Jsem úplně blbej. Nevím, o co mi jde a proč říkám věci, které mají zůstat pohřbené daleko za námi.
„Promiň,“ zopakuju pokorně pro jistotu ještě jednou. „Pošli mi smskou adresu, budu tam.“
„Dobře,“ vydechne a mně se zdá, že v jeho hlase slyším úlevu, že má náš rozhovor za sebou. „Tak zítra.“
„Zítra,“ potvrdím němému telefonu.
Zaklapnu mobil a strčím ho do kapsy.
Zakloním hlavu a dívám se na černou oblohu nad sebou.
Mám v hlavě úplný prázdno a roztřásly se mi ruce.
Mačkám je v kapse v pěst.
Snažím se zahlédnout nějakou hvězdu, ale problém Berlína je, že v něm v noci svítí tolik světel, že tady prostě hvězdy nejsou. Jenom ta tma a rachot z klubu.
Vrátím se zpátky, abych Geovi řekl, že už půjdu domů.
Ani ho to moc nezajímá. Jeho tah na branku měl úspěch a můžu říct, že to vypadá slibně. Dneska sám domů určitě nepůjde.
*
(Tom)
„Dobrý?“ zeptá se Gréta okamžitě, jak položím telefon.
„Hm,“ zabručím.
„Přijde?“ vyzvídá dychtivě a oči se jí lesknou.
„Jo.“
Ústa se jí roztáhnou do širokého úsměvu. Září. Vzrušeně zatleská rukama jak malé dítě, když dostane novou hračku.
„No to je super. Bude to skvělý večer, moc si to všichni užijeme,“ drmolí páté přes deváté.
Vyhoupne se na špičky a letmo mě políbí na tvář, než odhopká věnovat se přípravám na zítřejší večeři.
„Jsi šikula,“ dodá.
Přijdu si jak pejsek, kterýho pán pochválí, že přines´ kostičku, ale je mi to fuk. Mám hlavu plnou zítřka. Nechal jsem se od Gréty přesvědčit, že pozvat Billa k nám domů na večeři je ten správný nápad a první krok k tomu, jak slepit dohromady naše pošramocené rodinné vztahy.
Abych byl upřímnej, vůbec nedokážu odhadnout, jak to zítra bude probíhat. Bill je nevyzpytatelnej, vždycky byl, a po tom roce, co jsme se neviděli… bude stejný jako dřív tam někde po těmi novými vlasy? Co mu řeknu, až přijde? A co on řekne, až uvidí, že na něj nečekám jen já, ale i moje přítelkyně? Utěšuju se tím, že už to ví od mámy. A řekl jsem to vůbec mámě?
Skládám hlavu do dlaní.
Panebože. Do čeho jsem se to zase namočil.
*
Gréta je od rána k nezastavení. Vstávala už v půl osmé a letěla nakoupit, aby měla všechno doma a mohla začít s přípravou. Nejdřív jídla a pak sebe.
Má naplánované opulentní hody. Netuším, kdo bude všechny ty chody jíst. Bill nikdy žádnej jedlík nebyl, Gréta si hlídá linii a já mám žaludek staženej, takže do sebe nic nedostanu.
Jdu na terasu si zakouřit, potřebuju se trošku zklidnit.
Nebe nad Berlínem je zamračené a šedivé. Asi bude zase pršet. Pořád prší. Nebo mi to aspoň tak připadá.
Je mi zima. Měl jsem si vzít aspoň tričko. Mrknu na teploměr. Je patnáct stupňů. Jsem asi jedinej blázen, kterej hulí dneska ráno venku jen v trenkách.
Zadívám se přes střechy domů naproti mně. Tam kousek dál, jen o tři ulice, je Bill.
Tam byl náš domov.
Náš první byt, který jsme si sami koupili. Napůl. Jako vždycky všechno.
