autor: Rachel
Simone už poněkolikáté znova šokovaně pozvedla pohled, jakmile však opět spočinul na dredatém chlapci, který se očima neustále vpíjel do osůbky vedle sebe a nespouštěl z ní pohled, plamínek její poslední naděje nadobro zhasl a ona se rukou opřela o zeď domu. V jedné vteřině se jí udělalo velmi špatně a ona jen lapala po dechu, stále ještě vstřebávajíc informaci, která byla jednou z nejhorších v jejím životě. Nikdy ani na chvilku nepřemýšlela o tom, že by ji tato situace mohla potkat, proto se teď, když se to stalo, cítila, jakoby jí mozek a zdravý rozum vypověděli službu. Najednou se nedokázala soustředit vůbec na nic, nevnímala nic kolem sebe. V duchu si jen kladla jednu jedinou otázku. Proč? Proč se to muselo stát zrovna jí? Kde udělala chybu? Jakto že si toho sama nevšimla? Dozvěděla se to až teď, když už to trvá bůhví jak dlouho a on ji celou dobu tahal za nos. Ten, pro koho žila, koho odmalička vychovávala a i přes nepřízně osudu a rány, které jí život už tolikrát uštědřil se snažila dát mu to nejlepší. A on se teď zachoval takhle. Ale tohle mu neprojde, tohle ne.
„Simone, jsi v pořádku?“ Ann se po několika minutách pozorování toho zamilovaného páru konečně otočila zpátky a zděsila se. Na místo usmívající se ženy tu teď stála úplně pobledlá Simone s očima upřenýma na jedno místo a se zaskočeným výrazem ve tváři, který se však začínal měnit v úplně jiný. V plný hněvu a zlosti, kterou Simone už nedokázala skrývat v sobě. Byla až příliš silná, mnohem silnější, než ona a plně teď ovládala Simoninu mysl.
„Jsem,“ procedila vzteky mezi zuby a vůbec nevnímala Annino nesouhlasné zavrtění hlavou. Ann k ní pomalu přešla a znova se starostlivě zadívala do její pobledlé tváře.
„To bych tedy neřekla. Jsi najednou tak pobledlá, co je ti?“ optala se neodbytně, v tom však na sobě ucítila pohled, plný zloby.
„Nic mi není, jsem úplně v pořádku,“ sykla Simone a cítila, jak se v ní začíná vařit krev. Ann jí řekne, že její syn nemá přítelkyni, ale přítele a ještě se diví, co jí je.
Rukou se pustila stěny a beze slova přešla do obýváku. Takový hněv nepocítila už hodně dlouho. Vzedmul se v ní v několika posledních minutách a rostl vteřinu od vteřiny víc a víc a nutil tak Simone nějak jej ventilovat ven. Podvědomě cítila, že první, co teď musí udělat je promluvit si s Tomem. Je to přeci její syn, je mu teprve osmnáct a ještě pořád bydlí pod její střechou. Je absurdní, aby dělal takovéto nepřípustné věci a ještě k tomu za jejími zády. Pomalu se otočila k oknu a skrz záclony vyhlédla ven. Naskytl se jí pohled na černovlasého chlapce, s hlavou opřenou o Tomovo rameno a se šťastným úsměvem na rtech. V očích se jí blýsklo a Simone se od okna odtáhla. Jestli to Ann podporuje a jako Billova matka se s tím vyrovnala, budiž. Ale ještě jsem tu já. A nemám ani pomyšlení se vyrovnávat s něčím tak odporným a nepřirozeným, jako je tohle. Budeš litovat dne, kdy ses na mého syna podíval jinak, než jako na svého budoucího adoptivního bratra.
