Krev jako čokoláda 2.

autor: Doris

Astrid se rukama zapřela o futra a přísně na Billa koukala.
„Běháš, věčně jenom běháš,“ pokárala ho. Bill jí ale moc pozornosti nevěnoval. Už na tohle byl zvyklý. V poslední době mu Astrid pořád kázala. A on moc dobře věděl proč. Jednalo se o vůdce jejich smečky.

„Nevíš, kdy se to může hodit,“ opáčil s ledovým klidem a dál se prohraboval šatníkem.

„Bille, když přijde, očekává, že tu budeš,“ propálila ho Astrid pohledem. Věděla, že Bill vzdoruje.

„Nebudu tu,“ odpověděl Bill, jako by se bavili o něčem zcela zbytečném a ne o vůdci jejich smečky. Jejich vůdce byl gay. Astrid byla vůbec jediná žena, kterou pojal za družku. Měl s ní syna, Billova bratrance. Ale po sedmi letech, kdy si vůdce smečky mění družku, odešel od Astrid a už ne za dívkou. Jenže dalších sedm let se blížilo ke konci a všechno nasvědčovalo tomu, že jeho příštím druhem se stane Bill.

„Je to čest, když si tě vybere. Rozumíš?“ Snažila se Astrid už poněkolikáté.

„A když tě opustí? I to je čest?“ hlesnul Bill a konečně se na Astrid podíval. Bill byl gay, ale takhle si svojí budoucnost rozhodně nepředstavoval. Astrid si jenom povzdychla. Tohle období pro ni nebylo příjemné. Nemohla se smířit s tím, že nezůstala družkou až do smrti. Milovala ho. Ale ctila zákony.

„Tak už je to u nás zvykem.“ Řekla rezignovaně a znovu na Billa koukla.

„Dnes o tvé rady nestojím, teto Astrid,“ poznamenal Bill a už si své tety nevšímal. Dál raději rovnal trička do skříně. Astrid se jen usmála a vešla do Billova pokoje. Položila se mu na postel a pohodlně se uvelebila.

„Bille, musíš přece něco mít. Vím, jak to bylo se mnou v devatenácti.“

„Pořád je ti devatenáct,“ skočil jí do řeči Bill, jako by se nechumelilo.

„Zvláštní,“ nakrčila Astrid obočí, ale víc se nad tím nepozastavovala. „V devatenácti jsem byla v tom. Chtěla jsem to a zjistila jsem, že je lepší zůstat tam, kam patřím,“ dokončila svoji řeč a znovu na Billa pohlédla.

„Když víš kam,“ otočil se na ni Bill od skříně a taky se na ni zadíval. Měl ji rád a jejích rad si cenil, ale svůj život si zkrátka představoval jinak. Astrid to chápala, ale nechtěla si vzít na svědomí, že by Billa nějak ohrozila. Smečka pro ni byla vším a chtěla, aby to tak bylo i pro Billa.

„Máme tu domov, Bille. Bezpečný. Díky Andreasovi.“ Pohledem ho prosila, aby ji pochopil a alespoň zkusil dát šanci životu ve smečce, ale Bill jen sklopil zrak. Astrid se zvedla z postele a posadila se na její okraj.

„Rodiče chtěli, abys byl v bezpečí. A teď jsi.“ Řekla důrazným tónem a zvedla se k odchodu. „Ty utíkáš jenom před sebou,“ dodala, když Billa míjela a odešla z pokoje. Ten se za ní jen mlčky díval. Měla pravdu. Utíkal před sebou. Nechtěl být tím, čím je.

Večer Bill zamířil do nočního klubu, kam chodíval. No, dalo by se to spíše nazvat doupětem. Většina těch, co sem chodili, patřila k jeho druhu. Jen málo obyčejných lidí tu bylo. I dnes před vchodem stála dvě děvčata a dohadovala se, zda jsou vůbec na správné adrese. Bill došel až k příslušnému místu, otevřel skříňku na elektrické jističe a zmáčkl páku, která se uvnitř nacházela. Plechové dveře před nimi se ihned otevřely a on bez zaváhání vstoupil. Jen slečny obdařil pohledem. Nechápal, proč vůbec někdo do tohohle klubu chodí. Lidé mají určitě lepší kluby, tak proč se zahazovat tady. Hudba tu rozhodně nehrála jako na diskotékách. Byla zvláštní. Jak z jiného světa a všichni tu na ni i zvláštně tančili. Všichni z jeho rasy věděli, co ta hudba a tanec vyjadřují, ti ostatní se prostě jen vlnili do rytmu a sváděli ostatní. Netušíce, koho to vlastně svádějí.

