autor: Lea
Bill na něj mlčky zíral. Co to řekl? Že mu dovolí, aby navštívil maminku? Utřel si uslzená očka a tázavě se na dredatého chlapce podíval. Ten mu pohled opětoval.
,,Vezmu tě za ní,“ zopakoval to, co řekl před chvílí.
,,A-Ale jak t-to?“ zakoktal se Bill. Tom se na něj zvláštně podíval.
,,Chtěl bych tě vidět znovu šťastně se usmívat,“ řekl tiše. Bill se na něj překvapeně zadíval. Mluví pravdu? Je to zvláštní…
,,Půjdu tam s tebou. Celou dobu se budeš držet u mě. Bille… nebudu na tebe používat výhružky. Měl bys být rád, že tě za mamkou pustím. Takže tě spíš prosím, abys na sebe nijak neupozorňoval, neutíkal a podobné hlouposti. Ano?“ pokračoval Tom. Bill zaváhal. Uvědomil si, že Tom má pravdu. Měl by mu být vděčný, že ho tam vezme.
,,Slibuju,“ řekl tichounce. A tentokrát to myslel opravdu upřímně. Tom hned poznal, že ten uplakaný chlapec mluví pravdu. Spokojeně přikývl, pak chytil černovláska za drobnou, bílou ručku a něžně ji pohladil.
,,Určitě to nebude nic vážného, bude v pořádku,“ řekl konejšivě. Bill se malinko pousmál a podíval se na svou ruku, kterou držel Tom. Jeho dotek mu byl hrozně příjemný… Cítil se krásně.
Tom z něj nemohl spustit oči. Bill byl tak krásný, přímo nádherný. Tak moc toužil se ho dotýkat, ale věděl, že to nejde.
Pustil Billovu ruku a vytáhl kapesníček. Jemně ho uchopil za bradu a kapesníčkem mu setřel slzy a rozmazanou tužku. Bill poslušně držel a dokonce se mírně usmíval.
,,Tak,“ řekl Tom a schoval kapesník. Pak nastartoval a rozjel se zpět do Lipska.
Bill celou cestu mlčel, přemýšlel. Přemýšlel nad jednou velice důležitou věcí – co k Tomovi cítí. Ale jedno věděl jistě – určitě už k němu necítí nenávist. Pochopil, že to asi Tom nedělá zas tak úplně dobrovolně. A taky pochopil, proč ho Tom bere za maminkou. Domyslel si, že ten muž, co mu dovezl věci, byl jeho otec. A došlo mu, že asi Toma nemá dvakrát v lásce.
Bill měl pravdu. Tom věděl, jak Billovi rodiče svého synka milují, že by pro něj udělali cokoliv na světě. A takové rodiče Billovi záviděl. Ti jeho se k němu chovali, jako by ani nebyl jejich. Byl pro ně spíš obtíž, i když mamku rád docela měl. Ta se k němu přece jen chovala hezky, občas si s ním popovídala nebo ho někdy dokonce za něco pochválila. Ale Gordon? Toho Tom od srdce nesnášel. Odmalička se k němu choval příšerně. Tom věděl, že když byl menší, tak ho často bil. Pak se ale Tom začínal bránit a Gordon toho raději nechal.
Jak se tak oba nechali unášet svými myšlenkami, ani si nevšimli, že už jsou skoro na místě. Tom sebou trhl, když zjistil, že málem přehlídl zatáčku, která je dovedla až k chatě. Prudce auto strhl a rozjel se k domečku, který už na ně čekal. Bill sebou trochu cukl a vynořil se ze svých myšlenek.
,,To už jsme tady?“ zeptal se nevěřícně. Tom se na něho krásně usmál.
,,No ano. Přemýšlelo se ti dobře?“ řekl pobaveně. Moc dobře si totiž všiml, jak je Bill zamyšlený. Chlapec přikývl.
Tom zastavil, oba vystoupili. Bill se otočil směrem k lesu. Zahleděl se do něj. Věděl, že teď má opět malou šanci zmizet. Zničehonic ale ucítil na bocích dvě hřejivé dlaně. Byl to Tom, který si moc dobře všiml jeho pohledu. Nechtěl, aby mu zase utekl.