„Mami, konečně, tady jsi. Proč jsi nezůstala na zahradě? Je tam dneska krásně,“ rozzářil se Tom, aniž by tušil, co jej v následujících chvilkách čeká. Netušil, že už brzy pozná, jak je ten krásný pocit štěstí pomíjivý a přelétavý. Netušil, že už brzy se jeho život změní k nepoznání…
Simone se prudce otočila, když však po pravici svého syna spatřila i usmívající se černovlasou osůbku, vzedmula se v ní nová vlna vzteku a ona se rozhodla plně zakročit.
„Tome, chtěla bych s tebou mluvit. O samotě,“ dodala a sjela pohledem Billa, který se rázem přestal usmívat. Ten pohled, který k němu Simone vyslala, byl tak jiný, než jakým se na něj obvykle dívala. Tak chladný a nenávistný, až z toho Billa zamrazilo. Netušil, co se děje, proto se jen mlčky podíval na překvapeného Toma, který mu lehce stiskl ručku. Věděl, co to znamená. Mlčky vyšel na chodbu až ke schodům, s myšlenkou jít do svého pokoje. Už už se chytal zábradlí, v tom však zaslechl Tomův tichý hlas. Velmi tiše se posadil na schody a zvědavě naslouchal, o čem chce Simone s Tomem mluvit.
„Co se stalo, mami?“ zeptal se Tom první otázkou, která mu přišla na mysl. Ať přemýšlel nad čím chtěl, nenapadalo jej nic, o čem by s ním Simone potřebovala mluvit, proto jen postával před matkou, která až doteď měla hlavu složenou v dlaních. Její pohled však Tomovi nevěstil nic dobrého a chlapec jen zamrkal, když se před něj matka postavila, z posledních sil se přemáhajíc, aby mu neuštědřila alespoň jednu facku.
„Co se stalo? Ty se za mými zády taháš s klukem a ještě máš tu drzost ptát se co se stalo?!“ barva Simonina obličeje se změnila na rudou a Simone začala nervózně přecházet po pokoji, zatínajíc ruce v pěst. Právě teď měla chuť upít se k smrti, nejdřív však dala přednost Tomovi, který zaraženě stál na jednom místě a ani se neodvažoval nadechnout se. Stačilo několik pouhých slov a on poznal, že se Simone lomcuje pořádný vztek. Pozoroval, jak nervózně přechází z jednoho konce obýváku na druhý a propaluje ho pohledem.
„Tak co, řekneš mi k tomu něco, nebo tě mám přinutit fyzicky?“ optala se zvýšeným hlasem a s rukama v bok neustále přecházela sem a tam. Tom pomalu sklopil hlavu, dívajíc se někam na špičky svých nohou. Rozhodl se Simone říct pravdu, nemá přeci cenu nic zapírat. A pokud jej má jeho matka opravdu ráda takového, jaký je, určitě to pochopí.
„Já ho miluju,“ pípl tiše, Simone to však jako odpověď stačilo. Jako odpověď k tomu, aby se v ní vzedmula nová vlna vzteku. Spráskla ruce nad hlavou a rychle přešla k Tomovi, aby jej mohla pevně chytnout za ramena a zatřást s ním.
„Prosím tě, prober se!!! Uvědomuješ si vůbec co říkáš?“ prudce s ním třásla, najednou však ucítila, jak si Tom její dlaně sundává ze svých paží. Stačil okamžik a i on pocítil zlost, zároveň však touhu bít se za svou lásku. Cítil, že to nebude se Simone jednoduché, přesto to však odmítal vzdát hned napoprvé.
„Ano, já si to uvědomuju a stejně tak si uvědomuju i to, co k Billovi cítím a co všechno pro mě znamená,“ pronesl, aniž by si uvědomil, že zvýšil hlas. Simone si založila ruce protestně na hrudi a pokývala hlavou.