Pamatuju si, jak jsme ho vybírali. Dva blázni, který chtěli mít svoje útočiště před světem. Místo, kde bychom byli jen my dva. Navždycky spolu. Tak jsme si to slibovali, když jsme tam poprvé otvírali lahev šampusu na oslavu naší samostatnosti.
Kolik těch lahví a oslav potom ještě bylo!
Spousta.
Bill miloval večírky, kde měl kolem sebe ´svoje lidi´, jak je sám nazýval. Prostě lidi, který měl rád a o kterých věděl, že mají rádi jeho. Nezištně, jako Billa, ne jako hudební hvězdu. A pár jich bylo. Miloval pocit, že je domácím pánem, hostitelem. Vždycky měl všechno pečlivě naplánované, všechno muselo sedět do detailu. Lidi proudili z obýváku na terasu a zpátky a on mezi nimi chodil se skleničkou v ruce, s každým se zastavil, popovídal… a zářil. Strašně rád jsem se na něj díval. Vidět ho šťastného vždycky naplňovalo štěstím i mě. A mezi našimi přáteli šťastný byl.
„Lásko, jsem doma!“ Bouchnutí dveří a Grétin hlas mě vytrhnou ze vzpomínek. V prstech drtím zažloutlého vajgla. Střelím ho obloukem přes zábradlí a vejdu zpátky do bytu.
Gréta stojí u kuchyňské linky a vyndavá věci. Tuny věcí.
„Co s tím vším budeme dělat?“ nedá mi to, abych se nezeptal.
„Uvidíš,“ odpoví. Otočí hlavu přes rameno a usměje se na mě. Vypadá, že je spokojená. Je šťastná? napadne mě.
„Jsi šťastná?“ zeptám se nahlas.
Odloží salát do dřezu. „Samozřejmě že jsem s tebou šťastná,“ odpoví malinko na něco jiného, než jsem se ptal, a jde mě obejmout.
Pohladím ji po zádech, když mě obejme kolem krku.
„Fuj,“ nakrčí nos. „Ty zase kouříš?“ zamračí se.
Odstrčím ji od sebe a mlčky jdu do koupelny.
„Tome!?! Co je s tebou?“
Zabouchnu za sebou dveře.
Nechci slyšet její výčitky, že jsem porušil svůj slib, že přestanu kouřit.
Čistím si zuby a koukám na sebe do zrcadla.
Už jsem si na svoje černé vlasy docela zvykl. Vypadám… jinak. Nosím je pořád stažený dozadu a překrytý šátkem nebo čelenkou nebo nějakou čepicí. Je to závislost mít něco na hlavě.
A Bill má dredy!
Nemůžu se myšlenek na něj zbavit. A možná ani nechci, proto se mi pořád vrací do hlavy.
Má dredy. Má černý dredy a několik bílých.
Když jsem ho uviděl poprvý… skoro jsem ho nepoznal.
Skoro se mi zastavilo srdce, když jsem ho poznal. Seděl u mámy v kuchyni a… prostě tam byl. Cizí a známý zároveň.
Ani jsem se na něj nemohl dívat, protože… nevím, co bych byl udělal? Asi nic. Rok je moc dlouhá doba… na všechno. A pak… ta jeho slova… Ahoj lásko! V první chvíli mě napadlo, že jeho slova patří mě. Otočil jsem se… Díval se mi do očí, jako kdyby jeho slova přece jen byla pro mě, ale já věděl, že to tak není. Že jsem bláhovej a hloupej. Jasně že to nepatřilo mně, ale někomu neznámému.
A tehdy jsem pochopil, že všechno definitivně skončilo.
autor: Michelle M.
