Loving Liar 24.

autor: Lady Kay

Sluneční paprsky pronikaly do pokoje a celý jej oblékaly do zlatavé záře. Dredatý chlapec se převalil na druhý bok, v duchu proklínajíc toho zlatavého neřáda, který jej nenechá v klidu spát. Jeho dlaň zamířila do míst, kde by měl ležet jeho černovlasý brouček, nahmatal však pouze prázdné místo. V mžiku už rejdil pár mandlových kukadel po pokoji, jejich majitel se líně nadzvednul na posteli. „Billi?“ jeho hlas protnul ticho, v němž také zaniknul. Nic, žádná odpověď, jen klid. Mladík pomalinku spustil nohy z postele, jeho chodidla se dotkla prkenné podlahy a donesla jej ke dveřím, jež s nepatrným vrznutím otevřel. „Lásko?“ zkusil to znovu, ale opět se odpovědi nedočkal. Tom neměl sebemenší zdání, kam mohl Bill jít takhle brzy po ránu. Většinou se válel v posteli do poledne, dřív by jej odsud nikdo nedostal a teď…

Jeho pohled sklouznul na malinký útržek papíru, povalující se na kuchyňské lince, na němž bylo Billovým rukopisem narychlo napsáno několik vět. Tom je přelétl očima, jen
poslední větu si četl několikrát po sobě a s každým dalším přečtením se úsměv na jeho rtech rozšiřoval. ‚…Miluji Tě. B.‘ Naposledy jeho oči přejely 9 písmenek a on se konečně od papíru odtrhnul. Stisknutím tlačítka zapnul kávovar, pro dnešek se bude muset obejít bez Billa a vypít si kafe sám. Sice psal, že se vrátí brzy, ale kdo ví, co pro něj znamená ‚brzy‘.

Mladík se rozhlédl kolem sebe, přičemž úsměv na jeho tváři vystřídal úšklebek. Místnost připomínala spíše bojiště, něž obývací pokoj, všude na zemi se povalovaly jednotlivé svršky oblečení, které ze sebe včera svlékli. Do ložnice se sice přemístili, jelikož sedačka nebyla zrovna moc pohodlná, ale do úklidu se ani jednomu nechtělo. A pak že máš rád pořádek, miláčku…. Chtě nechtě se kytarista shýbnul k zemi a začal postupně jeden svršek za druhým sbírat, dokud všechny neskončily v koši na špinavé prádlo. Teprve teď mu došlo, že po bytě běhá prakticky nahý. Což o to, jemu by to nevadilo a Bill by určitě taky nic nenamítal, ale uvnitř bylo docela chladno a to, prosím, měsíčně vyhazuje majlant.

Dumajíc nad tím, co si obleče, se pomalým krokem došoural do ložnice a bezmyšlenkovitě otevřel skříň. To, že se spletl a místo své vlezl do Billovy, mu došlo ve chvíli, kdy mu na hlavě přistál jeden kousek ze zpěvákovy obsáhlé sbírky kabelek. Hoper zaklel, sehnul se pro tašku a chtěl ji vrátit zpět na její místo ve vrchní poličce. Snadno se řekne, hůře se udělá. Tom sice nebyl žádný trpaslík, měřil takřka dva metry, ale i jemu dělalo problém natáhnout se až nahoru. „Pitomý kabelky! Nechápu, jak jich může mít někdo tolik?! A ta skříň je ještě blbější, to byl nápad, takovej krám koupit!“ prskal chlapec, když po několikátém pokusu přistála kabelka na zemi. Dredáček byl odjakživa pohodlný, proč by se namáhal přinést si židli, když mu jednotlivé poličky skvěle poslouží jako žebřík. V duchu se chválil, jak geniální nápad dostal, většího borce než je on na světě jistě nebylo, není a nikdy nebude. Jedna polička, druhá polička. Že tento nápad nezapočítá mezi své nejlepší, mu bylo jasné v okamžiku, kdy se mu noha smýkla a on se zaduněním přistál na podlaze. „Do prdele, je po mně… Ach, to je bolest… Ty seš kus vola, Kaulitzi.“ Mladík skučel, několik vteřin se svíjel na zemi, pak se ale velice opatrně pokoušel posadit, dlaní si promnul naražená záda a hlavu, která taky dostala co pro to. „Ou, Bill mě asi zabije…“ pronesl s pohledem upřeným na pohromu před sebou. Snad ani jedna taška nezůstala uvnitř, kolem něj se válely kabelky různých velikostí a barev, kterých se snažil zachytit, naivně doufajíc, že jej uchrání před pádem. „Skvělý, fakt skvělý, teď se tady budu srát ještě s tímhle.“ Odfrknul si a odhodlaně se natáhnul pro první kousek, když v tom jeho pohled přitáhlo něco zcela jiného.

