Bookmakers scrubbers II – Temný stín 26.

Bill

„Tak, slečno, podpis sem a sem.“ Zabodával doktor Green ukazovák na příslušné řádky formulářů, které měl komplet hotové do dvou dnů a jak slíbil, přijel až za námi. Leticii ochotně přidržoval desky, aby se jí dobře psalo, a já si s pocitem zadostiučinění vychutnával pohled na Arianu, která se tvářila dost vyjeveně, když jí konečně došlo, co se tu děje. Přichystali jsme to s Tomem perfektně. S Leti jsme vše domluvili, když u toho ona nebyla, a dnes, když mělo dojít k téhle podpisové akci, jsem jí dokonce sám vyzval, aby jela do nemocnice s námi. U tohohle prostě musela být, to jsem si nemohl odpustit. Ta převaha, kterou jsem nad ní najednou měl, byla fantastická. A máš to, ty jedna potvoro, Alex je můj a tak to už taky zůstane.

„Tak to je všechno. Kopie pro vás slečno.“ Podal Leticii papír a otočil se ke mně a Tomovi. „Pánové, byla radost s vámi spolupracovat. Kdykoli se zase ozvěte.“ Zubil se na nás a třásl nám pravicemi. Ještě aby se neusmíval, dědula jeden. Musel za to dostat královsky zaplaceno. Jeho platbu měl na starost David a já tu sumu snad ani radši nechtěl znát, důležité pro mě bylo, že to, co pro nás udělal, mi dodávalo tolik potřebný pocit jistoty, že mě o mého chlapečka nikdo nepřipraví.

„Děkujeme a nashledanou.“ Usmál jsem se i já na něj, a pak už ho jen pohledem vyprovázel z
pokoje.

A Ariana se nevzmohla na slovo. Vydržela tam s námi setrvat ještě asi půl hodinky, pravděpodobně se snažila ze všech sil nedat najevo, jak velkou čáru přes rozpočet jsme jí udělali, i když byla průhlednější víc, než si myslela, pak se rozloučila pod záminkou, že si potřebuje něco zařídit, a vytratila se jak pára nad hrncem. Jen jsem doufal, že to bylo naposledy, kdy jsme ji viděli, a nejela si jen někam do ústraní promyslet, jak by bylo možné dál nám škodit.

…

„Opatrně. Vážně se cítíš dobře?“ Zajímal jsem se, když jsem Leti pomáhal nastoupit do auta. Po čtrnácti dnech, strávených v nemocnici, ji propustili do domácího ošetřování. Byl jsem z toho u vytržení už jenom proto, že Alex putoval pochopitelně s námi. Ten už byl dávno bezpečně přikurtovaný na zadním sedadle vozu v dětské autosedačce a spinkal si, aniž by ho snad zajímalo, co se kolem něj děje.

„Jasně, Bille, je mi fajn.“ Ujistila mě černovláska a s pousmáním se posadila vedle našeho chlapečka. Nějak jsem si nemohl zvyknout na to, že už nepotřebuje invalidní vozík. Pohybovala se sice pomalu a malinko nemotorně, vzhledem k tomu, že nějaký ten den jen proležela v posteli, ale šla, a to bylo podstatné. Netušil jsem, jestli jí stále ještě něco hrozí, mně ale připadalo, že se uzdravuje a ten proces je nezvratitelný, a já byl za to docela upřímně rád. Byla totiž nejen skvělý parťák v péči o Alexe, protože mi dokázala pohotově udělit radu, jakmile jsem nad něčím tápal, ale taky fajn holka, která by mohla být skvělou kamarádkou i do dnů budoucích.

„Konečně doma. Ani netušíš, jakou mám radost.“ Pronesla, když vystoupila před domem a zhluboka se nadechla, jako by snad chtěla nasát tu tolik známou vůni domova. Tom vzal Alexe i s
autosedačkou a já se raději držel po jejím boku, kdyby snad přecenila své síly a potřebovala podat pomocnou ruku. Ona ale všechno zvládala bravurně, asi jsem se možná strachoval zbytečně.