„Aha, tak uvědomuješ. A uvědomuješ si vůbec, co na to řeknou ve škole, až se tam vrátíš? Co na to řeknou sousedé, až se to dozví? Jak budeš každému pro smích? Že je to proti přírodě? To už si pán neuvědomil, co?“ křikla mu do obličeje a nevědomky tak způsobila chlapci, sedícímu na chodbě na schodech bolestivou ránu do jeho citlivého srdíčka. Billovy oči se začaly zalévat slzami a jejich majitel tichounce vzlykl, rychle si zakrývajíc ústa. Teď už mu začínalo docházet, co měla Simone na mysli a proč se na něj tak ošklivě podívala. Dozvěděla se o jejich vztahu, o jejich lásce a jak to z jejích pár vět vypadalo, tahle skutečnost se jí vůbec nezamlouvala. Hřbetem ručky si otřel první slzičku, která si prorazila cestičku z jeho očí a tisknouc se k zábradlí, dál naslouchal Tomovu hlasu, který nabýval na intenzitě.
„Je mi úplně jedno, co si kdo o mě myslí a už vůbec mě nezajímá, komu jsem pro smích a komu ne. Miluju Billa víc, než svůj život a dokud bude mou lásku opětovat a milovat mě stejně, jako já jeho, nikdo a nic mě nedonutí opustit jej,“ zadíval se do Simoniny rudé tváře a sám cítil, jak jej polévá horko. Nechtěl se však vzdát. S neskrývanou hrdostí se díval do očí své matky, ve kterých mohl spatřit neskutečnou zlobu, které se však ani na okamžik nezalekl. I kdyby teď řekla, či udělala cokoli, jeho city a lásku k Billovi mu ze srdce nevyrve.
Simone si však myslela něco jiného. Už už se nadechovala, aby Toma zasypala další várkou zlých slov, její počínání však přerušily rychlé kroky ze zahrady. Ann si venku ještě prohlížela muškáty na oknech, když však zaslechla ten hlasitý křik, rychle vešla do domu podívat se, co se to děje. Samým překvapením se zastavila ve dveřích, zírajíc na rozzuřenou Simone, která k ní okamžitě stočila pohled.
„Ann, běž, prosím tě, pryč, tohle je jen mezi mnou a Tomem,“ procedila skrz zuby se značnou dávkou sebeovládání se v hlase na nebohou Ann, která jen stála, neschopna slova. Simone znala sice jen pár hodin, přesto však hned na první pohled poznala, že Simone cloumá nepříčetný vztek a ona se nechtěla stát jeho obětí. Poznala však, co je jeho příčinou a také si uvědomila, kolik uhodilo. V duchu se fackovala za to, co jí před chvilkou řekla na zahradě. Až teď jí došlo, že Simone o vztahu obou chlapců neměla nejmenší tušení, právě proto se však teď rozhodla zasáhnout.
„Simone, oni dva se milu-„
„Okamžitě opusť tuto místnost, nebo se neznám!!!“ zavřeštěla Simone chraplavě, čímž donutila už tak dost vyplašenou Ann k ústupu. Zamířila na chodbu, když však chtěla vejít po schodech nahoru, zastavilo ji tichounké pípnutí.
„Maminko,“ černovlasé stvořeníčko nešťastně vzlyklo a vztáhlo hubené packy k Ann, která si k němu okamžitě přisedla. Jeden jediný pohled do uplakané tváře svého synka jí stačil k tomu, aby jí došlo, že Bill všechno slyšel. Láskyplně jej objala a konejšivě jej pohladila po vláscích.
„Billi, synáčku, neplakej. Ššš, to bude dobrý, všechno se spraví, zlatíčko moje. Tys to slyšel, viď?“ optala se tiše, vodopád horkých slz, které jí však následně smáčely rameno ji ujistil v tom, že se nemýlí. A nebylo se také čemu divit. Pouhá zeď byla jen velmi málo na to, aby se daly přeslechnout dva neustále sílící hlasy, z nichž při tom ženském se Billovo tělíčko neovladatelně roztřáslo strachy.
