autor: Janule
Sobota 15.8.2015 před polednem
BILL
„Ano,“ špitne nevěsta odpověď na dotaz oddávajícího úředníka, jestli si bere našeho bubeníka za manžela dobrovolně. Slunce jim k tomu svítí, zrovna před chvilkou vykouklo z mraků a oslňuje všechny svatební hosty, kteří se přišli podívat na obřad pod širým nebem. Naštěstí neprší, i když se mraky nad zámečkem honí sem a tam a nevěstin závoj vlaje, jako by se měl každou chvíli utrhnout. Gustav už svoje zřetelné a hlasité ano řekl před chvílí, ani se mu moc neklepal hlas, když souhlasil s tím, že si na krk uváže jednu ženskou na celej život, a matka nevěsty nahlas vzlykla, když jí bubeník, co zbouchl její dceru, konečně navlíkl snubní prstýnek. Těžko říct, jestli radostí nebo žalem. Davem přihlížejícího obecenstva se rozlehlo tiché a dojaté „áááách“, když se ti dva konečně políbili, a Gustavova tchýně se rozeštkala naplno. Teď to spíš vypadá na pořádnej hysterickej záchvat.
No nic… a je ruka v rukávě, máme to za sebou. Nejhorší ze všeho je, že mě tohle čeká taky, za měsíc budu v chomoutu stejně jako Georg a Gustav, jen s tím rozdílem, že absolutně proti svý vůli, což se ovšem nikdo nesmí dozvědět, takže budu muset hrát jednu velkou svatební komedii o štěstí a lásce až za hrob. Jedinej svobodnej člen kapely zůstane nakonec Tom, ale sedí to k jeho image, na který léta pracoval, takže se tomu nikdo nebude divit. A stejně není volnej… je můj… nesahat.
Ještě novomanželé podepíšou, že jsou nadosmrti svoji, svědci jim to taky potvrdí, a je to všechno, pojedeme se najíst do nějaký restaurace na kraji Berlína, už mi docela kručí v žaludku. To jsem zvědav, jestli to těm dvěma vydrží…
„Tatí,“ zašeptá mi do ucha Dejv, protože má zakázáno mluvit nahlas. Držím ho už deset minut na ruce, aby na to romantický představení dobře viděl, a pomalu mi začínají odumírat svaly. Nakloním k němu hlavu, abych tomu jeho špitání rozuměl, vzal svůj úkol smrtelně vážně. „Ty budeš tetu taky muset líbat?“ Málem vyprsknu, ale podaří se mi udržet vážnou tvář… to jeho krásný „muset“ se mi líbí. Jako by něco tušil, špunt jeden šikovnej.
„Já jí budu líbat, protože ji mám rád,“ odpovím mu šeptem, „a protože se to tak dělá, víš?“
„A proč se to tak musí dělat?“ zvědavec v něm mi nedá pokoj, zatímco se svědkové zvěčňují do matriční knihy.
„Aby potvrdili slib, že spolu budou až do smrti, a aby všichni viděli, jak se ženich a nevěsta mají rádi.“
„Hm… tak to jo, ale pak už jí líbat nemusíš, ne?“ vyvodí si z toho logickej závěr, že tohle přece světu stačí ukázat jen jednou. Rozchechtám se skoro nahlas, až se na nás Gustavova tetička, co stojí před námi, s káravým pohledem otočí, abychom byli zticha, tak už Dejvovi radši neodpovídám, ještě by z toho byla další otázka. Má to vyřešený, tak mu to nebudu vyvracet. Já rozhodně Sabine jen tak líbat nehodlám, to mu klidně můžu slíbit. Na veřejnosti už nebudeme jako manželé muset nic předstírat, naopak se to po nějaký době stane společensky nevhodné, líbat vlastní ženu přede všema, takže bude pokoj.
***
„Hej, chlape! Proč ten Tom nepřišel aspoň na hostinu!? Chybí mi tu, s ním se dobře pije,“ plácne mě po zádech připitej Georg, div mi nezlomí rameno, když prochází s nezbytným panákem v ruce kolem našeho stolu.