„Zatím jsme pořídili tu nejmenší postýlku jakou měli, aby se vešla do mého pokoje. Alexovi teď stačí, a až budeme v novém, tak se koupí něco většího.“ Vysvětloval jsem, když jsem jí ukazoval, kde a v čem bude náš drobeček spinkat.

„Ale to není nutné…“ Ohradila se, ovšem já jí do toho skočil. Moc dobře jsem věděl, co se chystala říct.

„Ale ano je. Ty potřebuješ v noci spát a ne k němu vstávat. Ještě pořád je potřeba, abys nabírala sílu, abychom mohli odletět co nejdříve, takže já prostě budu malého krmit z láhve, když se bude budit.“ Vytasil jsem se na ni s okamžitým protiargumentem a ona již dál neprotestovala. I ona sama si přála odjet co nejdříve. Bavili jsme se o tom již před pár dny a neměla proti tomu nápadu žádné námitky. Vlastně se jí líbil, protože si byla vědoma toho, že nás tu nemůže držet věčně. Měli jsme nějaké povinnosti, které už teď dost pokulhávaly. Dokonce mi nakonec i přiznala, že jí to napadlo, ale bála se tu myšlenku vyslovit nahlas, protože nevěděla, jestli budeme stát o to, aby odjela s námi.

Pro mě to bylo o starost míň. Předpokládal jsem totiž, že bude mnohem složitější přesvědčit ji, aby opustila domov. Pochopitelně jsem jí navrhl, že s námi může odjet i její matka, ale ta zatím váhala. Nepřekvapilo mě to. Byla to přeci jen starší žena, nechtělo se jí opouštět práci, ve které byla celý svůj život, navíc tenhle dům, místo. Byly tu všechny její vzpomínky. Také ale dodala, že nebude dceři bránit, když ví, že o ni bude dobře postaráno, takže jsem si s tím hlavu nelámal.

…

„Šlápni na to trochu. Přijedeme pozdě a máma bude prskat, že na nás museli čekat.“ Popoháněl jsem Toma při cestě na letiště. Mamce už přestaly stačit fotky malého, které jsme jí posílali, a vzhledem k tomu, že se to k odjezdu ze států ještě moc nemělo, tak jsme ji a Gordona pozvali sem. Teď, když Leti pustili z nemocnice, tomu nic nebránilo.

„No jo porád. Jedu co to dá. Jestli sis nevšim, tak tvoje tchýně nemá žádný žihadlo.“ Neodpustil si Tom zahudrat a já ho nechal tedy raději být. Opřel jsem se hlavou do opěrky a přivřel oči. Vzpomínal jsem. Letiin email, to, jak jsem ji prvně viděl, jak jsem poprvé viděl Alexe, držel ho v
náručí, mámina reakce na jeho narození…

„Mami, tuhle srandu bych si z tebe nikdy nedělal.“ Ujistil jsem ji a pokračoval. „Jmenuje se Alexander a narodil se včera císařským řezem. Leti se udělalo špatně, ale žije.“ Shrnul jsem velice stručně události posledních hodin.

„Mami?“ Nic. „Mami, jsi tam?“ Odtáhl jsem si telefon od ucha a mrknul na display. Ten hovor nám snad musel vypadnout nebo co. Pak jsem ale zaslechl vzlyknutí. „Mami, jsi v pořádku?“

„No sláva, já už se bál, že mi neuvěříš.“ Dobíral jsem si ji. Byl jsem v rozverné náladě. Před chvilkou jsem poprvé viděl Alexe, a i když Leti na tom nebyla nejlépe, já se nemohl ubránit euforii a chuti začít si výskat nahlas.

„Gordone, je ze mě babičkaaaaa!“ Zahulákala máma. U nich muselo být touhle dobou brzké ráno, takže Gordon se ještě pravděpodobně válel v posteli, ale ona už byla dole v kuchyni. „Chlapečku, to je úžasný. Ani nevíš jakou mám radost. Jak je veliký, jak se mu daří, kdy přesně se to stalo?“ Začala mě bombardovat otázkami a já jí je milerád zodpovídal. Aby taky ne. Cítil jsem obdobné nadšení jako ona.