„Je to jen kluk. Obyčejný, nicotný kluk. To ses nezmohl na nic lepšího?!“ rozčilovala se Simone dál a znova začala vzteky přecházet po místnosti. Mít teď v ruce atomovou bombu, přísahala by, že by celý Magdeburk lehl popelem, včetně toho, který jí svedl syna. Na Tomově čele naběhla žíla. Pevně zaťal ruce v pěst a snažil se mluvit tím nejklidnějším hlasem.
„Je to to nejčistší stvoření, které jsem kdy viděl,“ šeptl zaláskovaně a na okamžik úplně zapomněl, že se hádá se svou matkou. Zasněně se usmál, stejně tak jako uplakaná osůbka, které se přes rty mihl úsměv. Bill pozdvihl hlavinku a v duchu si opakoval těch několik slov, která pronikla až do jeho srdíčka a na zlomek vteřiny jej zahřála plamínkem lásky. Je to to nejčistší stvoření, které jsem kdy viděl.
„Tomi,“ špitl se zavřenýma očkama jméno svého miláčka, z jeho snění jej však vrátil do reality Simonin rozzuřený hlas.
„Tak stvoření, říkáš? A co ti může nabídnout?“ zadívala se do očí svého syna, který právě nechal promluvit své srdíčko a hodlal v tom pokračovat.
„Lásku. Pravou čistou lásku,“ špitl a nato uslyšel, jak matka znova během několika posledních minut spráskla rukama.
„Pche! Myslela jsem si, že jsem tě vychovala jako normálního člověka, který nepřemýšlí nad takovými blbinami, ale vidím, že jsem se zmýlila. Lásku? Nestačí ti, jak jsem dopadla já?!“ vzpomněla si na svůj rozvod s manželem před několika lety, který nebyl zrovna jednoduchý. Tenkrát se zařekla, že už o lásce, nebo snad dokonce o dalším manželství nechce ani slyšet. Tom však zavrtěl hlavou.
„Jenom proto, že ty ses v lásce zklamala, tak se musím zklamat i já? Ty mi ji nepřeješ?!“ zeptal se nevěřícně, odpověď jeho matky však byla mnohem více zdrcující, než jakou ji očekával.
„Ne, nepřeju. Nepřeju ti lásku od něho, ale od nějaké dívky. Ne od kluka. Nechá tě a opustí dřív, než se naděješ. Teď jenom využívá toho, že ses do něj zbláznil, využívá té tvé ničemné zamilovanosti! A já si nepřeju mít syna takového zvrhlíka a tyhle odporné neřesti trpět pod svou vlastní střechou!“ Simone zalapala po dechu a zhluboka se nadechla. Už ani necítila prudký tlukot svého srdce, bijícího až někde v krku. Tahle hádka ji vyčerpávala každou minutu stále víc a víc, přesto se však nehodlala vzdát, ale nasadit všechny možné zbraně k tomu, aby z Toma jeho zamilovanost vytloukla.
Do Tomových očí se postupně začaly vkrádat lesklé kapičky a Tom je po několika vteřinách nechal volně stékat po své tváři. Neměl už sílu je zastavovat, ani se jim bránit. Potkalo jej to nejhorší, co jej potkat mohlo. Zklamala jej. Osoba, kterou měl tolik rád a o níž si myslel, že chce pro něj to nejlepší, jej právě přesvědčila o opaku a to bylo to nejhorší, co se právě teď mohlo stát. Připravila jej o všechny jeho naděje a několika ostrými slovy mu dala najevo, co si o něm myslí. Já si nepřeju mít syna takového zvrhlíka. Tom zamrkal, zahánějíc tak ty slané kapičky a upřel oči na Simone před sebou. Zajímalo jej už jen jediné.
„Proč… proč jsi najedou taková? Proč nemůžeš být jako Billova maminka?“ pípl tiše a nechápavě zakroutil hlavou. Proč jim Ann jejich lásku přeje a jeho vlastní matka ne? Simone se pootočila, v obličeji rudá vzteky. Už poněkolikáté ji polilo horko a ona se rozohnila snad ještě víc, než předtím.