„Má půlku ksichtu modrou jako švestku,“ odpovím mu dnes už potřetí na tu samou otázku, „nechtělo se mu vysvětlovat každýmu opilýmu magorovi, co se mu stalo,“ dodám aktuální verzi vycucanou z prstu specielně pro něj. Nechtěli jsme, aby ho takhle dodělanýho vyfotili novináři, kvůli tomu tu hlavně není. Sice jich na svatbě moc nebylo, podařilo se to utajit celkem dobře, ale Tomův obličej by jim určitě neunikl. Zamávám zpátky Dejvovi, který se zmítá na parketu v neuvěřitelných tanečních kreacích. Přišla si pro něj sama nevěsta, aby s ní šel tancovat, ale dalo nám práci, než jsme ho ukecali. Když začala rychlá písnička, pěkně se odvázal, a teď už je ve svým živlu, kroutí se jako had a všichni kolem se dobře baví. Je to rozenej komediant, už je to jasný.
„Škyt,“ ozve se mi nad hlavou Geo a já k němu zvednu pohled.
„Přestaň už chlastat, Geo, nebo se ti stane to samý, co Tomovi,“ vyhrožuju mu s pobaveným úsměvem a radši si poposednu, aby mi tu svoji vodku nevylil za krk. Ten bude zase ráno vypadat.
„Nejsem sračka jako to tvý hubený dvojče, stejně vám tu vaší historku nežeru, určitě se někde porval,“ zamumlá Geo, „nebo že bys ho ze žárlivosti zbil ty?“ uvažuje ještě, a když se jenom ušklíbnu a zaťukám si na čelo, se zamyšleným výrazem se sebere a přesune se o pár židlí dál k ženichovi, který už vypadá podobně jako on. Evidentně začali hned řešit Georgův nápad, protože Gustavův pohled po pár větách zkoumavě přistane na mně, a když rozhodně a nevěřícně zavrtí hlavou, aby dal najevo svůj nesouhlas s basákovou teorií, uleví se mi. No jo no… museli jsme všem říct to samý, co jsme doma řekli Davídkovi, takže oficiálně se Tom zranil při pádu ze schodů. Sice tomu nikdo moc nevěřil, ale účel to splnilo, Tom měl na tuhle svatbu omluvenku. Sice se dušoval, že to schválně neudělal, ale nakonec mu to náramně vyhovovalo.
Alespoň využil toho, že jsme s Davídkem pryč z domu, a pomalu začíná k Filipovi stěhovat svoje věci. Starý auto, který si v bazaru koupil na sledování, se mu teď hodí, protože se do něj vejde víc, než do toho jeho přízemního sporťáčku, a má výhodu, že by ho v něm nikdo nehledal. Za pár šupů si koupil anonymitu, kterou na stěhování potřebuje. Ještě jsem se pořád nebyl mrknout, kde to Filip bydlí, ale slíbil mi, že až se nastěhuje, pozvou mě na návštěvu. Podle toho, jak to Tom líčil, to nejspíš bude pěkná kůča, ale důležitý je, že tam bude mít někoho, s kým si pokecá a nebude sám. Hodím do sebe skleničku šampáňa na jeden lok, abych zapil žal, kterej se mi plíží do hlavy pokaždý, když na tuhle hnusnou epizodu našeho života začnu myslet. Proč? Proč zrovna nám se pořád musej dít takový věci?
Zatřepu hlavou, abych z ní tyhle pitomý myšlenky vyklepal a přestal se litovat. Tom je živej a zdravej, jsme spolu, máme se rádi, máme Dejva… to jsou přece všechno skvělý věci. Všechno… i tahle pitomá situace… je lepší, než mrtvej Tom… pokaždý, když mě tohle chytne, si musím připomenout, jak jsem byl zoufalej, když jsem si přečetl jeho dopis o tom, že mě miloval a nebyl mi to schopen říct… i kdybychom se rok neměli vidět, pořád je to lepší, než to, co mě čekalo, kdybych nepotkal dědu a neměl šanci všechno změnit…
Pomalu bude deset hodin, asi bych měl toho našeho malýho baleťáka odchytit a dopravit domů, ale je mi jasný, že se mu nebude chtít. Momentálně sedí na klíně Gustavovy manželky, která ho po divokém tanci zrovna krmí svatebním dortem. Doufám, že se mi cestou domů nepozvrací, už toho dneska stláskal strašně moc. V kapse saka mi zavibruje mobil, přišla mi zpráva od Toma: Kde ste tak dlouho? Uz sem doma, mam pro vas prijet?
