Loving Liar 25.

autor: Lady Kay

Ani slzy, prosíky či vyznání lásky neobměkčilo Tomovo srdce. Vyběhl z bytu jako raketa a hlasitě za sebou prásknul dveřmi. Bez cíle pádil ulicí, nevnímal udivené nechápavé pohledy lidí, kteří se za ním zvědavě otáčeli. Ne vždy máte to štěstí, aby se vám naskytnul pohled na zběsile utíkající hvězdu, že? Bylo mu jedno, že na něj všichni civí, on chtěl jen pryč. Pryč ode všeho a hlavně pryč od Billa. Ač běžel, co mu síly stačily, připadalo mu, jako by jej někdo pronásledoval, jako by mu stále dýchal do zátylku. Nebyl to někdo, ale spíš něco a to realita, pravda, již se před pár desítkami minut dozvěděl, která si po dlouhém dřímání konečně prorazila cestu a vyplula na povrch. Ze zamilovaného obláčku, na němž se posledních šest měsíců vznášel, dopadl na tvrdou zem, ten pád jej přinutil procitnout ze snu, jenž po celý čas považoval za skutečnost. Proč?

Tom zvolnil tempo, běh vystřídala rychlá chůze „Dvojče!“ vykřikl neznámý hlas v jeho hlavě. „Sklapni!“ zařval chlapec, čímž na sebe přitáhnul pozornost staršího muže, jenž si jej přeměřil pohledem a ošklivě se na něj zamračil. Nějaký spratek tady bude na něj pokřikovat, co si o sobě vůbec ten hulvát myslí?! Žádnou úctu ke starším nemá! Hoperova pravá noha střídala levou, mladík se jimi nechával nést. Kam jej zanesou je vcelku jedno, toužil jen být sám. On je můj bratr! Bože! Bill je moje dvojče!! Krev mé krve!! Spal jsem se svým vlastním dvojčetem!!

Tom se zhroutil na jednu z laviček v parku, jímž právě procházel, tvář ukryl do dlaní a nechal slzy, ať padají z jeho očí. Co na tom, že kolemjdoucí po něm pokukují, že se někteří i na krátký okamžik zastaví, aby se ubezpečili, že osoba, sedící před nimi, je skutečně Tom Kaulitz. Ten Tom Kaulitz, kytarista z Tokio Hotel, známý děvkař, který nejednu sukni fanynky poctil svou návštěvou. Ten, co se v médiích prezentoval jako cool týpek, jehož jen tak něco nerozhodí, nesrazí na kolena. A teď tu sedí, připomínajíc hromádku neštěstí, obličej ukrytý v dlaních a dokonce brečí! Jakmile se ujistí, že je to on, už kvapně pospíchají, aby se mohli o tuto novinku podělit se svými známými. Lidé jsou stejně zvláštní stvoření, škodolibě se radují z neštěstí a neúspěchů druhých, jako pijavice se drží těch, co jsou úspěšní, první. Pitvají se v životech ostatních a s vlastním si neví rady, stejně jako Tom v tuto chvíli.

Co si teď počne? Včera měl všechno, co potřeboval k tomu, aby byl šťastný. Jeho štěstí mu nyní proklouzlo mezi prsty, láska zmizela. Místo Billa, jeho miláčka, získal Billa, své dvojče, o němž celý život neměl zdání. Jiný by na jeho místě byl rád, on možná taky, ale za jiných okolností. Nechce bráchu, chce Billa, svého Billa, který jej škádlil, svou dětinskostí pokaždé vykouzlil úsměv na jeho tváři, s nímž se líbal, miloval, který mu ukázal, jak může být láska krásná. Co je mu do bratra?! Celý život si myslel, že je jedináček a dá se říct, že mu to vyhovovalo. A teď, v devatenácti, by to měl měnit? Co s bratrem? Navíc s bratrem, který z vás půl roku dělá debila, lže vám do očí a královsky se u toho baví. Ale na druhou stranu… Opravdu by mohl být Bill tak moc bezcitný, zákeřný? Co mu provedl, že ho tak ztrestal? Co vedlo Billa k tomu, aby se takhle zachoval? Čím se Tom tolik provinil? Chlapec se marně snažil najít důvod, kterým by dal Billovi podnět k tomu, aby mu takhle vrazil dýku do srdce. Je pravda, že se k němu ze začátku nechoval hezky, ale copak toto je důvod pro to někomu chladnokrevně vyrvat srdce z těla a rozdrtit je na tisíce malých kousíčků?