„A proč ty nemůžeš být normální syn? Tak proč, řekni mi to! Baví tě to, vymykat se normálu? Já jsem ti z domova přivezla kluka v tvém věku a co uděláš ty? Začneš se s ním za mými zády tahat!!! Ani se neobtěžuješ mi něco říct,“ vřískla a rukama rozhazovala kolem sebe. Tom však okamžitě vyletěl jako čertík z krabičky.
„Kdybys byla častěji doma než v práci a dívala se kolem sebe, možná bys to viděla. Jenže to ty neumíš!“ vmetl jí do obličeje to, co mu vlétlo na jazyk a už se ani nesnažil tišit svůj hlas. Nehodlal se už déle ovládat. Simone pokývala hlavou.
„Aha, takže ty mě chceš vyčítat moji práci? Ty, kterého jsem živila a sama si odtrhovala od úst? A teď se mi takhle odvděčuješ! Lžeš mi celou tu dobu do očí a ještě děláš, jakoby se nechumelilo. Ty i on! Měl by mi být vděčný, že jsem byla ochotná vzít si ho pod svoji střechu a chovala jsem se k němu jako k vlastnímu. A to je právě to, co si nikdy neodpustím! Nebýt mě, trčí v té berlínské díře až doteď a o setkání se svou matkou si může nechat jenom zdát! Věděla jsem to, už od toho okamžiku, kdy mi ta ředitelka řekla, co mu udělal vlastní otec jsem věděla, že nás s ním nečeká nic dobrého. Do smrti si budu vyčítat den, kdy ten spratek překročil práh našeho domu!“ zaječela, v tom však její výčitky přerušil Tomův hlas.
„A dost!!!“ vykřikl rozlíceně a prudce chytnul matku za loket, kroutíc jí vší silou ruku za záda a nevnímajíc tak její bolestné usykávání.
„Ještě jedno křivé slovo proti němu a neručím za sebe!!!“ vpálil jí do tváře, na které se rozhostil zlověstný úšklebek.
„Chceš mě zbít? Na vlastní matku chceš vztáhnout ruku?“ zašeptala Simone chraptivě, dívajíc se na Toma, který nechápavě zavrtěl hlavou.
„Kde se to v tobě vzalo? Jak můžeš být taková? Jak můžeš mít v sobě tolik nenávisti k někomu, kdo nemůže za to, co mu otec udělal? Nechápu, jak jsem to mohl nevidět, jak jsem mohl být tak slepý. Teď už to ale vím. Nejde ti o mně, jde ti jen a jen o sebe a o svou práci. Co by ti tam asi řekli, kdyby se dozvěděli, že tvůj syn má přítele? Co bys jim na to řekla? Sama to nevíš. Bylo by to pro tebe moc velké ponížení a za to ti já nestojím. Vidíš jen sama sebe a to, co je pro tebe nejlepší. Jsi jen hnusný sobec, který dbá jen o sebe a na ostatních mu nezáleží,“ sykl Tom a vůbec nevěděl, kde se to v něm vzalo. Simone se na něj mírně překvapeně podívala. Tohle od něj nečekala. Netrvalo však dlouho a ona se znova dostala do ráže. Když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém.
Prudce vytrhla ruku z Tomova pevného sevření a v očích se jí blýsklo.