='(='( Tak to je dokonalý. Mě je líto jich obou a já se těším, až se "vrátí do hotelového pokoje". Oni dva, spolu *in love* Hodněkrát mám přečtený HOTELOVÝ POKOJ a téměř každý díl sexu byl a je mojí drogou, takže jsem zvědavá, jak to bude tady *in love* a doufám, že se to mezi nimi brzy napraví. Ten konec z Tomova pohledu mě dostal. Třeba to vážně Bill myslel na něj, ale řekl to Timovi, aby "mohl pozdravit Toma"… je to dokonalý ♥ a těším se na další díl *in love*
*fňuk*
Nikdy není pozdě….;)…Doufám, že to kluci ještě dokážou slepit dohromady…Jinak povídka je úžasná a už se těším na další díl, škoda že to trvá tak dlouho.:)..Ale ráda si počkám.
Tomí veľmi sa mýliš,si a zostaneš Billovou láskou,to si píš!
Je to neopísateľný pocit čítať tvoje poviedky Michelle,si najlepšia.
Michelle vďaka že ma učíš trpezlivosti,keď musím čakať na tvoj Návrat,takže čakám na ďalší diel!
mrzí mě, že Bill Tomovi nedal šanci.. řekl že má rok na rozmyšlenou nebo tak něco a on si mezitím najde nějakého šukmena.. no toto….
[5]: obávám se, že si to pleteš s jinou povídkou, Adell. Bill Tomovi žádný rok na konci Hotelového pokoje nedával, žádný prostor na rozmyšlenou. Nic takového tam nebylo. Bill to skončil a Tom neudělal nic, aby to změnil. Tečka.
Tom si možná Billův odjezd vykládal jako gesto, aby si uvědomil, že patří k sobě. Bill ale odjel zapomenout. Neměl nejmenší důvod být sám. Tom šanci dostal a nevyužil ji. Na Billa se zlobit nesmíš. On je v tom nevinně 🙂
Sajuško, Adushko, klariss, Denisko i Adellko! Je od vás moc milé, že vám není zatěžko sem napsat, že se vám to líbí nebo nelíbí nebo cokoli, i to *
fňuk* beru 🙂 Je škoda, že podle počítadla to čte tolik lidí a je tu jen 5 komentů a nejdelší si ještě napíšu já sama 🙂
klariss a Denisko, mám připravený další díl, už skoro celý, tak teď to snad nebude trvat tak dlouho, než ho sem zas dám :-*
PS: Tuhle mi někdo říkal, že se na mě nedá sehnat žádný kontakt, tak vkládám 🙂
teeeda…sem zvědavá jak to bude probíhat….
Nevím jak to děláš, ale nedočkavost ve mě roste díl od dílu více 🙂 Je to krásně vzrušivě nepínavé, moc se těším na další díl 🙂
[8]: Janik?!?! Vážně jsi to ty? Myslela jsem, že už ses ztratila někde ve světě, mám radost, že tě zas vidím 🙂
Dala jsem si trochu načas, já vím, ale potřebovala jsem si ujasnit svoje pocity. Já tomu prostě nerozumím. Vůbec to nechápu. Poslední díl první řady jsem si přečetla si tak stopadesátkrát, vzala jsem si k srdci ponaučení, které jsi sepsala pro Adellku… ale stejně… mám na Billa strašný vztek! Opravdu nechápu, proč reaguju zrovna takhle, vím, že by to mělo být naopak, měla bych se zlobit na Toma pro nedostatek rozhodnosti a ne na Billa pro snahu zapomenout. Ale prostě to nejde! Už jsem myslela, že se to zlepšilo, ovšem po přečtení tohoto dílu jsem zase tam, kde jsem byla! Sama za sebe se stydím, ale škodolibě se usmívám při představě, jak se Bill přižene na návštěvu a tam… Greta 🙂 Nemyslela jsem si o sobě, že jsem tak zlá, jedovatá a nepřející 😉
Je to sice vzrušivě nenapínavé, jak trefně poznamenala Janik, ale tvoje povídka ve mně vzbuzuje ty nejskrytější pudy a dávno uzavřené třinácté komnaty. Takhle se mnou mávat, to dokáže zatraceně málo spisovatelů… 😉