Éós & Psyché – Úsvit nad Olympem 6.

autor: Deni

Tom procházel chodbami paláce. Zatím měl štěstí, nikde nenarazil na stráže. Zahnul za další roh a doufal, že teď snad najde Áresovu ložnici. Ani tentokrát však neměl štěstí. Chodba vedla přímo na prostornou terasu, bez postraních východů. Tom si povzdechl a pomalu se otočil s úmyslem podívat se jinam, když se najednou ocitl tváří v tvář dvěma vojákům.

„Eh…“

„Dobrý večer, pane Éósi,“ uchechtl se jeden z vojáků a udělal krok vpřed. Naopak Tom ustoupil o dva kroky vzad. „Copak, že jste k nám zavítal na návštěvu takhle pozdě?“ Pokračoval dál voják s úlisným úsměvem a pomalu postupoval on i jeho kolega vpřed, jak Tom ustupoval vzad.

„Já… no…“ Tom stiskl v ruce lahvičku a opět o krok ustoupil, když k němu vojáci najednou přiskočili a silně jej uchopili za paže. „Pusťte mě!“ vykřikl Tom a pokoušel se bránit, proti dvěma silným mužům byl však bezmocný.

„Našeho pána bude jistě zajímat, co tady pohledáváte.“ Oba vojáci se zasmáli a pak už vedli vzpouzejícího se Toma spletí chodeb, až se zastavili před obrovskými dveřmi z černého dřeva. Stáli před Áresovou ložnicí.

„Jdi tam,“ řekl jeden z vojáků.

„Proč já? Jdi tam ty.“ Ani jednomu se nechtělo dovnitř. Áres nesnášel, když jej někdo rušil, a také to dával patřičně najevo. Sluha, který si jej dovolil vyrušit před několika měsíci, měl ještě dnes na zádech šrámy po ranách bičem.

„Já tam chodím vždy. Jdi tam!“

„Ne, jdi ty!“ Ještě chvíli, během které se jim Tom neúspěšně pokoušel uniknout, se hádali, než se nakonec dveře otevřely samy. Stál v nich Áres s tvrdou, kamennou tváří a jeho pohled mohl i zabíjet.

„Co se tady… Ááh, Tome!“ Jeho kamenná tvář se rozjasnila úsměvem, když před sebou spatřil vzpouzejícího se Toma. „Co tě ke mně přivádí?“ zasmál se a pokynul vojákům, aby jej zavedli dovnitř. Tom se s nimi pokoušel bojovat, nakonec však stejně skončil vkleče uprostřed velké místnosti.

„Proč jsi mi neřekl, že mě dnes navštívíš?“ Áres došel až k němu, dřepnul si před něj a stále se usmíval. „Nechal bych připravit hostinu,“ pokračoval dál a doslova se bavil Tomovými pokusy o útěk.

„Nechte mě být! Pusťte mě!“

„Ale no tak, Tome, no.“ Áres se hlasitě zasmál. Jeho úsměv však ve vteřině ztuhl a vrazil Tomovi silnou facku. „Co tady chceš?!“

„Zabít tě,“ zasyčel Tom a věnoval mu nenávistný pohled.

Áres pozvedl obočí. „Zabít? Jsem Bůh, mě nemůžeš…“ Odmlčel se, jeho obočí se zkrabatilo, jak přemýšlel. „Prohledejte ho!“ vydal nakonec rozkaz a o pár kroků poodstoupil. Jeden z vojáků zvrátil Tomovi ruce za záda, až usykl bolestí, a druhý mu začal prohledávat roucho. Po malé chvíli se vítězně usmál, když v rukou svíral lahvičku s rudou tekutinou.

„Dej mi to!“ Áres nastavil ruku a okamžitě se na lahvičku zamračil. „Tak ty jsi byl za tetou, Tome?“ Otáčel lahvičkou v prstech, sledoval, jak se rudá barva vlní. „Svažte ho a vypadněte,“ sykl na své vojáky. „A pošlete pro Afroditu.“

Jeden z vojáků Toma držel, druhý ho svázal zlatým provazem ze závěsů. Poté se oba poklonili a odešli. Áres zůstal s Tomem sám.