„Copak to tady máme?“ zašeptal, držíc v dlaních papírovou složku, která zřejmě vypadla společně s těma ‚krámama‘. Jemu nepatřila, ledaže by byl až tak sklerotický, že by na ni zapomněl. Tom věděl, že strkat nos do cizích věcí se nesmí, odmala mu to všichni tloukli do hlavy, ale Bill tady není, nedozví se, že jedním očkem nakouknul. Opatrně se rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že je skutečně sám a otevřel ji. První, co se naskytlo jeho očím, byl starší článek o kapele z nějakého časopisu. Nic neobvyklého, kdyby medailonek s infem o jeho osobě nebyl zakroužkovaný tlustou červenou fixou. Kytaristovy prsty odložily článek stranou, hned za ním následovaly další, zachycující různé události jejich kariéry – první singl, první cena, reportáže z koncertů a podobně. „Co je, kurva, tohle???“ nyní ve svých dlaních držel paklík fotografií – on na koncertě, on sedící v restauraci, on stojící u auta, on vycházející ze svého bytu, on v baru. Tom zběsile prohlížel jednu fotku za druhou. Každá byla pořízena na jiném místě, v jinou dobu, všechny však měly jedno společné. Na všech byl sice on, leč ani jednou se nedíval do objektivu. Fotku z koncertu by ještě považoval za normální, copak má čas zastavit se a pózovat pro foťák každé z fanynek, ale co ty ostatní. Tyto fotografie pořídil někdo, aniž by si jej všimnul a zřejmě ten Někdo ani nestál o to, být zpozorován. K čemu by byly Billovi takový fotky? Kde k nim přišel? Složka obsahovala ještě dva dopisy adresované zpěvákovi a přehnutý list papíru. Dopisy odsunul, mnohem víc jej upoutal právě ten papír, jenž roztřesenýma rukama uchopil do rukou, rozevřel a se staženým hrdlem jej začal číst, s každým dalším řádkem se mu víc a víc zatmívalo před očima…

***

„Dobrý den, paní Braunová!“ zavolal Bill na chodbě, odpovědí mu bylo prásknutí dveří. Baba jedna zvědavá, že si nedá pokoj. „Lásko, jsem doma!“ ozval se zvonivý hlásek v předsíni, hned poté, co chlapec odemknul dveře. „Jak to, že mě nikdo nevítá? Broučku, kdepak… Proboha, Tomi, co se ti stalo???“ černovlásek odhodil stranou tašku s dárkem pro Toma a rozeběhl se k němu. Chlapec seděl v křesle s tváří skrytou v dlaních. Billa bodlo u srdce, podle tichých vzlyků mu došlo, že pláče. Kdo mu ale mohl ublížit? Klečíc u jeho nohou odsunul jeho ruce z obličeje, Tomova tvář byla celá smáčená slanou tekutinou a zpod pevně sevřených víček se valily další slzy. Bill se naklonil blíže k dredáčkovi, aby svými rty osušil jeho líčka, zbavil jej stop smutku a bolesti, která zřejmě tížila jeho nitro. Jenže ve chvíli, kdy se jeho ústa dotkla Tomovy tváře, jej chlapec od sebe prudce odstrčil, Bill ztratil rovnováhu a dopadl ke kytaristovým nohám.

