autor: Kiki
Jsem moc ráda, za Vaše komentáře. Moc jste mě potěšily. Hlavně jak jste napsaly, že chcete taky na tu planetu xD To jste mě rozesmály. Ale nebojte, někdy se tam vrátíme. V tomto díle Bill vzpomíná na Toma, tak příjemné počteníčko. Kiki ♥
Sedli jsme si na postel a začali si povídat.
„Hele, Kat. Co kdybychom si spolu našli nějaký byt a tam bychom spolu zatím bydleli, hm? Nemyslím jako do konce života, ale když teď vlastně nemáme nic, tak bychom si mohli najít brigádu nebo práci a nějak bychom to dali dohromady…
„Tak jo, ale jak to chceš vymyslet? Vždyť nemáme dost peněz.“
„No právě. Tak si seženeme prozatím hotel, kde se ubytujeme, a pak si nějakou brigádu najdeme.“
„Dobře, ale zase si budu muset zvyknout na ty lidi. Budou úplně jiní…“
„To já taky…“ povzdechl jsem si. Zase jsem si vzpomněl. Tentokrát na toho kluka. Nebyl to jen kluk, ale můj bratr. Bohužel, naneštěstí i čirou náhodou dvojče… A to je zakázáno… láska mezi někým v rodině… natož dvojčaty. Pořád ho miluju. I přes těch pět let se má láska k němu nezměnila. Ve škole a před lidmi mě ponižoval, ale doma, to bylo něco jiného…
„Tak jo, ale jak to chceš vymyslet? Vždyť nemáme dost peněz.“
„No právě. Tak si seženeme prozatím hotel, kde se ubytujeme, a pak si nějakou brigádu najdeme.“
„Dobře, ale zase si budu muset zvyknout na ty lidi. Budou úplně jiní…“
„To já taky…“ povzdechl jsem si. Zase jsem si vzpomněl. Tentokrát na toho kluka. Nebyl to jen kluk, ale můj bratr. Bohužel, naneštěstí i čirou náhodou dvojče… A to je zakázáno… láska mezi někým v rodině… natož dvojčaty. Pořád ho miluju. I přes těch pět let se má láska k němu nezměnila. Ve škole a před lidmi mě ponižoval, ale doma, to bylo něco jiného…
**Flashback**
„Copak, Bille, rozmazal sis make-up?“ smál se na můj účet před jeho kamarády. Neměl jsem sílu se bránit. Všechnu mi ji vzal.
„Ale neboj, však si půjčí od mámy, ne?“ poškleboval se jeho kamarád. Sebral jsem se a utíkal domů. Nemohl jsem dál. Za rohem jsem zpomalil, už jsem neběžel. Nechal jsem slzám volný průběh. Nasadil jsem si brýle a snažil jsem se nevzlykat. Přišel jsem domů, pozdravil mámu a hned jsem šel do pokoje, kde jsem se zamkl. Batoh jsem odhodil do rohu a svalil se na postel. Podíval jsem se na něj. Určitě se teď cítí jako já. Odhozený, schoulený v koutě a pláče nad tou bolestí, kterou jsem mu způsobil. Ale já jsem si tu bolest neudělal sám, ale mně, Tom. Mé dvojče, které se ke mně před kamarády chová jako ke kusu hadru. Večer je však jiný. Vsadím se, že dnes tomu nebude jinak.
„Ale neboj, však si půjčí od mámy, ne?“ poškleboval se jeho kamarád. Sebral jsem se a utíkal domů. Nemohl jsem dál. Za rohem jsem zpomalil, už jsem neběžel. Nechal jsem slzám volný průběh. Nasadil jsem si brýle a snažil jsem se nevzlykat. Přišel jsem domů, pozdravil mámu a hned jsem šel do pokoje, kde jsem se zamkl. Batoh jsem odhodil do rohu a svalil se na postel. Podíval jsem se na něj. Určitě se teď cítí jako já. Odhozený, schoulený v koutě a pláče nad tou bolestí, kterou jsem mu způsobil. Ale já jsem si tu bolest neudělal sám, ale mně, Tom. Mé dvojče, které se ke mně před kamarády chová jako ke kusu hadru. Večer je však jiný. Vsadím se, že dnes tomu nebude jinak.
„Bille, pojď na oběd!“ volá zezdola máma.
„Nemám hlad,“ odseknu plačtivě a dál se utápím v mých myšlenkách.
„Ale no tak, Bille, musíš jíst.“ Slyším mámu u svých dveří.