„Tome, Tome…“ Přecházel sem a tam, Tom ho stále klečící na zemi sledoval pohledem. „Copak s tebou uděláme?“

***

Jeden ze sluhů strčil Billa do místnosti, ve které trávil několik posledních dní, a zavřel za ním dveře. Bill se svezl podél stěny na zem, pažemi objal kolena a tiše plakal. Chvěl se po celém těle a nebyl sto se uklidnit.

„Bille? Bille.“ Někdo jím jemně zatřásl. Pokusil se před tím dotekem uniknout, byl mu odporný, připomínal mu, co se stalo před chvílí, ale nemohl, neměl kam utéct. „No tak, Bille. Bude to dobré, zase to bude dobré.“ Vnímal, jak jej někdo objal. Trochu se uvolnil a přitiskl se co nejblíže tomu, kdo mu říkal ta konejšivá slůvka.

„Už je dobře. Už se tě nedotkne, neublíží ti.“ Někdo mu vtiskl polibek na čelo a Bill se zachvěl.

„Tomi,“ zašeptal a přitiskl se ke svému zachránci ještě víc. „Tomi, Tomi, Tomi,“ opakoval stále dokola a slzy na jeho tvářích pomalu osychaly.

„Nejsem Tom.“ Ta slova jako by ho probrala. Prudce se odsunul a zíral na blonďatého chlapce před sebou. „Dareios, vzpomínáš?“ Bill pomalu přikývnul a opět se začal pomalu uklidňovat. „Poprvé je to vždycky hrozné,“ zašeptal Dareios a opřel se vedle Billa. „Ale nakonec si zvykneš.“

Bill zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Ale ano, nakonec se s tím smíříš, vážně si zvykneš.“

„Ne, on… nic mi neudělal.“ Billův hlas byl sotva slyšitelný.

„Ne?“ Překvapení v Dareiosově hlase nešlo přeslechnout. „Opravdu ne? Jak to?“

Bill zavřel oči a snažil se zahnat ty nejčernější myšlenky. „Něco se stalo Tomovi…“

***

„Nevzpomínáš si snad, co se stalo té bábě?“ Áres kroužil kolem Toma, v prstech stále otáčel skleněnou lahvičkou. „Nevzpomínáš si snad, jak ji Zeus vyhostil? Zapomněl jsi na to?“ Zastavil se a zadíval se na Toma. „Musíš mě opravdu nenávidět, když jsi riskoval svůj vlastní život. Patří ti můj obdiv, Tome.“ Opět se dal do pohybu.

„Řekni mi, Tome, co s tebou mám udělat?“ Áres přešel až k terase a zadíval se na noční oblohu. Pohled mu padl před bránu, kde se mihlo stříbrné roucho. „Tvá matka je tady.“ Pomalu došel zpět k Tomovi. „Proč mlčíš, Tome. Došel ti hlas?“ Áres se hlasitě zasmál a silně stiskl Tomovu čelist. Donutil ho, dívat se mu do očí. „Víš, co bych měl udělat ty spratku?!“ syčel. „Měl bych ti to všechno nalít do krku, aby sis pamatoval, že se mnou si nemáš zahrávat.“

„Táhni k čertu.“ Tom se s ním chvíli pokoušel prát, několikrát ho pokousal, ale nakonec stejně skončil se zakloněnou hlavou a pusou dokořán.

„Okamžitě ho pusť!“ Dveře se prudce otevřely a dovnitř vtrhla Afrodita. „Táhni od mého syna!“ Vší silou strčila do Árese, s ním to však ani nehlo. Jen se pobaveně zasmál a než Toma pustil, uštědřil mu ještě jednu facku.

„Co si to…“

„Tvůj syn mě chtěl zabít!“

„Zabít?! Jak by tě asi mohl zabít!“ Afrodita si pokorně klekla a okamžitě začala Tomovi rozvazovat provaz. „Jsi v pořádku?“ Tom jen přikývl.

„Vzpomínáš si, za co byla tvá sestra vyhoštěna? Vzpomínáš si, že to ona vyrobila jed, který dokáže zabít i Boha? Tak vzpomínáš si?!“ Áres se uchechtl, jistě, že si vzpomínala, na ten den nemohl nikdo zapomenout. Všude bylo mnoho křiku a slz. Jeden z Bohů ležel na mramorové dlažbě bez pohnutí a jedna z Afroditiných sester klečela na kolenou a prosila Dia, aby jí nechal žít. Byli u toho všichni, nikdo nemohl zapomenout.