Usměju se jeho starostlivosti, podle dohody jsme měli jet domů taxíkem, ale když se nudí, klidně může vyrazit, budu jenom rád, že ho po dlouhém dni zase uvidím, už se mi tu samotnýmu stejská.
Usměju se jeho starostlivosti, podle dohody jsme měli jet domů taxíkem, ale když se nudí, klidně může vyrazit, budu jenom rád, že ho po dlouhém dni zase uvidím, už se mi tu samotnýmu stejská.
Kral parketu asi nebude chtit, ale ja uz se tu nudim, tak prijed :-* odešlu zprávu, a protože Tom tady bude tak za čtvrt hodinky, jdu odchytit Dejva.
TOM
Zaparkuju před restaurací, kde se koná ta Gustavova sláva, a prozvoním Billa, aby věděl, že jsem tady. Od rána jsem Filipovi pomáhal sestavovat nábytek, co mu přivezli do laboratoře, což teda byla pěkná makačka, než jsme našli, kam patřej všechny ty šroubky a kolíčky, a pak ještě zapojovat počítače, což byla taky velká sranda… jsme oba takový technický typy, už jsem měl na kahánku, že zavolám někomu z dodavatelů, aby to přišel udělat za nás, ale Filip prohlásil, že nejsme žádný střeva, tak jsem zatnul zuby a vydržel to. Když jsem odjížděl, ještě nefungovalo úplně všechno, ale s tím už si Fil musí nějak poradit sám. Měl jsem toho tak akorát dost, jsem docela utahanej. Nicméně, konečně může Filip začít stavět Bédu, už bylo na čase. Doufám, že se jenom nevytahuje a opravdu bude schopen stroj času znovu vyrobit. Už jsem si zvykl na myšlenku, že tohle všechno, co se na nás zřítilo během posledního měsíce, je jen dočasná nepříjemnost, a všechno bude za chvíli zase v pohodě. Při naší smůle se ovšem může stát všechno, což si musím neustále připomínat, abych pak nebyl zklamanej, až to dopadne blbě. To ale budu stejně, takže je to vlastně fuk…
Doma jsem si dal sprchu, abych ze sebe smyl prach a pot, chvilku odpovídal na dotazy fanoušků na našem fóru, skouknul, co kdo novýho vydal, ale v prázdným domě mi bylo po těch dvou smutno. Za ten rok, co máme Dejva, jsem si tak zvykl, že je v baráku pořád rušno, že mi to ticho najednou připadalo smutný a ubíjející. Scotty už je starej, chrápal jak zabitej pod stolem v kuchyni, ani na procházku se mu nechtělo, tak jsem se radši sebral a dojel si pro ně, musím si jich užít, než se budu muset přestěhovat definitivně.
„Ahoj, strejdo!“ zahlaholí prcek, když se otevřou zadní dveře Billova auta, a hrne se jak o závod do svý sedačky.
„Čau, prcku, tak jaký to bylo?“ zeptám se a s úsměvem mrknu dozadu na Billa, kterej mu zapíná bezpečnostní pásy.
„Perfektní, strejdo! Víš, že Gustavova teta bude mít miminko? Říkala mi to! Prej budu mít kamaráda, viděla to prej včera na tom… na…“ zarazí se, a vrhne tázavej pohled na Billa.
„Na ultrazvuku,“ usměje se jeho taťka.
„Jo! Na ultrazvyku,“ skoro dobře zopakuje Dejv. „A taky sem tancoval! I s tetou!“ nadšeně mi vykládá, oči mu přitom zářej. „Dostal sem dort a taky mi teta dala napít trošku čampaňskýho s bublinkama,“ vytahuje se špunt, div z tý svý sedačky nevypadne. „Šimralo mě to v nose a bylo to kyselý,“ dodá už trošku zklamaně.