Poplašeně vzhlédnul, mandlové oči na něj hleděly, jejich pohled jej spaloval a kromě bolesti se v nich odráželo i něco jiného. Nebezpečně se v nich blýskalo, Tom na něj hleděl s opovržením, nenávistí, odporem. „Už nikdy na mě nehrab,“ pronesl skrz pevně semknuté rty. Bill se sebral ze země, opět se pokusil přiblížit se k chlapci, jenže znovu jej jeho paže odstrčila, tentokrát mnohem důrazněji. „Něco jsem ti řekl, ne?!“ Tomův hlas, jindy tak medový a jemný, působil nyní tvrdě, nenávistně. Hoper vstal z křesla, nevšímajíc si Billa, sedícího na zemi a nechápavě na něj hledícího. Mladík netušil, proč ta náhlá změna. Včera jej k sobě naléhavě tisknul, mezi polibky mu špital zamilovaná slovíčka, dovolil mu milovat se s ním.

„Co se stalo? Tomi, co se děje?“

„Neříkej mi tak!!! Už nikdy mi tak neříkej!!!“

„Co jsem ti udělal?“ Billův hlas se třásl stejně jako jeho tělo.

„Ty máš ještě tu drzost ptát se?!“ probodl jej další ostrý pohled.

„Tome, já nevím proč…“

„Ty nevíš! Tak ty nevíš? Co je, do hajzlu, tohle?“ Tom sebral ze stolu něco, co Bill nedokázal na dálku rozeznat. „Co to má znamenat?! Teď mluv!!!“

V Billovi by se krve nedořezal, kolem něj se povaloval obsah složky, která se nikdy neměla dostat k Tomovým rukám, kterou nikdy neměly jeho oči spatřit. Už dávno ji chtěl zničit, litovat toho, že to neudělal, bylo teď už zbytečné.

„Vysvětlím ti to…“ zašeptal.

„Co mi chceš ještě vysvětlovat?! Nestojím o tvý zkurvený výmluvy nebo další zasraný lži!!“ Mladší z chlapců se postavil na své roztřesené nohy a přistoupil k Tomovi, opírajícímu se o okenní parapet, jako by potřeboval něco, co by mu zajistilo dostatečnou oporu.

„Musíš mě vyslechnout. Prosím…“ Bill svíral oběma rukama kytaristovu paži a hleděl do jeho kamenné tváře.

„Proč?“

„Tome…“ zpod Billových řas vyklouzla slza, razící si cestu přes jeho líčko, a dopadla na podlahu. Tom sebou trhnul, uchopil klučinu za ramena a zatřásl jeho hubeným tělem.

„Bavil ses u toho? Užíval sis, že ze mě děláš debila?!“ Zpěvák vzlykal, nezmohl se na jediné slovo, v Tomových dlaních se cítil jako hadrový panák. „Táhni!! Slyšíš, seber se a vypadni odsud!!!“ odhodil jej kytarista stranou.

„Prosím ne.“ Bill přiběhl zpátky k Tomovi a pověsil se mu kolem krku. „To ne! Tomi, já tě miluju! Věř mi, prosím…“ Chlapec se, přestože to nebylo snadné, vysmeknul z Billova objetí a uchopil jeho štíhlou paži.

„Řekl jsem ven!!!“ vykřiknul a táhnul mladíka směrem ke dveřím. Bill se snažil ze všech sil všemožně vykroutit ze sevření kytaristovy dlaně, ale stisk byl příliš silný. Najednou se Tom zastavil, pohlédl na Billa, jenž doufal, že se Tom vzpamatoval a vyslechne jej. Věděl, že to, co udělal, se omluvit nedá, přesto ale jeho city zůstaly stejné, miloval jej a své lásky se nechtěl vzdát.

Stisk povolil. „Až se vrátím, nechci tě tu vidět.“

„Kam jdeš? Tome, nenechávej mě tu! Vrať se, prosím!“ chlapec klesl na kolena, zírajíc na dveře, jež se před pár vteřinami za jeho láskou s prásknutím zabouchly. V jediné vteřině se vše, v co věřil, zhroutilo. Jeho srdce krvácelo, část jeho duše právě umírala. Celý svět, v němž doteď žil, se roztříštil na tisíce střípků, jako by byl ze skla. Skleněné sny, skleněné touhy, skleněná láska, skleněná přání. Vše se proměnilo ve střepy, jediné, co Billovi zbylo…