…

Strčila klíč do zámku velkých honosných dveří, otočila jím a vstoupila dovnitř. Vrací se. Poražená. Na rameni si nadhodila nevelkou cestovní tašku s pár svými věcmi, aby jí neklouzala z ramena a z
velké přijímací haly se vydala schodištěm do patra, kde byl její pokoj. Chtěla se tam jen zavřít a být sama, sama se svým neúspěchem. Ten luxus jí ale nebyl dopřán. Uvědomila si to hned, jak uslyšela v zádech povědomý zvuk kolečkového křesla.

„Ale, ale sestřičko, copak tu děláš?“ Zasyčel ten odporný hlas. Neochotně se otočila a zadívala se na Deboru, přestože jí ten pohled stál mnoho přemáhání. I po těch letech ji ten zhyzděný obličej děsil.

„Nejsi snad ráda, že mě vidíš?“ Odpověděla otázkou. Snažila se oddálit vysvětlování svého návratu jak jen to bylo možné, i když věděla, že je to naprosto marné úsilí.

„Tebe vždycky. Máš být ale někde jinde, nemyslíš?“

„Je konec. Zapomeň na to.“ Šeptla tiše a poraženecky svěsila ramena.

„Tak to mi laskavě vysvětli!“ Přikázala ta zrůda a z očí jí vyšlehly první jiskry probouzejícího se hněvu.

„Nezvládla jsem to, jasný!?“ Zvýšila hlas i ona. Neměla nejmenší chuť to nyní jakkoli řešit, ale evidentně se tomu nevyhne. „Nedokázala jsem vrátit to, co ke mě Leticia cítila, ani si získat její důvěru, protože oni udělali všechno proto, aby ten slavnej spratek to dítě dostal do péče. Nechali ji podepsat tu zkurvenou závěť, a to mně přímo před nosem. Takže je po všem.“ Dodala, jako kdyby to nebylo doteď snad jasné.

„Po všem je, protožes to vzdala. Je to jen kus papíru. Skutečně pro tebe představuje tak velkou překážku, ty jeden zbabělče?!“ Ariana protočila oči v sloup. Nenáviděla tuhle sestřinu zarputilost. Chodila přes mrtvoly, ale ona už o to nestála. Byla otrávená z těch dnů plných marné snahy, kdy viděla to nepřátelství nejen v očích těch dvou floutků, ale také Leticie. Možná, že byla prohnilá, ale ne tolik jako Deborah. Ona dokázala cítit lásku. Kdysi jí byla vůči Leti plná, a i když to už teď necítila, vzpomínala si na to. Touha mít její dítě byla veliká, ale nestačilo to k tomu, aby po těch všech začala bezohledně dupat.

„Vím, že máš pocit, že za prachy ti všichni soudcové a právníci budou zobat z ruky, ale v tomhle procesu by nám nepomohli nejen ty prachy, ale ani samotnej zázrak. Na čem bys chtěla vystavět můj nárok na to dítě? Kdybychom se nerozešly, tak ještě možná, ale já jsem jí opustila a ona na to má svědky. Jsem v podstatě cizí člověk a on je jeho otec. Jak bych se asi proti němu měla hájit? Mlčíš?! Nevíš! Tak mi dej pokoj!“ Ariana se prudce otočila a odcházela do svého pokoje.

„Já nemusím vědět, ale tys měla. Prohrálas, sestřičko. Víš co to znamená? Seš moje…“ Slyšela ještě Debořin zlověstný hlas plný krutosti a chladu. Zježily se jí chloupky v zátylku. Ona ale nebude poslouchat. Už ne. Je svéprávná bytost. Postaví se té krutovládkyni a Deborah ať se třeba klidně uvzteká. Ona toho s tím stejně z toho svého vozíku moc nezmůže…