„Jo, ten dort vidim osobně, ještě máš na bradě krém, opilče,“ směju se, a prstem mu setřu bílou sladkou hmotu, kterou olíznu. „Dobrej, máš pravdu,“ na chvilku zalituju, že jsem na tu svatbu nešel. Skvělej dort a to jeho kyselý čampaňský bych si dal.
„Neboj, Tara nám dala výslužku,“ koukne na mě Bill, jako by mi četl myšlenky. Vzápětí zabouchne zadní dveře, aby si mohl nasednout vedle mě, a na klín si položí velkou bílou krabici. Připoutá se, a když vidí můj zvědavej pohled, otevře ji.
„Páni,“ ujede mi nadšenej povzdech nad haldou dobrot, co se na mě z tý krabice smějou. Sbíhaj se mi všechny sliny, co mám. Bill neváhá, vyndá jednu malou kremrolku, a nacpe mi ji celou do pusy. Nemůžu ani poděkovat, tak aspoň zahuhňám díky a skoro už se k němu skláním, abych ho líbnul za odměnu na tvář, když si uvědomím, že prcek sedí vzadu. Bill po mně vševědoucně loupne očima a usměje se.
„Jeď, ty modřino. Už se těším do postele, jsem z toho mumraje šíleně utahanej.“ Už jen přikývnu, nesnažím se odpovědět, abych mu do auta moc nenadrobil, a nastartuju. Vzal jsem Billovo auto, protože ve svý starý Fabce nemám sedačku na prcka, jinak by to určitě bylo lepší kvůli lidem, protože v týhle Billově nóbl káře nás každej pozná. Docela si užívám, že když jedu v tom starým křápu, nikdo si mě ani nevšimne. Mám dokonce pocit, že i kdybych tvrdil, kdo jsem, budou si o mně myslet, že jsem svůj vlastní imitátor. Zvlášť teď, s tou rozbitou tlamou, musím dávat bacha, aby mě někdo nevyfotil, nerad bych vysvětloval a přiznával, že jsem dostal do huby. Sice jsem mu taky jednu natáh, ale verze, kterou jsem vykládal Billovi, když jsem přijel domů, byla malinko přibarvená, abych nevypadal jako naprostý neschopný pako.
Stačil jsem mu v podstatě jenom vpadnout do bytu, protože tolik síly, aby mě v tý svý ospalosti vytlačil, neměl, ale pak už to byla jen rychlá bitka, kdy jsme si dali vzájemně pěstí a on mě vyhodil ze dveří. Parchant jeden. Vůbec nic jsem z něj nedostal, a ani popravdě nevím, co jsem si původně myslel, že z něj dostanu. Mohlo mě napadnout, že bude díky svý profesi zvyklej se rvát, a že to nebude jednoduchý, což jsem si uvědomil, až když jsem seděl zpátky v autě a prohlížel si, jaký škody na mně napáchal. Když nic jinýho, aspoň mám pocit, že jsem to zkusil. Jednu výhodu to ale mělo… od tý doby se u nás před domem neukázal. Sleduju z okna svý ložnice pořád cvrkot na ulici, ale nic. Nechce se mi věřit, že bych ho svým útokem odradil, ale nejspíš to tak asi bude.
Uvědomím si, že auto nějak podivně ztichlo, a když se mrknu dozadu i vedle sebe, najdu jenom dvě spící mrtvolky. Dejva nejspíš zmohlo to „čampaňský s bublinkama“ a tanec, o kterým tak nadšeně básnil. Doufám, že to všechno natočili a budu se na to moct mrknout, o jeho tanec bych fakt nerad přišel, musela to bejt sranda. Zastavím na červenou, nakloním se k spícímu Billovi, abych si vyšťoural něco dobrýho z krabice, kterou má pořád otevřenou na klíně, a vyberu si bílou kuličku. Hmmm… dobrá, kokosová s krémem. Bill je tak krásnej, když spí, skoro se mi od něj nechtěj odtrhnout oči. Už dlouho jsem ho neviděl jak spí, chybí mi to… chybí mi jeho objetí a funění za krk, když se ke mně v noci natiskl, aby byl v bezpečí… naskočí zelená, a já chtě nechtě musím šlápnout na plyn, za mnou je náklaďák, a kdyby začal troubit, co tady blbnu, nejspíš by mi ty dva chrápaly vzbudil.