,,Pojď dovnitř,“ řekl tiše. Bill si povzdechl. Tom ho pustil, vzal za ruku a odvedl do chaty.
Zbytek dne uběhl rychle. Oba dva chlapci přemýšleli nad nadcházejícím večerem. Jak to všechno dopadne? Nestane se nic? Nechytnou je? Tyhle myšlenky trápily hlavně Toma.
Billa spíše trápilo, jestli je jeho maminka v pořádku. Měl totiž o ni hrozný strach. Tak moc si přál být u ní…
,,Bille?“ ozval se Tom, když vstoupil do svého pokoje a uviděl Billa, jak sedí na okně a skrze sklo se dívá na temnou oblohu, kde už zářily první hvězdy. Jakmile zaslechl Tomův hlas, otočil se.
,,Je čas jít,“ řekl s mírným úsměvem Tom. Bill se usmál, pokýval hlavou a seskočil. Tom vyšel ze dveří, seběhl schody a následován Billem, zabouchl dveře, oba nasedli do auta a už po druhé za tento den se rozjeli do Berlína.
Bill byl hrozně nervózní. Bál se, že maminku nenajde, že si jich někdo všimne nebo že už bude maminka mrtvá. To by nepřežil. Tom vycítil jeho obavy.
,,Bude to v pořádku, uvidíš,“ řekl a jemně stiskl chlapcovu drobnou ruku v dlani. Bill mu stisk opětoval. Byl rád, že cítí něčí dotek. Zvlášť ten Tomův ho krásně uklidňoval.
Proč se vedle Toma najednou cítí tak krásně? Proč má pocit, že může být jen vedle něho šťastný? Proč se mu rozbuší srdce, kdykoliv se ho Tom dotkne? A proč už z něj, navzdory té hrůzné noci, nemá strach?
Z přemýšlení ho vytrhl náhlý klid, který způsobil Tom, jenž vypnul motor. Bill se rozhlédl a píchlo ho u srdíčka. Stáli kousek od jejich vilky. Chlapec na ni zíral a nemohl tomu uvěřit. Konečně je doma.
Tom se usmál, když viděl jeho výraz. ,,Tak pojď,“ vyzval ho a vystoupil. Bill ho následoval a stále okouzleně zíral na svůj dům. Tom k němu přistoupil a vzal ho za ruku. Vážně se mu podíval do očí.
,,Bille, slib mi, že na sebe nebudeš nějak upozorňovat, že mě budeš poslouchat a uděláš, co ti řeknu,“ řekl téměř prosebně.
,,Už nejednou jsem ti to slíbil, Tome. Jsem ti vděčný za to, že jsi mě sem vzal. Budu tě poslouchat,“ slíbil Bill. Myslel to upřímně. Tom se na něj podíval a usmál se.
,,Fajn, takže teď mi řekni, jak bysme se mohli dostat do vašeho domu?“ Černovlasý chlapec se zamyslel.
,,Balkonem,“ řekl nakonec.
,,Dobře. Tak pojď,“ vyzval ho Tom a společně se rozešli k plotu, ten přelezli a ocitli se ve velké zahradě. Vtom se ozval silný štěkot. Bill se polekaně rozhlédl, jestli tu nikdo není. Nikoho neviděl.
,,Scotty!“ zakřičel tiše. Štěkot okamžitě utichl a místo toho se ozvalo šťastné kňučení. Ze tmy se vyřítil velký pes. Bill si klekl a pejsek na něho skočil.
,,Scotty, ty můj pejsku milovaný,“ šeptal dojatě Bill a nechal se s tichým smíchem olízat po celém obličeji. Tak moc mu bylo po jeho milovém pejskovi smutno!
Tom ho s úsměvem sledoval. Bill byl hrozně roztomilý, ale čas ho tlačil.
,,Bille, pojď, musíme jít,“ vybídl ho tiše a pomohl mu na nohy. Bill se podíval na Scottyho.
,,Tiše, Scotty, půjdu se jenom podívat na páníčky, ano?“ šeptnul. Scotty, jako by mu rozuměl, tlumeně štěkl a odběhl do boudy. Bill si krátce oddechl a vydal se dozadu směrem za dům. Tom ho následoval.