I jedna taková lidská duše se rozhodla zahrát si svádějící hru. Její zrak se zastavil na chlapci sedícím na polorozpadlé zdi. Delší vlasy mu spadaly do obličeje a i on se díval na ni. Možná ho upoutávaly ty krvavě rudé šaty, co měla na sobě a nebo její vnady vlnící se do rytmu. Ale pravděpodobnější bude ta první možnost. Byl to Georg. Billův bratranec. Kousek od něj postávali nebo posedávali jeho čtyři nejlepší kamarádi. Georg seskočil ze zdi a prošel přes tančící dav blíž k oné černovlasé dívce. Ta se jen pousmála a vlnivými pohyby couvala až k němu. Těsně u něj se otočila a olízla mu ucho. Georg se jen vítězně pousmál a dál sledoval její vlnící se tělo, které se o něj teď opět zády otíralo. Hladově na ni pohlížel. Byl přesvědčen, že tahle holubička už je jeho. Při další dobré příležitosti jí stiskl zadek. Ale až tak vyhráno asi neměl. Dívka se prudce otočila a odstrčila ho stranou.

„Jo, to víš,“ ušklíbla se a pomalým vlnivým krokem se od něj opět vzdalovala. Georgovi tím srazila jeho ego. To byla chyba. Ostatní Georgovi kamarádi tomu jen se smíchem přihlíželi. Georg se otočil a naštvaně zamířil k baru, kde seděl Bill a upíjel.

„Nevzdávej to, bráchanče. Líbíš se jí. Je to perspektivní,“ poznamenal směrem ke Georgovi, ale neobtěžoval se zvednout hlavu od skleničky. Georg se jen ušklíbl a kouknul na Billa. Nikdy spolu nějak zvlášť nevycházeli. Georg byl synem Astrid a Andrease, a tudíž si dělal veliké ambice na příštího vůdce smečky. Což bylo jeho posláním.

„To je od tebe milý,“ Georg neměl náladu na nějaký Billovo poučování a nesouhlasy. I když na ně už byl zvyklý. Na druhou stranu ale věděl, že Bill je proti němu bezmocný.

„Prsten, svatba v kostele. Přišla by celá její rodina a ty bys je při hostině všechny zabil,“ pokračoval Bill s ledovým klidem výklad Georgovy budoucnosti a postupně k němu zvedl zrak. Georg se jen usmál. Ano takový byl on. Bill ho vystihl velice přesně.

„Jo, to by byla nádhera.“ Odsouhlasil s jistou ironií v hlase. „Víš, co jsme, Bille? Jsme romantici,“ zadíval se na Billa.

„Nejsme ničím,“ opáčil Bill. Georg přešel těsně k Billovi a naklonil se k jeho uchu.

„A výhodou romantiků je, že se nikdy nevzdávají,“ špitl mu do ucha. Bill tohle nehodlal poslouchat. Georg se nevzdával, ať už byl romantik nebo ne. Chytil Georga za vlasy a strhnul ho na bar. Georga to ovšem nijak nerozhodilo. Jen se zasmál.

„Ale no tak… představuju si tě na vrcholu,“ poznamenal. Zbytek jeho party se rozhodl k té podívané připojit. Vždycky byli rádi v Billově přítomnosti. Byl takový naivní, ale zatraceně sexy. A když měl spory s Georgem, bylo to vždycky víc než zajímavé. Bill jen očima přejel všechny čtyři příchozí a Georga pustil.

„Absinth pro všechny. I pro něj,“ zavelel Georg směrem k barmanovi a opět se postavil do čela svojí bandy.

„Fajn. Naše šťastná pětka je venku z klece,“ pronesl ironicky Bill a všechny je přejel pohledem. Byli naprosto jiní než on.

„Máme štěstí, pánové. Můj bratranec nás poctil svojí návštěvou,“ uchechtl se Georg. Bill do klubu moc často nechodil. Celkově se vyhýbal místům, kam chodívali ostatní z jeho rodu. Nechtěl tam být. Nechtěl být takový.

„Zatančíš si, Bille?“ ozval se přes ironický hlahol jeden z Georgových kamarádů. Bill jen znuděně sklopil zrak. Tohle má tak zapotřebí.

„Rád bych viděl, jak tančíš pro Andrease.“ Probodl Billa Georg pohledem. Ten jenom mlčky koukal stranou a Georg věděl, že opět slovní přestřelku vyhrál. „Dobře víš, že budeš,“ ušklíbl se. „Sedm let… je skoro čas,“ uváděl dál Billa do obrazu. Jako by to Bill sám moc dobře nevěděl.

„Má hodně chlapců na výběr,“ ozval se po chvíli. Ano, Andreas měl sice hodně chlapců na výběr, ale i Billovi samotnému bylo jasné, že tentokrát padl los na něj. Georg se jen uculoval. Už tak vyhrál.

„Ty jsi jiný,“ podotkl a otočil se opět k baru. Vzal svojí skleničku s absintem a znovu s lehkým úšklebkem kouknul na Billa.

„Na drahého Billa, chloubu smečky a jeho slibnou budoucnost,“ pronesl přípitek a na jeden ráz do sebe veškerý obsah skleničky kopnul. Ostatní členové jeho party se řídili jeho příkladem.
Všichni až na Billa. Ten jen v tichosti seděl.

„A teď za mnou,“ zavelel Georg, odložil prázdnou skleničku na bar a opustil klub. Všichni kamarádi ho poslušně následovali. Po chvíli se zvedl i Bill a zamířil pryč. Jeho cíl byl jasný. Jako již tolikrát. Zamířil do starého kostela.

betaread: Janule