***
„Haló, bráško,“ potichounku špitám, když se k Billovi nakloním a lehce se otírám rty o jeho tvář. „Jsme doma,“ zkouším ho probrat tak, abych nevzbudil to stvoření vzadu. Rád bych mu dal aspoň pusu, když jsme tak hezky ukrytí v garáži, ale Bill jenom nakrčí nos, na čele se mu udělá nespokojená vráska a otočí hlavu na stranu. Něco nesrozumitelně zamumlá, a spí si klidně dál. No teda… dobře… nechám ho ještě chvíli spát a odnesu zatím Dejva. Hodím si do pusy svatební koláček, než krabici na Billově klíně zavřu, a vystoupím z auta. Potichu otevřu zadní dveře, vysvobodím Dejva ze sedačky a spícího si ho nahodím na rameno. Ani to s ním nehne, jenom vrní, když z něj v posteli stahuju kalhoty, ale košili už se mi z něj sundat nepodaří, protože se otočí na břicho a vystrčí na mě ten svůj mrňavej zadek. Tak si spi v tomhle, pomyslím si, a opatrně ho přikryju. Ten se asi hned tak nevzbudí, opilec jeden mrňavej. Tara nemá rozum, dávat tak malýmu dítěti šampus, ale snad to nebylo tolik, když mu to nechutnalo. Tak Gustav nakonec přece jen bude mít toho svýho malýho bubeníka… jsem rád, že se mu to povedlo, třeba kluci jednou převezmou naše profese a založej skupinu… co v ní ovšem bude dělat ta Geova cácorka, těžko říct… nejspíš bude kráska na ozdobu, jestli bude po Vanesse. No jasně, bude jim dělat maskérku… to je přece logický. Měl bych taky vyrobit nějakýho muzikanta, takhle jich bude málo, ale k tomu by byla zapotřebí ženská, takže holt nic… Dejv bude stejně po mně… i když je Billův…
***
„No konečně voláte, Devile, už jsem si myslel, že jsem naletěl podvodníkovi, a že se vám nechce platit za poskytnutý služby.“
„Říkal jsem vám přece, že se včas ozvu, a já svoje sliby plním. Záloha vám přišla, jak jsme se domluvili, ne? Tak nechápu, proč mi nevěříte. Vaše služby byly kvalitní, takže vám zbytek pošlu hned zítra, až se dostanu k počítači. Momentálně jsem mimo.“
„Jo, to bude fajn, a ještě si k tomu připočtěte 10% navíc jako bolestný. Ten váš dredatej magor mi ve čtvrtek ráno vlítnul do bytu a sápal se po mně, jako by mě chtěl oddělat. Sice jsem mu taky jednu vrazil, než jsem se ho zbavil, ale jeho pěst byla tvrdá, takže bych prosil malý odškodnění.“
„Chachachaaaaa… no to je celej Tom! Čekal jsem, že provede nějakou kravinu, je to horká hlava. Jak to, že jste si ho nevšiml? Musel vás přece sledovat, ne?“
„Ale jo, viděl jsem, že na mě dohlíží z okna svý ložnice, ale jak to udělal, že jel za mnou až do bytu, to nevím. Moje chyba, to přiznávám, ale je to váš klient, a já utrpěl újmu na zdraví, ještě teď mám žlutou modřinu na bradě, takže bych to prosil nějak kompenzovat… protože kdybyste mu nedal vědět, že je sledovanej, nic takovýho by se mi nestalo. Když o mně sledovaný objekt neví, nevšimne si mě. Stejně nechápu, k čemu to všechno bylo, a proč jste se mu tak odkopal. Říkal mi Devile, když se na mě sápal, takže o vás ví.“
„Dobře, dobře… za to pobavení mi těch 10% stojí, doufám, že jste ho pořádně zřídil, určitě je doma zalezlej jako krtek a nevystrkuje čumák, aby se ho někdo neptal, kdo mu dal do držky. Proč jsem se mu odkopal, do toho vám nic není, to je moje věc, zaplaceno dostanete, takže klid a nikomu ani slovo. Za to vás hlavně platím.“
„Jistě, jsem diskrétní, ale jestli mi ten váš magor ještě vleze do cesty, nebudu se s ním mazat a zřídím ho, že ho vlastní matka nepozná. Měl štěstí, že jsem byl rozespalej, jinak by něco zažil. Takový chrastítko a dovoluje si.“
„Jo, Tom byl vždycky velkej machr, rád se vytahuje, i když na to nemá, to je jeho povaha. Máte moje svolení, klidně mu ten ciferník rozbijte víc, kdyby něco, ale myslím, že už si na vás netroufne. Takže peníze pošlu zítra a jsme vyrovnáni. Kdybych vás ještě někdy potřeboval, určitě se ozvu.“
„Jistě, kdykoliv jsem vám znovu k dispozici, byla radost pro vás pracovat, Devile. Mějte se.“
„Nashle.“
autor: Janule
betaread: Áďa
Jo Toma ta jeho povaha jednou zabije….