Mladík zamrkal, setřel si slzy z tváře a odhodlaně zamířil hledat prostředek, dík němuž by na svou bolest alespoň na chvilku zapomněl…

***

„Gustave?“

„Bille, co se ti stalo?“ vykřikl bubeník do telefonu, když se na druhé straně ozval zpěvákům roztřesený a uplakaný hlas.

„Mohl… Mo-mohl by-bys při-přijet?“ vysoukal ze sebe černovlasý mladík, držící v třesoucí dlani mobil a sedící na podlaze v předsíni. Věděl, že Toma zranil, ublížil mu, jak nejvíce to bylo jen možné, přestože jej miluje nadevše na světě. Teď jeho bratr bůhví kde. Billovo křehké tělíčko se celé chvělo. Nejen kvůli tomu, že se jeho svět zhroutil, ale také proto, že nevěděl, kam Tom šel. Bál se, aby neudělal nějakou hloupost. Kdyby se mu něco stalo, zabilo by to i Billa.

Gustav přislíbil, že je hned u něj a opravdu, během čtvrthodiny se bytem rozezněl zvuk zvonku. Bill se natáhnul ke klice, stisknul ji a nechal bubeníka vstoupit dovnitř. Blonďák se protáhnul malou mezerou, rozhlédl se po předsíni.

„Panebože, co se stalo? Kde… Kde je Tom? Bille, slyšíš mě?“ chlapec si kleknul před svého kamaráda, který apaticky hleděl někam směrem za něj. „Tak Bille…“ zatřásl jeho tělem, ve snaze probrat jej, i když jeho pokus moc úspěšný nebyl. Mladík stále nepřítomně zíral před sebe, jeho tváře byly černé od rozmazaných líčidel, po slzách však už ani stopy.

„Tome!!!“ protnul bubeníkův hlas ticho v bytě. Gustav by rád věděl, kde se Tom fláká, zatímco Bill sedí zhroucený v předsíni, co se tady stalo. Včera oba zářili jako sluníčka a dneska taková proměna. „Tak Kaulitzi!!!!“

„Není tady…“ dolehl slabounký tichý hlásek k bubeníkovým uším, vysvětlujíc mu, proč se Tom neozývá, ač na něj řve z plných plic.

„Jak není? A kde je?“ obrátil se pár hnědých očí k Billovi, snažíc se vypátrat, kam druhý z chlapců zmizel.

„Nevím…“ šeptl zpěvák odpověď a pomalu vstal. Následován svým kamarádem se odebral do obýváku, posadil se do křesla a znovu se zahleděl před sebe.

„Jak nevíš? Bille, co je to za blbost?“ Gustav usednul na opěradlo křesla vedle svého kamaráda. Ničemu, co Bill řekl, nerozuměl, žádná z vět mu nedávala smysl, nic nedávalo smysl a s každým dalším slovem byl zmatenější.

„Prostě nevím…“ pokrčil rameny mladík a znovu vstal. „Pomůžeš mi?“ utkvěl jeho pohled na blonďatém klučinovi, jehož hlavou běžely tisíce otázek, na které neznal odpověď. Snad se mu jich pár podaří s Billovou pomocí objasnit.

„Rád… Ale, Bille…“ svalnaté paže uchopily štíhlá ramena a otočily si osůbku čelem k sobě. „Co se tady dneska dělo? Vy jste se pohádali nebo jak mám chápat to, že Tom je někde v trapu a tebe tu najdu ubrečenýho?“ Bill sklopil pohled, nevěděl co odpovědět. Přece nemůže Gustavovi vyprávět pravdu o něm a Tomovi. Copak mu může říct, že půl roku spí se svým dvojčetem?