Za chvíli došli k zadní části domu, kde byl balkon. Tom vzhlédl. Jak se tam ale dostanou?
,,Tuším, že maminka bude v pokoji s balkonem,“ řekl tiše Bill. Pak se ale zarazil. Nedošla jim jedna věc. Jak na balkon vyšplhají?
,,Máme problém,“ řekl ustaraně Tom. Nikde totiž nebylo nic, po čem by mohli vyšplhat. A pak to Bill zahlédl.
,,Tamhle,“ vypískl tlumeně a ukázal na otevřené okno. ,,Vede do přízemní haly,“ dodal na vysvětlenou. ,,Kuchařka už jistě spí a rodiče mají pokoje nahoře.“
,,Fajn, tak pojď,“ přikývl Tom a vydal se k oknu. Pak se vyhoupl na parapet a postavil se. ,,Pojď,“ zašeptal a natáhl k Billovi ruku. Ten mu ji stiskl a s Tomovou pomocí se dostal na parapet. Poté oba tiše vklouzli do vily rodiny Kaulitzových.
Bill se šťastně rozhlédl. Byl zase doma! Má šanci tu zůstat, věděl to, ale něco mu zakazovalo na sebe křikem upozornit a dostat Toma do potíží. Místo toho jen na Toma mávl rukou a vydal se ke schodům a vyběhl nahoru. Tom ho následoval.
Bill prošel chodbou a zastavil se u pokoje, z kterého se ozývalo pravidelné pípání. Zatajil se mu dech, když pomalinku stisk kliku a poté vklouzl dovnitř.
Naskytl se mu smutný pohled. Uprostřed pokoje byla postel a v ní ležela asi čtyřicetiletá žena s dlouhými černými vlasy. Jeho nevlastní matka. Byla napojena na nějaké hadičky a přístroje, které jí kontrolovaly tep, tlak a srdce. Jorgen svou ženu tak moc miloval, že se rozhodl ji nesvěřit nemocnici, ale svým dvěma známým, kteří byli lékaři. Ti spali ve vedlejším pokoji a starali se o Tinu, Billovu maminku.
Bill tiše zalapal po dechu a do očí mu vyhrkly slzy. Byl to strašný pohled. Tiše ke své mamince popošel a klekl si na zem. Stiskl jí ruku.
,,Maminko to jsem já, Bill,“ šeptl se slzami v očích, i když věděl, že ho neslyší. ,,Jsem tady s tebou. Jsem v pořádku. A ty musíš být taky v pořádku,“ promlouval šeptem k nevnímající ženě.
Tom stál za ním a taky měl slzy v očích. Bylo mu Tiny líto, ale mrzelo ho to, že on nemá taky takové rodiče, že nemá rodiče, kteří by ho milovali.
A pak se stalo něco, co nikdo neočekával.
A už vůbec ne dva chlapci, kteří byli tajně v Jorgenově domě.
Oba byli tak zabraní do svých myšlenek, že neslyšeli kroky, které vedly do pokoje, ve kterém se nacházeli. Najednou se rozsvítilo světlo a Bill s Tomem se polekaně otočili.
Ve dveřích stál Jorgen Kaulitz.
Bill rychle vstal a Tom ho chytl za ruku. Muž nevěřícně zíral před sebe. To není možné… to není…
,,Bille?“
,,Tati?“
autor: Lea
betaread: Janule
Tak to jsem zvědavá jak tohle dopadne honem dáááál
bože teťka rychle pryč.Tome nesmíš to pokazit.!!!!!
no tak to se jim to dobře pokazilo…
ne! nemohl je najít…. tom beztak půjde sedět…. božínku…
Jsem napnutá. Vážně by mě zajímalo, jak to vyřeší. Rychle dál!
[5]: a já jsem napnutá jak Billovy kalhoty při pohledu na Toma. xD honem dále!
johó, tak tohle nemělo chybu, rychle dál!! 😀
No tag to jsem zwědawá…
No tak to bude tedy něco, honem prosím další! =)
Wow! Bill tam nesmí zůstat xD Páč by si určitě musel vyčítat, kdyby Toma zklamal… Ale jsem zvědavá, co řekne Jörg.
oou.. to bude problem.. ach jhaj..