„Takže, teď mě hezky poslouchej, chlapečku. Buď se budeš chovat normálně tak, jako ostatní a dáš se dohromady, nebo vypadni z tohohle domu a já tě už nikdy nechci vidět,“ dodala polohlasně a poodešla od překvapeného Toma, který nevěřil svým uším. Tohle od vlastní matky tedy nečekal. Dávala mu na vybranou – buď ona, nebo Bill. Tom sklopil hlavu, v tom však za sebou uslyšel tiché krůčky. Ann opatrně vstoupila do teď už ztichlého obýváku, jakmile však zachytila Tomův pohled, polekaně ustoupila o krok dozadu. To všechno, co právě vyslechla, ty slzy, které smáčely látku její košile a tichounké vzlyky svého synka, které se snažila tlumit ji donutily k tomu, aby zasáhla. Cítila povinnost, kterou se právě rozhodla splnit.
„Chtěla bych si promluvit se Simone,“ začala opatrně a zadívala se na Simone, která se už už nadechovala, přerušil ji však Tomův hlas.
„Ale samozřejmě, to můžete. My dva už si spolu stejně nemáme co říct,“ dodal a věnoval matce pohled plný opovržení, vycházejíc z obýváku kolem Ann. Teď jej čeká to nejdůležitější rozhodnutí v životě, něco, co ovlivní jeho budoucí život a čeho on nikdy nesmí litovat a pro co se musí rozhodnout už teď, přesto že je naštvaný na celý svět.
Nevnímal nic, vzteky se mu rudlo před očima, když zamířil na chodbu. Neviděl nic a nikoho… Ani černovlasé klubíčko, schoulené na schodech a usedavě plačící, které k němu vzhlédlo, jakmile však uvidělo dvě nohy, rázně a rychle vycházející schody, tichounce vzlyklo.
„Tomi,“ pípl Bill plačtivým hláskem, když mu však odpovědí bylo jen hlasité prásknutí dveří Tomova pokoje, znova složil svou uslzenou tvářičku do dlaní a tichounce se rozplakal.
autor: Rachel
betaread: Sajü
Ou páni bylo hustý….
Já jsem..docela v šoku…Simone mi velice nápadně připomíná moji drahou máti x(((
mě se z toho úplně sevřeli vnitřnosti..mě je hlavně Billa tak líto! Snad si nebude myslet že ho Tom nechce! Proboha živího to mám čekat do středy? Oh bože za co mě trestáš! Ne Rahel za co nás trestáš! Takhle nás napínat..
Ale bezpohyby je to nááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááádherná povídka x)))
Aaaaaaah, nejlepší díl z celý povídky tohle:-D Né, sranda xD Ale fakt, to si ani nedovedete představit, jak dobře se mi tenhle díl psal. Žádné miláčku, kočičko, pusinko zobáčku….:-D
Tak čekejte do středy, žádné protekce ani vyjímky, ani žádné úplatky:-D Díky za komenty a pište dál, jsem moc zvědavá, co na to říkáte:-D
[3]: Úplatky?? Hmmm…Rachel, dostaneš 2000 když mi pošleš další díl emailem xDDDDD
[3]: jak můžeš to vůbec napsat i ze srandy tohle je strašný.doufám,že si Tom balí kufry.Jak ta Simone může být tak krutá.Vždyť homosexualita není nic špatnýho.No krásný díleček
ps: Rachel koukej to srovnat nebo se neznám!!!!!
no tak to je od Simone dooost hnusný!!! Mrcha jedna!
no teda rachel… já zírám, co se to s tebou stalo 🙂 no vida, stačí trochu akce a jak to okamžitě změní ráz celé povídky, jak se to najednou čte o mnoho líp!!! luxusní oživení v záplavě cukrovky 🙂 chválím, jen tak dál .-)
Áďo, no to si myslím, že je to oživení:-D Tak dlouhou dobu nic…
Děkuju za komenty moc moc:-D A vydržte do středy:-D♥
No tak já tady mám baladu. 😀 Dneska jsem se vrátila z dovolené z Frenštátu a mám tady naservírovaných hned několik dílků… 😀 Taky je v tom nějaká ta výhoda… 😀
Tenhle díl mě fakt překvapil, vlastně jsem nečekala takový výbuch. Rachel se nám začíná měnit v sadistku 😀