jo tyvl ten tOM já z něj nemůžu…:D njn ale jinak moc hezký…x)
Ta svatba byla vážně dobrá, s dětma je sranda…xD A výrok "Jeď ty modřino" mě taky teda pobavil…xD No jsem zvědavá, jak půjde sestavování Bédy…snad se to povede…
Kdepak malej Dejv, ten perlí, kam přijde 🙂 Pobavilo mě, jak se tatínka vyptával, jestli tetu "musí" líbat 😀 Je sladkej, kulišák jeden.
Jinak by mě doopravdy zajímalo, co Devil plánuje dál. Čeho chce vlastně docílit… Dusit kluky a nahnat jim strach a posléze vypustit na veřejnost nashromážděný materiál z předešlých let? Jestli ano, opravdu se modlím, aby Fillipovy šikovné ruce pracovaly co nejrychlej a dvojčata se honem přenesla do nové reality. Té lepší.
Jako vždy, díl jak má být, Jani. Jen tak dál, užívám si to 🙂
a k čemu to bylo dobry? xD dyť nic nezjistil ne?…. sem myslela že Tom půjde na tu svatbu no :-/
Zase paráda, moc pěkně jsem si početla:)) Jsem zvědavá, jak se všechno bude vyvíjet dál, ten Devil – no, nevím, nevím … " S Tomem se dobře pije" :))))) Tomu věřím :))))
Tomu Devilovi bych rozbila hubu .. Strašně mě deptá že nevím kdo to je xD. Ale asi se to dozvím až to dvojčátka vypátraj xD.
Ktrásněj dílek .. už vidím Davídka jak tam někde trsá :-D. Toho špunta mám moc ráda … Sem ráda že už jim tam před barákem nebbude nikdo stát, ale stejně mám pocit že se dvojčátka budou bát něco dělat xD. Snad to auto postaví Filip včas !!!
Janule můžu se zeptat kolik tak bude dílů (kolik jich už máš napsanejch ?) ? Bo je to překvapení ?
Jak už jsem asi stokrát řekla, obdivuju tvůj humor, Janule 🙂 Povím ti, jsou mi věnovány vážně zvláštní pohledy, když vyprskávám smíchy, popřípadě se držím za břicho, u Časoprostoru. Davídek, to rozkošené děcko, mě vždycky přinutí se usmát :)) Troubka jedna roztomilá, jak má na všechno vyhraněný názor 🙂 Tati, strejdo, dávejte pozor, aby vám z toho malého nevyrůst notorik :))) Líbí se mi, jak ze sebe Tom udělal hrdinu, jeho ego nedovolilo, aby si Bill o něm myslel, že je slaboch. Jak typické… Ale já tušila, že to s Devilem nebude tak jednoduché 🙂 Ti policajti taky neměli chybu, hajzlíkové jedni, vždycky se objeví v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Kdyby tak byli tam, kde je my, slušní občané, potřebujeme, že? 😀
Tak. Vykecala jsem se 🙂 Těším se na neděli 🙂
[7]: Tak to bude asi překvapení nejvíc pro mě, až zjistím, kolik to bude mít dílů, zatím vůbec netuším. Mám jich skoro 35, ale jde mi to pomalu… teď jsem nemocná, mám teploty, tak se mi vůbec nechce psát, je to těžký odhadnout. 🙂
Jinak díky všem za krásný komenty… :o)Pa J.