„Kdybychom se pohádali… On mě…“ chlapec se zhroutil do Gustavovy náruče a znovu se usedavě rozplakal.

„To bude dobrý, uvidíš. Všechno se vysvětlí. Znáš Toma… Vyletí, ale za chvilku zchladne…“ konejšil jej kamarád. Věděl, jak moc Bill Toma miluje, jak moc pro něj znamená. Už od prvního dne si všimnul, s jakou něhou v očích se na něj dívá a i přes všechny nadávky, výčitky, ponižování, se z jeho pohledu nikdy nevytratila láska ke kytaristově osobě.

„Ty to-to ne-nechápeš… On… Tom mě-mě vy-vyhodil…“

„Cože?“ Gustav nevěřil svým uším. Pamatoval si den, kdy se Bill stěhoval do tohoto bytu. On a Georg jim tehdy malinko vypomáhali, i když Tom by to jistě zvládnul celé sám. Tahal jednu krabici za druhou, úsměv z jeho tváře se nevytratil ani na vteřinu a zářil štěstím. Bill poskakoval vesele kolem nich, jeho zvonivý smích zněl všude kolem a nejednou vlepil mlaskavou pusu na Tomovo líčko. Určitě to není pravda!

„Tohle je konec…“ vydechl Bill, jenž už se malinko uklidnil. A přestože jeho srdce krvácelo, nitro svíraly okovy bolesti, smutku a strachu, hřbetem ruky si setřel zbytky slz a snažil se alespoň malinko pousmát. „Pomůžeš mi teda?“ zopakoval znovu svoji otázku a prosebně se zahleděl do blonďákovy milé tváře.

„Už jsem řekl, že rád, ale nějak jsi mi ještě neřekl, co po mně chceš…“

„Potřeboval bych… Chtěl jsem tě poprosit…“ Bill nevěděl, jak se Gustava správně zeptat. Byl si víceméně jistý, že jej neodmítne, ale i tak mu přišlo, že hodlá žádat příliš. „Víš, svůj byt jsem prodal… A teď… Napadlo mě, jestli bych třeba nemohl zůstat pár dní u tebe? Než si něco najdu…“ Bubeník by žádného ze svých přátel neodmítl, přesto mu to všechno přišlo strašně unáhlené.

„Nechceš přece jen počkat, až se Tom vrátí a promluvit si s ním znovu?“ Odpovědí mu bylo jednoznačné a rázné zavrtění hlavou. Zhluboka se nadechl a následoval Billa do ložnice, aby mu pomohl sbalit pár věcí…

***

„Stůj!“ rozkázal Georg, opíraje Tomovo tělo o zeď a odemykajíc dveře od jeho bytu. Když mu Gustav, jenž využil Billovy chvilkové nepozornosti, volal a prosil jej, aby kytaristu našel, snažil se co nejrychleji přijít na to, kde by mohl jeho kamarád být. Bubeník mu přetlumočil to, co viděl, zopakoval pár vět, které z Billa dostal a s tím basák vyrazil hledat hopera. Nakonec ho našel opilého v baru nedaleko jeho bytu, odkud ho musel násilím odtáhnout.

„Takhle se zřídit! Bill brečí u Gustava, ty jsi na šrot… To by mě zajímalo, co se to s váma děje?!“ Georg hodil Tomovo tělo na sedačku a sám se se zafuněním posadil naproti němu. Při pohledu na chlapce mu bylo jasné, že kloudnou větu z něj nedostane, řeč s ním v tomhle stavu nepřicházela v úvahu. Bude lepší, když se Tom prospí a proberou to spolu zítra. Tohle přece není normální. „Nic, jdu. Ty se z toho vyspi, kámo.“ Basák vstal, tady stejně není nic platný, v odchodu mu ale zabránil Tomův hlas: „Gee, to je… Já jsem v prdeli. Chápeš to?? Víš, s kým půl roku spím??“

„Vím, s Billem… Dobrou, Tome!“ Georg se znovu otočil a chystal se odejít, znovu jej ale kytarista zadržel.

„S Billem… Jo, jo, s Billem… A víš ty vůbec, kdo je náš drahý zpěvák ve skutečnosti? Víš to?“