„Nemám hlad.“
„Bille…“
„Nemám hlad!!!“ zakřičel jsem. „Mami, vážně promiň, já jen…“ Omlouval jsem se mámě, když jsem otevřel dveře.
„To nic… neomlouvej se.“
„Mami, já vážně nemám hlad…“
„Tak dobrá. Asi to do tebe nedostanu. Prosím tě. Vždyť pálíš! Jdi si lehnout. Donesu ti něco na hlavu… Třeba studený kapesník na čelo,“ pousmála se máma a odešla dolů. Já jsem se šel svléknout a nechal jsem si jen boxerky. Zalezl jsem do postele, a jak jsem čekal, tak jsem asi usnul. Vzbudil jsem se až večer, kdy kapesník, který mi tam asi, když jsem spal, dala máma, byl už teplý. Všiml jsem si, že mě ode dveří někdo pozoruje. Nadzvedl jsem hlavu, abych zjistil, kdo to je.
„Tome?“
„Ano, Billí?“ přišel k mé posteli, na kterou si taky sedl. „Copak ti je?“ zeptal se, když si všiml mého kapesníku na hlavě.
„Co je mně? Co je tobě?!!! Proč jsi takový?“
„Jaký?“
„Před kamarády mě ponižuješ a myslíš si, jaký nejsi bůhví king a doma? Jsi na mě milý…“ Ač nerad, rozvzlykal jsem se.
„Ale no tak… neplakej…“ vzal mě kolem ramen a utěšoval mě.
„Je to tady zase! Běž pryč. Nestojím o takového bratra!“ zakřičel jsem na něj, vstal z postele a šel jsem se projít, až jsem narazil na tu chaloupku v lese…
**Konecflashbacku**
„Hele, myslíš, že bychom už mohli vylézt?“ zeptala se mě Kat, a tím mě vyrušila ze vzpomínek.
„No, nevím, ale asi jo, ne? Jsme tu už nějakou tu chvíli…“ opravdu jsem si nebyl jist.
„Kašlem na to. Jdeme.“ Zavelela rozhodně, vzali jsme věci a vyšli ven. Ano, je mi to tady povědomé. Byl jsem tady před pěti lety. To je už doba…
„Kašlem na to. Jdeme.“ Zavelela rozhodně, vzali jsme věci a vyšli ven. Ano, je mi to tady povědomé. Byl jsem tady před pěti lety. To je už doba…
‚Tak a tady jsem doma…‘ pomyslel jsem si, když jsme stáli uprostřed ‚města‘.
„Tak se vydáme hledat nějaký ten hotel, ne?“ zeptala se mě Kathrin a já jen přikývl. Konec konců, už se celkem i stmívalo a začínalo pršet. Šel jsem směrem, kde jsem věděl, že tady jeden hotel bude… Měl jsem ho nejraději. Slavili jsme tam s Tomem své 12. narozeniny. Opravdu. Pořád tam stál.
„Kathrin, jdeme sem?“ zeptal jsem se. Kat se tam zrovna moc nechtělo, ale neměla už žádnou jinou možnost, protože už začalo pršet… a to hodně. Zalezli jsme k recepci a naštěstí měli jeden poslední pokoj volný. Zaplatili jsme a vydali se vstříc novému pokoji.
„Tak se vydáme hledat nějaký ten hotel, ne?“ zeptala se mě Kathrin a já jen přikývl. Konec konců, už se celkem i stmívalo a začínalo pršet. Šel jsem směrem, kde jsem věděl, že tady jeden hotel bude… Měl jsem ho nejraději. Slavili jsme tam s Tomem své 12. narozeniny. Opravdu. Pořád tam stál.
„Kathrin, jdeme sem?“ zeptal jsem se. Kat se tam zrovna moc nechtělo, ale neměla už žádnou jinou možnost, protože už začalo pršet… a to hodně. Zalezli jsme k recepci a naštěstí měli jeden poslední pokoj volný. Zaplatili jsme a vydali se vstříc novému pokoji.
autor: Kiki
betaread: Janule
Klikni na novou anketu, díky J. :o)
Takový bratra na baterky bych teda taky nechtěla :-/
no jeho brácha byl tak trochu zvláštní…
To musí být hrozný, když si u snídaně zvykne na "hodnýho" Toma, dojedou do školy a tam ho začne buzarovat… Ale neboj Billí, určitě se změnil a čeká na tebe :o))) moc hezká povídka
No jo, nemohlo to být s Tomem určitě nic příjemnýho, ale já doufám, že se Tom změnil. ;))
no.. ten Tom musel byt hrozny..nechcela by som..