Tak už jsem zase chtěla začít remcat, že blbnou i to nebohý dítě s tím líbáním a tak, jenže Bill mě rychle usměrnil, jo jo, je to pravda, lepší Tom odstěhovanej k Filipovi než mrtvej Tom. 🙂
Ta pasáž, kdy si Tom odváží ty své dva poklady ze svatby domů, byla tak úžasně romantická. Zvláště ta chvilka, kdy Tom pozoruje spícího Billa. Rozněžněle jsem se u toho čtení usmívala, abych záhy zjistila, že vůbec nemyslím na spícího Billa, ale na tu krabici s výslužkou. A usmívala jsem se při představě, co by tam tak ještě mohlo být kromě svatebních koláčků, kremrolí a kokosových kuliček. Já vím, je to hrůza, kaju se! 🙂
Alespoň to čampáňo bych si dala! No nic, už mlčím a těším se na neděli 🙂
K tým krásnym komentom nemám čo dodať,lepšie by som to nenapísala.
Janulka prajem skoré uzdravenie,dúfam že toto krásne počasie pomôže a zasa sa ti bude chcieť písať,pretože nedeľa bez tvojej poviedky to by nebolo ono!
Kattys, čoveče, taky jsem vymejšlela, co všecho v tý krabici maj, když jsem mu jí pokládala na klín, samý lepší… jako třeba minilaskončičky, taky by tam mohlo bejt jen tak poházený Toffife, rumový kuličky, malý štrůdlíky, malý medovníčky… vražte si tam každej, co máte nejradši 😀 Ale jedno vím jistě… ještě jsou v ní ubrousky… a ty budou mít roli v příštím díle ;-D… perverzním duším zajisté dojde na co 😀
Jinak ještě děkuju za přání uzdravení, zrovna dneska jsem tu zase padla znova s teplotou, ale už beru antibiotika, tudíž jsem zachráněna a snad se dohrabu i k psaní. 🙂 A mně by teda víc pomohlo, kdyby to sluníčko hezky zalezlo a delší dobu se neukazovalo, protože dneska, když jsem lítala celej den po doktorech, mi pěkně lezlo na nervy 🙂 Moje ideální počasí: jemný sevrní vánek, 18 stupňpů celsia, slunce občas vykukující zpoza obláčku… tak jsem spokojena, víc bych k životu nepotřebovala 🙂 Jenže… tohle neni ani v zimě, natož v létě… no nic, nebudu se rozčilovat, sice jsem se narodila do "poručíme větru dešti", ale všichni mi lhali, soudruzi proradný 😀
Janule, já když jsem se dostala k tý krabici, chlapi šli stranou a úplně jsem to měla před očima. No přesně ty laskončičky, jak se rozplývají na jazyku a taky minivětrníčky a indiánky a ořechový košíčky a koňakový špičičky a miniaturní rakvičky… jé, já se tak zasnila, že mě vůbec nenapadá, na co ty ubrousky budou dobrý… no… vlastně… když si tak promítnu situaci… Davídek bezpečně chrní v postýlce, Bill spí v autě… Tom je zaručeně na cestě zpátky do garáže… že by? 🙂
Tak už se moc těším a taky přeju brzké uzdravení, no teď když už jsi pod lékařským dozorem, půjde to samo. I když severního vánku a teplot kolem osmnácti stupňů se tento týden asi nedočkáme. Budiž ti útěchou, že já musím do práce a trpím v tom odporným počasí jak zvíře. :)))
Davídek na svatbě opravdu perlil 🙂 Nejen, že měl naprosto skvělé dotazy na Billa 😀 Ale když si ho představím, jak tam trsá na tom parketu! prostě nádhera 🙂 Po dlouhé době konečně celý krásný díl, kde mě nic nenaštvalo 🙂 Dokonce ani rozhovor Marka s tím chlápkem mě tentokrát nevyvedl z míry 🙂