„Tvůj syn byl za ní! Dostal ten zpropadený lektvar!“

„Éósi?“ Afrodita se otočila na svého syna.

„No a?!“ Tom se prudce postavil. „On může za to, že je Bill pryč!“

„Ale tohle…“

„Můžu! Chci ho zabít, matko!“ Tom se prudce otočil tváří v tvář Áresovi. „Dej mi to, ať tě můžu…“

„Pošetilče! Jediný, komu to bude protékat hrdlem, jsi ty!“ Oba se proti sobě vrhli.

„Dost! Dost!“ Neposlouchali Afroditu, strhl se mezi nimi boj o lahvičku s rudým jedem. V jednu chvíli Tom zakopl, rukou zavadil o lahvičku v Áresově ruce a ve chvíli, kdy dopadl tváří k zemi, lahvička se roztříštila vedle něj. Afrodita hlasitě vykřikla, Áres stál v němém úžasu, když se kolem Toma utvořil rudý dým.

***

„Tak co se stalo?“ Zeus si nevzrušeně upil vína ze svého poháru, jako by snad ani neviděl Afroditin zoufalý pohled.

„Éós… umírá.“

Zeus pozvedl obočí. „Umírá? Nemluv nesmysly. Jak by mohl umírat, vždyť je nesmrtelný.“

„Byl za mou sestrou… Dala… dala mu lektvar, aby ho použil proti Áresovi, ale… jed zasáhl Éóse…“ Afrodita si klekla před Diův trůn. „Prosím, pomoz mému synovi.“

„Jak mu mám asi pomoci?“ Zeus se zamračil, odložil svůj pohár na zem a postavil se. Afrodita stále klečela u jeho trůnu. „Jak…“

„Má sestra mu může zachránit život…“ Afrodita se hluboce poklonila. „Prosím, povolej jí zpět, prosím, Die. Je to můj syn!“ Po tvářích se jí spustily slzy, poprvé za celý její život.

„*Hygieia…“ Zeus si promnul bradu. „Říkáš, že Éós umírá?“

„Ano! Prosím, pomoz mu!“

V první chvíli se Diovi nechtělo. Kdyby Éós doopravdy zemřel, Bill by byl už navždy jen jeho. Ale i kdyby si to přál sebevíc, byl také ochráncem rodiny. Éós a Bill sice nebyli rodina, ale byli manželé, ať by udělal cokoliv z toho, co by opravdu chtěl, byl by proti všem řádům.

„Dobrá,“ souhlasil nakonec. „Hned ráno pro ni pošlu, ještě tady mám jednu věc na vy…“

„Ne!“ Afroditin výkřik Dia přerušil. Otočil se čelem k ní. Stála proti němu, v její tváři byl vepsán hněv největší. „Pošli posla ještě dnes! Můj syn umírá! Umírá! Musíš ho zachránit!“ Zeus byl zaražen Afroditinou rozhodností.

„Dobrá,“ přikývnul nakonec a odešel ze sálu. Afrodita se opět svezla na kolena, tvář si opřela o ledový, zlatý trůn a tiše plakala, modlíce se za svého nejmladšího.

***

„Kdo je to?“

„Bůh Bohů, Zeus, pro Vás posílá.“

„Kdože?“ Stařena pootevřela dveře, překvapení a zmatek v její tváři nešly přehlédnout.

„Můj pán, Zeus, pro Vás posílá,“ zopakoval jeden z Diových sluhů. „Prosím, pojďte se mnou, madam.“

„Nikam nejdu,“ stařena pokroutila hlavou. „Co ode mě Zeus chce?“

„To Vám nesmím říci.“

„Nikam nejdu,“ zopakovala stařena a už se chystala dveře zavřít, když se sluha rozhodl porušit jeho příkaz.

„Pán Éós umírá.“

Stařena upustila z rukou sklenici, kterou po celou dobu držela. „C-co… prosím?“

„Pojďte se mnou, madam. Zeus pro Vás posílá.“

Hygieia přikývla, přes ramena přehodila potrhaný přehoz a vyšla za mladým Diovým poslíčkem.

* Hygieia – bohyně lékařství